ECLI:CZ:NSS:2006:2.AS.34.2005
sp. zn. 2 As 34/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce Ing. J.
Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 16,
proti žalovanému náměstkovi policejního prezidenta pro trestní řízení, se sídlem Policejní
prezidium, Praha 7, Strojnická 27, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, č. j. 12 Ca 7/2005 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne
23. 12. 2004, č. 155. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a bylo
potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie ČR útvaru odhalování korupce a finanční kriminality
služby kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru ze dne 9. 6. 2004,
č. 309/2004, kterým byl podle §106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále též zákon o služebním
poměru), stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro
porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem. Městský soud žalobu zamítl,
neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem a žádnou
ze stěžovatelem vznesených žalobních námitek neshledal důvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b), c)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně pak namítá,
že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda ve výroku správního rozhodnutí musí
být uvedeno, o kterou z alternativ §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru se jedná,
tj. zda dochází k propouštění pro porušení služební přísahy nebo služební povinnosti.
Stěžovatel má za to, že v zájmu právní jistoty musí být již ve výroku jasně uvedeno, o kterou
z alternativ se jedná. Tomu nasvědčuje i výklad §108 odst. 1 uvedeného zákona,
který požaduje, aby v rozhodnutí o propuštění byl uveden důvod propuštění se skutečnostmi
jej zakládajícími, jinak je neplatné. Ve výroku tedy musí být rovněž uveden i skutkový
podklad propuštění tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. K tomu stěžovatel poukazuje
na §124 odst. 2 a 3 zákona o služebním poměru. Důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pak spatřuje v tom, že žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav
věci, neboť stěžovatel vozidlo neřídil a žalovaný se touto jeho námitkou vůbec nezabýval.
Naopak považoval ji za účelovou a při hodnocení toho, zda vozidlo dne 13. 5. 2004 po požití
alkoholu řídil stěžovatel, vycházel z protokolu o podání vysvětlení ze dne 14. 5. 2004. Podle
stěžovatele však „doznání“ v tomto protokolu nebylo dostatečně verifikováno dalšími důkazy
a sám stěžovatel pravdivost tohoto doznání nepotvrdil. Až dne 14. 5. 2004 se dozvěděl,
že se událost odehrála jinak. V přestupkovém řízení pak stěžovateli jízda pod vlivem alkoholu
nebyla prokázána, neboť odvolací orgán neshledal pro takový závěr dostatečné důkazy; řízení
však muselo být s ohledem na §76 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona zastaveno.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že řízení před městským soudem bylo zmatečné, neboť soud
považoval za účastníka řízení Policejní prezidium České republiky zastoupené náměstkem
policejního prezidenta pro trestní řízení. V žalobě však byl jako žalovaný označen služební
funkcionář, tj. náměstek policejního prezidenta. V neposlední řadě považuje stěžovatel
rozhodnutí městského soudu ve svém celku za nepřezkoumatelné, neboť dostatečným
způsobem nereaguje na žalobní tvrzení (jak při řešení právních otázek, týkajících se formy
rozhodnutí, tak i skutkových otázek). Chybí např. jakékoliv zdůvodnění zásadního právního
závěru, že forma rozhodnutí nezpůsobuje jeho nezákonnost. Stěžovatel má zato, že takový
právní závěr je příliš nejasný, navíc není zřejmé, co tím měl soud na mysli, neboť uvedl též,
že ve formě rozhodnutí nebylo shledáno pochybení. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí se závěrem
městského soudu obsaženým v rozsudku. Dále konstatuje, že rozhodnutí o propuštění nemá
sankční charakter a je třeba ho odlišovat od rozhodnutí ve věcech kázeňských. Poukazuje
rovněž na to, že napadené rozhodnutí první instance obsahuje ve výroku důvod propuštění
podle §106 odst. 1 písm. d) za použití §108 odst. 3 zákona o služebním poměru, neboť
stěžovatel porušil služební přísahu úmyslně zvlášť závažným způsobem; to je dále popsáno
v odůvodnění. Takový postup je podle žalovaného v souladu s §108 i §124 uvedeného
zákona. Stěžovatelovo tvrzení, že v rozhodnou dobu vozidlo neřídil, považuje za účelové a
poukazuje na to, že k tomu neuvedl žádné další okolnosti a ani nevyužil oprávnění podle
§130 odst. 3 zákona o služebním poměru doložit je důkazy. Žalovaný o tom, že stěžovatel
vozidlo řídil, nemá sebemenší pochybnost. Dále se domnívá, že soud označil žalovaného
správně, naopak stěžovatel pochybil, když v žalobě uvedl, že žalovaným je náměstek
policejního prezidenta, aniž by uvedl, kterého ze čtyř náměstků má na mysli. Svoje
rozhodnutí pak považuje za vydané v souladu se zákonem a navrhuje, aby kasační stížnost
byla zamítnuta.
Stěžovatel k uvedenému vyjádření žalovaného zaslal soudu svoje stanovisko,
kde zdůraznil, že rozhodnutí o propuštění příslušníka ze služebního poměru má podle jeho
názoru sankční charakter, přestože není výsledkem kázeňského řízení. Skutková podstata
propuštění z důvodu podle §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru je však
konstruována jako trestní norma, neboť musí být prokázáno porušení služební přísahy nebo
služební povinnosti zvlášť závažným způsobem. Podle stěžovatele nejde o šťastnou právní
úpravu, např. v zákoně č. 218/2002 Sb. je propuštění ze služebního poměru zařazeno mezi
kárná opatření [§72 odst. 1 písm. d) tohoto zákona]. Stěžovatel dále přiznává, že se dopustil
jisté nedůslednosti, když neoznačil přesně, kterého náměstka měl na místě žalovaného
na mysli, nadále se však domnívá, že je nesprávné označení žalovaného jako „Policejní
prezidium České republiky zastoupené náměstkem policejního prezidenta“. Služební
funkcionář totiž rozhoduje ve své vlastní pravomoci a nikoliv na základě zmocnění. Pokud
by pak služební funkcionář jednal v rámci své pravomoci za policejní prezidium, nešlo
by o jednání na základě zastoupení, nýbrž přímo o jednání tohoto orgánu.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b), c)
a d) s. ř. s. Důvod uvedený pod písm. a) citovaného ustanovení (tvrzenou nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem), spatřuje v tom,
že městský soud nesprávně posoudil, zda ve výroku správního rozhodnutí musí být uvedeno
o kterou z alternativ §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru se jedná,
tj. zda dochází k propouštění pro porušení služební přísahy nebo služební povinnosti a rovněž
zda zde musí být uvedeno v jakém jednání je toto porušení shledáno. Důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit), považuje za naplněný tím, že správní orgán nesprávně zjistil skutkový stav věci,
když řádně nezjistil, zda stěžovatel vozidlo v rozhodnou dobu řídil či nikoliv resp.
že se nezabýval jeho námitkou, že je neřídil. Pokud jde o důvod uvedený pod písm. c)
citovaného ustanovení s. ř. s. (zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly
podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen,
popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce), tak ten
stěžovatel vidí v nesprávném označení žalovaného v rozsudku městského soudu. Rozhodnutí
městského soudu považuje ve svém celku za nepřezkoumatelné, neboť dostatečným
způsobem nereaguje na žalobní tvrzení, v tom pak spatřuje naplnění důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
Stěžovatel předně považuje řízení před městským soudem za zmatečné,
protože městský soud ve svém rozsudku nesprávně označil žalovaný správní orgán. Podle
stěžovatele je žalovaným služební funkcionář, tj. náměstek policejního prezidenta ve věcech
trestních, zatímco městský soud označil jako žalovaného „Policejní prezidium ČR zastoupené
náměstkem policejního prezidenta pro trestní řízení“. Předně je třeba poukázat na to,
že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není osoba žalovaného určena
tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, uveřejněno ve Sb.
NSS pod č. 534/2005). Konkrétně se jedná o §69 s. ř. s., podle něhož je žalovaným správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.
V daném případě šlo o věc služebního poměru, o níž v posledním stupni rozhodl náměstek
policejního prezidenta JUDr. Ing. J. M.. Řízení ve věcech služebního poměru je upraveno
v hlavě deváté zákona o služebním poměru. Podle §122 zákona o služebním poměru
jsou účastníky řízení ve věcech služebního poměru policie a policista nebo pozůstalý
po policistovi. V definičním ustanovení §2 odst. 1 zákona o služebním poměru je pak
uvedeno, že pod pojmem „policie“ užívaným v následných ustanoveních, je nutno chápat
Policii České republiky. Odst. 2 tohoto ustanovení pak stanoví, že jménem policie jedná
a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky
(dále jen "ministr") a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (dále jen "služební
funkcionář"). Základní odpovědnost a rozhodovací pravomoc ve věcech služebního
poměru je tak svěřena ministru vnitra, tedy konkrétní fyzické osobě stojící v čele Ministerstva
vnitra. Ministr tuto pravomoc může dále delegovat, vždy však zase jen na konkrétní fyzické
osoby – proto také zákon hovoří v tomto případě o (služebních) funkcionářích,
nikoliv o služebních orgánech. Ministr vnitra, případně jím pověření další služební
funkcionáři jsou ve věcech služebního poměru správními orgány – nerozhodují samozřejmě
jako fyzické osoby samy o sobě, nýbrž jako fyzické osoby vykonávající ve struktuře vojensky
organizovaného sboru, podřízeného ministerstvu vnitra (§3 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb.
o Policii České republiky), zákonem resp. na základě zákona (rozhodnutím ministra vnitra)
jim svěřené rozhodovací pravomoci ve věcech služebního poměru. V daném případě byl
služebním funkcionářem, který rozhodl v posledním stupni, právě náměstek policejního
prezidenta pro trestní řízení a ten také je ve smyslu legislativní zkratky zavedené v §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s. žalovaným správním orgánem. Ke shodnému závěru, tedy že žalovaným
správním orgánem je právě služební funkcionář a nikoliv Policejní prezidium, případně
Policie ČR, dospěl Nejvyšší správní soud již ve svých rozhodnutích ze dne 20. 10. 2004,
č. j. 1 As 10/2003 - 58, a ze dne 4. 11. 2004, č. j. 3 Ans 2/2004 - 60, obě dostupná
na www.nssoud.cz.
Je tedy třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že žalovaným je v dané věci náměstek
policejního prezidenta pro trestní řízení a že městský soud v napadeném rozsudku žalovaného
nepřesně označil jako „Policejní prezidium ČR zastoupené náměstkem policejního prezidenta
pro trestní řízení“. Na druhou stranu však nelze se stěžovatelem souhlasit, že by uvedené
formulační pochybení městského soudu mohlo způsobovat zmatečnost řízení, případně jinou
vadu řízení před soudem, pro kterou by měl zdejší soud rozsudek městského soudu zrušit.
Jak totiž vyplynulo ze soudního spisu, městský soud během řízení řádně jednal s náměstkem
policejního prezidenta pro trestní řízení jako účastníkem tohoto řízení a ten v něm také
aktivně vystupoval a činí tak i v řízení o kasační stížnosti (vyjádření k žalobě ze dne
11. 2. 2005 i vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 12. 7. 2005 je podepsáno žalovaným
náměstkem). Lze tedy uzavřít s tím, že městský soud v označení žalovaného v napadeném
rozsudku pochybil, nicméně se nejedná o pochybení natolik zásadní, aby mohlo být důvodem
pro zrušení tohoto rozsudku. Tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. tak neobstojí.
Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, neboť toto
rozhodnutí dostatečným způsobem nereaguje na stěžovatelova žalobní tvrzení. Ani s tímto
důvodem nelze souhlasit. Městský soud je povinen přezkoumat napadené výroky rozhodnutí
žalovaného v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), stěžovatel má zato, že se soud
nezabýval jeho námitkami jak při řešení právních otázek, týkajících se formy rozhodnutí,
tak i skutkových otázek. Je sice pravdou, že odůvodnění rozhodnutí městského soudu není
příliš obsáhlé, avšak není možné je z tohoto důvodu považovat za nepřezkoumatelné. Naopak
z něho lze vyčíst, že se soud, sice stručně, avšak dostatečně, zabýval všemi stěžovatelovými
námitkami. K údajným vadám rozhodnutí žalovaného uvedl, že je nutno toto rozhodnutí
vnímat jako celek, a z jeho odůvodnění je pak zřejmé, v čem spatřuje správní orgán porušení
služební přísahy zvlášť závažným způsobem. Městský soud tedy považoval rozhodnutí
žalovaného za souladné se zákonem a přidržel se názoru, že není třeba, aby v jeho výroku
bylo skutkově vymezeno stěžovatelovo jednání, nýbrž postačí, pokud tak je učiněno
v odůvodnění rozhodnutí. Je sice pravdou, že tuto skutečnost nevyjádřil městský soud zcela
pregnantně, avšak z obsahu odůvodnění je zřejmá. Rovněž se městský soud vypořádal
s námitkou, že stěžovatel vozidlo neřídil, když poukázal na zjevnou účelovost tohoto tvrzení.
Pokud jde o stěžovatelovo nepochopení věty: „Forma rozhodnutí nezpůsobuje
jeho nezákonnost.“, kterou městský soud uzavřel přezkum formálních náležitostí správního
rozhodnutí, tak je stěžovateli třeba přisvědčit, že je-li na ni nazíráno samostatně, může působit
určité nejasnosti. V daném případě však byla tato věta součástí odstavce, v němž se městský
soud zabýval tím, zda ve výroku správního rozhodnutí musí být uvedeno, o kterou z alternativ
§106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru se jedná, tj. zda dochází k propouštění
pro porušení služební přísahy nebo služební povinnosti. V rámci svého přezkumu dospěl
městský soud k závěru, že tomu tak není a že rozhodnutí je nutno vnímat jako celek,
přičemž z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, v čem je porušení služební přísahy spatřováno.
Městský soud pak uzavřel s tím, že forma (rozuměj: v žalobě zpochybněné formální
náležitosti rozhodnutí, které neobsahovalo ve výroku vymezení toho, zda dochází
k propouštění pro porušení služební přísahy či služební povinnosti) nezpůsobuje jeho
nezákonnost (tj. rozhodnutí je v souladu se zákonem). Nejvyšší správní soud si je vědom,
že odůvodnění rozsudku městského soudu mohlo být v některých ohledech propracovanější,
avšak není zatíženo takovými vadami, které by mohly způsobit jeho nepřezkoumatelnost,
případně nezákonnost. Naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. tak nebylo shledáno.
Pokud jde o tvrzené vady řízení před správním orgánem, tak ani ty Nejvyšší správní
soud neshledal. Při posouzení důvodnosti této námitky vycházel ze správního spisu,
jehož obsahem je rozhodnutí ředitele PČR útvaru odhalování korupce a finanční kriminality
SKPV ve věcech služebního poměru ze dne 9. 6. 2004, kterým byl stěžovatel podle
§106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru propuštěn ze služebního poměru
příslušníka Policie České republiky a podle §108 odst. 3 tohoto zákona byl služební poměr
ukončen dnem doručení tohoto rozhodnutí. V odůvodnění bylo pak uvedeno, že dne
13. 5. 2004 v 19.50 hod. řídil stěžovatel, po předchozím požití alkoholických nápojů, služební
vozidlo Škoda Felicia a při jízdě směrem od obce M. na K. po silnici č. I/12 v obci D.
s vozidlem začal kličkovat a ohrožovat ostatní vozidla, následně pak přejel do protisměru, kde
ve vzdálenosti 1 m nad srázem vozidlo zastavil a usnul. Vozidlo tvořilo překážku v silničním
provozu, neboť zasahovalo do silnice. Stěžovatel byl ve vozidle s nastartovaným motorem
nalezen místními občany. Požití alkoholických nápojů před jízdou bylo prokázáno dvěma
opakovanými odběry krve v nemocnici K., přičemž bylo zjištěno, že při odběru vykonaném
dne 14. 5. 2004 ve 2.35 hod měl stěžovatel 1,37 - 1,44 promile alkoholu v krvi a při odběru ve
3.35 hod téhož dne 1,11 – 1,44 promile. Služební funkcionář toto stěžovatelovo jednání
posoudil jako zvlášť závažné porušení služební přísahy. Uvedené skutečnosti prokazuje
fotodokumentace, protokol o události ze dne 13. 5. 2004 sepsaný prap. F. nstržm. H. (ti tvořili
hlídku PČR, která byla ke spícímu stěžovateli přivolána místními občany), úřední záznam
mjr. Č. a mjr. P. ze dne 14. 5. 2004 (pracovníci oddělení kontroly a stížností Policejního
prezidia ČR), úřední záznam o podání vysvětlení H.H. a J. N. (kteří se k vozidlu se
stěžovatelem dostali jako první), lékařskými záznamy o výsledku odběru krve sepsanými
MUDr. K.. Z protokolu o podání vysvětlení stěžovatele vyplynulo stěžovatelovo doznání k
tomu, že v rozhodný den vypil jen „jednoho malého panáka slivovice“ (a to v 16.00 hod) a
dále uvedl, že se mu při řízení udělalo nevolno a sjel na okraj silnice.
Jak vyplynulo ze správního spisu, skutečnost, že vozidlo v rozhodnou dobu řídil
opravdu stěžovatel potvrdila výpověď H. H., která vozidlo přímo viděla při jízdě, dále
výpověď J. N., který - spolu s uvedenou svědkyní - stěžovatele ve vozidle nalezl. Rovněž tuto
skutečnost stěžovatel výslovně potvrdil v protokolu o podání vysvětlení ze dne 14. 5. 2004,
když sdělil, že „před 20.00 hod. odjel a jel zpět na K.. Jel směrem na D., udělalo se mu
nevolno a sjel na levou stranu vozovky, kde zastavil“. Zpochybňovat ji začal až v podaném
odvolání, navíc poněkud nejasně a neurčitě, neboť uvedl, že „podle jeho pozdějšího zjištění
vyšlo najevo, že služební dopravní prostředek byl řízen jinou osobou“. Nejvyšší správní soud
má za to, že žalovaný dostatečným způsobem zjistil stav věci, neboť z uvedených skutečností
je zcela zřejmé, že žalovaný vozidlo v rozhodnou dobu řídil a z lékařských zpráv o odběru
krve je nepochybné, že při tom byl pod vlivem alkoholu. Nelze tak stěžovateli přisvědčit, že
by žalovaný jeho výpověď neměl podepřenou dalšími důkazy. Naopak je třeba souhlasit se
žalovaným a městským soudem, že toto stěžovatelovo tvrzení je účelové a nekonkrétní, navíc
poněkud nejasně působí jeho námitka, „že teprve po podání vysvětlení se dozvěděl, že se
událost odehrála jinak“. Stěžovatel nejen, že neuvádí od koho se tuto skutečnost dozvěděl ani
jak se „událost“ měla odehrát, navíc se jedná o skutečnost, kterou by měl nejlépe vědět sám
stěžovatel. Rovněž skutečnost, že bylo přestupkové řízení se stěžovatelem zastaveno podle §
76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích [pozn. soudu: stěžovatel v žalobě nesprávně označil
písmeno, podle něhož bylo toto řízení zastaveno, neboť přestupkové řízení nebylo zastaveno
proto, že přestupek nebyl spáchán obviněným - písm. b), nýbrž proto, že odpovědnost za
přestupek zanikla - písm. f) citovaného ustanovení], nemá na shora uvedené žádný vliv; soud
nemá pochyb o tom, že se předmětná událost odehrála tak, jak je uvedeno výše, a pouhá
skutečnost, že řízení o přestupku nemohlo být dokončeno a bylo zastaveno, protože uplynula
zákonem stanovená lhůta k jeho projednání to nemůže nijak zvrátit. Je totiž třeba odlišovat
řízení o přestupku od řízení o skončení služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. d)
zákona o služebním poměru. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
tak neobstojí.
Stěžovatel dále namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku,
zda ve výroku správního rozhodnutí musí být uvedeyn skutkové okolnosti a také to, o kterou
z alternativ §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru se jedná, tj. zda dochází
k propouštění pro porušení služební přísahy nebo služební povinnosti. Při posouzení této
námitky vycházel Nejvyšší správní soud ze znění příslušných ustanovení zákona o služebním
poměru. Zejména se jednalo o §124 tohoto zákona, podle jehož odst. 1 musí být rozhodnutí
služebního funkcionáře v souladu s právními předpisy, vycházet ze skutečného stavu věci
a obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání. Písemné vyhotovení rozhodnutí musí
obsahovat též datum vydání a musí být podepsáno s uvedením hodnosti, jména, příjmení
a funkce služebního funkcionáře a doručeno účastníkovi řízení. Odst. 2 tohoto ustanovení pak
stanoví náležitosti výroku rozhodnutí; podle tohoto odstavce výrok obsahuje rozhodnutí
ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, a rozhodnutí
o nákladech řízení. Pokud se v rozhodnutí ukládá povinnost k plnění, stanoví pro ni služební
funkcionář lhůtu. Náležitosti odůvodnění jsou pak zakotveny v odst. 3, který stanoví,
že v odůvodnění rozhodnutí služební funkcionář uvede, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě nichž rozhodoval. Ustanovení §108 odst. 1 zákona o služebním poměru
pak stanoví, že rozhodnutí o propuštění musí být vyhotoveno písemně a musí v něm být
uveden důvod propuštění se skutečnostmi jej zakládajícími, jinak je neplatné.
V daném případě je ve výroku rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního
poměru obsaženo jak rozhodnutí ve věci (propuštění stěžovatele ze služebního poměru
příslušníka Policie ČR), tak ustanovení právního předpisu, podle kterého bylo rozhodnuto
[§106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru]. V odůvodnění je pak přesně popsán
důvod propuštění i skutečnosti jej zakládající (řízení služebního vozidla dne 13. 5. 2004
v 19.50 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů, při němž stěžovatel ohrožoval
ostatní vozidla; toto jednání bylo posouzeno jako zvlášť závažné porušení služební přísahy).
Rozhodnutí o propuštění stěžovatele tedy splňuje veškeré zákonem požadované náležitosti
a nelze je považovat za nezákonné. Stěžovatelova domněnka o nutnosti specifikovat
ve výroku též skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí, a také přesné vymezení toho,
zda byl propuštěn pro porušení služební přísahy nebo služební povinnosti, nemá oporu
v zákoně. Pokud pak zákon ve výroku rozhodnutí určité skutečnosti přímo nevyžaduje,
je zásadně možné a postačující uvést je toliko v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ani důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. neobstojí.
Žádný z uplatněných důvodů kasační stížnosti tak nebyl zjištěn a Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu