ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.30.2007
sp. zn. 2 Azs 30/2007 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: H. Ch., zastoupené advokátkou JUDr.
Radanou Pekárkovou, se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 56 Az 294/2006,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Radany Pekárkové se u r č u je částkou 5712 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 9. 2006, č. j. OAM-824/VL-07-ZA05-2006, Ministerstvo
vnitra (dále jen „žalovaný“) neudělilo žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) mezinárodní
ochranu pro nesplnění podmínek podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu, kterou Krajský soud v Brně
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
rozsudkem ze dne 23. 1. 2007.
Rozsudek stěžovatelka napadá kasační stížností, a to z důvodů obsažených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., když namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu a důvodů pro udělení azylu; že skutková
podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisu a soud, který ve věci rozhodoval,
proto měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit; a že rozhodnutí žalovaného trpí
nepřezkoumatelností pramenící z nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů pro vydání
negativního rozhodnutí.
Stěžovatelka zejména vytýká žalovanému, že jí neudělil humanitární azyl, respektive
nevyšel z relevantních důkazů a dostatečně nezdůvodnil, proč neshledal důvody pro udělení
humanitárního azylu. Žalovaný se měl zabývat okolnostmi, jak stěžovatelka onemocněla
a jak vážné její onemocnění je, a nikoli jen konstatovat, že vyhodnotil její stav. Takový
postup je rozporný s §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Stěžovatelka přitom
odkazuje na právní názor vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003,
sp. zn. 36 Az 417/2003, k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o neudělení azylu, jež nebylo
zdůvodněno žádným podkladem. K náležitostem odůvodnění rozhodnutí o neudělení
humanitárního azyl odkazuje stěžovatelka rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 6 Azs 92/2004. Stěžovatelka připomíná, že trpí epilepsií
a je po totální resekci tlustého střeva. Krajský soud k tomu pouze schválil postup žalovaného,
který zvažoval, zda by stěžovatelce nebylo možno udělit humanitární azyl, a zohledňoval její
invaliditu a dostupnost zdravotní péče na Ukrajině, neshledal však okolnosti hodné zvláštního
zřetele. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že během správního řízení
neprojevila snahu řešit své zdravotní problémy, neboť ve skutečnosti je začala řešit ihned
poté, co se jí přitížilo, a argumentace soudu byla v tomto bodě účelová.
Poté, co jí byla ustanovena právní zástupkyně, doplnila kasační stížnost o námitku,
že měly být v jejím případě shledány podmínky pro udělení doplňkové ochrany,
neboť za vážnou újmu ve smyslu §14a zákona o azylu se považuje také situace,
pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Stěžovatelčiny
zdravotní potíže jsou takové povahy, že by její vycestování bylo v rozporu s Evropskou
sociální chartou, podle jejíhož článku 13 má každá osoba právo na účinné uplatnění práva
na sociální a lékařskou pomoc. Toto ustanovení má být přitom aplikováno na základě principu
rovného zacházení i na příslušníky ostatních smluvních stran Evropské sociální charty,
kteří se legálně nacházejí na území státu tuto chartu aplikujícího. ČR má proto povinnost
poskytnout pomoc tomu, jehož zdravotní stav je vážný, tak jak tomu je u stěžovatelky,
přičemž stěžovatelka se na území ČR nachází legálně. Tento závazek má být dle stěžovatelky
realizován právě formou udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Žalovaný
ani soud ovšem nezohlednili, že vycestování stěžovatelky by vzhledem k jejímu zdravotnímu
stavu bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR, ačkoli tak měli učinit z úřední povinnosti.
Pokud byl pominut mezinárodní závazek ČR, představuje to závažnou vadu řízení dosahující
takové intenzity, že rozhodnutí o ní přesahuje vlastní zájem stěžovatelky, a kasační stížnost
by proto měla být uznána za přijatelnou.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že přezkoumal všechny
stěžovatelkou uváděné důvody žádosti o azyl a neshledal žádný z důvodů udělení azylu podle
§12 zákona o azylu a po prozkoumání tvrzení stěžovatelky a situace v její zemi původu
neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele podle §14 téhož zákona. Jeho odůvodnění
v této otázce přitom obstojí i v konfrontaci s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Sama
stěžovatelka tvrdila, že jí nic nebránilo v tom, aby své zdravotní problémy řešila na Ukrajině,
což ostatně sama potvrdila, sama i sdělila, že na Ukrajině měla lékařskou péči zdarma.
Žalovaný tak její situaci posoudil ve smyslu §14 zákona o azylu, přičemž nepřekročil meze
svého správního uvážení. Totéž shledal i krajský soud. Žalovaný tak považuje kasační stížnost
za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti
zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), postupoval zdejší soud již podle s. ř. s. ve znění
novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např. ve svých
usneseních ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, (publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS),
kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost se prakticky může jednat mimo jiné
tehdy, pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť část stěžovatelkou uplatněného
důvodu kasační stížnosti (otázka vztahu zdravotního stavu žadatelky o azyl k udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu) nebyla dosud řešena judikaturou Nejvyššího
správního soudu.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 19. 7. 2006 na základě žádosti, v níž bylo
jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatelka nemá kde bydlet, v domově důchodců
ji nechtějí přijmout, takže bydlela se synem na ulici. Její zdravotní stav vyžadoval operaci,
na niž neměla peníze. Ze zdravotních důvodů nemohla najít práci a přitom její invalidní
důchod byl velmi nízký. Chtěla odjet do Itálie za snoubencem, neměla ovšem peníze,
tak přišla do ČR požádat o azyl, aby měla kde žít, než si pro ni snoubenec přijede. Totéž
vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne
6. 9. 2006. V tomto pohovoru také popisovala své putování z Ukrajiny do ČR, Rakouska,
Itálie, Ukrajiny, Polska a zpět do ČR a také svůj léčebný pobyt na Ukrajině a zdravotní péči,
která jí byla poskytována tamtéž. Od ČR očekávala, že jí bude pomoženo v odjezdu do Itálie
za přítelem. Se státními orgány země původu problémy neměla, ale vrátit se nechtěla, také
proto, že je členkou Svědků Jehovových, kteří jsou na Ukrajině považováni za sektu. Uvedla
také, že je onkologická pacientka po odstranění polypů a cyst, a odkázala žalovaného
na lékařské zprávy o svém zdravotním stavu.
Žalovaný se rozhodl stěžovatelce mezinárodní ochranu neudělit svým výše označeným
rozhodnutím ze dne 15. 9. 2006, neboť neshledal důvody pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, když stěžovatelka neuvedla žádné důvody, které by dokládaly či alespoň naznačovaly
její pronásledování či odůvodněný strach z něj, když nebyla ve své vlasti politicky
organizována ani tam nevyvíjela politickou činnost. Její důvody, tedy snaha dostat se do Itálie
za snoubencem, a ekonomické problémy ani nenaznačovaly, že by z vlasti odešla
pro odůvodněný strach z pronásledování, neboť její důvody byly azylově zcela irelevantní.
Neshledal ani podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Ve vztahu k možnosti
udělení humanitárního azylu žalovaný uvedl, že za důvod hodný zvláštního zřetele by mohl
být za jistých okolností považován nepříznivý zdravotní stav či nemožnost léčit se ve vlasti.
Stěžovatelčin zdravotní stav byl ovšem v její vlasti zohledněn přiznáním invalidního důchodu
a dalších výhod, které sama uvedla, ve vlasti navíc jednoznačně měla přístup k lékařské péči
poskytované bezplatně. Z titulu invalidity měla finanční úlevu také na úhradu léků. Žalovaný
proto nezjistil, že by byly dány důvody k poskytnutí humanitárního azylu. Neshledal
ani vážnou újmu, jež by odůvodnila poskytnutí doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu, když stěžovatelka neuváděla žádné okolnosti, z nichž by plynulo, že by v případě
návratu do vlasti byla vystavena vážné újmě z důvodů uvedených v tomto zákonném
ustanovení. Nesplňovala přitom ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14b
zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Brně. Zde vytkla žalovanému, že bylo v řízení porušeno několik ustanovení správního řádu;
že jí nebyl udělen azyl, přestože splňovala podmínky §12 zákona o azylu, minimálně
pro vztažení překážky vycestování; a konečně že jí neudělil humanitární azyl, když přes
její zdravotní potíže nezdůvodnil, jak by se mohla na Ukrajině léčit ze své nemoci, když chybí
prostředky, které pro svou léčbu potřebuje, a její potíže tak na Ukrajině nelze léčit.
V doplnění žaloby pak uvedla, že jí nebyla dána dostatečná příležitost objasnit některé body
výpovědi, a uvedla také, že patří do sociální skupiny invalidních důchodců na Ukrajině.
O této žalobě rozhodl krajský soud svým shora označeným rozsudkem, kterým tuto
žalobu zamítl jako nedůvodnou. Shledal totiž, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem,
neboť stěžovatelka dostala dostatečný prostor k tomu, aby podala úplnou a pravdivou
výpověď o důvodech, které ji vedly k opuštění vlasti. Co se týče důvodů udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, krajský soud sice stěžovatelce přisvědčil, že patří do sociální skupiny
invalidních důchodců, neshledal však, že by pro tuto příslušnost byla jakkoliv
pronásledována, když za pronásledování nelze považovat její tíživou ekonomickou situaci.
K možnému udělení humanitárního azylu krajský soud připomněl, že stěžovatelka během
správního řízení neuvedla, že by její potíže nebylo možno na Ukrajině léčit, a žalovaný
se proto takovým tvrzením nemohl zabývat. Žalovaný postupoval správně a v rámci svého
správního uvážení daného zákonem, když zvažoval, zda stěžovatelce nemá být humanitární
azyl udělen, a zabýval se přitom dostupností zdravotní péče na Ukrajině i stěžovatelčinou
invaliditou. Nadto podotkl, že stěžovatelka v průběhu řízení nijak neprojevila vůli
své zdravotní problémy v ČR řešit. Neuvedla ani žádné skutečnosti nasvědčující tomu,
že by jí v případě návratu na Ukrajinu hrozila vážná újma odůvodňující udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud, poté co zjistil, že kasační stížnost je přípustná a přijatelná,
přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti nejprve zmínila, že krajský soud nesprávně posoudil
právní otázku pronásledování podle §2 odst. 5 zákona o azylu, dále však již tuto myšlenku
nijak nezakončila a zabývala se pouze dopadem své nemoci na posouzení možnosti
poskytnutí humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu a doplňkové ochrany podle jeho
§14a.
Co se týče stěžovatelčiny snahy, aby jí byl udělen humanitární azyl, její argumentace
nároky na zdůvodnění rozhodnutí o jeho neudělení by sama nedostačovala přijatelnosti její
kasační stížnosti, neboť se jedná o otázku již judikatorně komplexně vyřešenou, jak naznačují
i stěžovatelčiny obsáhlé citace z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Vzhledem ovšem
k tomu, že se soud touto kasační stížností již z jiných důvodů věcně zabývá, považuje
za nutné uvést, že stěžovatelčina domněnka o nedostatečnosti zdůvodnění rozhodnutí
žalovaného o neudělení humanitárního azylu je sice důkladně podepřená citacemi dosavadní
správní judikatury, její závěr z nich však neplyne. Žalovaný totiž své rozhodnutí v této otázce
zdůvodnil dostatečně důkladně, když nejprve konstatoval, že nepříznivý zdravotní stav může
být za jistých okolností důvodem k udělení humanitárního azylu, a dále z jejích výpovědí
zjistil, jak na její zdravotní stav reaguje zdravotnický a sociální systém její země původu,
a na základě těchto zjištění uzavřel, že tato reakce země původu je dostatečná a nestaví
stěžovatelku do situace, v níž by u ní byl dán důvod hodný zvláštního zřetele. Žalovaný
tak o této otázce provedl dostatečně úplnou a skutkově podloženou úvahu, která dle názoru
zdejšího soudu odpovídá nárokům, jež klade jeho dosavadní judikatura, například jí uváděný
rozsudek ze dne 31. 8. 2004 (pozn. soudu: nikoli 8. 10. 2004, jak uvádí stěžovatelka),
sp. zn. 6 Azs 92/2004.
V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatelka uvádí, že její vycestování by bylo
v rozporu s Evropskou sociální chartou, tedy s mezinárodním závazkem ČR, a v této
skutečnosti shledává rozpor s §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
se s tímto jejím názorem neztotožňuje, neboť jej shledává nesouladným jednak s povahou
závazků plynoucích pro ČR z Evropské sociální charty a jednak se smyslem udělování
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, a to z důvodů, jež budou dále rozebrány.
Se stěžovatelkou je třeba se ztotožnit v tom, že Evropská sociální charta přijatá dne
18. října 1961 v Turínu, představuje mezinárodní závazek ČR, neboť byla signována jménem
České a Slovenské Federativní Republiky v roce 1992, Česká republika byla poté uznána
v roce 1993 jako nástupnický signatářský stát a v roce 1999 byla po souhlasu Parlamentu ČR
ratifikována prezidentem republiky. Byla vyhlášena pod č. 14/2000 Sb.m.s. Splňuje tedy
všechny podmínky pro to, aby byla dodržována orgány veřejné moci a byla jí přiznána
aplikační přednost před vnitrostátními zákony, neboť je nutno ji považovat za mezinárodní
závazek ČR ve smyslu článku 1 odst. 2 a článku 10 Ústavy ČR.
Stěžovatelka se nejprve dovolává článku 11 a článku 13 části I. Evropské sociální
charty, které stanoví:
„11. Každý má právo využít jakýchkoli opatření, která mu umožní dosáhnout co nejlepšího
zdravotního stavu.
....
13. Každý, kdo nemá dostatečné prostředky, má právo na sociální a zdravotní pomoc.“
Tato dvě práva jsou sice formulována jako přímo vykonatelná lidská práva, je ovšem
nutno je vnímat souběžně s návětím této části I., které označuje práva zde vyjmenovaná nikoli
za přímo vymahatelná práva, ale pouze za cíle, o jejichž naplnění mají usilovat signatářské
státy, když stanoví:
„Smluvní strany uznávají za cíl své politiky, o který budou usilovat pomocí všech vhodných
prostředků, jak na národní, tak na mezinárodní úrovni, dosažení podmínek, za kterých budou
účinně naplňována následující práva a principy:...“
Ve vztahu k těmto dvěma ustanovením je tak třeba uvést, že ČR se při své ratifikaci
zavázala v souladu s článkem 20 Evropské sociální Charty, že bude sledovat cíle uvedené
v části I Charty; neučinila však tyto cíle přímo vykonatelnými právy, jimž by svědčila
aplikační přednost ve smyslu článku 10 Ústavy ČR. Tyto programové cíle tak sice mají být
brány v potaz při činnosti české veřejné moci, zejména moci zákonodárné, nelze se jich však
přímo dovolat, jak se patrně domnívá stěžovatelka.
Je proto třeba se zaměřit na stěžovatelčinu argumentaci článkem 13 obsaženým v části
II. Evropské sociální charty. Podle tohoto článku, jehož všechny čtyři odstavce se ČR
zavázala dodržovat ve svém uvozujícím prohlášení, platí:
„S cílem zajistit účinné uplatnění práva na sociální a lékařskou pomoc se smluvní strany
zavazují:
1. zajistit, že každé osobě, která je bez přiměřených prostředků a která není schopna si takové
prostředky zajistit bud' sama vlastním úsilím nebo je získat z jiných zdrojů, zejména
prostřednictvím dávek ze systému sociálního zabezpečení, bude poskytnuta přiměřená pomoc
a v případě nemoci i péče nezbytná podle jejího stavu,
2. zajistit, že osoby, kterým je poskytována takováto pomoc, nebudou z tohoto důvodu
zkráceny na svých politických a sociálních právech,
3. stanovit, že každému se může prostřednictvím kompetentních veřejných nebo soukromých
služeb dostat takového poradenství a osobní pomoci nezbytné k zabránění, odstranění nebo
zmírnění stavu potřebnosti jednotlivce nebo rodiny,
4. aplikovat ustanovení odstavců 1, 2 a 3 tohoto článku na základě principu rovného
zacházení se svými státními příslušníky i na příslušníky ostatních smluvních stran Charty,
kteří se nacházejí legálně na jejich území, v souladu s jejich závazky vyplývajícími z Evropské
úmluvy o sociální a lékařské pomoci podepsané v Paříži 11. prosince 1953.“
Pro stěžovatelku jako cizinku je rozhodující aplikace odstavce čtyři tohoto ustanovení,
který má povahu lex specialis k obecnému vymezení rozsahu Evropské sociální charty,
pokud jde o chráněné osoby, obsaženému v její příloze. Zdejší soud také shledává,
že stěžovatelka nesplňovala v době rozhodování žalovaného podmínky v tomto ustanovení
zakotvené, neboť se po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany sice nachází legálně
na území ČR, zároveň je však státní příslušnicí Ukrajiny, tedy státu, který se stal smluvní
stranou Charty ve smyslu jejího článku 35 odst. 3 třicet dnů po uložení její ratifikační listiny
u generálního tajemníka Rady Evropy. K tomuto uložení došlo podle informací Rady Evropy
(viz údaje na http://www.coe.int/t/e/human_rights/esc/1_general_presentation/Signatures-
Ratifications_en.pdf ) dne 21. 12. 2006, takže v době rozhodování žalovaného ještě nemohla
stěžovatelka těžit z práv, která jí charta přiznávala, vztahovala se však na ni v době,
kdy rozhodoval krajský soud, i v době, kdy rozhoduje soud zdejší. Proto, pokud by opravdu
hrozily následky, které stěžovatelka uvádí v kasační stížnosti, tedy porušení Evropské sociální
charty jejím vydáním do země původu a z toho údajně plynoucí rozpor i s §14a zákona
o azylu; musel by k této skutečnosti přihlédnout i krajský soud i zdejší soud, podle toho,
u kterého z nich vyjde tato skutečnost - jedná-li se o například o skutková nova - najevo
nejdříve; respektive vůči němuž poprvé nastane, jedná-li se, jako v případě nyní
posuzovaném, o nový mezinárodněprávní závazek České republiky, zde konkrétně o závazek,
jenž byl vůči stěžovatelce účinným poprvé až v době rozhodování krajského soudu.
Tato časová logika následků mezinárodněprávních závazků ČR pro rozhodování o udělení
mezinárodní ochrany a jeho soudní přezkum byla tímto způsobem poprvé
vyložena v rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 9 Azs 23/2007
(publ. na www.nssoud.cz): „Pokud jde o časový moment, kdy má k přednostní aplikaci dojít,
pak logickou úvahou lze dospět k jedinému závěru, a to, že k této aplikaci musí dojít v tom
řízení a před tím orgánem, kdy tato skutečnost vyjde najevo poprvé. Platí-li totiž ústavní
princip přednostní aplikace mezinárodní úmluvy obecně, pak platí zásadně vždy a v každém
okamžiku.“
Zdejší soud by tak měl zohlednit ve svém rozhodování závazek, který mezi ČR
a stěžovatelkou jako ukrajinskou státní příslušnicí nastal okamžikem, kdy se Ukrajina stala
smluvní stranou Evropské sociální charty, pokud by k tomu byl věcný důvod, tedy pokud
by neudělení mezinárodní ochrany vedlo k porušení závazku ČR z této mezinárodní úmluvy;
a totéž platilo i pro krajský soud. V daném případě však k takovému postupu není důvod,
a to z důvodů, které tkvějí ve vztahu mezi povahou práva stěžovatelky zakotveného v článku
13 části II. Evropské sociální charty a obsahem normy obsažené v §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu.
Předmětný článek 13 části II. Evropské sociální charty se totiž na stěžovatelku
sice vztahoval, a to po třiceti dnech po uložení ratifikační listiny Ukrajiny u generálního
tajemníka Rady Evropy, z této skutečnosti ovšem stěžovatelce plynula pouze práva na určitou
úroveň zdravotní péče po dobu jejího (legálního) pobytu v ČR. Rozhodně z ní neplynulo
právo, aby mohla v ČR pobývat i poté, co zanikne legálnost jejího pobytu, tak aby mohla
nadále požívat tu úroveň zdravotní péče, kterou jí zajišťuje český systém zdravotní péče.
Z článku 13 Evropské sociální charty, pokud je ve vztahu mezi konkrétní osobou a ČR
aplikovatelný, totiž plyne právo této osoby na určitou úroveň zdravotní péče, nikoli ovšem
právo, aby tato úroveň byla zachována i po jejím opuštění ČR – v duchu jakéhosi pokřiveného
výkladu lidskoprávní zásady „stand still“, správně vyložené například v nálezu Ústavního
soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (publikovaného ve Sb. n. u. ÚS, sv. č. 26, nález
č. 80, s. 317); ani právo, aby se vyhnula nucenému opuštění republiky s odůvodněním,
že by to vedlo ke snížení zdravotní péče jí poskytované. Nejedná se totiž o žádné právo
„věčné“, nýbrž dočasné, vázané pouze na dobu legálního pobytu na českém území. Lze proto
tuto úvahu o důsledcích aplikovatelnosti článku 13 části II. Evropské sociální charty na vztah
mezi stěžovatelkou a ČR uzavřít konstatováním, že z něj stěžovatelce plynula práva
na zdravotní péči po dobu jejího legálního pobytu na našem území, závazek v tomto článku
obsažený však nemá zásadně takovou povahu, že by k jeho porušení mohlo vést vydání
stěžovatelky do země původu mající potenciálně nižší úroveň zdravotní péče než ČR, zvláště
za situace, kdy se jedná – a tato skutečnost je přitom nezbytnou podmínkou aplikace
předmětného ustanovení Evropské sociální charty – o jiný její signatářský stát, tedy jiný stát,
jenž se přihlásil k obdobným, byť vzhledem ke znění jejího článku 20 nikoli nutně totožným,
závazkům v oblasti hospodářských a sociálních práv.
Návrat stěžovatelky na Ukrajinu v důsledku nepřiznání mezinárodní ochrany
tak nepředstavuje porušení závazků plynoucích z Evropské sociální charty, tím méně
pak může představovat porušení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, jehož se stěžovatelka
dovolává. Toto ustanovení bylo do zákona o azylu vsunuto novelou pod č. 165/2006 Sb.,
která zároveň zrušila §91 zakotvující institut překážky vycestování. Jakkoli tato dvě
ustanovení nemají totožnou povahu, když dopadají zčásti na různé situace a jejich shledání
respektive udělení vřazuje cizince do odlišného procesního režimu, obě tato ustanovení
sledují obdobný účel, jímž je nevrátit žadatele o mezinárodní ochranu do země,
v níž by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, byť tato „vážná újma“ není
těmito dvěma ustanoveními chápána zcela shodně. Jak dřívější znění ustanovení
§91 zákona, tak nynější znění jeho §14a představují nicméně především zakotvení zásady
non-refoulement obsažené v čl. 33 Ženevské úmluvy, která znamená de facto závazek
smluvních států „nevyhostit jakýmkoli způsobem nebo nevrátit uprchlíka na hranice zemí,
ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení“. Tato zásada
tak tvoří jakýsi myšlenkový základ pro obě tyto úpravy. Podle oficiálního výkladu Úřadu
Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky je také již součástí
obyčejového mezinárodního práva a je tudíž závazná pro všechny státy
(viz např. www.unhcr.cz). Roku 1951 byla vtělena do čl. 33 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951 (publ. pod č. 208/1993 Sb.), která patří k hlavním mezinárodním
závazkům České republiky v oblasti uprchlického práva.
Jakkoli ovšem nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího
§14a zákona o azylu, jak bylo zmíněno výše, v otázce, která je řešena v nyní posuzovaném
případě tuto shodu shledat lze, neboť jak §91 dřívějšího znění, tak §14a nynějšího
znění zákona o azylu označoval rozpor s mezinárodními závazky ČR za jednu z alternativ
vedoucích k udělení jimi upravovaného režimu ochrany. Ve znění zákona o azylu
před účinností novely č. 165/2006 Sb. by tak rozpor vycestování cizince s mezinárodními
závazky vedl ke shledání překážky vycestování podle §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu,
nyní by tato skutečnost byla považována za vážnou újmu ve smyslu jeho §14a odst. 2
písm. d). Z toho důvodu lze na tuto situaci aplikovat právní názory vyslovené tímto soudem
ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení §91 zákona o azylu. Ten přitom k výkladu
toho, co je možno chápat za rozpor s mezinárodními závazky ČR podle tohoto ustanovení,
uvedl ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 177/2005 (publ. na www.nssoud.cz),
v reakci na argumentaci údajným porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská úmluva“) rozdělením
stěžovatelovy rodiny v případě jeho vycestování toto: „Není ani namístě zcela
přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky vycestování poukazem na ustanovení
§91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl s mezinárodními
závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí
se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement, tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných
skutečností, a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení, jak navrhuje
stěžovatel. Jistě by nebylo dostatečným důvodem pro shledání překážky vycestování například
ani to, pokud by se žadatel o azyl během svého pobytu v ČR zabýval dovozem zboží z jiné
členské země Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo uškodit volnému
pohybu zboží jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího
členství v Evropské unii. Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný
čl. 8 Evropské úmluvy.“
A tímto pohledem je třeba vykládat i stěžovatelkou používaná ustanovení Evropské
sociální charty a uzavřít tuto námitku konstatováním, že z jí uváděných ustanovení tohoto
mezinárodního nástroje ochrany lidských práv lze na její situaci aplikovat pouze článek 13
její části II., neboť jí uváděná ustanovení části I. nemají povahu přímo vykonatelných práv,
nýbrž spíše programových cílů; tento článek 13 pak zakládá České republice závazek
pouze po dobu stěžovatelčina legálního pobytu na našem území, nikoli závazek, aby úroveň
zdravotní péče, jíž dosáhne v době tohoto pobytu legalizovaného z důvodu azylového řízení,
jí byla zachována i po skončení tohoto řízení. Tím spíše nelze shledat, že by ukončení řízení
o udělení mezinárodní ochrany a následné vycestování stěžovatelky na Ukrajinu založilo
rozpor s mezinárodními závazky ČR, na nějž pamatuje §14a zákona o azylu,
jenž ve svém odst. 2 písm. d) myslí na situace odlišné, svou povahou vycházející ze zásady
non-refoulement. Nelze jistě vyloučit, že by doplňková ochrana byla cizinci udělena
i z důvodů nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu; tato nedostatečnost
by však musela dosahovat úrovně označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující
zacházení, jak na ně pamatuje jak §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tak – aplikovatelný
i na základě §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu - čl. 3 Evropské úmluvy, jak jej vyložil
Evropský soud pro lidská práva zejména v rozsudku D. proti Spojenému království ze dne
2. 5. 1997, stížnost č. 30240/96. V něm Evropský soud pro lidská práva označil za porušení
článku 3 Evropské úmluvy vyhoštění cizince v terminálním stadiu choroby AIDS zpět do jeho
země původu, tedy na Závětrné ostrovy v Malých Antilách, do ostrovního státu Svatý Kryštof
a Nevis, neboť žádná z obou nemocnic tohoto karibského ostrova nebyla schopna podle soudu
tuto nemoc léčit způsobem, který by zachoval akceptovatelnou délku a důstojnost
stěžovatelova života. Stěžovatelčina situace v případě návratu na Ukrajinu však zjevně není
se situací rozebíranou v tomto případě srovnatelná, jak plyne ze skutkových zjištění
učiněných žalovaným. Zatímco totiž výklad Evropského soudu pro lidská práva pamatuje
na velmi výjimečné situace, kdy by vydání cizince do země původu jej dostalo do situace
označitelné za mučení či nelidské zacházení; stěžovatelčin výklad by při dovedení
do absurdních důsledků vedl k tomu, že všichni občané všech signatářů Evropské sociální
charty by se potenciálně mohli přestěhovat do toho ze států, jež jsou vázány jejím článkem
13 části II., který poskytuje nejkvalitnější zdravotní péči. Dle názoru zdejšího soudu ovšem
plyne z tohoto ustanovení toliko právo na zdravotní péči v daném smluvním státu,
nikoli právo všech občanů všech smluvních států na tu úroveň zdravotní péče,
která je poskytována ve smluvním státě, jenž ji má nejvyšší. I tato stěžovatelčina námitka
je tedy nedůvodná.
Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn žádný ze stěžovatelkou uplatněných důvodů,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovatelce byla právní zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti ustanovena
advokátka JUDr. Radana Pekárková; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou
2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační
stížnosti - a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů - v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. b) a d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů,
přičemž tuto částku navýšil o 19% daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem tato advokátka je;
celkem tedy 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu