ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.40.2006
sp. zn. 2 Azs 40/2006 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Karla
Šimky v právní věci žalobce: P. M. H., zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se
sídlem Stodolní 17, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad
Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. 11. 2005, č. j. 63 Az 83/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou a procesně přípustnou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud se - po konstatování procesní přípustnosti - ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“) nejprve zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
neboť jen takovou se může dále meritorně zabývat.
Jak již zaznělo v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, posláním tohoto soudu je poskytovat ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.). Tato ochrana se však uskutečňuje jiným
způsobem, než v případě krajských soudů: zatímco jejich úkolem je projednat a rozhodnout
každý napadnuvší případ, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného
soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví
je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví
(§12 odst. 1 s. ř. s.). Oba články soustavy správního soudnictví tak plní odlišné poslání, které
je však komplementární a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé
procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení
§12 odst. 1ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti
(§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci
v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Projednávat, věnovat každé věci
stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít samotnou spravedlnost
systémem vytvářenou: věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou
podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně
vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším
řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku
řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní
systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně
druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení
mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Je proto namístě provést
jeho výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii
se Nejvyšší správní soud řídí.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby
k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení
především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti. V tomto kontextu Nejvyšší správní
soud připomíná, že jakýkoliv procesní prostředek slouží k ochraně hmotného práva a právě
v souladu s touto jeho primární funkcí musí být i vykládán. To znamená, že žádný procesní
prostředek nemůže být vnímán samoúčelně a někdy i odtrženě od těchto hmotných práv.
Opačný výklad by ve svých důsledcích popíral samotný smysl správního soudnictví,
kterým je poskytování ochrany veřejným subjektivním právům fyzických a právnických
osob (§2 s. ř. s.).
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Přijatelnost je prostředním krokem v přezkumu kasační stížnosti ve věcech azylu
Nejvyšším správním soudem. Přijatelnost je tak možné vnímat i jako určitý „filtr“
při projednávání kasačních stížností: pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky
procesní přípustnosti, pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů
stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné
ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně
byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí
její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel nikterak
nezdůvodňuje, v čem spatřuje přijatelnost svojí kasační stížnosti, když toliko argumentuje
tím, v čem vidí nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu a vady správního řízení,
tzn. namítá kasační důvody zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Protože však každé podání je nutno hodnotit z hlediska jeho obsahu, a nikoliv formy,
zabýval se zdejší soud tím, zda namítané důvody kasační stížností svojí podstatou
nelze považovat za důvody dostačující pro její přijatelnost.
V tomto směru však nezbývá než konstatovat, že stěžovatel toliko vypočetl
některá vybraná ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, která měla být v jeho věci
porušena, nicméně bez jakékoliv bližší konkretizace. K tomu proto postačuje odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 50/2003 (www.nssoud.cz). K námitce,
že správní orgán měl situaci stěžovatele podřadit důvodům obsaženým v ustanovení
§12 zákona o azylu, a nikoliv ustanovení §16 zákona o azylu, je nutno odkázat na právní
názor vyslovený v rozsudku sp. zn. 2 Azs 47/2003 (č. 244/2004 Sb. NSS.). Dostatečně
a jednotně zjudikovanou je rovněž stížnostní námitka týkající se čl. 33 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků, viz především rozsudek sp. zn. 2 Azs 343/2004 (č.721/2005 Sb. NSS).
Lze tedy konstatovat, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a shledal ji proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. nepřijatelnou.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu