ECLI:CZ:NSS:2003:2.AZS.9.2003:40
sp. zn. 2 Azs 9/2003 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce C. A.,
zastoupeného advokátem JUDr. Františkem Grznárem se sídlem nám. Republiky 108, 346 01
Horšovský Týn, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21.
5. 2003, sp. zn. 59 Az 479/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení
Krajského soudu v Plzni, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 14. 10. 2002, č. j. OAM-10918/VL-16-C10-2001, o zamítnutí
žádosti o udělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR.
Stěžovatel v kasační stížnosti především tvrdí, že předmětnou žalobu psal dne
27. 11. 2002, a to na formulář, který mu dala k vyplnění v azylovém táboře úřednice, která jej
rovněž poučila o tom, jak má tento formulář vyplnit, avšak bez přítomnosti tlumočníka.
Stěžovatel sice připouští, že „žaloba byla málo obsažná“, nicméně popírá, že by obdržel
výzvu předsedy senátu k odstranění vad této žaloby. Stěžovatel uvádí, že v Moldavsku
absolvoval vysokou školu, je bezúhonný a protože v Moldavsku vládne bývalá komunistická
nomenklatura na zažitých totalitních principech, stěžovatel odmítl absolvovat vojenskou
službu z důvodu svého politického přesvědčení. V závěru kasační stížnosti stěžovatel sděluje
své obavy z návratu do Moldavska, přičemž zdůrazňuje, že si osvojil češtinu a adaptoval se
na zdejší podmínky.
Proto navrhuje napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušit a přiznat kasační
stížnosti odkladný účinek, neboť prý azylové řízení ještě nebylo ukončeno a soud neměl
v době rozhodování k dispozici např. příslušné zprávy ministerstva zahraničí USA nebo
mezinárodních organizací k situaci na úseku lidských práv v Moldávii.
Ministerstvo vnitra (dále jen „účastník“) ve svém vyjádření považuje kasační stížnost
za zmateční a odmítá tvrzení, že by jeho pracovníci neúspěšným žadatelům o azyl předkládali
formuláře žalob.
Proto Ministerstvo vnitra navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Plzni
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 zákona
č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního a správního spisu
především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 8. 11. 2001. Z protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne 4. 9. 2002 vyplývá, že stěžovatel opustil
Moldavsko v prosinci 2000, a to proto, že měl dluh, vzniklý tím, že mu někdo ukradl firemní
auto, ve kterém měl doklady a věci jeho nadřízený (bývalý náčelník kontrarozvědky K.) S. a
ten po stěžovateli jako odškodnění požadoval částku 2 000 USD, přičemž stěžovatel mu
zaplatil pouze 700 USD. Kromě toho byl stěžovatel na vysoké škole vůdcem hnutí
sympatizujícího s Národní frontou a v této souvislosti byl pozván představiteli komunistů,
kteří jej vyzvali, aby agitoval pro jejich stranu a nikoliv pro Národní frontu. Stěžovatel se
rovněž zúčastnil několika demonstrací, nicméně v této souvislosti neměl žádné problémy.
Bezprostředním důvodem odchodu do ČR byl inzerát v novinách, nabízející zprostředkování
práce v ČR, přičemž stěžovatel předpokládal, že v ČR bude pracovat půl roku, splatí dluhy a
vrátí se do Moldavska.
Na základě těchto informací Ministerstvo vnitra dospělo ve shora citovaném
rozhodnutí k závěru, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z které by bylo
možno usuzovat na existenci některého ze zákonných důvodů pro udělení azylu (§12 zákona
č. 325/1999 Sb.), neboť důvodem odchodu z Moldavska bylo údajné ohrožení stěžovatele
ze strany jeho bývalého nadřízeného, přičemž se ani nepokusil využít možnosti ochrany
prostřednictvím policie či jiných orgánů a organizací. Stěžovatel navíc pobýval v ČR
nelegálně již od roku 2000 a o azyl požádal až za situace, kdy se důvodně obával vyhoštění.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním (ve skutečnosti žalobou) ze dne
27. 11. 2002, v němž však pouze uvedl, že žádá o přezkoumání svého případu z důvodu
„nesouhlasu s prvním rozhodnutím.“
Krajský soud v Plzni napadeným usnesením tuto žalobu odmítl podle ustanovení §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když konstatoval, že jednou z podmínek řízení je řádná žaloba. Žaloba
neobsahující žádný žalobní bod je ve lhůtě pro podání žaloby odstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, avšak po marném uplynutí této lhůty se stává neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení. Proto také v daném případě, kdy lhůta pro podání žaloby skončila dne
28. 11. 2002, předseda senátu stěžovatele nevyzýval k doplnění žaloby o žalobní body,
a protože v řízení nebylo možno pokračovat pro nedostatek podmínky řízení, krajský soud
žalobu odmítl.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvod, obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť kasační stížnost podal z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán
důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.) a jelikož ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109
odst. 4 s. ř. s.), zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů -
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu.
V tomto směru Nejvyšší správní soud především vychází z ustanovení §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s., podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné
podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn
a nelze proto v řízení pokračovat. V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách
proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V souzené věci je však
zřejmé, že žaloba stěžovatele žádné žalobní body neobsahovala a že stěžovatel tuto žalobu
v zákonné lhůtě pro její podání v tomto směru ani nijak nedoplnil. Přitom zákon stanoví, že
žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz 2. věta ustanovení §71 odst. 2
s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení
odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení §71 odst. 2
s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce
pojímaná – povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě
koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. Nejvyšší správní soud
proto dospívá k závěru, že se Krajský soud v Plzni napadeným usnesením nedopustil
nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když žalobu stěžovatele
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž jej předtím vyzval k odstranění
nedostatku podmínky řízení, neboť dospěl k závěru, že po marném uplynutí lhůty k podání
žaloby se absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.
Stěžovatel se proto v tomto směru mýlí, když uvádí, že výzva předsedy soudu mu nebyla
doručena, ačkoliv §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. toto doručení předpokládá.
Nad tento rámec Nejvyšší správní soud - toliko pro úplnost - k tvrzením stěžovatele
o tom, že předmětnou žalobu napsal na formulář, který obdržel od úřednice, a že nebyl
přítomen tlumočník, uvádí, že tato žaloba není napsána na formuláři, nýbrž na čistém bílém
papíře formátu A4 a že sám stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že rozumí a mluví česky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto
Nejvyšší správní soud rozhodl, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. 10. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu