Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 06.12.1995, sp. zn. II. ÚS 101/95 [ nález / BROŽOVÁ / výz-2 ],paralelní citace: N 81/4 SbNU 263 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:2.US.101.95
Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není prostředkem na ochranu práva podle zákona o Ústavním soudu
Právní větaVlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit "hodnocení důkazu obecných soudů", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.
ECLI:CZ:US:1995:2.US.101.95
sp. zn. II. ÚS 101/95NálezÚstavní soud rozhodl v ve věci ústavní stížnosti P. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 12 To 1/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. 4 T 56/94, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a dále za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se zamítá .Odůvodnění:Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti shorauvedeným rozsudkům vytýkal porušení práva vyslýchat nebo dátvyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechusvědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků protisobě, zaručeného v čl. 6 odst. 3 písm. d)Úmluvy o ochranělidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva) a v čl. 14odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politickýchprávech (dále pak jen Pakt), dále práva na spravedlivé projednánípřed nestranným a nezávislým soudem, zaručeného v čl. 6 odst. 1Úmluvy a v čl. 14 odst. 1 Paktu, a konečně práva, aby bylpovažován za nevinného, pokud jeho vina není prokázána, upravenéhov čl. 14 odst. 2 Paktu, v čl. 6 odst. 2Úmluvy a nepřímo i v čl.40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jenListina).K porušení těchto základních práv a svobod pak mělo dojítv důsledku odmítnutí soudu prvého stupně provést výslech celé řadysvědků, a to konkrétně P., D., C. a L. M., ačkoliv šlo o osoby,jejichž výslech mohl podstatnou měrou přispět k objasnění věcia k prověření obhajoby obžalovaného. Dále porušení uvedených právdovozoval ze skutečnosti, že mu bylo znemožněno klást svědkůmotázky, které dle jeho názoru měly taktéž význam pro objasněnívěci, a to konkrétně otázku svědku H., zda v době po uzavřenípůjčky farář K. sliboval pomoci se splacením dluhu obžalovanémuV., dále otázku, zda svědek farář K. dával restaurovat čtyřiobrazy světců z farnosti, dále otázku, zda se provádí pravidelnákontrola inventářů na farnosti a konečně otázku, zda a za jakýchpodmínek mohou být zcizovány majetkové součásti farnosti resp.součásti inventářů kostelů. Porušení shora uvedených základníchpráv a svobod dovozoval i ze zkreslující protokolacea jednostranného hodnocení provedených důkazů, a také je spatřovalve skutečnosti, že bylo rozhodnuto ve věci samé rozsudkem, aniž bybylo předtím předcházelo rozhodnutí o námitkách obžalovaného protisprávnosti protokolů o hlavním líčení s tím, že dle §215 odst.2 trestního řádu nemá soud možnost úvahy, zda žádosti o provedenívýslechu svědka vyhoví či nevyhoví, a s tím, že ačkoliv bylupozorněn soudem na možnost přísnější právní kvalifikace, nebylomu uděleno slovo k závěrečným řečem poté, co prohlásil, že nežádáposkytnutí nové lhůty na přípravu obhajoby. Konečně ve své ústavnístížnosti uvedl, že všechny uvedené vady řízení současně založilyjeho pochybnost o nestrannosti členů senátu, a proto vznesl takénámitku podjatosti, které však nebylo vyhověno, přitom samoustanovení §31 odst. 1trestního řádu ve znění zák. č. 292/1993Sb. je v rozporu s čl. 6 odst. 1Úmluvy, čl. 14 odst. 1 Paktua čl. 36 odst. 1Listiny, proto se vedle ústavní stížnosti domáhalzrušení ustanovení §31 odst. 1trestního řádu ve znění zák. č.292/1993 Sb. Ústavní soud z toho důvodu řízení o Ústavní stížnostiusnesením ze dne 16. 6. 1995, čj. II. ÚS 101/95-10, přerušila návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 1trestního řádupostoupil plénu k rozhodnutí. Návrh na zrušení uvedenéhoustanovení byl dne 11. 8. 1995, pod čj. Pl. ÚS 19/95-16, odmítnut,neboť bylo shledáno, že navrhovatel není osobou oprávněnouk podání návrhu na zrušení zákona, jestliže napadeným rozsudkem vevěci samé nebylo aplikováno ustanovení §31 odst. 1 trestníhořádu. Poté bylo pokračováno v řízení o ústavní stížnosti vyžádánímvyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení.Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na svůj připojenýrozsudek s tím, že vše, co může Vrchní soud k věci uvést, je v němpodrobně rozvedeno.Krajské státní zastupitelství jako vedlejší účastník řízeníse ve svém vyjádření zcela ztotožnilo s rozhodnutími soudů s tím,že Vrchní soud dostál všem povinnostem, vyplývajícím z ustanovení§2 odst. 5 a 6tr. řádu a nedošlo proto ani k porušení práv,garantovaných článkem 6 odst. 1, 3 písm. d)Úmluvy, článkem 14odst. 2, 3 písm. e) Paktu a článkem 40 odst. 2Listiny. Dále vesvém vyjádření zdůraznil, že nelze přehlédnout, že stěžovatelpoukazuje na takové skutečnosti, které by měly směřovat k podánípodnětu ke stížnosti pro porušení zákona dle §266 a násl.trestního řádu. V této souvislosti pak dovodil, že porušenímzákona se rozumí porušení trestního zákona nebo trestního řádu,ale i porušení zákonů z jiných oblastí našeho právního řádu,přičemž se nemusí jednat o normy, mající formu zákona, protože vesmyslu §266trestního řádu vždy půjde o to, aby se jednaloo obecně závaznou právní normu, uveřejněnou ve Sbírce zákonů.V tomto smyslu pak konstatoval, že stěžovatel nevyčerpal všechnyprocesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.Dne 6. 11. 1995 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádřenístěžovatele ke stanovisku vedlejšího účastníka Krajského státníhozastupitelství, v němž odmítl názor, že ústavní stížnost jenepřípustná vzhledem k tomu, že nevyčerpal možnost podání podnětuke stížnosti pro porušení zákona, když tuto je oprávněn podatpouze ministr spravedlnosti.Nutno předeslat, že Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutíkonstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecnéhosoudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není vevztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a za předpokladu, že soudypři své činnosti postupují v souladu s principy stanovenýmiv hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnostizasahovat. V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisuKrajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 56/94, zjistil, že rozsudkemKrajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. 4 T 56/94,byl stěžovatel uznán vinným trestným činem,I. že v přesně nezjištěných dnech od března do října 1993vylákal pod záminkou restaurování soch a jiných sakrálníchpředmětů ke škodě Římskokatolického farního úřadu B. a na jehoadministrátorovi J. K. větší množství soch a uměleckých předmětův hodnotě 1.649.250,- Kč a ke škodě J. K. a jeho sestry J. Ch.v hodnotě 44.000,- Kč, a to sochu sv. Václava v hodnotě 80.000,-Kč, sochu sv. Zikmunda v hodnotě 80.000,- Kč, 4 andílky z oltářeJana Nepomuckého v hodnotě 140.000,- Kč, 2 andílky z oltáře PannyMarie v hodnotě 70.000,- Kč, 2 andílky z oltáře sv. Floriánav hodnotě 70.000,- Kč, anděla z oltáře Panny Marie v hodnotě90.000,- Kč, kříž v hodnotě 10.000,- Kč, Kalvárii v hodnotě450.000,- Kč, Vzkříšení Krista v hodnotě 35.000,- Kč, 2 PříbramskéMadonky v hodnotě 13.000,- Kč, sošku Madony pod skleněnýmpříklopem v hodnotě 10.000,- Kč, obraz světce v hodnotě 1.000,-Kč, to vše pocházející z kostela a fary v B., dále pak 2 sochysvětců z oltáře sv. Antonína v hodnotě 60.000,- Kč z kostelav Chl., řezaný rám v hodnotě 30.000,- Kč z kostelav R., sochu sv. Ignáce z Loyoly v hodnotě 150.000,- Kč, sochusv. Františka z Assisi v hodnotě 150.000,- Kč, 2 sochy andělův hodnotě dohromady 70.000,- Kč, sádrovou sošku Madony v hodnotě250,- Kč, to vše pocházející z kostela v K. a z majetkuJ. K. a J. Ch., kopii Ukřižování dle Františka Bílka v hodnotě1.000,- Kč, 2 pseudobarokní křesla v hodnotě nejméně 40.000,- Kča obraz Madonky od Mikoláše Alše v hodnotě 3.000,- Kč, avšak žádnýz uvedených předmětů k restaurování nepředal, ale rozprodal mezinezjištěné kupce a peníze použil pro svou potřebu, tedy ke škoděcizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyla uvedeným činem způsobil škodu velkého rozsahu,II. 8. 2. 1993 si v Kutné Hoře vypůjčil od O. H. do 30. 3.1993 částku 25.000,- Kč ač věděl, že peníze nebude moci vrátit,a přitom dluh nevyrovnal ani dodnes, tedy ke škodě cizího majetkusebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a uvedeným činemzpůsobil škodu nikoliv malou,III. počátkem října 1993 v P. prodal M. P. za částku12.000,- Kč údajně havarovaný osobní automobil výrobní značkyRenault s technickým průkazem, ač věděl, že jeho původní vlastníkJ. K. označený osobní automobil již 22. ledna 1993 prodal O. P.,tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někohov omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou,IV. dne 27. 5. a 30. 5. 1993 v obci R. v objektu domu čp. 16vymáhal na L. P. částku 60.000,- Kč tím, že jemu i členům jehorodiny vyhrožoval zabitím, ublížením na zdraví a způsobením škodyna majetku a ke zdůraznění svých pohrůžek rozbil kladivemreflektory zaparkovaného osobního auta výrobní značky Oltcit a tímL. P. způsobil škodu ve výši 3.200,- Kč, tedy jiného pohrůžkounásilí nutil, aby něco konal a poškodil cizí věc a způsobil tak nacizím majetku škodu nikoliv nepatrnou a tím spáchal ad I. trestnýčin podvodu dle §250 odst. 1 a 4tr. zák. ad II. trestný činpodvodu podle §250 odst. 1tr. zák. ad IV. trestný čin vydíránípodle §235 odst. 1tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věcipodle §257 odst. 1tr. zák., za což byl odsouzen k souhrnnémutrestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku, pro jehož výkon bylzařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 tr.zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního souduv Havlíčkově Brodě ze dne 22. 2. 1994, sp. zn. 2 T 36/94, jakoži všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující,pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, zrušením pozbyla podkladu.Konečně bylo rozhodnuto o povinnosti obžalovaného P. V. nahraditpoškozeným škodu, a to 1. Římskokatolickému farnímu úřadu B. vevýši 1.649.250,- Kč, 2. J. Ch. ve výši 40.000,- Kč, 3. J. K.1.000,- Kč, 4. O. H. ve výši 25.000,- Kč, 5. M. P. ve výši12.000,- Kč, 6. L. P., ve výši 3.200,- Kč. Poškození J. Ch.a J. K. byli se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízeníve věcech občanskoprávních a poškození J. L. a M. Š. odkázánivůbec se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcechobčanskoprávních. Dále bylo zjištěno, že soudy obou stupňůvycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn, způsobem,který je stanoven trestněprávními procesními předpisy. Z ústavníhoprincipu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústy mimo jiné vyplývá, žejsou to obecné soudy, které v každé fázi řízení zvažují, kterédůkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stavdokazování doplnit a posuzují důvodnost návrhu na doplněnídokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá dovýlučné pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepříslušíhodnotit "hodnocení důkazu obecných soudů", a to dokonce anitehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Nelzeproto spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatele v tom, že soudnevyhověl všem jeho důkazním návrhům, a to ve smyslu čl. 6 odst.3 písm. d) Úmluvy, a čl. 14 odst. 3 písm. e) Paktu, kde jeupraveno právo na výslech svědků, stejně tak nemohlo dojít anik porušení práva na spravedlivé projednání před nestrannýma nezávislým soudem dle čl. 6 odst. 1Úmluvy a čl. 14 odst. 1Paktu a konečně nemohlo dojít ani k porušení práva být považovánza nevinného, pokud vina není prokázána ve smyslu čl. 14 odst. 2Paktu a čl. 6 odst. 2Úmluvy. Z uvedeného plyne, že Ústavní soudneshledal, že by v řízení u obecných soudů došlo k porušenínavrhovatelem tvrzených základních práv a svobod, a proto nezbylonež návrh dle ust. §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zamítnout.Konečně k návrhu vedlejšího účastníka Krajského státníhozastupitelství na odmítnutí ústavní stížnosti vzhledem k tomu, ženebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákonk ochraně práva přiznává, neboť stěžovatel nepodal podnět kestížnosti pro porušení zákona, Ústavní soud potvrzuje názorstěžovatele uvedený v jeho vyjádření, totiž, že stížnost proporušení zákona jako mimořádný opravný prostředek není prostředkemna ochranu práva ve smyslu §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.,neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, aleministru spravedlnosti, přičemž sám podnět k jejímu podání nelzeuž vůbec považovat za prostředek na ochranu práva.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 6. 12. 1995
Odlišné stanovisko JUDr. I. B. k nálezu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil mimo jiné porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Pro poměr odst. 3 a odst. 1 čl. 6 Úmluvy platí, že odst. 3 sice upřesňuje pojem práva na spravedlivý proces v trestním řízení, nicméně neexistence porušení odst. 3 ještě nevylučuje, aby bylo shledáno porušení odst. 1, a naopak, je-li shledáno porušení odst. 1, není třeba již dále zkoumat porušení práv, upravených v odst. 3. Obecně o právu na spravedlivý proces, tak jak je upraveno v čl. 6 Úmluvy, pak platí, že zaujímá v demokratické společnosti natolik významné místo, že jakýkoliv zužující výklad čl. 6 odst. 1 Úmluvy neodpovídá cíli a předmětu tohoto ustanovení. Dále dlužno dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nerozlišuje skutkové okolnosti a právní otázky, přičemž vlastním cílem článku 6 odst. 1 Úmluvy je spravedlivý proces. Ačkoliv tedy Ústavnímu soudu nepřísluší vykonávat přezkumné pravomoci, (srov. čl. 81; čl. 90; čl. 91 Ústavy), bude otázka porušení práva na spravedlivý proces záviset na tom, zda v dané věci trestní řízení ve svém celku proběhlo spravedlivě či nikoliv. Protože z ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu a §3; §23; §31 trestního zákona jasně plyne pro úvahu o druhu a výměře trestu nutnost objasnit okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, a to i v poměru k osobám, u nichž by nenastupovala trestní odpovědnost, a protože pro trestní řízení platí jak zásada skutečného stavu věci, tak povinnost se stejnou pečlivostí objastnit okolnosti ve prospěch i neprospěch obviněného, přičemž okolnostmi ve prospěch obviněného je třeba rozumět verzi obhajoby včetně návrhů, týkajících se rozsahu dokazování, znamená to, zejména je-li tu určitá nevěrohodnost, daná objektivně již tím, že nebyli zjištěni překupníci, že šlo o předměty, nalézající se v kostelech z farnosti faráře K., a to v hodnotě 1.649.250,- Kč, navíc "zcizené" za období 14 měsíců, povinnost zabývat se individuálně mírou selhání preventivního počínání všech odpovědných subjektů, tj. i poškozeného faráře K., a tím i verzí obhajoby, neboť jen konkrétní vyhodnocení okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, třebas by spočívalo pouze ve vytvoření prostoru pro vlastní trestnou činnost, je prostředkem k naplnění práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud jde o okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, je zejména nutno poukázat na výpověď faráře K. o tom, že obviněného podporoval v celkové částce 180.000,- Kč až 200.000,- Kč včetně auta (napadená rozhodnutí vychází dokonce z částky 250.000,- Kč), a o tom, že se přimlouval za poskytnutí půjčky obviněnému u svědka O. H., dále na výpovědi svědků M. Š. - zástupce kostelníka, J. D. - kostelníka, M. P. - kostelníka, z nichž vyplývá, že obviněný se spolu s poškozeným farářem K. minimálně formou osobní účasti společně podíleli na demontáži a odvozu předmětů z poutní kaple v R., z kostela v Ch. a z kostela v K., dále na výpověď J. L. o tom, že byl farářem K. požádán taktéž o půjčku, a o tom, že obrazy se ztratily, ještě než přišel na faru B. obviněný V., dále nutno poukázat na výpověď svědka J. B. o odprodeji hodin farářem K., a svědka V. S. o odprodeji skříně farářem K., a jeho žádosti o poskytnutí půjčky, provázené nabídkou prodeje starých vzácných tisků, stejně tak nutno poukázat i na výpověď O. P. o tom, že zakoupení vozu Renault bylo vyjednáváno s farářem K.. Napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, se v tomto smyslu, s okolnostmi, za nichž byl trestný čin spáchán, dostatečným způsobem skutkově ani právně nevypořádalo, a dokonce vyšlo z verze, že "poškozený farář K. nabyl přesvědčení, že výkonem svého kněžského povolání zachránil obviněnému život", což poškozený nikdy netvrdil, a dále se spokojilo pouze s všeobecným konstatováním, že "spáchání trestné činnosti a její rozsah bylo usnadněno zanedbáním povinné péče osobami odpovědnými....", a to vše za situace, kdy šlo o dvě tvrzení, stojící proti sobě, byť jedno bylo pod sankcí křivé výpovědi. Z těchto důvodů mám za to, že došlo k porušení shora uvedených ustanovení trestního zákona a trestního řádu, která ukládají povinnost objastnit okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, a současně tak založilo i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. práva na spravedlivý proces.V Brně dne 6. 12. 1995
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1995:2.US.101.95
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
II. ÚS 101/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 81/4 SbNU 263
Populární název
Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není prostředkem na ochranu práva podle zákona o Ústavním soudu
Datum rozhodnutí
6. 12. 1995
Datum vyhlášení
Datum podání
15. 5. 1995
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O ústavních stížnostech
Význam
2
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Brožová Iva
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Typ výroku
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
1/1993 Sb., čl. 82
2/1993 Sb., čl. 40 odst.2
209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d
Ostatní dotčené předpisy
182/1993 Sb., §72 odst.2
Odlišné stanovisko
Brožová Iva
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)