ECLI:CZ:US:2008:2.US.1038.08.1
sp. zn. II. ÚS 1038/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 8. července 2008 sp. zn. II. ÚS 1038/08 ve věci ústavní stížnosti L. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2007 č. j. 66 Nc 20846/2007-47 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, Evropská 663/132, Praha 6, ze dne 3. 10. 2007 č. j. 067 EX 2273/07-50, dále proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 66 Nc 20846/2007 a návrhu na přiznání nákladů řízení.
I. Postupem porušujícím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod porušilo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2007 č. j. 66 Nc 20846/2007-47 a příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 3. 10. 2007 č. j. 067 EX 2273/07-50 základní právo stěžovatele garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
III. Náhrada nákladů se stěžovateli nepřiznává.
IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 4. 2008 a doplněnou podáním ze dne 6. 6. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížnost je přípustná [§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Zejména ve skutečnosti, že náklady exekuce včetně odměny exekutora, stanovené v záhlaví citovaném příkazu k úhradě nákladů exekuce a následně v nepatrně pozměněné podobě i v usnesení obvodního soudu, jsou dle názoru stěžovatele stanoveny nejen v rozporu s vyhláškou č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "vyhláška"), podle které je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění (§5 odst. 1), ale zejména v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), dle kterého v případě dobrovolného uhrazení vymáhané částky povinným (byť po nařízení exekuce) nemá exekutor právo na odměnu ve smyslu §5 odst. 1 vyhlášky, protože ve skutečnosti žádnou exekuci neprováděl a žádné plnění nevymohl. Pokud mu byla uložena povinnost k zaplacení odměny exekutora, ačkoli dle názoru stěžovatele v řízení o exekuci jednoznačně prokázal, že celou pohledávku oprávněného uhradil dobrovolně ve dnech 13. 7. 2007 a 16. 7. 2007, neměl soud ani soudní exekutor k tomuto postupu zákonnou oporu a omezili jeho vlastnické právo a rovněž právo na spravedlivý proces, neboť napadená rozhodnutí nebyla vydána na základě, v mezích a způsobem předvídaným zákonem. Stěžovatel je navíc toho názoru, že exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce je nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, z jakých ustanovení právních předpisů exekutor při stanovení výše odměny vycházel.
4. Ve vztahu k usnesení obvodního soudu stěžovatel dále mimo jiné namítal, že se nikterak nevypořádal s jeho argumentací stran porušení jeho základních práv a nerespektování nálezů Ústavního soudu, a naopak bez dalšího přijal nepravdivé tvrzení exekutora o neplnění ve stanovené lhůtě, které bylo obsahem podání, jímž exekutor reagoval na námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, které exekutor předložil obvodnímu soudu společně s námitkami stěžovatele a které nebylo stěžovateli vůbec doručeno, tudíž se k nim nemohl jakkoliv vyjádřit. Tímto postupem byl vůči exekutorovi neoprávněně znevýhodněn a obvodní soud tak porušil čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem obvodního soudu o tom, že mu nic nebránilo uhradit vymáhanou pohledávku zcela, včetně nákladů exekuce ve stanovené lhůtě a následně vznést námitky proti jejich výši, neboť se domnívá, že nebyl povinen uhradit exekutorovi náklady exekuce, dokud jím nebyly vyčísleny v příkazu k úhradě nákladů exekuce podle §87 odst. 4 exekučního řádu.
5. Namítanou nečinnost obvodního soudu stěžovatel spatřoval v tom, že obvodní soud podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezastavil exekuci, neboť exekuce byla nařízena, ačkoli se exekuční tituly dosud nestaly vykonatelnými. Tuto skutečnost měl stěžovatel ve svých podáních několikrát obvodnímu soudu doložit tím, že exekuční tituly (platební výměry), na jejichž základě byla exekuce nařízena, byly k odvolání stěžovatele ze dne 3. 8. 2007 zrušeny, a to rozhodnutím Rozhodčího orgánu VZP ČR ze dne 5. 9. 2007. Svou dosavadní nečinností tak obvodní soud dle stěžovatele rovněž zasahuje do jeho základních práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny a porušuje čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.
6. Proto s ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. Dále navrhl, aby obvodnímu soudu uložil nepokračovat v namítané nečinnosti a rovněž aby obvodnímu soudu uložil nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5 712 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů.
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Obvodní soud pro Prahu 4. Vedlejší účastník řízení - soudní exekutor JUDr. J. Podkonický, PhD. - na výzvu Ústavního soudu nikterak nereagoval.
8. Obvodní soud pro Prahu 4, zastoupený Mgr. Janou Strnadovou, ve svém podání, v němž odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a argumentaci tam uvedenou, konstatoval, že soud postupoval zcela v souladu s občanským soudním řádem, exekučním řádem i dalšími souvisejícími předpisy, a nedošlo tak k porušení základních práv stěžovatele.
9. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno
II.
10. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 66 Nc 20846/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti.
11. Dne 29. 3. 2007 byl u Obvodního soudu pro Prahu 4 proti stěžovateli jako povinnému, podán oprávněným - VZP ČR, Krajskou pobočkou pro hl. město Prahu - návrh na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k vymožení pohledávky ve výši 70 212 Kč s příslušenstvím. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 4. 2007 č. j. 66 Nc 20846/2007-3 byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5 JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D. Ze spisu dále vyplynulo, že soudní exekutor vydal dne 25. 6. 2007 příkaz č. j. 067 EX 2273/07-11 na exekuci prodejem nemovitostí stěžovatele a přikázáním pohledávky z účtu stěžovatele ve výši 87 624,08 Kč (z toho 15 376 Kč jistina, 54 836 Kč penále, 13 280,40 Kč odměna exekutora, 4 131,68 Kč náklady exekuce), kde soudní exekutor konstatoval, že "výše nákladů exekuce není konečná a její přesná výše bude vyčíslena v příkazu k úhradě nákladů." (č. l. 15 spisu). Stěžovatel proti tomuto příkazu, který mu byl doručen 12. 7. 2007, podal dne 17. 7. 2007 námitky, v nichž upozornil, že částky představující jistinu pohledávky a penále uhradil oprávněnému dne 13. 7. 2007, resp. 16. 7. 2007. Vzhledem k této skutečnosti proto namítal jednak neoprávněnost stanovené výše odměny exekutora, jednak fakt, že uvedená výše nákladů nebyla žádným způsobem odůvodněna. Dne 17. 7. 2007 podal oprávněný k obvodnímu soudu návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, neboť konstatoval, že stěžovatel pohledávku v plné výši uhradil mimo výkon rozhodnutí. Tytéž návrhy podal stěžovatel dne 18. 7. 2007 a 23. 8. 2007 a přiložil kopie potvrzení o zaplacení pohledávky.
12. Dne 3. 10. 2007 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 2273/07-50, v němž stanovil jejich celkovou výši na 17 980 Kč (z toho 11 610 Kč odměna exekutora za provedení exekuce a 3 500 Kč náklady exekuce + 2 870,90 Kč DPH) a který byl stěžovateli doručen 8. 10. 2007. Proti němu podal stěžovatel námitky založené jednak na tvrzení, že tento příkaz k úhradě nákladů exekuce je pro své kusé a šablonovité znění zcela nepřezkoumatelný [odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/05 ze dne 31. 8. 2005 (N 170/38 SbNU 361)], a zejména na tvrzení, že základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění, a jestliže splnil zcela dobrovolně přímo oprávněnému, a tedy toto plnění nebylo exekutorem vymoženo, nevzniklo mu ani právo na odměnu ve smyslu §5 odst. 1 vyhlášky ve výši počítané podle §6 odst. 1 vyhlášky [odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 160/06 (viz níže) a sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (viz výše)]. Exekutor námitky proti příkazu postoupil soudu, přičemž k nim přiložil i své vyjádření, v němž odůvodněnost takto stanovené výše odměny exekutora obhajoval tím, že stěžovateli stanovil podle §46 odst. 3 exekučního řádu třídenní lhůtu k dobrovolnému splnění uložené povinnosti a stěžovatel plně uhradil vymáhanou jistinu s příslušenstvím až po jejím uplynutí a náklady exekuce dokonce neuhradil vůbec, a proto neměl stěžovatel nárok na snížení odměny exekutora a jeho plnění nelze považovat za dobrovolné. K výši odměny rovněž exekutor uvedl, že stěžovatel uhradil vymáhanou pohledávku pod "tíhou vydaných exekučních příkazů", a nikoliv dobrovolně, proto se jedná o vymožené plnění, a výpočet se tak řídí podle §5 a 6 vyhlášky (č. l. 34 spisu).
13. Dne 19. 11. 2007 vydal obvodní soud jednak usnesení č. j. 66 Nc 20846/2007-45, jímž částečně nařízenou exekuci zastavil a určil, že předmětem exekuce nadále zůstávají pouze náklady exekuce, jednak ústavní stížností napadené usnesení č. j. 66 Nc 20846/2007-47, kterým příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 10. 2007 změnil tak, že náklady exekuce činí 16 697,84 Kč včetně DPH. Ze soudního spisu Ústavní soud dále zjistil, že obvodní soud usnesením ze dne 13. 5. 2008 č. j. 66 Nc 20846/2007-73 rozhodl o stěžovatelových podáních ze dne 10. 8. 2007, 23. 8. 2007 a 28. 12. 2007, v nichž navrhoval zastavení exekuce, tak, že tyto návrhy zamítl, neboť podle sdělení soudního exekutora mu stěžovatel dne 3. 3. 2008 uhradil náklady exekuce v plné výši, a tak podle §51 písm. c) exekučního řádu zaniklo pověření exekutora k provedení exekuce, neboť pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy, čímž exekuce skončila. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 9. 6. 2007 odvolání, o němž nebylo ke dni vydání tohoto nálezu rozhodnuto.
III.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel namítá vadný aplikační postup při stanovení výše náhrady nákladů exekuce včetně odměny soudního exekutora, důvodná.
15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
16. Podstatou ústavní stížnosti je jednak námitka, že soudní exekutor a následně Obvodní soud pro Prahu 4 na základě vadného aplikačního postupu uložili stěžovateli povinnost nahradit náklady exekuce včetně odměny soudního exekutora, a to paušálně procentním podílem z jistiny, ačkoli stěžovatel plnil dobrovolně, jednak námitka, že usnesení obvodního soudu je nepřezkoumatelné, resp. v něm absentuje zákonná opora pro jeho postup, neboť z odůvodnění nelze zjistit, proč se obvodní soud rozhodl aplikovat §5 odst. 1 (ve spojení s §6) vyhlášky, a nevypořádal se s argumentací stěžovatele založenou na možnosti aplikace závěrů z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.).
17. V citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud mimo jiné při posuzování ústavnosti §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky zdůraznil (aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti), že "skutečnost, kdy se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, považuje za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). (...) Navíc, v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment.". Uvedenou konstrukci považoval Ústavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu. "V konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením). Posuzovaná úprava popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem není majetková likvidace povinného subjektu.".
18. Ústavní soud zde dále konstatoval, že "(...) §46 odst. 3 věta první exekučního řádu umožňuje exekutorovi upustit od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce (jejíž součástí je i odměna exekutora), a snížená odměna náleží exekutorovi pouze tehdy, pokud upustil od provedení exekuce (§11 odst. 1 vyhlášky). Je tak zřejmé, že exekutor nemůže, resp. nemusí od exekuce upustit, není-li uhrazena odměna, a do doby vyúčtování odměny nelze odměnu uhradit dobrovolně, protože není známá její výše.". Pro rozpornost částí vyhlášky, jakož i některých novelizujících ustanovení s Ústavou a Listinou Ústavní soud příslušná ustanovení zrušil a vybídl obecné soudy, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s principy naznačenými v nálezu. Z těchto principů následně vycházel Ústavní soud též při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech ve věcech sp. zn. I. ÚS 639/04 [nález ze dne 10. 10. 2007 (N 155/47 SbNU 25)] či sp. zn. I. ÚS 752/04 [nález ze dne 31. 10. 2007 (N 175/47 SbNU 337)] - dostupné na http://nalus.usoud.cz.
IV.
19. V posuzovaném případě soudní exekutor a následně obvodní soud při rozhodování o výši náhrady nákladů exekuce aplikovali ustanovení §5 odst. 1 (ve spojení s ustanovením §6) vyhlášky, které bylo i předmětem přezkumu Ústavního soudu ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06. A ačkoli obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že si je vědom toho, že "výklad dle §5 odst. 1 vyhlášky, podle něhož je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění, přičemž za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co soud vydal rozhodnutí podle §44 odst. 2 exekučního řádu, je překonán nálezem Pl. ÚS 8/06", nosné důvody a principy citovaného nálezu při stanovení výše odměny exekutora zjevně nerespektoval, neboť je zřejmé, že za základ z vymoženého plnění jak soudní exekutor, tak i obvodní soud považovali celkovou výši (vymáhaného) plnění, a nebrali tak vůbec v potaz tu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil (viz kopie pokladních stvrzenek ze dnů 13. 7. a 16. 7. 2007 založených ve spisu obvodního soudu). Nelze ani souhlasit s argumentací obvodního soudu, že "pokud by povinný uhradil vymáhanou pohledávku zcela i včetně nákladů exekuce ve stanovené lhůtě exekutorem, nic by mu nebránilo podat si posléze námitky proti výši exekutorem účtovaných nákladů a nelze vyloučit, že by za tohoto předpokladu soud snížil výši vyúčtované odměny se zřetelem k ust. §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky", neboť do doby vyúčtování odměny nelze po povinném požadovat, aby náklady exekutora včetně odměny uhradil dobrovolně, protože mu nemůže být známá jejich přesná výše, což koneckonců konstatoval i sám soudní exekutor v exekučním příkaze ze dne 25. 6. 2007, kde uvedl, že "jejich přesná výše bude vyčíslena až v příkaze k úhradě nákladů." (č. l. 15 spisu). Ústavní soud je tak přesvědčen, že obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora, a to s ohledem na čl. 2 odst. 2 Listiny, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen na základě, v mezích a způsobem předvídaným zákonem, což v případě soudního rozhodování znamená především postup souladný s pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
20. Ústavní soud rovněž připomíná, že z jednoho ze základních principů exekučního řízení - zákonné ochrany majetku povinného (v rozsahu převyšujícím vymáhanou pohledávku s příslušenstvím) vyplývá, že také v exekuci prováděné soudním exekutorem podle exekučního řádu je kategoricky nezbytné, aby exekuční příkazy směřovaly toliko ke spolehlivému uspokojení pohledávky oprávněného a s tím spojených nákladů exekuce a aby neznamenaly pro povinného likvidační opatření. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že soudní exekutor jako orgán veřejné moci vázaný ústavním pořádkem uvedené principy vydáním příkazu k úhradě nákladů exekučního řízení, v němž náklady exekuce včetně odměny exekutora stanovil v plné výši, rovněž nerespektoval, a v důsledku tohoto postupu tak zasáhl do stěžovatelova vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny).
V.
21. Ke stěžovatelově námitce stran porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívající mimo jiné v tom, že obvodní soud bez dalšího přijal tvrzení exekutora o neplnění ve stanovené lhůtě, které bylo obsahem podání, jímž exekutor reagoval na námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, a které nebylo stěžovateli vůbec doručeno, a proto se k nim nemohl ani jakkoliv vyjádřit, Ústavní soud považuje za vhodné dodat následující:
22. Ústavní soud ve své dřívější judikatuře konstatoval, že "považuje za zásadně přípustné, aby soudní exekutor současně s postoupením námitek proti jeho příkazu k úhradě nákladů exekuce zaslal i své vyjádření k nim. Ale pokud tak učiní, je nutné toto vyjádření doručit i tomu, kdo námitky podal, aby se k němu mohl vyjádřit. Jinak dochází k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak dovodil i Evropský soud pro lidská práva ve věci Milatová a další proti České republice (č. 61811/00)." (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 336/05 ze dne 31. 8. 2005 (N 170/38 SbNU 361). K tomu v posuzovaném případě došlo, neboť jak vyplývá ze spisu, ani soudní exekutor, ani obvodní soud vyjádření soudního exekutora stěžovateli nezaslali, a nedali mu tedy možnost se k němu vyjádřit, přičemž z napadeného usnesení vyplývá, že soud rozhodoval o podaných námitkách právě s ohledem na vyjádření soudního exekutora a s téměř naprostou důvěrou v údaje, které jsou v něm obsaženy (byl pouze upraven chybný výpočet exekutora při stanovení odměny).
VI.
23. K otázce dobrovolného plnění po uplynutí třídenní lhůty stanovené za tímto účelem stěžovateli soudním exekutorem, považuje Ústavní soud za vhodné konstatovat, že ke smyslu právního institutu lhůty se vyjádřil již např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), kde dovodil, že "smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Na straně druhé, pokud je uplatnění určitého práva, resp. pravomoci časově omezeno, je nezbytné zohlednit určité skutečnosti (překážky) na straně subjektu tohoto práva, či pravomoci, které, nikoli z jeho zavinění, výkonu těchto brání. Jinak řečeno, vytvořit konstrukci reálně umožňující právo, resp. pravomoc v daném časovém limitu uplatnit. Za tím účelem právní myšlení, již v dobách římských, vytvořilo myšlenkové konstrukce, fikce stavění lhůty (plynutí času), resp. posunutí jejího ukončení.". Z těchto důvodů zákonodárce speciální úpravou počítání času stanovil požadavky pro posuzování počátku a ukončení lhůt, a to v různých odvětvích práva, přičemž pro stanovení konce lhůty obecně platí, že připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (§57 odst. 2 věta druhá o. s. ř., obdobně též §122 odst. 3 obč. zák., §60 odst. 3 tr. řádu či §40 odst. 3 věta první s. ř. s.). I přes skutečnost, že exekuční řád neobsahuje žádnou úpravu poskytování lhůt povinnému k dobrovolnému plnění a rovněž neobsahuje ani žádnou speciální úpravu počítání času pro posuzování počátku a ukončení lhůt, nelze její počátek i ukončení interpretovat jinak, než v souladu s obecně platnými principy (s odkazem na přiměřené použití o. s. ř. podle §52 odst. 1 exekučního řádu), a to tím spíše, že soudní exekutor zde vystupuje jako orgán veřejné moci. Proto nelze souhlasit s tvrzením soudního exekutora ani obvodního soudu o plnění po lhůtě ze strany stěžovatele, pokud stěžovatel za situace, kdy počátek běhu třídenní lhůty stanovené exekutorem k dobrovolnému plnění vycházel na pátek 13. 7. 2007 a konec na neděli 15. 7. 2007, plnil v pondělí 16. 7. 2007, tj. v první následující pracovní den.
VII.
Obiter dictum
24. Vzhledem ke skutečnosti, že z odůvodnění napadeného usnesení nelze jednoznačně zjistit, proč se obvodní soud při stanovení výše odměny exekutora rozhodl aplikovat §5 odst. 1 ve spojení s §6 vyhlášky, a v této části je odůvodnění usnesení obvodního soudu na hranici přezkoumatelnosti [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 694/02 ze dne 17. 12. 2003 (N 148/31 SbNU 319) či sp. zn. II. ÚS 160/06 ze dne 4. 5. 2006 (N 96/41 SbNU 265)], lze se jen domnívat (s ohledem na opakované zdůrazňování "plnění po lhůtě"), že obvodní soud při svém postupu patrně vycházel ze znění §11 odst. 2 vyhlášky. Podle tohoto ustanovení náleží exekutorovi odměna v plné výši, "upustil-li od provedení exekuce poté, co písemně vyzval povinného k dobrovolnému splnění povinnosti, [písm. a)] a povinný splnil dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradil náklady exekuce až po uplynutí přiměřené lhůty stanovené exekutorem v písemné výzvě [písm. b)].". Jako obiter dictum tak Ústavní soud konstatuje, že ačkoli v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 neposuzoval ústavnost tohoto ustanovení, je nutné trvat na tom, aby obecné soudy při rozhodování o odměně exekutora nosné principy a závěry vyplývající z daného nálezu vždy respektovaly, neboť jím Ústavní soud vytvořil základní prostor pro jejich rozhodovací postupy (vymezený konstrukcí §46 exekučního řádu) zohledňující stupeň dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti, a to kdykoliv před faktickým provedením exekuce, a nikoli pouze v případech dobrovolného plnění ze strany povinného, kdy k dobrovolnému plnění nebyla exekutorem stanovena lhůta, jak plyne z dikce citovaného ustanovení §11 odst. 2 vyhlášky. Opačný výklad by totiž ad absurdum zajišťoval plnou odměnu soudního exekutora vždy, pokud povinnému v písemné výzvě poskytne jakoukoliv (i jednodenní) lhůtu k dobrovolnému plnění a ten dobrovolně vymáhanou povinnost včetně nákladů exekuce splní, byť až po takto stanovené lhůtě, což pravděpodobně vzhledem ke skutečnosti, že povinnost vyčíslit náklady exekuce ulpívá na exekutorovi, nastane téměř v každém případě (k tomu obdobně viz Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář, 1. vyd., Praha, C. H. Beck 2007, str. 169 a 451).
VIII.
25. Ke stěžovatelovu návrhu ohledně vyslovení průtahů v řízení a uložení obvodnímu soudu, aby nepokračoval v nečinnosti spočívající v tom, že obvodní soud nezastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 11. 4. 2007 č. j. 66 Nc 20846/2007-3, ačkoli byl dle názoru stěžovatele dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Ústavní soud konstatuje, že je třeba tento návrh odmítnout jako nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Novelou zákona o soudech a soudcích provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. 7. 2004 nový institut, tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Vzhledem k této snaze zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání tohoto návrhu před obecnými soudy (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04 či sp. zn. IV. ÚS 259/04, ve SbNU nepublikována), což v daném případě stěžovatel neučinil.
26. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti v části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a napadený příkaz soudního exekutora podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V části, v níž stěžovatel namítal nečinnost Obvodního soudu pro Prahu 4, ji Ústavní soud odmítl jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
27. Pokud jde o požadavek stěžovatele, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 4 bylo uloženo nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že neshledal podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, proto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů řízení stěžovateli nepřiznal.