infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.06.2009, sp. zn. II. ÚS 1634/08 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:2.US.1634.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:2.US.1634.08.1
sp. zn. II. ÚS 1634/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. K., právně zastoupeného JUDr. Františkem Mozgou, advokátem se sídlem Špitálka 41, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. 8 Ca 120/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2007 č. j. 8 Ca 35/2006-55 rozhodl ve věci žalobce - stěžovatele S. K. proti žalovanému Policejnímu prezídiu ČR, ve věcech služebního poměru tak, že rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 11. ledna 2006 č. 108 a rozhodnutí policejního ředitele Správy Jihomoravského kraje ze dne 18. 12. 2003 číslo : SJMK- 2539/2003 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Policejní prezident v kasační stížnosti namítl, že soud pochybil, když v posuzované věci dovodil, že rozhodnutí, kterými byl žalobce zařazen do 7. platové třídy jsou nezákonná. Zařazení žalobce do vyšší platové třídy nelze podmiňovat pouze používáním technických prostředků při výkonu služby, neboť ty jsou používány i v nižších platových třídách. Podstatné pro zařazení do platové třídy je, podle názoru policejního prezidenta, pouze práce s určitým druhem techniky bez dalších souvislostí s tímto spojených. Soud odůvodnil nárok žalobce do vyšší platové třídy pouze používáním technických prostředků při výkonu služby, ačkoli jsou v příkladu nejnáročnějších prací uvedeny jako možné. Jako další důvod kasační stížnosti uvedl, že soud v odůvodnění nespecifikuje právní předpis označený jako katalog prací, což způsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako důvodnou a rozsudkem ze dne 21. února 2008 č.j. 4 Ads 117/2007-79 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007 č. j. 8 Ca 35/2006-55 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že přidělení technických prostředků a pomůcek není samo o sobě důvodem pro zařazení žalobce - stěžovatele do 8. platové třídy. Používání přidělených technických prostředků a pomůcek nemůže být samoúčelné, nýbrž je spojeno s činnostmi uvedenými v charakteristice 8. platové třídy dle přílohy k nařízení vlády č. 469/2002 Sb. Dle názoru Nevyššího správního soudu je důvodem pro zařazení žalobce - stěžovatele do 7. platové třídy zejména jeho činnost v souvislosti se přestupky v blokovém řízení. Pokud jde o stížnostní námitku uvedenou v ust. §103 odst. 1 písm. d) s .ř. s. - nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodu rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení, Nejvyšší správní soud ji nepovažoval za důvodnou. Na základě výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodl Městský soud v Praze o zamítnutí žaloby ze dne 7. 2. 2006. V odůvodnění rozhodnutí podle přesvědčení stěžovatele pouze prakticky mechanicky odcitoval odůvodnění Nejvyššího správního soudu, aniž by se zabýval v řízení otázkami, které Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí označil. Městský soud tedy vydal bez jednání k žalobě zamítavé stanovisko, a to i přesto, že byť jak sám uváděl, je třeba se zabývat v podané žalobě skutečně prováděnými pracemi stěžovatele. Policejní prezídium nikdy nedoložilo, jaké přesné činnosti spadají pod režim 8. platové třídy a soud se touto otázkou vůbec nezabýval. Soud se také nezabýval stanoviskem Ministerstva vnitra, které uvádí, jaký výkon služební činnosti dopravního policisty vykonávaný za pomoci Ministerstvem vnitra negativně uvedených technických prostředků, spadá do 8. platové třídy, katalog prací 3.2.1. bod 1.. Stěžovatel je přesvědčen, že soud bez dalšího, pouze v obecné rovině, citoval obecná ustanovení příslušných předpisů a vůbec se nevypořádal, jak je již uvedeno, se skutečným výkonem prací stěžovatele během služebního zařazení. Soud tím, že neprovedl navržené důkazy a vycházel pouze z ostatních okolností daného případu, rozhodl v rozporu se skutkovým stavem věci. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel také v tom, že soud ve věci meritorně rozhodl bez nařízení jednání, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky uvedené v ust. §51 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."). Stěžovatel vyslovil souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání svým podáním ze dne 15. 5. 2006. Tento souhlas, za stanovených podmínek (že v jedné ze čtyř žalob dopravních policistů přidělených senátu proběhne nejprve u jedné z nich jednání), se však týkal původního řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2007 č. j. 8 Ca 35/2006-55. Po zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším správním soudem a vrácení věci k městskému soudu k novému projednání, měl tento soud v souladu s §49 zákona č. 150/2002 Sb., s.ř.s., nařídit jednání nebo opětovně získat souhlas účastníků s upuštěním od něj dle §51 s.ř.s.. Městský soud však nic z toho neučinil, přesto se následně ve svém rozhodnutí odchýlil od skutkových zjištění, k nimž dospěl při předchozím projednávání žaloby, a to aniž by dal stěžovateli možnost na rozsudek Nejvyššího správního soudu jakkoliv reagovat a případně navrhnout provedení dalších důkazů, čímž porušil jeho ústavně zaručené právo na to, aby věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a současně i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil jednak námitky směřující přímo vůči obsahu napadeného rozhodnutí, tzn. zejména námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, opomenutí některých důkazů a extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a jednak námitky, vztahující se k procesnímu postupu soudu před vydáním rozhodnutí, jejichž podstatou bylo tvrzení, že stěžovateli byla odňata možnost vyjádřit se ke kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu a činit návrhy na doplnění dokazování. Obsahově shodnou ústavní stížností jiného stěžovatele se již zabýval IV. senát Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 786/08. V usnesení, jímž tuto ústavní stížnost odmítal, mimo jiné konstatoval, že skutkový stav byl ustálen již v řízení před správními orgány, přičemž podstatné okolnosti výkonu služebních činností stěžovatelem nebyly mezi stranami sporné. Veškeré námitky stěžovatele tak fakticky směřovaly vůči právnímu posouzení věci, s nímž se stěžovatel neztotožňoval a domáhal se jeho přehodnocení. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod takto: První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu principu proporcionality, nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 737/02). V projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Nejvyšší správní soud, resp. následně i městský soud, svou interpretaci relevantních ustanovení nařízení vlády č. 469/2002 Sb. řádně odůvodnily, jejich právní argumentace byla logická a konzistentní a z hlediska ústavněprávního jí nebylo možno nic vytknout. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší výklad jiných než ústavních předpisů; výjimku tvoří toliko případy, kdy v důsledku vadné aplikace práva došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. O takový případ se v projednávané věci nejednalo, a proto Ústavní soud respektoval kompetenci obecných soudů a jimi vyslovený právní názor nepřehodnocoval. Co se týče námitky porušení ústavně zaručených práv, plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3114/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) konstatoval povinnost soudu v řízení o žalobě dle soudního řádu správního nařídit po kasaci rozhodnutí ze strany Nejvyššího správního soudu ústní jednání. Ústavní soud tedy přisvědčil námitkám stěžovatele v tom smyslu, že městský soud pochybil, jestliže po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 117/2007-79 ze dne 21. 2. 2008 ústní jednání nenařídil, resp. nevyžádal si souhlas s tím, aby od něj mohlo být upuštěno. Souhlas poskytnutý stěžovatelem v přípise ze dne 15. 5. 2006, tzn. ještě před vydáním prvního rozsudku ve věci, nebylo dle názoru Ústavního soudu možno bez dalšího vztahovat i na řízení po zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem, neboť procesní situace, za níž byl poskytnut, byla zcela odlišná. Přesto tato skutečnost, na rozdíl od citovaného nálezu, nevedla Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť okolnosti, za nichž byl tento nález vydán, se od okolností v projednávané věci podstatně odlišovaly. Zatímco ve věci sp. zn. IV. ÚS 3114/07 Nejvyšší správní soud toliko instruoval městský soud, jak má dále postupovat, tzn. uložil mu zabývat se otázkami, jimiž se doposud nezabýval, v nyní projednávané věci vyřešil Nejvyšší správní soud rozhodnou právní otázku beze zbytku a v důsledku vázanosti městského soudu vysloveným právním názorem mu v podstatě žádný prostor k vlastnímu uvážení neponechal. Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, usnesení č.19, str. 327 a násl.). Jestliže Nejvyšší správní soud fakticky sám vyřešil otázku zařazení stěžovatele do platové třídy a městský soud byl povinen tento právní názor respektovat, bylo by zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze toliko formalistickým aktem, nezpůsobilým v konečném důsledku přivodit vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivějšího. Za okolností, kdy by se rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo pozitivně projevit v hmotněprávní sféře stěžovatele, což především bylo účelem jeho správní žaloby a posléze i ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2009 Stanislav Balík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:2.US.1634.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1634/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 23. 6. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 2. 7. 2008
Datum zpřístupnění 15. 7. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Brno
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 150/2002 Sb., §49, §51
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
Věcný rejstřík plat
služební poměr
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1634-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 62768
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-04