ECLI:CZ:US:2017:2.US.1831.17.1
sp. zn. II. ÚS 1831/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 19. září 2017 sp. zn. II. ÚS 1831/17 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Brože, MJur., advokáta, se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Romana Čechmánka, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 8. 2016 č. j. 59 Co 236/2016-308, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017 č. j. 21 Cdo 108/2017-336 o odmítnutí stěžovatelova dovolání za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a 1. JUDr. Josefa Cupky, insolvenčního správce, se sídlem Trojanova 18, Praha 2, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, a 2. SYNOT REAL ESTATE, k. s., se sídlem Sokolovská 541, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Radimem Němečkem, advokátem, se sídlem Kollárova 447, Uherské Hradiště, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 8. 2016 č. j. 59 Co 236/2016-308 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017 č. j. 21 Cdo 108/2017-336 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1 ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje především v procesním postupu obecných soudů, ústícím do vydání ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu, v němž shledal jako důvodné odvolání žalovaného (vedlejšího účastníka řízení 1), aniž by však předtím opis předmětného odvolání zaslal stěžovateli na vědomí a k případnému vyjádření, čímž mu znemožnil se proti němu procesně bránit a věcně argumentovat. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") výslovně nestanoví povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřujících proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, nicméně s oporou v závěrech již ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443); sp. zn. IV. ÚS 973/09 ze dne 7. 10. 2009 (N 212/55 SbNU 3); sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193) či sp. zn. I. ÚS 3428/11 ze dne 25. 4. 2012 (N 90/65 SbNU 213)], které v ústavní stížnosti obsáhle cituje, je toho názoru, že s ohledem na okolnosti nyní projednávaného případu bylo povinností krajského soudu opis odvolání stěžovateli zaslat na vědomí, a to z důvodu, aby zůstala zachována jeho možnost vyjádřit odlišnou argumentaci k předmětnému odvolání a přednesení svých právních argumentů ve věci přerušení řízení. Nadto stěžovatel namítá, že krajský soud své rozhodnutí nedostatečným způsobem odůvodnil, ačkoliv požadavek řádného odůvodnění je rovněž jedním z atributů spravedlivého procesu.
II. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud i Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně a rovněž vedlejší účastníci řízení. JUDr. J. Leskovjan, Exekutorský úřad Praha 4, se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil, čímž se postavení vedlejšího účastníka řízení konkludentně vzdal.
4. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, přičemž navrhly odmítnutí ústavní stížnosti, neboť neshledaly v procesním postupu žádné pochybení, tím méně pak porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
5. Vedlejší účastník řízení 1 ve svém vyjádření rovněž navrhl ústavní stížnost odmítnout. V jeho obsahu pak podrobněji polemizuje s námitkami stěžovatele, s nimiž se neztotožňuje, a v postupu obecných soudů neshledává porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu považuje za nepřiléhavé a naopak poukazuje na skutečnost, že v nyní projednávaném případě nebylo nezbytné doručovat stěžovateli opis odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení. V této souvislosti rovněž odkazuje na závěry z judikatury Ústavního soudu [konkrétně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2602/13 ze dne 23. 9. 2013 či sp. zn. III. ÚS 3519/13 ze dne 26. 6. 2014 (v SbNU nepublikována)].
6. Vedlejší účastnice řízení 2 ve svém vyjádření rovněž cituje z judikatury Ústavního soudu [konkrétně nález sp. zn. II. ÚS 781/10 ze dne 1. 9. 2011 (N 147/62 SbNU 269) či nález sp. zn. II. ÚS 414/10 ze dne 8. 4. 2010 (N 81/57 SbNU 85)], které naopak dle jejího názoru svědčí o tom, že obecné soudy nepochybily, pokud nebyl stěžovateli zaslán opis odvolání, neboť to nepovažovaly za vhodné a účelné ve smyslu ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., a to i s ohledem na potenciální možnost svými argumenty ovlivnit výsledné rozhodnutí. Proto je toho názoru, že by měla být ústavní stížnost odmítnuta, neboť nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele.
III. Podstatný obsah spisového materiálu
7. Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 19 C 265/2015 se podávají zejména následující skutečnosti.
8. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-116 byl stěžovatel ustanoven insolvenčním správcem dlužníka Romana Čechmánka namísto vedlejšího účastníka řízení 1, který byl této funkce zproštěn, a to z důvodu závažného porušení povinností insolvenčního správce uložených mu ustanovením §36 odst. 2 a §283 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Krajským soudem vytýkané porušení jeho povinností mimo jiné spočívalo v tom, že "insolvenční správce zpeněžil nemovitý majetek, ačkoliv je zde spor o to, v jakém rozsahu vůbec tento majetek do majetkové podstaty spadá", resp. v tom, že "v rozporu s insolvenčním zákonem na pokyn zajištěného věřitele zpeněžil nemovitý majetek dlužníka formou dobrovolné dražby nemovitostí konané dle exekutorského řádu", konkrétně provedené dne 19. 6. 2015 soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 4, JUDr. Mgr. Jiřím Leskovjanem, LL.M.
9. Stěžovatel v souvislosti s tím následně dne 21. 9. 2015 podal k Okresnímu soudu ve Zlíně žalobu na neplatnost předmětné dražby podle ustanovení §24 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, neboť dražebník měl povinnost upustit od konání dražby, protože insolvenční správce nebyl bez obligatorního souhlasu insolvenčního soudu oprávněn tímto způsobem zpeněžit nemovitý majetek dlužníka.
10. V průběhu řízení o uvedené žalobě podal stěžovatel dne 28. 1. 2016 návrh na přerušení řízení, a to z toho důvodu, že v rámci insolvenčního řízení budou v incidenčních sporech řešeny pro danou věc významné otázky týkající se majetkové podstaty (nicotnost zpeněžení majetku prodejem mimo dražbu, určení vlastnictví k nemovitým věcem, vyloučení věcí z majetkové podstaty a opětovný soupis majetku).
11. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 13. 5. 2016 č. j. 19 C 265/2015-300 tomuto návrhu vyhověl, a proto řízení přerušil do "doby skončení řízení vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 ICm 4061/2015 a 29 ICm 4419/2015 v prvním stupni". Okresní soud se ztotožnil s názorem stěžovatele, že je správné a žádoucí, aby všechny související otázky v rámci incidenčních sporů vyřešil ten soud, u něhož je vedeno insolvenční řízení, a nejeví se jako vhodné, aby okresní soud do probíhajícího insolvenčního řízení svým postupem zasahoval.
12. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník řízení 1 dne 3. 6. 2016 odvolání, v němž namítal, že přerušení řízení zbytečně protahuje řízení o předmětné žalobě na určení neplatnosti dražby, která ovšem nemá naději na úspěch, neboť bylo bez jakýchkoliv pochybností postupováno dle zákona.
13. Ze spisu se rovněž podává, že dne 21. 6. 2016 bylo předmětné odvolání okresním soudem předloženo Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně k rozhodnutí (č. l. 306 spisu), aniž by předtím byl opis předmětného odvolání zaslán dalším účastníkům řízení na vědomí a k případnému vyjádření.
14. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně následně ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že řízení "se nepřerušuje". Krajský soud dospěl k odlišnému závěru o nezbytnosti přerušení řízení v této fázi než okresní soud, neboť "základem pro další postup soudu I. stupně a posouzení možnosti přerušení řízení je učinit si závěr o povaze dražby dobrovolné, realizované exekutorem ... tj. jaká ustanovení a jakým způsobem případně lze zvrátit výsledek dražby, respektive udělení samotného příklepu". Na posouzení této otázky dle krajského soudu pak závisí další postup. Pokud by okresní soud dospěl k závěru, že se tak může stát analogicky vyslovením neplatnosti dražby tak, jak je upraveno v zákoně o veřejných dražbách, pak "nesporně v tomto řízení je potřeba, aby pokračoval, neboť bez jeho závěru naopak řízení, na které odkazuje soud I. stupně ve svém rozhodnutí, respektive kvůli kterým on sám řízení přerušil, by bez tohoto závěru nemohla proběhnout, neboť tuto otázku by nebylo možno posoudit jako otázku předběžnou". Pokud by dospěl k závěru, že ustanovení o vyslovení neplatnosti dražby v zákoně o veřejných dražbách, na tuto dražbu nedopadají, pak "je otázkou, jaký by byl naléhavý právní závěr na určení neplatnosti této dražby za situace, že její neplatnost by pak mohla být posuzována jako otázka předběžná v souběžně probíhajících incidenčních sporech". Za dané situace tak krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je třeba považovat "nejméně za předčasné, a proto ho změnil tak, že se řízení nepřerušuje".
15. Dovolání stěžovatele, v němž se domáhal posouzení otázky, zda je vhodné a účelné doručit stejnopis odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení těm účastníkům, jichž se týká, bylo-li o přerušení řízení rozhodnuto na návrh některého z účastníků řízení, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že na posouzení této otázky nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na přerušení řízení ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nýbrž jen závěr o tom, zda řízení netrpí vadou. "Námitka takové vady řízení však představuje uplatnění jiného dovolacího důvodu než toho, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat."
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
16. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857) nebo sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265)].
17. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s procesním postupem obecných soudů, když o odvolání vedlejšího účastníka řízení 1 proti usnesení okresního soudu o přerušení řízení bylo krajským soudem rozhodnuto, aniž by odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zasláno stěžovateli na vědomí.
18. Stěžovatel na podporu své argumentace odkázal na závěry z judikatury Ústavního soudu, konkrétně tedy na citované nálezy sp. zn. III. ÚS 639/06, sp. zn. I. ÚS 3428/11 či sp. zn. IV. ÚS 310/05, v nichž se Ústavní soud mimo jiné vyslovil k problematice ústavně konformní interpretace ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., z něhož vyplývá, že soud není povinen doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, a to z hlediska potenciálního rozporu s ústavně zaručeným právem účastníků řízení předložit své argumenty k podanému odvolání protistrany, jakožto součásti spravedlivého procesu ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (v posledně citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 310/05 Ústavní soud dokonce posuzoval ústavnost citovaného ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud zde dovodil, že "ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona tedy sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřujících proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí" (citováno dle nálezu sp. zn. III. ÚS 639/06). V nálezu sp. zn. II. ÚS 1374/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 128/50 SbNU 125) pak Ústavní soud jednoznačně zdůraznil, že "vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je jedním ze základních požadavků práva na spravedlivý proces (zásada kontradiktornosti řízení), který lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení" [srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309) či vedlejší účastnicí řízení 2 citovaný nález sp. zn. II. ÚS 781/10].
19. Vyslovené závěry Ústavní soud vztahuje nejen na rozhodování o nákladech řízení, ale kupříkladu i na řízení exekuční, které je společně s řízením nalézacím řazeno do občanského soudního řízení jako základní druh civilního procesu. "I v tomto případě je namístě usuzovat, že v případě doručení odvolání stěžovatelům by tito v odvolacím řízení uplatňovali své argumenty na podporu potvrzení odvoláním napadeného usnesení soudního exekutora" [srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3428/11 či nález sp. zn. I. ÚS 3/11 ze dne 14. 6. 2011 (N 111/61 SbNU 647)].
20. Současně však Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn. přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209) či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)].
21. Ústavní soud proto ve snaze zachovat racionalitu řízení o ústavní stížnosti a zabránit výskytu přepjatého formalismu i ve své vlastní judikatuře, v jehož důsledku by za účelem ochrany "čistoty" přezkoumávaného procesu přistupoval ke kasaci všech rozhodnutí obecných soudů, a to výhradně toliko "pouze" pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění, vždy váží charakter a intenzitu porušení procesních pravidel. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů." [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. V případě namítaného porušení subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé.
22. Ústavní soud tak učinil i v nyní projednávaném případě a dospěl k závěru, že výše rekapitulované závěry lze bezesporu vztáhnout i na tento případ stěžovatele, který procesním postupem okresního soudu, kdy mu nebyl doručen opis odvolání vedlejšího účastníka řízení 1, byl fakticky zbaven svého práva předložit své protiargumenty k podanému odvolání, na jehož základě následně krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu o přerušení řízení tak, že se řízení nepřerušuje, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Právě v tomto aspektu řízení, kdy odvolací soud na základě podaného odvolání (a v něm vznesených argumentů) dospěl ke zcela opačnému právnímu názoru než soud prvního stupně, přičemž dotčený účastník řízení (stěžovatel) se o tomto "novém" náhledu na posuzovanou otázku dozvěděl až ze samotného rozhodnutí odvolacího soudu, se nyní projednávaný případ odlišuje od případů, kdy se obecné soudy při zohlednění konkrétních okolností průběhu řízení rozhodly postupovat podle ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. a nedoručovat opis odvolání dotčenému účastníkovi řízení, neboť "z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu" (viz vedlejším účastníkem řízení 1 citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 2602/13). Citovaný právní závěr Ústavního soudu se tudíž neocitá v rozporu s výše rekapitulovanými závěry judikatury Ústavního soudu a není tedy důvodem pro odmítnutí argumentace stěžovatele jako neopodstatněné, jak namítá vedlejší účastník řízení 1, neboť procesní postup obecných soudů v daném případě nepředstavoval takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně dotčeného jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, jako tomu bylo dle Ústavního soudu v nyní projednávaném případě.
V. Závěr
23. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že pokud Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o podaném odvolání vedlejšího účastníka řízení 1, aniž jeho opis předtím zaslal stěžovateli na vědomí, čímž mu fakticky znemožnil vznést protiargumenty, a hájit tak své stanovisko o nezbytnosti přerušení řízení, svým rozhodnutím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
24. Pokud za dané situace Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení následně odmítl stěžovatelem podané dovolání, pak ani Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě stěžovatele neučinil, přestože měl k tomu procesní prostor, protože i sám Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení připustil, že dovolací námitky stěžovatele jsou obecně přípustným dovolacím důvodem (procesní vady řízení), nicméně stěžovatel je nesprávně subsumoval pod jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
25. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.