Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.03.2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000 [ nález / HOLEČEK / výz-2 ], paralelní citace: N 40/21 SbNU 353 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.187.2000

sp. zn. II. ÚS 187/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. M., proti usnesením Okresního soudu v Litoměřicích z 9.2.2000 č.j. Ntr 3/99 - 7 a Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1.3.2000 č.j. 6 To 144/2000 - 13 takto: Usnesení Okresního soudu v Litoměřicích z 9. února 2000 č.j. Ntr 3/99 - 7 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. března 2000 č.j. 6 To 144/2000 - 13 se ruší. Odůvodnění: I. Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení odmítl nastoupit vojenskou službu, již měl podle povolávacího rozkazu vykonávat od 29. března 1983, a byl za to odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května 1983 sp. zn. 4 T 129/83 pro spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 12. září 1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15. října 1991 sp. zn. 3 Rtvo 39/91 byl původní rozsudek kvůli nepřiměřené přísnosti zrušen ve výroku o trestu. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze 14. listopadu 1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 zůstal výrok o vině nedotčen, ale podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona bylo upuštěno od potrestání. Po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn. II.ÚS 285/97 ve věci L. K., který se na navrhovatelův případ vztahuje a podle něhož měli občané právo na odepření vojenské služby podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv již před rokem 1990, navrhovatel dal podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona z toho důvodu, že ani v rehabilitačním řízení nebylo uznáno jeho právo na odepření vojenské služby. Ačkoliv v obdobných případech K. B. a P. H. ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podal, v navrhovatelově věci tak odmítl učinit. Posléze se navrhovateli nepodařilo dosáhnout ani obnovy řízení. Nakonec se navrhovatel dne 5.12.1999 obrátil na Okresní soud v Litoměřicích s návrhem na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Okresní soud v Litoměřicích návrh zamítl usnesením z 9. února 2000 sp. zn. Ntr 3/99 a Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 1. března 2000 sp. zn. 6 To 144/2000 zamítl navrhovatelovu stížnost proti tomuto usnesení. Návrh i stížnost byly zamítnuty proto, že podle názoru soudů obou stupňů lze podle zákona č. 198/1993 Sb. zrušit pouze uložený trest, čímž je míněna sankce, nikoli výrok o vině. Vzhledem k tomu, že v rehabilitačním řízení bylo od potrestání upuštěno, nepřichází zrušení či zmírnění trestu v úvahu. Také podle názoru soudů nejde o věc, na niž se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ale naopak podle tohoto zákona bylo o věci pravomocně rozhodnuto. Navrhovatel uvedl, že jak v původním trestním, tak potom v rehabilitačním řízení soudy rozhodly chybně, když v původním řízení byl vysloven a v rehabilitačním řízení potom ponechán beze změny výrok o jeho vině. Tento závěr je podpořen obecnými zásadami vyloženými v nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn. II.ÚS 285/97 a posléze v rozsudcích Nejvyššího soudu ze 4. března 1999 sp. zn. 6 Tz 144/98 v téže věci L. K., z 25. května 1999 sp. zn. 7 Tz 17/99 ve věci J. K., ze 16. září 1999 sp. zn. 7 Tz 125/99 ve věci K. B., ze 16.listopadu 1999 sp. zn. 4 Tz 166/99 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 11. ledna 2000 sp. zn. 1 T 114/99 ve věci K. N. a z 10. února 2000 sp. zn. 7 Tz 208/99 ve věci R. W. V těchto rozhodnutích je řečeno, že občané měli již před rokem 1990 právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Všech pět jmenovaných osob bylo plně rehabilitováno a zproštěno obžaloby. Všechna uvedená rozhodnutí se k navrhovatelovu případu vztahují, neboť i on byl odsouzen za trvalé odepření vojenské služby před rokem 1990. Z toho vyplývá, že v původním i rehabilitačním řízení bylo popřeno navrhovatelovo základní právo na odepření vojenské služby. Při řešení věci podle zákona č. 198/1993 Sb. je rozhodující výklad pojmu "trest" v §6 tohoto zákona. Podle uvedeného ustanovení může být zrušen či zmírněn trest v případech, kdy nelze dosáhnout rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. a přitom jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely řízení podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. mají být přiměřeně použita ustanovení §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb. Slovo "trest" v §6 zákona č. 198/1993 Sb. je proto třeba interpretovat ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. jako - odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci ( §4 zákona č. 119/1990 Sb.) - nezákonné zbavení osobní svobody nebo majetku (§33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.) - jiné porušení zákona, k němuž došlo z důvodů uvedených v §1 zákona č. 119/1990 Sb. (§30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.). Je tedy zřejmé, že v řízení podle zákona č. 198/1993 je třeba posuzovat "trest" v širším smyslu a že se tento "trest" netýká jen výroku o trestu, ale i dalších opatření státní moci, která působí občanovi nezákonnou újmu na svobodě, majetku a cti. Proto navrhovatel nesouhlasí s tvrzením, že se domáhá něčeho, čemu už bylo vyhověno podle zákona č. 119/1990 Sb., když bylo upuštěno od potrestání, neboť na něm stále ulpívá vina, což považuje za újmu na cti a pociťuje jako porušení svých základních občanských práv. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna také tím, že nejde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Je nesporné, že ke dni účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. se tento zákon na navrhovatelův případ vztahoval, nyní tomu tak však již není, a to z toho důvodu, že opětovný postup podle uvedeného zákona už nepřichází v úvahu, neboť jde o věc podle tohoto zákona rozhodnutou. Navíc podání nového návrhu podle zákona č.119/1990 Sb. brání uplynutí lhůty podle jeho §6. Odvolací soud ve svém usnesení uvádí, že by se sice dalo souhlasit s případným širším výkladem ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., zároveň však tvrdí, že navrhovatelovu výkladu jako příliš extenzivnímu nelze přisvědčit. Podle navrhovatele soudy při svém rozhodování porušily čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu nepřiznaly právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces. Došlo také k porušení čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a č. 18 odst. 1 až 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhovatel byl nucen k výkonu vojenské služby v rozporu se svým svědomím a náboženským vyznáním. Náboženská svoboda výslovně zahrnuje právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů. Tato svoboda je chráněna uvedenými ustanoveními, z nichž zároveň vyplývá, že nejde o svobodu absolutní, ale že ji lze podrobit určitým omezením, jež jsou specifikována. Může jít o omezení, jaká předepisuje zákon a jež jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky či základních práv a svobod jiných. Tento rámec nesmějí omezení překročit, což však odsuzující rozsudek z roku 1983 učinil. Vojenská služba byla sice vyžadována tehdejším zákonem, rozhodně však nebyla nutná k ochraně uvedených hodnot. Naopak povinná vojenská služba byla v té době přímým mocenským nástrojem k podpoře režimu, který byl podle §2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb. zločinný a nelegitimní a je zavrženíhodný. Také rozhodnutí z roku 1991 vydaná v rehabilitačním řízení vycházela pouze z toho, že v roce 1983 byla vojenská služba povinná a nezabývala se kolizemi této povinnosti se svobodou vyznání a svědomím. Podobně napadená rozhodnutí z roku 2000 nevyhověla návrhu kvůli navrhovatelovu výkladu §6 zákona č. 198/1993 Sb., který se soudům jevil jako příliš extenzivní, aniž při vlastním výkladu přiměřenosti tohoto ustanovení vzaly v úvahu, že se věc týká náboženské svobody, která byla nepřípustně omezena. Konečně navrhovatel namítl porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a připomněl, že 1.12.1999 nabyl účinnosti zákon č. 223/1999 Sb., kterým byl zrušen §269 trestního zákona, podle něhož byl navrhovatel uznán vinným. Tento zákon přináší také novelu §270 trestního zákona, pod nějž je možné zařadit i některá jednání doposud kvalifikovaná podle §269 trestního zákona. Novelizované ustanovení postihuje bez bližšího rozlišení ty, "kdo nenastoupí, byť z nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty v povolávacím rozkaze". Toto ustanovení je ovšem třeba vykládat v souladu s Listinou základních práv a svobod, která v článku 15 odst. 3 garantuje právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Podle novelizovaného §270 trestního zákona může tedy být odsouzena pouze osoba, která tyto důvody nemá. Navrhovatel je ovšem měl. Vojenskou službu odepřel na základě hlubokého vnitřního přesvědčení, kvůli němuž byl ochoten strpět i perzekuci. Navrhovatel má podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod právní nárok, aby jeho případ byl přezkoumán podle nového zákona, je-li to pro něho příznivější. Zrušením §269 trestního zákona k takové situaci právě došlo. Přesto se v napadených rozhodnutích soudy odmítly věcí zabývat. II. Předseda senátu Okresního soudu v Litoměřicích JUDr. J. H. ve vyjádření k návrhu odkázal na napadené rozhodnutí soudu I. stupně a vyslovil přesvědčení, že jiné řešení této věci nepřicházelo v úvahu, neboť by došlo k nepřiměřeně volnému výkladu §6 zákona č. 198/1993 Sb. Uvedl však, že z hlediska porušení navrhovatelových práv podle uvedených předpisů, především Listiny základních práv a svobod, je situace složitější v tom, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, je-li to v rozporu s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním. I když nenastoupení služby v ozbrojených silách je trestné také v současnosti, jsou dány možnosti jí nahradit jinou službou a podobná možnost existovala i dříve, např. při závazku práce v dolech. Předseda senátu pro případ, že navrhovatel o tuto možnost usiloval, leč neuspěl, doporučil, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a aby v opačném případě byla zamítnuta. Předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. F. M. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentaci v ní použité nelze upřít kvalifikovanost, což bylo výslovně konstatováno v napadeném rozhodnutí soudu II. stupně, a že tento návrh nesporně vystihuje předmět kolize právního názoru týkající se použitelnosti §6 zákona č. 198/1993 Sb. na jinak správně zrekapitulovanou navrhovatelovu trestní věc. Sdělil, že se soud však s navrhovatelovými názory, konkrétně s jeho výkladem pojmu "trest", neztotožňuje a setrvává na stanovisku, že výklad §6 zákona č. 198/1993 Sb. podaný v ústavní stížnosti je nepřiměřeně rozšiřující. Vyjádřil nesouhlas i s navrhovatelovým výkladem účinků uvedené novely trestního zákona, neboť pravomocný rozsudek Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze 14.11.1991 č.j. 2 Rtv 32/91- 24 nelze již podrobit revizi v přezkumném řízení podle zákona č. 198 /1993 Sb. a vedle toho právní mocí tohoto rozsudku nastaly účinky neodsouzení (§24 odst. 2 trestního zákona). Vzhledem k tomu, že odvolací soud vydal své rozhodnutí podle zákona a neporušil tím navrhovatelova práva, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích jako vedlejší účastník ( §76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) uvedlo, že spisy bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Litoměřicích už nemá k dispozici, neboť byly předány Vojenskému ústřednímu archivu v Olomouci a bez jejich znalosti nelze ve věci zaujmout stanovisko, nicméně však sdělilo, že je nutno přisvědčit argumentaci Krajského soudu v Ústí nad Labem v tom, že pojem "trest" uvedený v §6 zákona č. 198/1993 Sb. je navrhovatelem v ústavní stížnosti vykládán příliš široce. I ostatní úvahy soudu považuje okresní státní zástupce JUDr. Z. H. za správné. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem v této věci podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo. III. Z návrhu na zahájení řízení, vyjádření účastníků, listin, které předložil navrhovatel, a spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. Ntr 3/99 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května 1983 sp. zn. 4 T 129/83 byl navrhovatel uznám vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 byl podle §14 odst. 1 písm. f) a odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. v trestní věci odsouzeného navrhovatele zrušen v rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 výrok o trestu a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující. Výrok o trestu, který navrhovatel celý vykonal, byl zrušen, neboť soud v rehabilitačním řízení po posouzení případu pojal pochybnost, byl-li trest uložen v souladu s jeho účelem a zda byl přiměřený vzhledem k stupni nebezpečnosti činu pro společnost a tuto pochybnost vyložil ve prospěch odsouzeného. Navrhovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou Vyšší vojenský soud v Příbrami usnesením z 15.10. 1991 sp. zn. 3 Rtvo 39/91 jako neodůvodněnou zamítl a v odůvodnění rozhodnutí uvedl zejména, že v případech, kdy se přezkoumává rozsudek ve vztahu k trestnému činu nenastoupení služby v ozbrojených silách, nelze paušálně rozhodovat tak, že by byla zrušena vina bez ohledu na řádné zkoumání pohnutky, která odsouzeného vedla k tomuto trestnému činu, a že v projednávané věci nebyly zjištěny takové důvody, které by umožnily zrušit i výrok o vině. Rozsudkem ze 14.11.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 potom Vojenský obvodový soud v Litoměřicích rozhodl, že u navrhovatele pravomocně uznaného vinným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona se podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upouští od potrestání. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že odsuzující rozsudek nabyl právní moci 18.5.1983. Odsouzený trest nastoupil a celý v trvání dvou roků jej vykonal. Rozhodnutí o navrhovatelově rehabilitaci, jímž byly zrušeny výrok o trestu a zároveň všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, nabylo právní moci 15.10.1991. Soud svůj rozsudek o upuštění od potrestání, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy 14.11.1991, odůvodnil všemi okolnostmi tohoto případu, mimo jiné i příslušností navrhovatele k Svědkům Jehovovým a splněním všech zákonných podmínek. Výrok o vině zůstal nedotčen. Navrhovatel podal 21.12.1999 u Okresního soudu v Litoměřicích návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., v němž se domáhal vydání usnesení o zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 ve výroku o vině a zrušení usnesení Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 a usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15.10.1991 sp. zn. 3 Rtvo 39/91 a rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze 14.11.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 v celém rozsahu. Tento návrh podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. navrhovatel odůvodnil stejně jako tuto ústavní stížnost. Okresní státní zastupitelství navrhlo zamítnutí návrhu s odůvodněním, že v daném případě bylo upuštěno od potrestání a není zde tedy žádný trest, který by mohl být v řízení podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. zrušen či zmírněn. Okresní soud v Litoměřicích usnesením z 9.2.2000 č.j. Ntr 3/99-7 navrhovatelovu žádost - návrh na přezkumné řízení podle §9 zákona č. 119/1990 Sb. a §6 zákona č. 198/1993 Sb. - zamítl. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že pro účely řízení podle zákona č. 198/1993 Sb. se přiměřeně použijí ustanovení §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb. Podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. se na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. V této věci musel být návrh zamítnut, neboť k přezkoumání už došlo v rehabilitačním řízení a nebyl uložen žádný trest, když bylo upuštěno od potrestání a nelze tedy již trest zmírnit nebo zrušit. Navrhovatel už nemůže pro sebe dosáhnout příznivějšího rozhodnutí. Navrhovatel podal proti zamítavému rozhodnutí stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 1.3.2000 č.j. 6 To 144/2000-13 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že sám navrhovatel v původním návrhu uznává nedosažitelnost zprošťujícího výroku postupem podle zákona č. 119/1990 Sb. jednak pro překážku věci v řízení podle tohoto zákona již pravomocně rozhodnuté, jednak z důvodu uplynutí lhůty stanovené v §6 tohoto zákona, avšak považuje jej za dosažitelný aplikací §6 pozdějšího zákona č. 198/1993 Sb. Navrhovateli lze sice v obecné rovině přisvědčit v tom, že zákon č. 198 /1993 Sb. je normou navazující na zákon č. 119/1990 Sb. a soud souhlasí i s případným širším výkladem ustanovení, jehož se navrhovatel dovolává (vztahovalo by se tedy např. i na ochranná opatření), nicméně podle dikce i kontextu tohoto ustanovení, jež jsou jednoznačné ("trest uložený za trestný čin"), zákonodárce měl nepochybně na mysli sankci uloženou v návaznosti na výrok o vině §120 odst. 3 trestního řádu), nikoli i výrok o vině samostatný. Proto nelze s navrhovatelovým výkladem jako nepřiměřeně extenzivním souhlasit. Naopak bylo nutno dát za pravdu závěru soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti §6 zákona č. 198/1993 Sb., neboť v navrhovatelově případě nejde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. [ §4 písm. e) ve znění redakčního sdělení o opravě chyb], nýbrž přezkumné řízení na jeho návrh proběhlo a bylo vydáno pravomocné rozhodnutí a nadto při výroku o upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona v tomto řízení vysloveném nepřichází zrušení či zmírnění trestu již v úvahu. IV. Při posuzování tohoto případu Ústavní soud vycházel ze svého dřívějšího rozhodnutí, na něž navrhovatel poukázal, ve věci L. K. Jde o nález ze 7.10.1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 (sv. 12 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 159 a násl.), v němž Ústavní soud uvedl, že mezinárodní standardy lidských práv, na něž se zákon č. 119/1990 Sb. ve svém §1 odvolává, odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení připouštějí ( čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Právní úprava za minulého režimu, na rozdíl od dnešní doby, kdy existuje zákon o civilní službě, odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení nepřipouštěla. Ústavní soud proto uvedeným nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, který zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou podala ve prospěch Ladislava K. ministryně spravedlnosti z úřední povinnosti (§30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ). Je třeba uvést, že trestný čin, pro který byl stěžovatel v roce 1983 odsouzen, je svou podstatou podobný trestnému činu, pro nějž byl v roce 1959 odsouzen L. K., jehož ústavní stížnosti Ústavní soud uvedeným nálezem vyhověl. Zde je zapotřebí připomenout zásadu, jíž se Ústavní soud při svém rozhodování řídí, podle níž neposkytne-li obecný soud účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ač již v obdobných případech byla ústavním soudem přiznána, je nutno v tomto postupu spatřovat porušení principu rovnosti v právech (např. nález Ústavního soudu z 3.8.2000 sp. zn. II. ÚS 467/97 publikovaný zatím v Soudních rozhledech č. 5/2000 ). Soudy odmítly rehabilitovat L. K. podle zákona č. 119/1990 Sb. a Ústavní soud z pozice posledního vnitrostátního orgánu ochrany ústavně a mezinárodně garantovaných práv a svobod ve věci II.ÚS 285/97 zformuloval takový ústavní výklad úvodních ustanovení rehabilitačního zákona, který rehabilitaci odsouzeného umožnil. Navrhovatel je sice v jiné procesní situaci, neboť soudy o jeho návrhu na rehabilitaci jednaly a pravomocně rozhodly, z hlediska ochrany základních práv a svobod jsou však tyto případy srovnatelné a kdyby soud v navrhovatelově věci nevycházel z názorů, které Ústavní soud vyslovil ve věci L. K., mohl by dospět ke krajně nespravedlivému závěru. Po zvážení všech aspektů Ústavní soud usoudil, že řešení navrhovatelova případu podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. je možné, ale vzhledem ke všem okolnostem případu i správné. I když tento zákon byl přijat kvůli těm případům, na které se obecný rehabilitační předpis nevztahoval a §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění redakčního sdělení o opravě chyb publikovaného na str. 1480 Sbírky zákonů z roku 1990, byl trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §169 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. uveden, podřaditelnost případů osob, které byly odsouzeny pro odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání, čímž byla porušena jejich lidská práva zaručená mezinárodními smlouvami, tak jak je tomu u navrhovatele, pod rehabilitační zákon č. 119/1990 Sb., nebyla jednoznačná, jak o tom svědčí dřívější rozhodování soudů, a jasno do této otázky vnesl až Ústavní soud. Při hodnocení tohoto případu Ústavní soud musí brát v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a morální motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli a v úvodních ustanoveních. V navrhovatelově věci jde konkrétně o §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., který upozorňuje na potlačování náboženských společností. Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Ústavní soud se neztotožňuje ani se zužujícím výkladem pojmu "trest" obsaženého v §6 zákona č. 198/1993 Sb., který podaly ve svých usneseních a ve vyjádřeních k ústavní stížnosti obecné soudy. Podle názoru Ústavního soudu nelze rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Smyslem zákona č. 198/1993 Sb. je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého svědomí, projevovali svobodně své názory a přesvědčení a hájili tak svá základní práva a svobody. Ústavní soud má za to, že i samotný výrok o vině, aniž je už vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán. Člověk, kterého se výrok o vině týká, je jím nesporně postižen ve sféře své osobní cti a pověsti. Ústavní soud nepovažuje za relevantní úvahu Okresního soudu v Litoměřicích o možnosti náhrady za vojenskou službu např. prací v dolech, neboť na ni nebyl právní nárok. Nelze říci, že státní orgány nikdy v minulém režimu netolerovaly nenastoupení služby v ozbrojených silách osobám, které se vyhýbaly vojenské povinnosti z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, pokud tito občané projevili zájem o neatraktivní práci. Tento postoj však byl pouhou pragmaticky motivovanou benevolencí státu a nikoliv projevem ochrany základních lidských práv. Na druhé straně nelze souhlasit se stěžovatelovým návrhem na použití čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod v navrhovatelově věci vzhledem ke zrušení §269 trestního zákona, neboť uvedené ustanovení se vztahuje na jiné situace. V řízení o rehabilitaci totiž soud neposuzuje trestnost činu a neukládá trest podle trestního zákona, ale hodnotí případ z hlediska ochrany lidských práv podle rehabilitačních zákonů, což se v navrhovatelově věci stalo, i když ne zatím v plné míře. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily navrhovatelova základní práva a proto obě jejich napadená usnesení zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. března 2001