ECLI:CZ:US:2009:2.US.2643.08.1
sp. zn. II. ÚS 2643/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Hráského 406, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 2007 č. j. 13 Nc 17529/2004-16 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2008 č. j. 35 Co 309/2008-30, spojené s návrhem na zrušení věty prvé §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 10. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení obvodního soudu v jeho výroku III., jakož i usnesení městského soudu v jeho celém rozsahu, a to s odkazem na údajné porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení věty prvé §89 exekučního řádu. Tvrdí, že postavení exekutorů je vymezeno v konečném důsledku shodným způsobem jako postavení soudců. Má za to, že jim je proto třeba zabezpečit stejné podmínky nezávislosti pro výkon pravomoci, včetně zabezpečení materiální nezávislosti. Pokud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného soud rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto náklady v konečném důsledku nese exekutor. Exekutoři tak nemají, při výkonu veřejné moci, přiměřenou garanci zaplacení odměny za práci, což nepřípustně zasahuje do jejich materiální nezávislosti. Proto by exekutorovi, stejně jako soudci, měla být zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení. Stěžovatel polemizuje se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, když mj. uvádí, že se nedomáhá primárně ochrany svého nároku na odměnu za práci, ale ochrany materiální nezávislosti soudního exekutora obdobně, jak tomu bylo v případě tzv. čtrnáctých platů soudců.
Podle stěžovatele prakticky žádné zlepšení nepřinesla ani novelizace exekutorského tarifu a následně i §89 exekučního řádu. Toto ustanovení exekučního řádu v novelizované podobě zakotvilo princip odpovědnosti za placení nákladů exekuce podle principu zavinění, což stěžovatel považuje za protiústavní. Soud však navíc podle tvrzení stěžovatele zcela ignoroval novelu exekutorského tarifu, podle které nemůže být exekutorovi přiznána na nákladech exekuce částka nižší než 3.500,- Kč. Přestože již v době vydání rozhodnutí byla tato novela platná a účinná, rozhodl soud v rozporu s ustanovením §154 o. s. ř. tak, že výši režijních nákladů přiznal podle jejich skutečně prokázané výše, která byla nižší než 3.500,- Kč.
Z obsahu přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 v souvislosti se zastavením nařízené exekuce uložil povinnému povinnost uhradit stěžovateli, coby soudnímu exekutorovi, náklady exekuce ve výši 4.684,10 Kč (výrok III. rozhodnutí). O odvolání stěžovatele, směřujícímu proti výroku o nákladech exekuce, rozhodl Městský soud v Praze tak, že usnesení soudu prvního stupně v napadené části potvrdil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou se považuje rovněž taková stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného práva, které již dříve Ústavní soud posoudil a shledal nedůvodným. Tak tomu je i v projednávaném případě.
Ústavní soud se ústavními stížnostmi totožného stěžovatele, které se týkají stejné problematiky, v minulosti již zabýval. Dosud přezkoumal více než třicet jeho ústavních stížností (v poslední době viz např. II. ÚS 1996/07, I. ÚS 2814/07, I. ÚS 2615/08), v nichž stěžovatel použil obdobnou argumentaci. Zaujal k ní jednoznačný názor, vycházející ze stěžovatelem zpochybněného stanoviska Pl. ÚS-st. 23/06, vydaného podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, jímž Ústavní soud zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce. Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neshledal důvod, aby se od názoru vysloveného a zdůvodněného v uvedeném stanovisku pléna odchyloval.
Jak plyne z rozhodnutí Ústavního soudu o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele i z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel byl se stanoviskem Ústavního soudu k dotčené problematice a z něj vycházející judikaturou Ústavního soudu opakovaně seznámen. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto stanoviskem tedy nemůže být důvodem, aby Ústavní soud znovu již použitou argumentaci rozváděl, a stačí, když na ni v projednávaném případě plně odkáže. Jinak tomu není ani v případě tvrzení stěžovatele o rovnocenném postavení exekutora a soudce při rozhodování o nákladech řízení. Jak Ústavní soud ve svém stanovisku konstatoval, exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí, týkající se exekučního řízení, ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu.
Skutečnost, že zákon (exekuční řád) přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, v žádném případě nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Ostatně pokud by tomu tak bylo, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod. Skutečnost, zda nedosažení přiměřeného zisku ovlivní materiální nezávislost exekutora či nikoliv, nelze chápat jako důvod pro zrušení tohoto, jak již bylo shora uvedeno, ústavně konformního ustanovení.
Pokud stěžovatel namítá, že soud ohledně výše jeho režijních nákladů rozhodl v rozporu s novelizovaným zněním vyhlášky č. 330/2001 Sb., pak Ústavní soud musí konstatovat, že uvedenou námitkou se zabýval již odvolací soud, který přitom stěžovateli podrobně vyložil, proč podle novelizovaného znění nebylo možné v projednávané věci postupovat. Jeho závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Ústavní soud proto ani v tomto případě neshledal jakékoli porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a tudíž věcného projednání neschopná, odpadla tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení věty první ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb. (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu