Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 02.07.2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ],paralelní citace: N 97/23 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.27.2000
K ustanovení obce opatrovníkem osoby neznámého pobytu
Právní větaUstanovení opatrovníka podle §29 a násl. spadá v o. s. ř. do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení §31 o. s. ř., podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Může jím být proto ustanoven i advokát.U obcí a měst nespadá výkon opatrovnické funkce osobě neznámého pobytu do jejich samosprávné činnosti, jmenovitě podle ustanovení §13 a §14 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.Nejde nikdy o výkon funkce veřejnoprávního orgánu místní veřejné správy, nýbrž o výkon funkce vyplývající z toho, že je obec právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní. Musí být proto s ní zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená, že podle současného znění o. s. ř. ji nelze pověřovat funkcí opatrovníka proti její vůli.
ECLI:CZ:US:2001:2.US.27.2000
sp. zn. II. ÚS 27/2000NálezÚstavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti města Plzeň, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České spořitelny, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 9 Cmo 879/99-35, a ústavní stížnosti Městské části Prahy 6, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České spořitelny jako vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, č. j. 9 Cmo 1068/99-37, takto:I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999,č. j. 9 Cmo 879/99-35, se zrušuje.II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.2. 2000, č. j. 9 Cmo1068/99-37, se zrušuje.Odůvodnění:Řádně a včas podanou ústavní stížností, která byla doručenaÚstavnímu soudu dne 14.1. 2000, se navrhovatel město Plzeň domáhalzrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu1999, č. j. 9 Cmo 879/99-35. Tuto svou stížnost spojil s návrhemna zrušení ustanovení §214 odst. 2 písm. c) občanského soudníhořádu (dále jen "o.s.ř."). Druhý senát Ústavního soudu protousnesením ze dne 18. dubna 2000 pod sp. zn. II. ÚS 27/2000 řízenío ústavní stížnosti proti výše jmenovanému usnesení Vrchního souduv Praze podle ustanovení §78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,přerušil a návrh na zrušení ustanovení §214 odst. 2 písm.c) o. s. ř. (před novelou zákona č. 30/2000 Sb.) postoupil plénuÚstavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy,kde bylo vedeno pod sp. zn. Pl.ÚS 20/2000. Ústavní soud svýmusnesením ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. Pl.ÚS 20/2000, řízenízastavil s odůvodněním, že stížností napadené ustanovení §214odst. 2 písm. c) o. s. ř. bylo dotčeno zákonem č. 30/2000 Sb.,který měnil zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů.Stěžovatel sám podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 25.10.2000, s ohledem na novelu o. s. ř., vzal návrh zpět v části, vekteré se domáhal zrušení ustanovení §214 odst. 2 písm.c) o. s. ř. Usnesení Ústavního soudu se stalo vykonatelným dne10. 1. 2001.Senát Ústavního soudu mohl proto pokračovat v řízenío navrhovaném zrušení cit. usnesení Vrchního soudu.Dne 31.3. 2000 byla doručena Ústavnímu soudu ústavní stížnostMěstské části Praha 6, ve které se stěžovatelka domáhá zrušeníusnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, č. j. 9 Cmo1068/99-37. Obě podané stížnosti napadají usnesení Krajskéhoobchodního osudu v Praze ve věci stejné žalobkyně Českéspořitelny, a. s., ve zcela totožné kauze ustanovení opatrovníkasoudem osobě neznámého pobytu podle ustanovení §29 odst. 2 o. s.ř. V obou právních věcech rozhodoval k podaným odvoláním jakoodvolací orgán Vrchní soud v Praze.Vzhledem k tomu, že obě věci skutkově spolu souvisí, Ústavnísoud je usnesením ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. II.ÚS 204/2000,spojil ke společnému řízení podle ustanovení §63 zák. č.182/1993 Sb. a §112o. s. ř. a rozhodl, že řízení v obou věcechbude nadále vedeno pod sp. zn. II.ÚS 27/2000.V ústavní stížnosti první navrhovatel vytýká Vrchnímu souduv Praze, že tím, že jej soud ustanovil opatrovníkem M.K. v obchodním sporu České spořitelny, a. s., proti opatrovancio zaplacení 7.492,- Kč s přísl., bylo porušeno jeho ústavní právona spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").Dává Ústavnímu soudu na zváženou, zda nebylo také porušeno ústavníprávo opatrovance M. K. na spravedlivý proces, když byla obecměsto Plzeň ustanovena jeho opatrovníkem v rozporu s jeho zájmy.Dále město Plzeň vytýká jak prvoinstančnímu soudu, taki soudu odvolacímu, že ve věci ustanovení opatrovníka rozhodly bezjednání a že mu tak nebyla poskytnuta možnost se proti ustanoveníopatrovníkem bránit.Stěžovatel je rovněž toho názoru, že se soudy vůbecnezabývaly zjišťováním pobytu žalovaného M. K. a že se pouzespokojily s údaji, které obdržely od Ministerstva vnitra- centrální evidence obyvatelstva. Ze zprávy Vězeňské služby ČRstěžovatel dokládá, že M. K. sám udal pro svůj pobyt po propuštěníz výkonu trestu jiné adresy, které soudy vůbec nepoužily, neboť situto informaci neobstaraly. Protože možnými opatrovníky jsou vždynejbližší nebo vůbec příbuzní osoby neznámého pobytu, stěžovatelzjistil, že M. K. má jak otce, tak matku žijící v oblasti Plzně,nehledě k tomu, že je ženatý, když dne 18. září uzavřel sňatek.Dotaz na matriční orgán v této věci nebyl rovněž soudy proveden.První stěžovatel vyslovuje dále svůj názor, že okresní úřada ani obec, jako subjekty veřejnoprávní, nemohou proti své vůlibýt ustanoveny opatrovníkem osobě jiné než osobě nezletilce, osobězbavené způsobilosti k právním úkonům a osobě s omezenouzpůsobilostí k právním úkonům. Obec, jako osoba soukromoprávní,nemůže být bez svého souhlasu opatrovníkem ustanovena vůbec.Město Plzeň dále upozorňuje na dvě roviny střetu zájmů přiustanovení jejich obce opatrovníkem. První se dotýká žalobce vesporu. Je jím Česká spořitelna, a. s., jejíchž služeb opatrovníksám využívá a proto nemá zájem na tom, aby se s ní dostal dorozporu.Druhá rovina představuje evidentní střet zájmů meziopatrovníkem a opatrovancem, spočívající v povinnosti opatrovníka(zásada legality) - jako funkčně příslušného orgánu zahájit protiopatrovanci přestupkové řízení pro podezření ze spáchání přestupkupodle ustanovení §42 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb.,o přestupcích, pro nesplnění ohlašovací povinnosti o změně jehotrvalého pobytu.Poukazuje rovněž na své předchozí právní akty, které sevztahovaly proti tehdy ještě nezletilému opatrovanci.Druhý stěžovatel poukazuje na řízení u Krajského obchodníhosoudu v Praze v právní věci žalobce Česká spořitelna, a. s., protižalovanému JUDr. P. V. v obchodním sporu o zaplacení 2.137,- Kčs přísl., ve kterém byl ustanoven opatrovníkem žalovanému, t. č.neznámého pobytu.V souhrnu opakuje tytéž námitky jako první stěžovatels výjimkou posledních dvou námitek, představujících střet zájmů.Má však námitky proti usnesení odvolacího soudu, neboť nesouhlasís tím, že povinnost obcí převzít funkci opatrovníka je možnédovodit z ustanovení §14 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích (obecnízřízení), a to jako jednu z činnosti obce v její samosprávnépůsobnosti.V rozhodnutí obou soudů spatřuje stěžovatelka zejménaporušení ustanovení čl. 2 odst. 4Ústavy a ust. čl. 2 odst. 3Listiny, podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákonneukládá.Na výzvu Ústavního soudu se ke stížnosti vyjádřily jakKrajský obchodní soud v Praze, tak odvolací Vrchní soud v Praze.Krajský obchodní soud v Praze poukazuje na potížs ustanovením §29 odst. 2o. s. ř., kdyby bylo zapotřebívyžadovat souhlasu osoby, pověřené funkcí opatrovníka, neboť tímby bylo toto ustanovení prakticky neaplikovatelné. Řešení problémuvidí právě v aplikaci ustanovení §13 a 14 zákona o obcích,z jejichž samostatné působnosti vyplývá i zabezpečování místníchzáležitostí veřejného pořádku. Pokud se osoba nezdržuje na adrese,kterou udala jako svůj pobyt, podílí se na veřejném nepořádku,protože porušuje veřejnoprávní normu - zákon č. 75/1957 Sb.,o občanských průkazech, v jeho ustanoveních §3 a §7.Vyjádření Vrchního soudu v Praze je obsahově k oběma ústavnímstížnostem shodné. Upozorňuje na potíže v rozhodování soudůo pohledávkách věřitelů. Uvádí, že často nelze písemnosti doručittřem ze čtyř žalovaných. Upozorňuje, že soudy se dotazujíCentrální evidence obyvatel, Policie ČR, popř. obecních úřadův místě uvedeném v žalobě a konečně Vojenské služby ČR. Nelze,podle jeho vyjádření, na soudu požadovat, aby prováděl náročnějšía rozsáhlejší pátrání. Přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm.a) o. s. ř. by pak znamenalo odklad v projednávané věci., a to naneúměrně dlouhou dobu. Uvádí, že příbuzní účastníka striktněodmítají být opatrovníky a k tomu předkládají i lékařskápotvrzení. Není vhodné ustanovovat za opatrovníky soudní úředníkynebo justiční čekatele. Za této situace, kdy jiné vhodné osobynezbývají, ustanoví soud opatrovníkem většinou obec, město, neboměstskou část. Kdyby nebyla ani tato možnost, vznikla byneřešitelná situace. Odvolací soud nesdílí názor druhéhostěžovatele, že opatrovnictvím se poskytuje bezplatné právnízastoupení občanů, rovněž tak nesouhlasí s tvrzením, že je třebasi vyžádat souhlasu osoby pověřené funkcí opatrovníka.V závěru svých vyjádření Vrchní soud v Praze konstatuje, žeproblémy, obsažené v ústavní stížnosti jsou zásadní povahya vytyčuje otázky, kterými by bylo žádoucí se zabývat.Ústavní soud k takto vysloveným otázkám výslovně uvádí, ženázorově sjednocovací a výkladová funkce zákonů pro soudy příslušívýhradně Nejvyššímu soudu ČR. Ingerence Ústavního soudu by nastalateprve v okamžiku, kdyby došlo touto činností Nejvyššího soudu ČRk porušení ústavnosti.Podanými ústavními stížnostmi, které splňují náležitostipodle ustanovení §72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, se však zabývat musí, neboť v obou jeodkazováno na porušení základních práv stěžovatelů.Ústavní soud shledal, že obě stížnosti jsou oprávněné.Nutno souhlasit s konstatováním Vrchního soudu v Praze, žeproblematika ustanovení §29 odst. 2o. s. ř. je zásadní povahya že by vyžadovala legislativní řešení. Problém je obsažen vesprávném hodnocení pojmu zákonné funkce a povinnosti obce.I nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěná ochrana jehozájmů i základních práv. Funkce opatrovníka oproti tomu, jakvyplývá z vyjádření soudů k ústavní stížnosti, nebyla zákonemstanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílatpísemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmynepřítomného, což představuje m. j. studium spisu, podávánívyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak bytakovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Praxe všakukazuje pravý opak. Umožňuje to nedomyšlenost a nekoordinovanostustanovení §29 odst. 2o. s. ř.Ustanovení opatrovníka podle §29 a násl. spadá v o. s. ř. dorubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platíustanovení §31o. s. ř., podle kterého ustanovený zástupce mástejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Můžejím být proto ustanoven i advokát.Nelze souhlasit se závěry soudu, že u obcí a měst spadá výkonopatrovnické funkce osobě neznámého pobytu do jejich samosprávnéčinnosti, jmenovitě podle ustanovení §13 a §14 zák. č. 367/1990Sb., ve znění pozdějších předpisů.Nejde nikdy o výkon funkce veřejnoprávního orgánu místníveřejné správy, nýbrž o výkon funkce vyplývající z toho, že jeobec právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní. Musí být protos ní zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená,že podle současného znění o. s. ř. ji nelze pověřovat funkcíopatrovníka proti její vůli.Dále je nutno konstatovat, že soud I. stupně nesplnilzákonnou povinnost vyhledávací, neboť ustanovení opatrovníkaúčastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetřenío tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda nenímožno použít jiné opatření. Účastníku, který se zdržuje v cizině,lze vůbec ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže opatřeníučiněná ke zjištění jeho adresy zůstala bezvýsledná. Soud musí sámvyžadovat na žalobci, aby svá tvrzení o neznámém pobytu žalovanéhonáležitě doložil. Obdobná povinnost nastává, jedná-li se i o osobuzdržující se v tuzemsku. První stěžovatel předložil Ústavnímusoudu "oznámení Vězeňské služby ČR ze dne 2.9. 1998", kde M. K.pro dobu po propuštění z výkonu trestu uvedl dvě adresy v Praze.Na těchto adresách kontaktován nebyl. Soud se spokojil pouzes adresou trvalého pobytu před výkonem trestu.Konečně je nutno při ustanovení opatrovníka osobě, jejížpobyt není znám, přísně vážit, zda by tímto ustanovením nedošlo kekolizi zájmů zástupce a zastoupeného (§22 odst. 2 občanskéhozákoníku). Tato kolize může být dána i vztahem zástupce- opatrovníka k osobě žalobce. První stěžovatel na podobné kolizeupozorňuje, avšak soud k nim nepřihlédl. Naopak, kolizispočívající v povinnosti správního orgánu vůči osobě, kteránesplnila řádně ohlašovací povinnost, zavést s ní přestupkovéřízení řadí soud do skupiny samosprávné činnosti obce - rušeníveřejného pořádku.Občanský soudní řád v §29 odst. 2 (před novelou) stanovímožnost soudu, aby ustanovil osobě, jejíž pobyt není znám,opatrovníka. Opatrovníkem může být pouze osoba fyzická neboprávnická. Nic tedy nebrání soudu v tom, aby takové osobě jakoopatrovníka ustanovil i obec, t. j. právnickou osobu. Ta ovšemmusí s takovým ustanovením souhlasit. V případě jejího nesouhlasu,což se projeví v podaném odvolání, nemůže odvolací soud potvrditrozhodnutí soudu prvého stupně o jmenování opatrovníka, neboť nemápro to v žádném zákoně oporu. Listina v čl. 4 odst. 1 stanoví, žepovinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jehomezích. Takový zákon pro stanovení povinnosti obce proti její vůlivšak neexistuje a proto soudy nemohou proti vůli obcí jim tutopovinnost ukládat. Výkon funkce opatrovníka ve smyslu §29 odst.2 o. s. ř. je funkcí obce soukromoprávní.Zcela jiná situace nastává při ustanovení opatrovníka u osobnezletilých, postižených duševní chorobou, resp. neschopných sesrozumitelně vyjadřovat. Zde se opírá nutnost převzetí takovépovinnosti o zákonné ustanovení.Tvrdí-li soudy, že není vhodné ustanovovat za opatrovníkyosoby neznámého pobytu, soudní úředníky nebo justiční čekatele,potom ustanovení opatrovníka takovým osobám z řad obcí protijejich vůli je porušením ústavního zákona.Z ustanovení §13 a §14 zákona č. 367/1990 Sb. (platnéhov době projednávání věcí), takovou samosprávnou povinnost obcevyvozovat nelze.V činnosti soudů v projednávané věci došlo tak k porušeníustanovení čl. 4 odst. 1, a čl. 36 odst. 1Listiny.Posuzovaná otázka je podle názoru Ústavního soudu natolikzávažného charakteru, že by si zasloužila legislativního řešení.Ústavní soud proto podle ustanovení §82 odst. 1a, odst. 3písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., vyhověl ústavní stížnostia usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 2. července 2001
Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů k odůvodnění nálezu ve věciSouhlasím s výrokem nálezu ve věci II. ÚS 27/2000, nesouhlasím však s jeho odůvodněním, a to z následujících důvodů. Výrok nálezu je argumentačně podložen konstrukcí považující vztah mezi opatrovníkem - obcí a opatrovancem za ryze soukromoprávní vztah a na absenci výslovné právní úpravy ukládající obci povinnost plnit funkci opatrovníka osobě neznámého pobytu.Podotýkám, že v obou posuzovaných případech využily obecné soudy jednu z možností založenou ustanovením §29 odst. 2 obč. soudního řádu a účastníkovi, jehož pobyt není znám, ustanovily zákonným postupem opatrovníka, město Plzeň (nyní statutární město Plzeň) a Městskou část Praha 6. K takovému postupu dodávám, že případná tvrzení o tom, že postavení opatrovníka nelze zahrnout pod příkladné ustanovení §14 zákona č. 367/1990 Sb., není na místě. Toto ustanovení předchozího zákona o obcích v prvním odstavci podávalo jen demonstrativní výčet a bylo třeba respektovat generální klauzuli zařazenou do druhého odstavce tohoto ustanovení. Konečně, Vrchní soud v Praze ani netvrdí, že ustanovení opatrovníka lze zahrnout pod příkladné ustanovení §14 zákona o obcích, ale uvádí, že "jde o další samostatnou činnost obcí a z okruhu jejich působnosti uvedeného příkladmo v §14 nelze výkon opatrovnictví vyloučit". Nicméně, byl by mylný názor obecných soudů, podle něhož se výkon opatrovnictví obcemi považuje prakticky za jejich "povinnost" a jediné snadné řešení vedoucí až k požadavku na poskytování právní služby občanům s trvalým pobytem na území obce. Výkon opatrovnictví pro osoby, jejichž pobyt se nepodařilo zjistit a které mají trvalé bydliště na území obce a jsou tudíž jejími občany, považuji za jeden z atributů působení obce na vymezeném teritoriu, zahrnujícím správu všech záležitostí nevyhrazených jiným subjektům, zejména orgánům státní správy (viz též §14 odst. 2 zák. č. 367/1990 Sb.), resp. správu záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích občanů, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud nejde o výkon přenesené působnosti (§35 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, s účinností od 12.11.2000). Obce vykonávají ve vztahu k občanům velmi rozmanité činnosti, v některých věcech pomáhají a působí ve prospěch občanů, v jiných jim ukládají povinnosti. Uvedený závěr koresponduje též postavení obce, která není typickou soukromou právnickou osobou, ale zákon ji charakterizuje jako základní územní samosprávné společenství občanů (§1 zák. č. 128/2000 Sb.), je veřejnoprávní korporací, pečuje o potřeby svých občanů (§2 zák. č. 128/2000 Sb.). Obci je svěřeno, aby pečovala o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění těchto úkolů jí přináleží ochrana veřejného zájmu vyjádřeného v zákonech a jiných právních předpisech. Situace, kdy osoba s trvalým pobytem na území obce, u níž se nedaří zjistit, kde se nalézá, ale jejíž zájmy a potřeby je třeba v konkrétním případě chránit, vytváří nepochybně veřejný zájem na ustanovení opatrovníka ve smyslu §29 obč. soudního řádu. Postup podle tohoto ustanovení není dvoustranným soukromoprávním ujednáním, ale rozhodnutím soudu, proti němuž se sice ustanovený opatrovník může odvolat, nemůže však tuto funkci "a priori" odmítnout.Takto formulovaný rámec pro ustanovení obce opatrovníkem osoby neznámého pobytu však může nastoupit, za použití principu subsidiarity, až po vyčerpání všech ostatních možností pro ustanovení opatrovníka z okruhu v úvahu přicházejících osob. Především by měly být prošetřeny všechny dostupné informace o pobytu dotčené osoby a navázání přímého kontaktu s ní, dále by soudy měly využívat možnosti ustanovovat opatrovníkem příslušníky užší či širší rodiny. Soudy by dále měly plně respektovat všechny procesní předpoklady, které zákon s ustanovením opatrovníka spojuje, např. zabývat se otázkou, zda mezi opatrovníkem a osobou, jejíž zájmy zastupuje, neexistuje střet zájmů, nebo zda obce nejsou ustanovovány v případech právně náročných, v nichž pro výkon funkce opatrovníka nemají dostatek osobních a věcných předpokladů. Soud se v konečném důsledku nemůže zbavit odpovědnosti za to, aby práva nepřítomného účastníka byla dostatečně hájena. Z předložených podkladů však vyplývá, že v řešených případech zákonné požadavky pro ustanovení nebyly splněny, čímž došlo k porušení základních práv stěžovatelů - obcí zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Konkrétně je třeba uvést, že soudy nevyužily všech možností ke zjištění pobytu účastníka řízení, a to i pobytu přechodného nebo pobytu zvoleného po propuštění z výkonu trestu, neprovedly dostatečná preventivní šetření případného střetu zájmů stěžovatelů - obcí a opatrovanců. Stěžovatelům - obcím rovněž nebyl vymezen rozsah práv a povinností, které opatrovnictví přináší, a též jim nebyly ani poskytnuty náležité informace nezbytné k řádnému výkonu opatrovnictví ve smyslu hájení práv opatrovance (nebyla jim předem zaslána žaloba a poskytnuta lhůta k přípravě na jednání). Odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v opravných prostředcích a nevyužil možnost nařídit jednání k jejich objasnění. Podle §214 odst. 2 obč. soudního řádu není zakázáno nařídit jednání, protože zákon pouze stanoví "jednání není třeba nařizovat", ale v případě uvážení soudu o potřebnosti jednání, nezakazuje jeho provedení. V projednávaných případech jsou obsahem odvolání závažné námitky stěžovatelů - obcí, takže mělo podle mého názoru dojít k nařízení veřejného jednání.Na závěr podotýkám, že problematika §29 obč. soudního řádu by měla být zákonodárcem nově posouzena tak, aby aplikace tohoto ustanovení, pokud jde o obce, byla jednoznačná.V Brně 2.7.2001JUDr. Ivana Janů
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:2001:2.US.27.2000
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
II. ÚS 27/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 97/23 SbNU 3
Populární název
K ustanovení obce opatrovníkem osoby neznámého pobytu
Datum rozhodnutí
2. 7. 2001
Datum vyhlášení
2. 7. 2001
Datum podání
14. 1. 2000
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O ústavních stížnostech
Význam
2
Navrhovatel
OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Plzeň
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Procházka Antonín
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Typ výroku
vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
99/1963 Sb., §29 odst.2, §31
Odlišné stanovisko
Janů Ivana
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona