ECLI:CZ:US:1996:2.US.294.95
sp. zn. II. ÚS 294/95
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci ústavní stížnosti MUDr. A. M., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem Advokátní kanceláře P., pracoviště H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 19. 10. 1995, čj. 14 To 175/95-652, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. 6. 1995, čj. 2 T 4/95-618, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, jako účastníka řízení, a Okresní státní zástupkyně Pelhřimov a Krajského státního zástupce České Budějovice, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhal
vydání nálezu, kterým by byly zrušeny shora uvedené rozsudky,
s odůvodněním, že tyto porušují čl. 8 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nesmí být nikdo
stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který
stanoví zákon. Konkrétně uvedl, že byl uznán vinným trestným činem
zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm.
b), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Skutek, který byl takto:
kvalifikován, spočíval v tom, že jako přednosta Okresního úřadu
v P. jménem tohoto úřadu podepisoval prohlášení ručitele a tak
zajišťoval úvěrové a obdobné smlouvy, které uzavírala společnost
J. - S., s.r.o., P. s bankou, a. s., Praha, pobočka P., v celkové
výši 521.699.087,- Kč. Na základě těchto smluv pak s.r.o. získala
nejméně v pěti případech úvěr, a to ve výši 25.850.000,- Kč, dále
ve výši 25.825.963,- Kč, dále ve výši 10.000.000,- Kč, ve výši
21.580.000,- Kč a ve výši 5.000.000,- Kč, čímž překročil svoji
pravomoc přednosty okresního úřadu stanovenou zák. č. 425/1990
Sb., ve znění zák. č. 403/1992 Sb. a zák. č. 576/1990 Sb. Soudy
při své úvaze o protiprávnosti počínání stěžovatele vyšly z toho,
že působnost okresních úřadů je vymezena v §5 zák. č. 425/1990
Sb., v němž není podpora soukromého podnikání a ručení majetkem
státu pro takový účel uvedena. Krajský soud navíc uvedl, že právní
předpisy stanoví účel jednotlivých právních institucí, vymezují
rozsah činností jednotlivých státních i správních orgánů a tento
musí být respektován, přitom by bylo absurdní vycházet
z představy, že státní, resp. správní orgány České republiky mohou
provádět cokoliv, co není výslovně zakázáno. Stěžovatel pak ve své
ústavní stížnosti vytýkal obecným soudům, že uvedený názor na
působnost správních orgánů ve svých důsledcích nerozlišuje výkon
státní správy od výkonu majetkových práv státu prostřednictvím
jeho orgánů s tím, že v §5 zák. č. 425/1990 Sb. uvedená působnost
okresních úřadů nemá nic společného s výkonem majetkových práv,
a s tím, že ručení majetkem je potom postupem rozpočtové
organizace a nikoliv výkonem státní správy. Ohledně těchto
majetkových dispozic okresního úřadu, resp. jeho přednosty, uvedl
dále stěžovatel, zák. č. 425/1990 Sb. nestanoví nic, protože
upravuje výkon státní správy okresním úřadem, tedy oblast
veřejnoprávní. V následující části své ústavní stížnosti
stěžovatel poukázal na právní úpravu obsaženou v zák. č. 576/1990
Sb., zák. č. 166/1992 Sb. a zák. č. 10/1993 Sb. a dále zák. č.
189/1993 Sb. s tím, že z těchto právních předpisů vyplývá závěr
o tom, že splátky závazků vyplývající z převzatých záruk za úvěry
nelze hradit z rozpočtu okresního úřadu, lze je však hradit ze
státního rozpočtu, přičemž kompetence k poskytování takových záruk
za úvěry nebyla nikde a nijak stanovena. Jestliže tedy okresní
úřad dle stěžovatelova názoru mohl sám uzavírat smlouvy o půjčkách
a úvěrech, tj. přijímat samostatně závazky, lze jen sotva
vyloučit, že nemohl také zajišťovat závazky jiné. Protože teprve
od účinnosti zák. č. 189/1993 Sb. existuje institut státní záruky
k zajištění splátek úvěrů určených k financování vládou, kterou
poskytuje výlučně ministr financí s tím, že pro ni platí přiměřeně
ustanovení obchodního zákoníku o ručení, pak teprve od této doby
lze dle stěžovatele jednoznačně konstatovat, že okresní úřady
nemohou vydávat ručitelská prohlášení ve smyslu ustanovení §303
a násl. obchodního zákoníku. Do té doby však působnost okresního
úřadu nebyla stanovena, přičemž zákon ručení prostředky státního
rozpočtu připouštěl, a dokonce pokud by došlo k tomu, že by musel
být dluh z titulu ručení hrazen, šlo by o situaci předpokládanou
v ustanovení §12 zák. č. 576/1990 Sb. Za této situace má
stěžovatel za to, že předmětné ručitelské prohlášení nelze
považovat jednoznačně za protizákonné. Závěrem ve své ústavní
stížnosti stěžovatel konstatuje, že soudy obou stupňů nesprávně
interpretovaly zákonné ustanovení, upravující působnost okresních
úřadů a přednosty okresního úřadu, a v návaznosti na toto
pochybení nesprávně vyložily ustanovení §158 odst. 1 písm. b) tr.
zák., což vedlo k jeho odsouzení, a navrhl zrušení napadených
rozsudků.
Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal
na písemné vyhotovení napadeného rozsudku.
Okresní státní zástupkyně jako vedlejší účastnice ve svém
vyjádření uvedla, že ze všech provedených důkazů v přípravném
řízení byl učiněný závěr, že stěžovatel v rozporu se zák. č.
425/1990 Sb. a zák. č. 576/1990 Sb. opakovaně podepsal prohlášení
ručitele a tak zajišťoval úvěrové smlouvy a podobné smlouvy, které
uzavírala společnost J. - S., s.r.o, P. s bankou, a.s. Praha,
pobočka P.. Dále ve svém vyjádření okresní státní zástupkyně
konstatuje, že zák. č. 403/1992 Sb. striktně stanoví působnost
okresních úřadů jako orgánů státní správy s tím, že samostatné
vystupování v majetkoprávních vztazích vymezeno nebylo a nelze
tyto kompetence dovodit ani z jiných souvisejících právních
předpisů. Stát, uvedla vedlejší účastnice, prostřednictvím zákona
propůjčuje státním orgánům, úředníkům určité pravomoci, jež jsou
pro ně závazné. Okresní úřad tak spravuje pouze majetek svěřený
státem v rámci rozpočtu a použitelný výhradně pro účely stanovené
zákonem. Ani přednosta okresního úřadu, ani okresní shromáždění
nemohou měnit objemy rozpočtových pravidel, stanovených v té době
zák. č. 576/1990 Sb. Pokud se v §28 zák. č. 576/1990 Sb. upravují
rozpočty okresních úřadů, jedná se o činnosti pouze v rozsahu
působnosti okresního úřadu, nikoliv v obecných rovinách, jak
dovozuje stěžovatel. Jednání stěžovatele tudíž dle obžaloby
naplnilo zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm.
a) tr. zák., když byly splněny všechny tři základní předpoklady
skutkové podstaty tohoto trestného činu. Také okresní státní
zástupkyně jako vedlejší účastnice v podrobnostech odkázala na
odůvodnění nejen obžaloby, ale též napadených rozsudků s tím, že
má za to, že bylo vycházeno ze správného právního názoru jak na
působnost správních orgánů, tak na výkon majetkových práv státu,
prostřednictvím jeho orgánů. Zcela na závěr navrhla zamítnutí
ústavní stížnosti stěžovatele.
Krajský státní zástupce jako vedlejší účastník ve svém
vyjádření uvedl, že podstata ústavní stížnosti spočívá
v přesvědčení stěžovatele, že svým jednáním nenaplnil znaky
skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele, neboť inkriminovaným jednáním nepřekročil svou pravomoc,
když jako přednosta okresního úřadu je k takovému jednání
oprávněn. Podle zák. č. 425/1990 Sb. je však zřejmé, že
podepisování prohlášení ručitele, a tím zajišťování úvěrů, do
působnosti okresního úřadu nepatří. Stejně tak v zák. č. 576/1990
Sb. není uvedeno, že by se z rozpočtu okresních úřadů hradily
záruky k zajištění splátek úvěrů poskytnutých jiným subjektům,
a ani novelou upravené pravidlo v §5 odst. 1 písm. c) zák. č.
166/1992 Sb. o tom, že ze státního rozpočtu republiky se hradí
případné splátky závazků vyplývající z převzatých záruk za úvěry,
nelze rozšířit na hospodaření s rozpočtem okresního úřadu. Stejně
tak krajský státní zástupce odmítl názor stěžovatele, že před
účinností zák. č. 189/1993 Sb. bylo možné převzaté záruky za úvěry
hradit ze státního rozpočtu, takže za situace, kdy kompetence
k jejich poskytování nebyla stanovena, tak mohl jednat kdokoliv,
tedy i přednosta okresního úřadu, a to proto, že stěžovatel v nich
přehlíží, že i ode dne účinnosti zák. č. 189/1993 Sb. je
kompetence upravena směrem k ministrovi financí, avšak netýká se
poskytování státní záruky k zajištění splátky jakýchkoliv úvěrů,
ale pouze úvěrů a obdobných forem finanční výpomoci určených
k financování vládou schválených rozvojových programů. Navrhovaný
výklad stěžovatele pak krajský státní zástupce označil za příliš
liberální s tím, že žádná z právních norem neopravňuje přednostu
okresního úřadu, aby ručil majetkem státu za úvěry poskytované
soukromým firmám v rámci jejich podnikatelské činnosti.
Z uvedených důvodů pak navrhl, aby ústavní stížnost byla
zamítnuta.
Pro posouzení předmětné ústavní stížnosti nutno předeslat, že
podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice
s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném
smyslu i rozsahu jako v jeho odvolání proti rozhodnutí Okresního
soudu v Pelhřimově. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní
soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví,
která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se
stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní
stížnosti. Jestliže tedy podstatou ústavní stížnosti je námitka
nesprávné interpretace zákonných ustanovení určujících působnost
okresních úřadů a působnost přednosty okresního úřadu a na to
navazující pochybení při interpretaci ustanovení §158 odst. 1
písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., pak za situace, kdy je
nesporné, že stěžovatel jednal jménem okresního úřadu
v souvislosti s podpisováním ručitelských prohlášení v celkové
částce 521.699.087,- Kč, na jejichž základě byly také poskytnuty
úvěry nejméně v částce 88.255.963,- Kč, a kdy vzhledem k úpravě
obsažené v §761 odst. 1 obch. zák.; v §§64, 65 a 72 - 74b HZ;
v §§1, 6 (kde je upravena péče řádného hospodáře), 27 (kde je
upraven stejný režim pro nakládání s majetkovými právy státu
i okresního úřadu jako rozpočtové organizace) vyhl. č. 119/1988
Sb. na jedné straně a v §§28 odst. 5 písm. c), odst. 9, §29 zák.
č. 576/1990 Sb.; v §§1 odst. 1, 2; 30 odst. 2 (kde je upravena
zásada hospodárnosti a efektivnost využívání rozpočtových
prostředků a jejich vázanosti na účely, ke kterým byly určeny a na
výši stanovenou státním rozpočtem), 31 vyhl. č. 205/1991 Sb., na
druhé straně platí pro okresní úřady i v jejich čele stojícího
přednostu (§8 zák. č. 425/1990 Sb.) zásada hospodárnosti
a efektivnosti neboli péče řádného hospodáře, nezbylo než ústavní
stížnost zamítnout, neboť stěžovatel překračoval svoje pravomoci
zcela zjevně, zejména činila-li výše rozpočtových prostředků
Okresního úřadu v P. v předmětném období 70.000.000,- Kč. Na
uvedeném nic nemůže měnit formálně právní klasifikace, jak pokud
jde o to, zda ručení je či není majetkovou dispozicí, tak pokud
jde o rozlišování výkonu státní správy, tedy oblasti veřejnoprávní
od výkonu majetkových, tj. soukromoprávních dispozic okresního
úřadu. Navíc ze shora citovaných ustanovení a dále též zák. č.
425/1990 Sb., o okresních úřadech, jasně plyne podřízenost
soukromoprávních aktivit veřejnoprávním, které jsou vlastní
existenci okresních úřadů jakožto orgánů státní správy. Jinými
slovy, okresní úřady jsou především orgány státní správy, pro
které ze shora citovaných ustanovení platí v oblasti veřejnoprávní
zásada hospodárnosti a efektivnosti a v oblasti soukromoprávní
vázanost právních úkonů na péči řádného hospodáře, což dále
znamená, že nemůže jít v napadených rozhodnutích o interpretaci
§2; §5 zák. č. 425/1990 Sb. a §158 odst. 1 písm. b); odst. 2
písm. a) tr. zák. obecnými soudy natolik extrémní, že by
vybočovala z mezí ústavnosti. Vzhledem k tomu, že z připojeného
spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 2 T 4/95, nebyly
zjištěny ani žádné závady týkající se dodržování trestněprávních
procesních pravidel, upravených v trestním řádu, které jsou
současně i předmětem úpravy, obsažené v hlavě páté Listiny,
nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle ustanovení §82
odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zcela zamítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny
orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
V Brně dne 9. 7. 1996