infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.01.2013, sp. zn. II. ÚS 3676/11 [ usnesení / BALÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:2.US.3676.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2013:2.US.3676.11.1
sp. zn. II. ÚS 3676/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Veronicy Ann Scott-Provaznik, právně zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem Divadelní 1052/16, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 3. 2010 č. j. 5 C 3/2006-220 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011 č. j. 30 Co 119/2011-282, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze uvedená v záhlaví. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud studiem ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu zjistil následující: Stěžovatelka je právní nástupkyní zesnulé Marty Kolbové, která v roce 1992 uplatnila restituční nárok mimo jiné k pozemkům parc. č. X/1, X/2, X/3, X/4, X/1, zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, pro katastrální území Beroun, obec Beroun. Pozemkový úřad v Berouně svým rozhodnutím ze dne 26. 5. 2003 sp. zn. OPÚ 2415/92Fe, 292/2003/7102-Ba rozhodl, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí. Na základě tohoto rozhodnutí Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, vyrozuměl dne 23. 2. 2004 Ing. Pavla Hrácha, který byl v katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník předmětných pozemků, o zápisu vlastnického práva stěžovatelky k nim. Předmětné pozemky byly dne 15. 8. 1992 (tj. po nabytí účinnosti zákona č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále též jen "zákon o půdě"), prodány Okresní komisí pro privatizaci Beroun Karlu Macháčovi a Tomáši Macháčovi, kteří dne 30. 11. 1992 uzavřeli kupní smlouvu mimo jiné k předmětným pozemkům s Ing. Pavlem Hráchem a Pavlem Smrčkou, kdy tato smlouva byla registrována Stáním notářstvím dne 7. 12. 1992. Na jejím základě byli tito kupující zapsáni do katastru nemovitostí jako vlastníci. Ing. Pavel Hrách proto po zmíněném vyrozumění katastrálního úřadu inicioval soudní řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, ke kterému se na straně žalující připojil i druhý spoluvlastník Pavel Smrčka. Toto řízení vyústilo v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Berouně, jímž soud rozhodl tak, že určil, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí žalobcům Ing. Pavlu Hráchovi a Pavlu Smrčkovi, a to každému v rozsahu jedné poloviny. Tento rozsudek následně potvrdil v záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Praze, jakožto soud odvolací. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že ačkoliv byla privatizace předmětných pozemků v rozporu s §5 odst. 3 zákona o půdě, což založilo absolutní neplatnost od ní se odvíjejícího smluvního převodu vlastnického práva na žalobce, nabyli žalobci vlastnické právo originárně, a to vydržením dle příslušných ustanovení obecného soukromoprávního kodexu, tedy občanského zákoníku. Proti oběma těmto rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá pro tvrzený zásah do svých základních práv následující argumenty: 1) K vydržení předmětných pozemků nemohlo dojít, neboť zákon o půdě je vůči občanskému zákoníku předpisem speciálním a dle zásady lex specialis derogat legi generali tak nelze aplikovat obecný předpis v případě nabytí dle předpisu zvláštního. Tento svůj názor opírá stěžovatelka o výklad rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (dostupný na serveru www.nsoud.cz). 2) K vydržení dle stěžovatelky rovněž nemohlo dojít, neboť nabytí na základě zákona o půdě má přednost před veškerými ostatními nabývacími tituly, neboť tento předpis byl přijat ve snaze zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělských a lesních pozemků v období let 1948-1989, zatímco ostatním eventuálním nabývacím titulům chybí takto zákonodárcem výslovně v textu právního předpisu formulovaný cíl. 3) Právní předchůdkyně stěžovatelky svůj restituční nárok řádně uplatnila a stejně jako následně stěžovatelka v řízení postupovala zákonem předvídaným způsobem a nedopustila se tak žádné procesní chyby. Nemůže proto jít ke stěžovatelčině tíži, že stát vyřizoval její požadavek neúměrně dlouho a že došlo v řízení k pochybením, která vznikla zcela mimo dosah možného účinného ovlivnění stěžovatelkou. 4) Restituční nárok byl stěžovatelce navíc řádně přiznán ve správním řízení a tato jej úspěšně obhájila i v následném soudním řízení správním. Jelikož jí jednou bylo vlastnictví přisouzeno, nemůže již následně být nijak anulováno. 5) Závěrem své stížnosti stěžovatelka poukazuje na obchodní aktivity Ing. Pavla Hrácha, který dle jejího názoru s předmětnými pozemky zachází nehospodárně a zatěžuje je právními vadami pro vysoké úvěry, a naznačuje dále, že na těchto aktivitách se měla nějakým způsobem podílet i manželka Ing. Pavla Hrácha JUDr. Jana Hráchová, soudkyně činná na Krajském soudě v Praze, která měla působit i na Ústavním soudu ČR. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení uvedené hlavy Listiny ani žádných jiných jejích ustanovení Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Ústavní soud spatřuje podstatu ústavní stížnosti v konkurenci dvou nabývacích titulů vlastnického práva, která jsou zjevně eo ipso neslučitelné, tudíž není možné jiné řešení, než že jedno musí ustoupit druhému. Je proto třeba se podrobně zabývat argumentací stěžovatelky, která pléduje pro přiznání ochrany svému nabývacímu titulu, opírajícímu se o restituční řízení. Ad 1) Této tezi stěžovatelky nelze přisvědčit. Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR 31 Cdo 1222/2001 nevylučuje námitku vydržení třetí osobou. Tento na základě zásady lex specialis derogat legi generali totiž vylučuje uplatnění nároku jinou cestou, typicky určovací či vydávací žalobou dle obecných předpisů, než na základě příslušného restitučního zákona, je-li tu takový, jen a pouze pro oprávněnou osobu, tzn. restituenta. Viz např. pasáž: "Proto oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto. Zda vydání věci podle zákona o půdě brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je pro posouzení věci nerozhodné; ochranu podle obecných předpisů tu nelze uplatnit bez ohledu na existenci takové překážky," která hovoří jednoznačně toliko o oprávněné osobě. Stejná dikce vládne i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2081/2009 (dostupný na serveru www.nsoud.cz) a neobjevuje se zde tedy prostor pro interpretační vztažení těchto zákonných ustanovení na další osoby. Ad 2) a 4) Stěžovatelka se dovolává svým způsobem absolutní přednosti restitučního nároku před nároky ostatních subjektů. Tím by nepochybně došlo k vyčlenění privilegované skupiny restituentů, s níž by bylo nakládáno jinak, než s ostatními. A priori, pokud by vytvoření takovéto privilegované skupiny nebylo způsobilé přinést nic jiného, než žádoucí efektivní zmírnění křivd, ke kterým vůči členům této skupiny či jejich předchůdcům došlo, by tento přístup nemusel automaticky znamenat nerovnost nepřípustnou za podmínek, které diktuje koncepce demokratického právního státu, respektujícího základní lidská práva a svobody. Nicméně je zřejmé, že tento cíl by v reálném životě při častokrát velmi spletitém, nepřehledném a bouřlivém vývoji vztahů k nemovitostem nebyl jeho výlučným produktem, nýbrž že by při něm nutně muselo docházet i k vytváření dalších majetkových křivd vůči osobám, majícím sporný majetek toho času ve své moci a přesvědčeným, že jsou jeho vlastníky, kdy důvodnost tohoto přesvědčení musí být prokazatelná v soudním řízení. Potenciálním obětem těchto nových křivd proto nemůže být zamezen přístup ke spravedlnosti, naopak jim musí být umožněno uplatnit prostředky k ochraně svých odůvodněných zájmů, reprezentované zejména soukromoprávními žalobami či umožněním účinných procesních obran v řízení proti nim vedených, a ponechat tak soudům v konkrétních případech široký prostor pro nalezení spravedlnosti v konkrétních okolnostech. Tvrdí-li proto stěžovatelka, že její vlastnické právo nemůže být zpochybněno v civilním soudním řízení, neboť jí vlastnické právo bylo přiřknuto ve správním řízení, a následně potvrzeno i při přezkumu dotyčného rozhodnutí správním soudem, žádá po Ústavním soudu, aby prolomením subjektivních mezí správního rozhodnutí narušil právní jistotu a právo na spravedlivý proces mimo toto správní řízení stojících osob, a tedy aby připustil přesně takové vyloučení možnosti třetích osob hájit svá práva, kteréžto žádosti nemůže Ústavní soud vyhovět. K tomuto náhledu správně dospěl ostatně již Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí 22 Cdo 3069/2005: "Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na vlastnické právo dosavadního vlastníka. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nemá ustanovení, podle kterého výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu je závazný pro účastníky, je zřejmé, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. §159a odst. 1 OSŘ). Proto rozhodnutí o vydání nemovitostí žalovaným nemůže mít na existenci vlastnického práva žalobců vliv. Je nerozhodné, jakým způsobem žalobci vlastnictví nabyli; mohli jej nabýt i vydržením," jehož závěr byl zopakován i v rozhodnutí 28 Cdo 3745/2011 či v rozhodnutí 22 Cdo 445/2007 (všechna tato rozhodnutí jsou dostupná na serveru www.nsoud.cz): "Žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, protože od uzavření kupní smlouvy v roce 1998 do 2. 8. 2004, kdy se dověděla, že v katastru nemovitostí byl proveden záznam vlastnického práva žalované, neuplynula desetiletá vydržecí doba, do níž nelze započíst dobu, po kterou pozemky drželi právní předchůdci žalobkyně, neboť nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, jestliže bylo nepochybné, že žalovaná uplatnila svoje restituční nároky," z něhož a contrario vyplývá, že v případě splnění podmínek vydržení je nabytí vlastnického práva v takových případech možné. Ad 3) Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky došlo k pochybení ze strany orgánů veřejné moci. To lze spatřovat již v samotném rozhodnutí privatizační komise, která přes zákaz, obsažený v §5 odst. 3 zákona o půdě dopustila prodej předmětných pozemků, k dalšímu neméně závažnému pochybení došlo neúměrně dlouhým vyřizováním nároku stěžovatelky. Rámec těchto pochybení vytvořil předpoklad pro nabytí originárního vlastnického práva Ing. Pavlem Hráchem a Pavlem Smrčkou, kteří sice nabyli nemovitosti do držby v důsledku absolutně neplatného úkonu, neboť je nepochybné, že převodu vlastnického práva k nemovitostem zde bránila zásada nemo ad alium plus iuris transferre potest quam ipse habet. Řádnému vydržení dotyčných nemovitostí to však nezabránilo. Kromě ad 2) a 4) uvedeným rozhodnutím odkazuje Ústavní soud i na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 26 Cdo 4024/2010 (dostupný na servru www.nsoud.cz): ,,Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod." Nelze odhlédnout ani od toho, že Ing. Pavel Hrách a Pavel Smrčka po celou vydržecí dobu byli v katastru zapsáni jako vlastníci. K tomu již v minulosti Ústavní soud uzavřel, že jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 dostupný na servru www.nalus.usoud.cz). Vyvstává zde tak najevo, že v případě stěžovatelky došlo ke kolizi dvou rovnocenných vlastnických práv. Stěžovatelkou nabízené východisko, že vlastnictví, nabyté v restitucích, má vyšší zákonnou ochranu, nelze ani zde přisvědčit, neboť toto východisko by bylo v příkrém rozporu s ust. čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny. Ke kolizi dvou základních práv se vyslovil Ústavní soud v minulosti tak, že základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94, N 46/2 SbNU 57). Při aplikaci uvedených premis nelze než dospět k závěru, že při antagonistickém postavení stran sporu znamená přiznat ze dvou ústavně stejně chráněných nositelů základního práva vlastnit ochranu jednomu současně i její odnětí druhému, přičemž tertium non datur. Je tedy nutno přezkoumat, zda toto odnětí ochrany stěžovatelčina základního práva obstojí při výše předložených požadavcích, které Ústavní soud klade na orgány veřejné moci při kolizi dvou základních práv. Je zřejmé, že k omezení práva dle čl. 11 Listiny došlo ve prospěch kvalitativně stejného práva jiné osoby. Soud při poskytnutí ochrany stěžovatelčině procesnímu odpůrci nepostupoval neodůvodněně, neboť jeho právní závěr vychází z relevantní judikatury obecných soudů a i v podmínkách konkrétního případu má své opodstatněné ratio. Zbývá se proto zabývat tím, zda byla naplněna i podmínka využití všech možností minimalizace zásahu do základního práva. Ústavní soud shledal, že v dispozici stěžovatelky v daném případě bylo volat k odpovědnosti Českou republiku dle zák. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Je očividné, že ani postup podle tohoto zákona by stěžovatelce nepřinesl to, čeho se ve všech mnohaletých předcházejících řízeních před správními orgány i obecnými soudy domáhala, tedy vydání pozemků, které mají vazbu na minulost jejího rodu, nicméně případná relutární restituce by nepochybně napomohla minimalizaci zásahu do stěžovatelčiných práv. Jak již bylo řečeno, tato možnost byla ve výlučné disposici stěžovatelky, tato jí však nevyužila. Obecné soudy neměly při výše zmíněné antagonistické povaze sporu žádnou další možnost, jíž by mohly k minimalizaci zásahu přispět. Nepřiznání ochrany stěžovatelčině základnímu právu vlastnit tak obstálo v testu ústavnosti řešení kolize dvou základních práv. Ad 5) Námitky stěžovatelky, směřující vůči osobě Ing. Pavla Hrácha, Ústavní soud nepovažuje za relevantní v projednávané věci, neboť nic nemění na podstatě předloženého problému. Žádnému orgánu veřejné moci nepřísluší ingerovat do způsobu výkonu vlastnického práva soukromého subjektu a nakládání s jeho předmětem, je-li tento výkon v souladu s omezeními a povinnostmi, která pro ně právní řád stanovuje. Stran manželky Ing. Pavla Hrácha, soudkyně soudu, který v dané věci působil jako soud odvolací, Ústavní soud uzavírá, že o podjatosti všech soudců, kterou by tento fakt mohl vyvolat, bylo v řízení před obecnými soudy řádně rozhodnuto. Tento závěr sám o sobě neznamená automaticky, že by v řízení nemohlo dojít ke stranění některému z účastníků, proto bylo nutno se zabývat jak procesním průběhem, tak odůvodněním napadených rozsudků. Závěr obou soudů je založen sice na odlišném právním názoru, než jaký zastává stěžovatelka, ale tento názor je aplikovatelný při soudy zjištěném skutkovém stavu, založeném na v dostatečné míře provedeném dokazování a ani z přiloženého spisu nikterak jinak nevyplývá, že by soudy obou stupňů postupovaly nezákonně a stranicky, ostatně ani stěžovatelka žádné konkrétní skutečnosti pro takový závěr nepředložila. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. ledna 2013 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:2.US.3676.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3676/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 17. 1. 2013
Datum vyhlášení  
Datum podání 7. 12. 2011
Datum zpřístupnění 14. 2. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Beroun
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §4, §5 odst.3
  • 99/1963 Sb., §159a odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík držba
vydržení
restituce
dobrá víra
vlastnické právo/přechod/převod
škoda/odpovědnost za škodu
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3676-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 77788
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22