ECLI:CZ:US:2012:2.US.382.12.1
sp. zn. II. ÚS 382/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti DOMOV CZ, s. r. o., se sídlem Palackého nám. 175, 686 01 Uherské Hradiště, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem Kachlíkova 15, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 18 Cm 126/2003-356 ze dne 9. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Z naříkaného soudního aktu totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatelka rozporuje usnesení krajského soudu, kterým nebyla připuštěna jí předložená změna žaloby. Proti takovému rozhodnutí ani není přípustné odvolání. Ústavní soud na tomto místě považuje za potřebné poukázat na to, že stěžovatelka může brojit proti nesprávnému postupu Krajského soudu v Brně, resp. proti nesprávné aplikaci předmětných ustanovení občanského soudního řádu v případném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci samé. Je tak zřejmé, že stěžovatelka zdaleka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Bylo by v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, kdyby Ústavní soud podrobil stížní námitky meritornímu přezkumu, neboť nejprve je třeba umožnit obecným soudům, aby dostály ochraně základních práv a svobod (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
Ústavní soud rovněž pokládá za vhodné podotknout, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, nálezu sp. zn. II. ÚS 455/03, na který stěžovatelka ve své stížnosti odkazuje, byla k meritornímu projednání připuštěna ústavní stížnost proti usnesení obecného soudu, kterým nebyla připuštěna změna (rozšíření) žaloby, ovšem současně jím bylo také rozhodnuto o zastavení řízení. Je zřejmé, že toto rozhodnutí není na projednávanou věc přiléhavé, neboť zastavení řízení představuje stěžejní rozdíl oproti nyní posuzovanému případu, kde řízení pokračuje, nebylo dosud zastaveno, a proto je stěžovatelce umožněno, aby své výhrady vůči uvedenému postupu krajského soudu uplatnila zejména v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci samé. Pokud se pak jedná o stěžovatelčin odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1328/11, je třeba říci, že se nejedná o nález, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž o usnesení, kterým byla obdobná (nikoli však zcela srovnatelná) ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V případě usnesení sp. zn. I. ÚS 179/2000, kterého se stěžovatelka také domáhá, byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta jiná taková ústavní stížnost, která však, inter alia, směřovala proti meritornímu rozhodnutí. Ani tento judikát tak není ve věci stěžovatelky případný.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj