ECLI:CZ:US:2007:2.US.44.06.1
sp. zn. II. ÚS 44/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti Karlovarská korunní kyselka, spol. s ručením omezeným, se sídlem Stráž nad Ohří, zastoupené Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005 ve věci sp. zn. 7 Cmo 506/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem brojí proti shora uvedenému rozhodnutí vrchního soudu, kterým mělo být porušeno její právo podnikat dle čl. 26 odst. 1 a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně mělo dojít i k porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Krajský soud v Ostravě vyhověl dne 17. 8. 2005 návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření proti společnosti Hanácká kyselka s.r.o. (dále jen "žalovaná"), v důsledku jejího - stěžovatelkou tvrzeného - nekalosoutěžního jednání. Na základě odvolání podaného žalovanou společností ve věci dále rozhodoval vrchní soud, který návrh na vydání předběžného opatření rubrikovaným usnesením zamítl.
Podle názoru stěžovatelky je z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že vrchní soud při svém rozhodování nebral v potaz některé její argumenty uvedené v návrhu na vydání předběžného opatření. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje na tvrzení odvolacího soudu uvedené v odůvodnění usnesení: "žalobce v návrhu netvrdí, že žalovaný věděl o absenci chemické konzervace v přírodní vodě Korunní", což zjevně kontrastuje s obsahem jejího podání. Stěžovatelka se taktéž ohrazuje proti tvrzení vrchního soudu, že nezpřístupnila informace o kvalitě své minerální vody, neboť o opaku mají jasně svědčit důkazy, které přiložila k návrhu na nařízení předběžného opatření. Z celkového vyznění odůvodnění je přitom podle názoru stěžovatelky zřejmé, že odvolací soud vycházel jednostranně z tvrzení žalované společnosti, a stranou zcela ponechal argumenty a důkazy stěžovatelky.
Stěžovatelka navíc upozorňuje na skutečnost, že jí nebylo umožněno účastnit se jednání odvolacího soudu, čímž mělo dojít k porušení práva na projednání věci v její přítomnosti. Stěžovatelka se cítí být poškozena tím, že se nemohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům a v této souvislosti navrhla Ústavnímu soudu, aby posoudil soulad §214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu s čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi zaujal Ústavní soud názor, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření je možno považovat za přípustnou, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, nález č. 158, s. 171 a násl.). Ústavní soud ovšem taktéž ve své dosavadní judikatuře konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, nýbrž se jedná o opatření, které má dočasný charakter, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. 43/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 41, s. 27 a násl.).
Shora učiněný závěr však neznamená, že na vydání předběžných opatření nejsou kladeny požadavky plynoucí z ústavně chráněného práva na soudní ochranu. Nařízení předběžného opatření musí mít stejně jako jiná rozhodnutí zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole. V tomto rozsahu tedy Ústavní soud přezkoumal i ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Ústavní soud by sice mohl stěžovatelce v některých dílčích námitkách směřujících proti rozhodnutí vrchního soudu přisvědčit, in globo však napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje vady, jež by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci vrchní soud odpovídajícím způsobem posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků a řádně zvážil existenci tvrzených důvodů pro vydání předběžného opatření. K vydání napadeného rozhodnutí přistoupil poté, co shledal, že stěžovatelka neosvědčila naléhavost potřeby zatímní úpravy a hrozbu značné a těžko nahraditelné újmy. Posoudil všechny předložené důkazy a své právní závěry podrobně v rozhodnutích odůvodnil. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole. Posouzení samotných podmínek nutných pro vydání předběžného opatření je přitom zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu, a Ústavnímu soudu, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům, proto nepřísluší závěry vrchního soudu v tomto směru přezkoumávat.
Obstát nemůže ani námitka stěžovatelky, že se nemohla účastnit jednání odvolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že povahou a účelem předběžného opatření je dána i speciální právní úprava řízení o předběžném opatření, kdy účastníci řízení nemusí být vyslechnuti (srov. §75c odst. 3 občanského soudního řádu), a kdy o odvolání rozhoduje soud podle §214 odst. 2 písm. c) i bez nařízeného jednání. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že v případě stěžovatelky postupoval soud nad rámec povinností uložených mu zákonem (srov. §210 odst. 1 občanského soudního řádu), když odvolání žalované společnosti doručil stěžovatelce (č.l. 37), která se však k odvolání nevyjádřila (č.l. 39), a nevyužila tak procesních práv, jež jí soud - nad rámec zákonných povinností - poskytl. Veškeré výtky stěžovatelky směřující k procesní stránce věci proto nepovažuje Ústavní soud za případné.
Ústavní soud uzavírá, že právní názor vrchního soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení některého výše uvedeného ustanovení Listiny nebo Ústavy ČR. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že se nemohl zabývat návrhem stěžovatelky na posouzení ústavnosti §214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, neboť nebyl obsažen v petitu ústavní stížnosti, avšak i v případě, že by tento návrh byl vtělen do petitu podání, musel by jej Ústavní soud jako návrh akcesorický odmítnout, neboť by musel sdílet osud ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu