ECLI:CZ:US:2004:2.US.451.03
sp. zn. II. ÚS 451/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 16. září 2004 sp. zn. II. ÚS 451/03 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 24. 3. 2003 sp. zn. 44 Co 271/2002 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 51 C 191/2000 vyneseného pro zmeškání.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2003 č. j. 44 Co 271/2002-73 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2002 č. j. 51 C 191/2000-39 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 51 C 191/2000. Z jeho obsahu a z obsahu přiložených rozhodnutí zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2002 č. j. 51 C 191/2000-39 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci Ing. I. G. (nyní vedlejší účastník, dále též "vedlejší účastník") částku 80 675 Kč s 10% úrokem z prodlení ode dne 26. 6. 2000 do zaplacení, a to do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí soud zjistil, že v projednávaném případě byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání [§153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.")], a vyhověl proto návrhu vedlejšího účastníka.
Návrh stěžovatelky na zrušení tohoto rozsudku, který stěžovatelka podala s odkazem na ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř., Městský soud v Brně usnesením ze dne 20. 6. 2002 č. j. 51 C 191/2000-54 zamítl. Toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2003, č. j. 44 Co 270/2002-71.
Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu prvního stupně také odvolání. Namítala, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly naplněny. Nezdržovala se totiž na žádné z adres soudu známých a předvolání k jednání, které se mělo konat dne 22. 1. 2002, neobdržela, stejně jako zprávu, že by jí byla jakákoli zásilka doručována. Krajský soud v Brně však shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným a rozsudkem ze dne 24. 3. 2003 č. j. 44 Co 271/2002-73 je potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvádí, že jednání soudu prvního stupně bylo nařízeno a bylo dáno účastníkům na vědomí v dostatečném předstihu. Obeslání stěžovatelky do brněnského bydliště bylo neúspěšné, a soud ji proto vyrozuměl i do dalšího známého místa pobytu na Rakovnicku. Důvod nepřevzetí obsílky v brněnském bydlišti nebyl soudu znám, zásilka však byla uložena dne 6. 12. 2001. Nepřevzatá obsílka, zasílaná na místo pobytu na Rakovnicku, byla opatřena záznamem pošty, který odkazoval na bydliště stěžovatelky v Brně. Stěžovatelka se k jednání u soudu prvního stupně dne 22. 1. 2002 bez omluvy nedostavila, a soud tak vydal shora uvedené rozhodnutí. U odvolacího soudu stěžovatelka prokazovala, že se v době od 21. 11. 2001 do ukončení všech úkonů k jejímu obeslání soudem zdržovala jinde v Brně (v bytě svého syna). Uvedenou námitku odvolací soud v zásadě nezpochybnil. Konstatoval však, že se stěžovatelka nezdržovala v místě určeném pro pobyt a přebírání pošty, motivována snad "příjemnějším pocitem nebo důvěrou v zázemí a osobní péči" s tím, že ji ovšem objektivně nic nebránilo v pobytu, pohybu a rozhodování. Podle názoru soudu jde o obdobný případ jako rozhodnutí účastníka jen si nevybrat svou poštovní schránku. Tvrzení stěžovatelky jsou bez procesněprávního významu z hlediska podmínek pro řádné doručení.
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2002 č. j. 51 C 191/2000-39 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2003 č. j. 44 Co 271/2002-73 napadla stěžovatelka ústavní stížností. Postupem Městského soudu v Brně jí údajně byla odňata možnost účastnit se nařízeného jednání, seznámit soud s okolnostmi případu a navrhovat důkazy. Podle jejího vyjádření se jí v kritické době zhoršil zdravotní stav a dne 21. 11. 2001 musela požádat svého syna o odvoz z rekreační chalupy v P. Ú., kde pobývala. Podle jeho názoru nedovoloval její stav, aby zůstala sama ve svém bytě na S. ulici v Brně. Vzal ji proto do své domácnosti (také v Brně, na P. ulici). V jeho bytě se stěžovatelka zdržovala od 21. 11. 2001 do 6. 1. 2002. V tomto období tedy nemohla převzít zásilku, byla-li jí Městským soudem v Brně doručována. Není proto možné, aby nastoupila fikce doručení. Příslušné zákonné ustanovení (§46 odst. 4 o. s. ř.) se vtahuje jen na situace, kdy se adresát v místě doručení zásilky zdržuje.
Podle §42 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Městský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, Ing. I. G., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Předem přitom souhlasí, aby v případě, že bude nařízeno jednání, byla věc projednána v jeho nepřítomnosti. Ústavní soud tak usuzuje, že jeho vyjádření lze chápat též jako souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o skutková zjištění, odkazuje soud na své závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky považuje za zkreslená. Pokud byla stěžovatelka dotazována na důvody, pro které se nezdržovala v místě bydliště, neuváděla zdravotní důvody, ale toliko psychické zábrany v tom smyslu, že jí byt, kam jí bylo doručováno a jehož adresu pro doručování sama udávala, nevyhovuje, je temný a studený a nemá důvod v něm být. Pro poštu si tam chodí v podstatě jen sporadicky. Pro soud je nepochopitelné, proč adresu tohoto bytu udává jako adresu pro doručení, je-li jí známo, že se na uvedenou adresu doručovat nedá. Tento postup je neakceptovatelný, neboť poskytuje účastníkovi možnost navodit ze zcela subjektivních důvodů situaci, kdy je nezastižitelný. Po soudu se tak požaduje, aby vycházel z obtížně zjistitelných nebo nezjistitelných údajů pro doručení.
Městský soud v Brně také navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Dále zcela odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí a závěry vyjádřené v jeho usnesení ze dne 20. 6. 2002 č. j. 51 C 191/2000-54 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2003 č. j. 44 Co 270/2002-71.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní stížnost se mu nepodařilo doručit osobně, a byla mu proto dne 24. 9. 2003 uložena na poště. Zásilku si však nevyzvedl. K doručení tak došlo uplynutím lhůty deseti dnů ode dne doručení (§46 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. platí, že jednou z podmínek, při jejichž splnění zákon umožňuje vydat rozsudek pro zmeškání, je, že žalovaný zmešká bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a žaloba a předvolání k jednání mu byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45a o. s. ř.) nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b o. s. ř. nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a byl o následcích nedostavení se poučen.
V projednávaném případě je jádrem sporu to, zda bylo stěžovatelce řádně doručeno předvolání k jednání. Podle obecných soudů v projednávaném případě nastoupila fikce doručení ve smyslu §46 odst. 4 o. s. ř. Obecný soud přitom v zásadě nezpochybňoval, že se stěžovatelka v bytě na ulici S. v Brně, kam jí bylo doručováno, nezdržovala. Usoudil však, že se v něm nezdržovala z důvodů, které nejsou dostatečně relevantní. Její zdravotní problémy podle odůvodnění odvolacího soudu nebyly takového rázu, že by jí v pobytu v jejím bydlišti bránily. To potvrzuje i vyjádření odvolacího soudu, který vyzdvihl, že se stěžovatelka nezdržovala v místě bydliště ze zcela subjektivních důvodů.
Podle ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. platí, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Zákon současně pro usnadnění doručování stanoví vyvratitelnou domněnku, že se adresát v místě doručení zdržuje [odstavec 5 téhož ustanovení].
V případě náhradního doručování je tedy ustanovením §46 odst. 4 o. s. ř. konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 115). Základní náležitostí požadovanou ustanovením §46 odst. 4 o. s. ř. je, že se adresát v místě doručování zdržoval v době, kdy je toto doručování uskutečňováno. A contrario, pokud se účastník v místě doručení nezdržuje, fikce doručení nastoupit nemůže. Takto výslovně formulované pravidlo nepřipouští modifikaci, již provedl obecný soud, když zkoumal a považoval za relevantní důvody, pro něž se stěžovatelka v místě bydliště nezdržovala. S ohledem na ustanovení §46 odst. 5 o. s. ř. bylo na stěžovatelce, aby vyvrátila, že se v místě doručení zdržovala. Je přitom zcela irelevantní, z jakých důvodů se tak stalo. Pokud uvedenou skutečnost prokázala, pak nemohlo dojít k účinnému doručení (nemohla nastoupit fikce doručení). Ústavní soud je nucen konstatovat, že interpretace ustanovení §46 odst. 4 a 5 obecnými soudy byla v projednávaném případě natolik extrémní, že ji nelze považovat za ústavně konformní. V důsledku této interpretace bylo stěžovatelce znemožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Obecné soudy také postupovaly mimo meze, které stanoví zákon, čímž došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si je na straně druhé vědom situace, že stěžovatelka o řízení vedeném proti ní věděla, neboť v dané věci již byl vydán platební rozkaz, proti němuž podávala odpor a vyjadřovala se k žalobnímu návrhu. Mohla tedy očekávat, že bude volána k jednání. Za daných okolností bylo nepochybně i na stěžovatelce samé, aby informovala doručnou poštu, že se na adrese, na niž jí bývá doručováno, nezdržuje. V časovém rozmezí, během něhož se na této adrese nezdržovala, jí bylo jistě doručováno více zásilek a bylo především v jejím zájmu, aby jí mohly být doručeny. Ani uvedené však nezvrátilo shora vysvětlené přesvědčení Ústavního soudu, že přesto došlo v projednávaném případě k porušení jejích ústavně garantovaných práv.
Z uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2003 č. j. 44 Co 271/2002-73 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2002 č. j. 51 C 191/2000-39 zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].