infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.09.2006, sp. zn. II. ÚS 535/03 [ nález / ŽIDLICKÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 157/42 SbNU 287 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:2.US.535.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení

Právní věta Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva pokládá za zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje.

ECLI:CZ:US:2006:2.US.535.03
sp. zn. II. ÚS 535/03 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 6. září 2006 sp. zn. II. ÚS 535/03 ve věci ústavní stížnosti V. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2002 č. j. 28 T 15/95-2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2002 č. j. 2 To 122/2002-2160, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činu podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody a bylo zamítnuto i jeho odvolání v dané věci. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2002 č. j. 2 To 122/2002-2160 se zrušuje. V ostatním se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 11. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když byl výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců nepodmíněně a k trestu zákazu činnosti na dobu sedmi roků spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci s předmětem činnosti obstaravatelská činnost při prodeji ojetých motorových a nemotorových vozidel a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2002 č. j. 2 To 122/2002-2160 pak bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. 2. Ve své ústavní stížnosti nejprve stěžovatel namítal procesní pochybení, jichž se dopustily obecné soudy v jeho věci, jmenovitě že důkazní situace v jeho věci je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními učiněnými obecnými soudy a že důkazy provedené v průběhu trestního řízení nevedly k náležitému objasnění jednotlivých znaků skutkové podstaty, a to zejména škody, kterou měl stěžovatel svým jednáním způsobit. Zvláštní pozornost v rámci své ústavní stížnosti pak stěžovatel věnoval délce trvání trestního řízení. V této souvislosti uvedl, že objasňovaná trestná činnost měla být údajně spáchána v roce 1994, jeho trestní stíhání probíhalo od 21. 11. 1994, přičemž v době od 21. 11. 1994 do 31. 7. 1995 vazebně. Po propuštění stěžovatele z vazby na svobodu bylo první jednání před soudem nařízeno až po téměř čtyřech letech a Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud"), stěžovatele následně dne 17. 2. 2000 odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce osmi let. Poté Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") v neveřejném zasedání v celém rozsahu zrušil odvoláním napadaný rozsudek krajského soudu ze dne 17. 2. 2000 a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Prvoinstanční soud, aniž by se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, rozhodl rozsudkem dne 8. 3. 2002 tak, že stěžovateli snížil nepodmíněný trest odnětí svobody o šest měsíců. Tento rozsudek byl stěžovateli doručen až v měsíci září roku 2003. Maje na zřeteli výše uvedené, při současném uvážení znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která se zabývá otázkou přiměřenosti trvání trestního řízení, tak stěžovatel dospěl k závěru, že zde byla dána nepřiměřenost délky trvání trestního stíhání jeho osoby. Toto vyvodil na základě skutečností, že se v jeho případě nejednalo o věc, která by svou složitostí vybočovala z rámce obdobných trestních věcí projednávaných u soudů České republiky a zároveň se jednalo o skutky spáchané jedním obžalovaným. Stěžovatel tak uzavřel, že napadaná rozhodnutí obecných soudů zatěžují vážné vady, a to nejen pro rozpor s trestním řádem, ale též s ústavněprávními limity obsaženými v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a v čl. 6 Úmluvy. II. 3. V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu. 4. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 28 T 15/95 a vyjádření účastníků řízení. 5. Krajský soud k výzvě Ústavního soudu konstatoval, že námitky stěžovatele uplatněné v jeho ústavní stížnosti lze rozdělit do čtyř skupin, a to vůči znaleckému posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, proti závěrům nalézacího a odvolacího soudu stran subjektivní stránky trestného činu, proti závěrům obou soudů ke skutkovým zjištěním stran dílčího útoku specifikovaného bod bodem 26) výroku rozsudku krajského soudu ze dne 8. 3. 2002 a dále proti délce trestního řízení v návaznosti na čl. 6 odst. 1 Úmluvy s odkazem na §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Pokud jde o první tři skupiny námitek, tyto stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy, které se s těmito námitkami pečlivě vypořádaly ve svých rozhodnutích, na jejichž odůvodnění je tak možno odkázat. Při posuzování čtvrté skupiny námitek stěžovatele stran délky trestního řízení krajský soud připustil, že délku řízení v této věci lze označit za ne zcela přiměřenou, ovšem při zvážení všech okolností v této konkrétní trestní věci dospěl k závěru, že právo stěžovatele nebylo porušeno tak extrémním způsobem, aby došlo k přímému porušení příslušných ustanovení Úmluvy. V tomto směru pak krajský soud plně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu z poslední doby, např. usnesení ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. 3 Tdo 110/2002. Vrchní soud v Olomouci v reakci k námitkám stěžovatele vztahujícím se k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci, samotné délce trestního řízení a v důsledku toho porušení práva na spravedlivý proces, odkázal v plném rozsahu na napadané rozhodnutí tohoto soudu, který se s takto uplatněnými námitkami stěžovatele zde již vypořádal. Pokud se pak mělo jednat o námitku stěžovatele stran nepřiměřené délky trestního stíhání odůvodňující zastavení trestního řízení proti němu vedenému, poukázal vrchní soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003 sp. zn. III. ÚS 217/03 (nepublikováno), které se danou problematikou zabývalo. Pro úplnost poté vrchní soud doplnil, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci mělo docházet k průtahům v řízení, byl oprávněn domáhat se v jeho průběhu nápravy jiným procesním způsobem, viz ustanovení §170 písm. a) [ve vyjádření chybně označeno jako §270 písm. a)], §174 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud tak závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl, popřípadě zcela zamítl. Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci se svým přípisem vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci jako vedlejší účastník se k jemu předložené ústavní stížnosti věcně nikterak nevyjádřilo. 6. Vyjádření účastníků byla následně zaslána stěžovateli na vědomí, na což ten reagoval předložením svého stanoviska. Nejprve tak stěžovatel opětovně zdůraznil, že oba obecné soudy v jeho věci rozhodující vycházely při stanovení výše škody způsobené jednáním stěžovatele ze znaleckého posudku, kdy sám znalec řekl, že škodu není možno zcela objektivně určit. Přesné stanovení výše škody bylo přitom rozhodujícím faktorem pro kvalifikaci trestného činu a tím i pro výši trestu. Tímto tak mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel rovněž připojil, že se v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení nemohl domáhat nápravy podle §174 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, jak tvrdil vrchní soud, neboť uvedeným způsobem bylo možno postupovat až od účinnosti příslušného zákona, tedy až na samém konci trestního řízení. Nakonec stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67), kdy Ústavní soud shledal porušení základního práva garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny ve vztahu k určitému stěžovateli, a to v důsledku nepřiměřeného omezení jeho osobní svobody. S názory Ústavního soudu obsaženými v citovaném nálezu se stěžovatel zcela ztotožnil. Stěžovatel tedy uzavřel, že trvá na svém návrhu na vydání nálezu Ústavního soudu, kterým by ten jím napadaná rozhodnutí obecných soudů zrušil. III. 7. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 8. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 28 T 15/95 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jednáním popsaným ve výroku rozsudku krajského soudu ze dne 8. 3. 2002 č. j. 28 T 15/95-2012, konkrétně vymezeným pod body 1) až 51) výroku tohoto rozsudku, způsobil na cizím majetku škodu celkem nejméně 20 449 829,67 Kč. Stěžovatel tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, čímž spáchal trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, za což byl napadaným rozsudkem krajského soudu odsouzen, jak uvedeno výše. Páchanou trestnou činnost, jež byla stěžovateli v trestním řízení prokazována, uskutečňoval ten v době od 29. 12. 1993 do 31. 10. 1994. Obvinění z výše uvedené trestné činnosti bylo stěžovateli sděleno dne 22. 11. 1994, obžaloba pak byla Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě podána dne 7. 9. 1995. Ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 2. 2000 č. j. 28 T 15/95-1802, jímž byl stěžovatel za činy tam uvedené odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků nepodmíněně a k trestu zákazu činnosti na dobu osmi roků spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci. Krajský soud ovšem vyhlásil rozsudek na základě nejasných a neúplných skutkových zjištění, přičemž se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro jeho rozhodnutí a dále vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a k objasnění věci tak bylo třeba provést další důkazy, jejichž provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnosti soudu prvního stupně. Vrchní soud proto svým usnesením ze dne 27. 11. 2000 č. j. 2 To 93/2000-1900 k odvolání stěžovatele zrušil v celém rozsahu rozsudek krajského soudu ze dne 17. 2. 2000 s odkazem na §258 odst. 1 písm. b), písm. c) trestního řádu a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud tak učinil a ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2002 č. j. 28 T 15/95-2012 rozhodl, jak již bylo uvedeno v předchozím. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl vrchní soud usnesením ze dne 10. 12. 2002 č. j. 2 To 122/2002-2160 jako nedůvodné podle §256 trestního řádu. Toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 23. 9. 2003, stěžovateli dne 6. 10. 2003. 9. Z výše uvedeného vyplývá, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno dne 22. 11. 1994 a pravomocně skončeno dne 10. 12. 2002, tedy po uplynutí více než osmi let. Trvání trestního stíhání po časové údobí, které je objektivně značné co do svého rozsahu, nutně nastoluje otázku, zda toto trestní stíhání bylo vedeno a ukončeno v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, nelze přiměřenost délky trestního řízení vyjádřit numericky ve smyslu určení lhůty jeho trvání, jíž je vždy nutné považovat za přiměřenou a jejíž překročení by bez dalšího značilo nepřiměřenost doby trestního řízení s následky v podobě porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přiměřenost délky trestního řízení je nutno zkoumat a prověřovat u každého případu jednotlivě ve světle konkrétních okolností věci. V této souvislosti již byla v judikatuře Ústavního soudu i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva formulována řada kritérií, dle nichž lze posuzovat přiměřenost délky trestního řízení. Jedná se o charakter projednávané věci, tedy zejména její složitost, závažnost, rozsáhlost či obtížnost dokazování, dále o způsob chování účastníků v průběhu řízení, o posouzení případných zvláštních okolností, jež mohou způsobit průtahy v řízení, a také o to, co bylo při projednávání věci pro stěžovatele v sázce (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Philis proti Řecku, č. 2, 1997, Pélissier a Sassi proti Francii, 1999 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 641/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 10). Při uvážení výše uvedených kritérií má Ústavní soud za to, že záležitost stěžovatele v přiměřené lhůtě projednána nebyla. 10. Charakter projednávané věci neodůvodňuje nutnost konat trestní stíhání stěžovatele po dobu delší než je obecně obvyklé. Je třeba připustit, že trestnou činnost stěžovatele je možno označit za rozsáhlou vzhledem k počtu jednotlivých útoků v rámci jeho trestné činnosti. Jedná se ovšem o činy spáchané jednou osobou, nadto při výkonu obchodní činnosti, k níž existuje řada smluv, dokladů či jiných dokumentů, složitost tohoto případu tedy nepřekračuje rámec obdobných trestních věcí. Taktéž proces dokazování ve věci stěžovatele nevykazuje rysy výjimečnosti působící potřebu konat trestní stíhání po dobu delší než je obvyklé. Je skutečností, že orgány činné v trestním řízení vyslechly řádově devět desítek svědků a zajistily množství listinných důkazů. Naprostá většina svědeckých výpovědí však byla získána již v přípravném řízení během prvních osmi měsíců trestního řízení, počet svědků vyslechnutých před soudem prvního stupně nepřesahuje číslo dvacet. Rozsah důkazního řízení prováděného před soudem prvního stupně dokumentuje také to, že se před tímto soudem konalo deset hlavních líčení, přičemž hlavní líčení dne 23. 6. 1998 bylo hned po zahájení odročeno pro nepřítomnost stěžovatele a hlavní líčení dne 17. 2. 2000 bylo nařízeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku. Zbývající hlavní líčení ve své většině časově nepokrývala celý jednací den. Tyto údaje tedy neukazují na nadměrnou rozsáhlost či obtížnost dokazování. Při posuzování složitosti dokazování ve věci stěžovatele je nakonec významné mít na zřeteli, že ten se již v přípravném řízení v podstatě po skutkové stránce k žalovanému jednání doznal (č. l. 2024), jak uvedeno v odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu. Nutnost konat trestní stíhání stěžovatele po dobu delší než je obecně obvyklé tedy za těchto okolností, resp. z charakteru věci, dle mínění Ústavního soudu vyvozovat nelze. 11. Dále pak Ústavní soud posuzoval chování stěžovatele v průběhu řízení a na základě vyžádaného spisu krajského soudu dospěl k závěru, že stěžovatel či jeho obhájce přispěli k prodloužení řízení celkově o 17 měsíců, a to v obdobích červen 1998 - květen 1999, prosinec 1999 - únor 2000, listopad 2001 - březen 2002. Příčinami těchto prodloužení byl v každém jednotlivém případě zdravotní stav stěžovatele znemožňující jeho účast na hlavních líčeních konaných před soudem prvního stupně, vždy řádně prokázaný příslušnými lékařskými zprávami. Tato hlavní líčení pak nebylo možno konat v termínech, na které byla nařízena a musela být odročena či přeložena na dobu pozdější. Ústavní soud taktéž analyzoval činnost obecných soudů při vedení řízení ve věci stěžovatele a shledal určité nedostatky, jež způsobily nezanedbatelné prodloužení tohoto trestního řízení. Za zásadní je třeba považovat období od podání obžaloby do konání prvního hlavního líčení, jež trvalo 33,5 měsíců, k čemuž stěžovatel ničím nepřispěl. V tomto časovém úseku, který je ve spise krajského soudu dokumentován na č. l. 1404-1484, soud prvního stupně pouze zakládal příchozí písemnosti do spisu a částečně vyřizoval příslušnou korespondenci, jinak však neučinil žádný procesní úkon. Jako hlavní důvod pro tuto situaci patrně vystupovala několikanásobná změna v osobě předsedy trestního senátu krajského soudu, který byl vyřízením věci stěžovatele pověřen. Je tedy možno shrnout, že ačkoliv se stěžovatel částečně podílel na celkové délce trestního řízení, kdy se z důvodu svého zdravotního stavu nemohl účastnit hlavních líčení, která musela být proto odročována či překládána na dobu pozdější, nedostatky v činnosti obecných soudů zapříčinily prodloužení trestního řízení v rozsahu několikanásobně vyšším a rozhodujícím způsobem ovlivnily celkovou délku trestního řízení. 12. Ústavní soud rovněž s ohledem na výše uvedená kritéria posuzoval existenci případných zvláštních okolností, které mohly způsobit průtahy v řízení a naznal, že k nastoupení těchto v případě řízení ve věci stěžovatele nedošlo. Nakonec vzal Ústavní soud do úvahy potřebu zjištění toho, co bylo při projednávání věci pro stěžovatele v sázce. V případě stěžovatele se jednalo o trest odnětí svobody v délce trvání od pěti do dvanácti let. 13. Ačkoliv si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy, je s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Pokud současně s tímto konstatováním bude uváženo v předchozím uvedené posouzení jednotlivých kritérii přiměřenosti trvání trestního stíhání ve věci stěžovatele, nelze než shrnout, že doba trestního stíhání stěžovatele s ohledem na její chápání judikaturou Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva, vykazuje prvek výjimečnosti co do svého trvání, přičemž však Ústavní soud shledal, že charakter věci stěžovatele tohoto nevyžaduje a stěžovatel sám k tomuto trvání zásadně nepřispěl. Naopak průtahy způsobené faktory na straně obecných soudů zapříčinily významné prodloužení trestního stíhání stěžovatele. Na těchto základech, při absenci zvláštních okolností, které by mohly odůvodňovat zvýšenou délku trestního stíhání stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že záležitost stěžovatele nebyla obecnými soudy projednána v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 14. Ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67) Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Za tyto lze mimo jiné označit upuštění od potrestání, mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, podmíněný odklad takto eventuelně vyměřeného trestu či v krajním případě zastavení trestního stíhání. Evropský soud pro lidská práva považuje za dostatečnou kompenzaci porušeného práva na přiměřenou délku řízení i pouhé zmírnění trestu, ovšem pouze v případech, kdy bylo soudem užito výslovně z důvodu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a ten současně uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Eckle v. SRN, 1982). 15. Krajskému a vrchnímu soudu pochopitelně nemohl být při jejich rozhodování v trestní věci stěžovatele znám nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, neboť k jeho vydání došlo až po vydání napadaných rozhodnutí těchto obecných soudů. Přesto však bylo povinností obou obecných soudů respektovat relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, resp. jeho nosné myšlenky vztahující se k ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Krajský soud, který rozhodoval o trestu ukládaném stěžovateli, při svých úvahách o způsobu a rozsahu potrestání stěžovatele délku jeho trestního stíhání zcela opominul, což je zřejmé z odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu, když ten v části pojednávající o rozhodování o trestu stěžovatele délku trvání trestního stíhání jako faktor způsobilý ovlivnit ukládaný trest či jeho výši nikterak nezmínil. Odvolací soud pak potvrdil situaci naznačenou výše, neboť se plně ztotožnil s úvahami krajského soudu souvisejícími s trestem ukládaným stěžovateli a stejně tak s výsledným způsobem a rozsahem potrestání stěžovatele. Za těchto okolností byl Ústavní soud nucen obě napadená rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako rozporná s ústavně zaručeným právem stěžovatele, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a ve svém důsledku tak porušující základní právo stěžovatele garantované mu čl. 8 odst. 2 Listiny, jelikož nepřiměřeně omezila osobní svobodu stěžovatele. 16. Ačkoli Ústavní soud shledal, že vadný je také výrok o trestu napadeného rozsudku krajského soudu, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k setrvale uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před vrchním soudem. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu. 17. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že obecné soudy budou muset při opětovném rozhodování o trestu pro stěžovatele zvážit, zda omezení jeho osobní svobody v důsledku uloženého trestu je ještě v proporcionálním poměru k skrze ně dosahované ochraně veřejného statku vymezeného prostřednictvím účelu trestu, a zvolit vhodný způsob nápravy tak, aby byl dodržen požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele na straně druhé (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04). Nutno ovšem poukázat, že okolnosti případu, jímž se Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 zabýval, byly do značné míry výjimečné a co do intenzity zásahu do ústavně zaručených práv s případem stěžovatele nesrovnatelné. Užití krajních prostředků kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení, jež jsou jmenovány v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, není v tomto případě dle názoru Ústavního soudu nezbytné. 18. Jak je ze shora uvedeného patrno, shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost za důvodnou v té části, v níž byl napaden výrok o trestu. Stran ostatních výhrad, jež stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel, nutno odkázat na stabilizovanou judikaturu Ústavního soudu upínající se k hranicím, v nichž je Ústavní soud oprávněn vstupovat do jurisdikce soudů obecných; tyto námitky hodnotí Ústavní soud jako pouhou polemiku se závěry nalézacího a odvolacího soudu, která postrádá ústavněprávní rozměr a není tudíž způsobilá založit důvod pro zásah Ústavního soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:2.US.535.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 535/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 157/42 SbNU 287
Populární název Kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení
Datum rozhodnutí 6. 9. 2006
Datum vyhlášení  
Datum podání 24. 11. 2003
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost - §43/1/e)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-535-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 44774
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-20