ECLI:CZ:US:2005:2.US.629.04
sp. zn. II. ÚS 629/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 31. března 2005 sp. zn. II. ÚS 629/04 ve věci ústavní stížnosti J. G. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci z 16. 8. 2004 sp. zn. 29 Co 440/2004 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 22. 12. 2003 sp. zn. 5 C 249/2001, jímž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k nemovitostem a nemovitosti byly přikázány do společného jmění žalobců (v řízení o ústavní stížnosti vedlejších účastníků), jimž bylo současně uloženo, aby zaplatili stěžovatelce peněžitou částku.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 8. 2004 č. j. 29 Co 440/2004-132 a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 12. 2003 č. j. 5 C 249/2001-97 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 5. 11. 2004, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 8. 2004 č. j. 29 Co 440/2004-132 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 12. 2003 č. j. 5 C 249/2001-97. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka rekapituluje řízení, v němž šlo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, a tvrdí, že o řízení před soudem prvního stupně se dozvěděla až na základě výzvy vedlejších účastníků řízení, aby předmětné nemovitosti vyklidila. Teprve poté požádala soud o doručení rozsudku, k čemuž došlo 11. 3. 2004. Souhlasí s tím, že v období od 18. 6. 2001 do 21. 6. 2002 pobývala mimo území České republiky. Od posledně uvedeného data se však převážně zdržuje na adrese svého trvalého bydliště. Obecný soud podle jejího názoru nezajistil spravedlivou ochranu jejím oprávněným zájmům, neboť za neznámý pobyt účastníka řízení nelze považovat stav, kdy je tento účastník řízení jen po omezenou dobu nepřítomen, a to i když po tuto dobu není jeho adresa přesně známá. Přitom obecný soud pobyt stěžovatelky rozhodně neprošetřil dostatečně. Vystupování opatrovníka, který jí byl soudem ustanoven, považuje za ryze formální, neboť se nijak neohradil proti pětileté lhůtě k vyplacení náhrady za její spoluvlastnický podíl a nenavrhl ani úročení přiznané náhrady. Obecný soud se přitom vůbec nezabýval možností vyhledat opatrovníka stěžovatelky z okruhu osob jí blízkých, například její matku. Má tedy za to, že jí nebyla poskytnuta relevantní příležitost vyjádřit se k prováděným důkazům, navrhovat důkazy, uvádět rozhodné skutečnosti, vyjadřovat se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci. Svůj názor opírá i o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 559/2000 (viz dále).
Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se odvolal na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rekapituloval řízení a označil ústavní stížnost za nedůvodnou.
Vedlejší účastníci řízení namítají, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Zároveň nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že se od 21. 6. 2002 zdržovala na adrese svého trvalého bydliště, neboť je to v rozporu se zprávou Policie České republiky, Obvodního oddělení v Ústí nad Labem-Střekově ze dne 17. 12. 2002, vydanou k žádosti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Nesouhlasí ani s jejím tvrzením, že o soudním řízení se dozvěděla po vydání rozsudku ve věci samé z výzvy vedlejších účastníků k vyklizení nemovitosti, neboť o podání žaloby ve věci byla z jejich strany informována již před svým odjezdem do zahraničí. Konečně označili postup soudu prvního stupně i postup opatrovníka stěžovatelky za správný. Navrhli odmítnutí ústavní stížnosti a žádali o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud se jako vždy musel nejdříve zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti. V této fázi, i s ohledem na námitku vedlejších účastníků řízení, zejména zkoumal, zda byla dodržena lhůta pro její podání, resp. zda je ústavní stížnost přípustná. Lhůta pro podání ústavní stížnosti počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě je zásadním důvodem ústavní stížnosti skutečnost, že stěžovatelce byl ustaven opatrovník a nebylo s ní dále jednáno. Odvolání proti napadenému rozsudku nebylo opatrovníkem Mgr. M. S. podáno, a bylo podáno až samotnou stěžovatelkou poté, co vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně fyzicky obdržela. O existenci rozsudku se přitom měla dozvědět v důsledku výzvy vedlejších účastníků ze dne 1. 3. 2004, aby předmětné nemovitosti vyklidila. Rozsudek jí pak byl na její žádost doručen 11. 3. 2004 a stěžovatelka proti němu 25. 3. 2004 podala odvolání. Následovalo usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo odvolání pro opožděnost odmítnuto, a poté usnesení odvolacího soudu, kterým posledně uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V šedesátidenní lhůtě po doručení usnesení odvolacího soudu byla podána ústavní stížnost. S ohledem na shora popsanou situaci Ústavní soud ústavní stížnost přijal k meritornímu přezkoumání, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svého práva předtím, než se obrátila na Ústavní soud. Podstatou ústavní stížnosti je, zda soud prvního stupně postupoval správně, když stěžovatelce ustanovil opatrovníka, a od toho se pak odvíjí i otázka, zda bylo odvolání stěžovatelkou podáno opožděně či nikoliv.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 5 C 249/2001 Ústavní soud zjistil, že se vedlejší účastníci řízení domáhali žalobou ze dne 22. 8. 2001 zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu a pozemkům v katastrálním území R., jejichž byli spolu se stěžovatelkou podílovými spoluvlastníky, a to každý jednou polovinou. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 12. 2003 č. j. 5 C 249/2001-97 bylo uvedené podílové spoluvlastnictví k nemovitostem zrušeno a nemovitosti byly přikázány do společného jmění vedlejších účastníků řízení. Zároveň bylo vedlejším účastníkům řízení uloženo, aby společně a nerozdílně do pěti let od právní moci rozsudku zaplatili stěžovatelce 1 200 000 Kč. Proti rozsudku podala sama stěžovatelka 25. 3. 2004 odvolání, které bylo usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 4. 2004 č. j. 5 C 249/2001-115 odmítnuto jako opožděné. K odvolání stěžovatelky bylo toto usnesení potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 8. 2004 č. j. 29 Co 440/2004-132.
Ve vztahu k důvodům, pro které došlo k ustanovení opatrovníka, bylo zjištěno, že se soud prvního stupně pokusil zásilkou z 20. 9. 2001 doručit stěžovatelce žalobu. Tato zásilka se vrátila zpět s poštovní relací, že nebyla vyžádána, a že se adresát zdržuje mimo území České republiky. Poté bylo požádáno Obvodní oddělení Policie České republiky Ústí nad Labem-Střekov o sdělení, zda se stěžovatelka na své adrese zdržuje. Policejní orgán dopisem z 1. 11. 2001 sdělil, že se stěžovatelka na uvedené adrese v současnosti zdržuje. Dopisem z 5. 12. 2001 však na výzvu k doručení předvolání k soudnímu výslechu tentýž policejní orgán sdělil, že se stěžovatelka dlouhodobě zdržuje mimo republiku. V důsledku toho soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 12. 2001 řízení přerušil do návratu stěžovatelky z ciziny, a návrh vedlejších účastníků na pokračování v řízení usnesením z 18. 2. 2002 zamítl. K odvolání vedlejších účastníků řízení odvolací soud toto usnesení soudu změnil tak, že rozhodl o pokračování v řízení. Vytkl přitom soudu, že nezjišťoval adresu stěžovatelky v cizině a délku jejího tamějšího pobytu, a naznačil postup podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Na to shora uvedený policejní orgán na výzvu soudu prvního stupně dopisem ze dne 21. 6. 2002 sdělil, že od matky stěžovatelky, paní G., bylo zjištěno, že se stěžovatelka zdržuje na jí neznámé adrese ve Velké Británii, a do místa trvalého pobytu by se měla vrátit asi za jeden rok. Usnesením ze dne 25. 6. 2002 byl stěžovatelce podle §29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovníkem Mgr. M. S., justiční čekatel u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Dlužno dodat, že soud ještě i z dopisu shodného policejního orgánu ze dne 17. 12. 2002 zjistil, že v té době neměl na adrese stěžovatelky bydlet nikdo, že její současný pobyt není znám, a že rodina stěžovatelky měla dle sousedů bydlet v Praze. Ze sdělení Ministerstva vnitra ze dne 14. 3. 2003 přitom soud zjistil, že je stěžovatelka hlášena k trvalému pobytu na adrese M. 153, Ú. Konečně když stěžovatelka žádala o zaslání "kopie rozsudku" uvedla jako svoji adresu S. 153, Ú., a nikoliv adresu svého trvalého pobytu.
Ústavní stížnost je zčásti důvodná. Ústavní soud se problematikou ustavení opatrovníka soudem podle §29 odst. 3 o. s. ř. již zabýval, např. v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. II. ÚS 565/03 a sp. zn. II. ÚS 351/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 111; svazek 35, nálezy č. 160 a č. 167; vše rovněž na http://www.judikatura.cz/). I když skutkové okolnosti zkoumaného případu jsou poněkud jiné než v uvedených kauzách, podstata věci je obdobná. Ústavní soud proto opětovně zdůrazňuje, že i nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce.
Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že soud prvního stupně splnil řádně zákonnou povinnost vyhledávací. Ustanovení opatrovníka stěžovatelce předcházelo potřebné šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení či zda není možno použít jiné opatření. O tom, že pobyt stěžovatelky od září 2001 do března 2004 nebyl soudu znám, aniž by mu bylo známo, kdy přesně se má stěžovatelka na adrese svého trvalého pobytu znovu nacházet, není žádných pochyb. Soud prvního stupně použil jak před vlastním ustanovením opatrovníka stěžovatelce, tak i poté dostatečně svých možností k tomu, aby relevantní skutečnosti o pobytu stěžovatelky získal. Podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovatelce tudíž byly ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř. dány, což nebylo zpochybněno ani následnými tvrzeními a navrženými důkazy stěžovatelky.
Pokud byl soudem ustanoven jako opatrovník justiční čekatel, který je zaměstnán u téhož soudu, pak tento postup správným shledat nelze. Jak bylo ve shora uvedených dřívějších rozhodnutích Ústavním soudem dovozeno, bylo především namístě zjistit, zda stěžovatelku nemůže zastupovat osoba jí příbuzná, např. její matka, kterou v souvislosti se zjišťováním pobytu stěžovatelky na výzvu soudu kontaktoval policejní orgán (č. l. 50 soudního spisu). Vzhledem k tomu, že následně se matka stěžovatelky sama označila, byť před jiným orgánem a v jiné souvislosti, zástupkyní své dcery (č. l. 111 soudního spisu), je možné předpokládat, že by se svým ustanovením opatrovnicí stěžovatelky mohla souhlasit.
Také je nutno při ustanovení opatrovníka přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Opatrovník je osobou, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Toho daný opatrovník vzhledem ke svému pracovnímu zařazení - jednalo se o pracovníka téhož soudu, který o věci rozhodoval - ostatně ani nebyl schopen. Nelze totiž souhlasit s názorem odvolacího soudu, že vhodnost jeho osoby je dána tím, že se jedná o osobu s právním vzděláním bez poměru k účastníkům řízení. Odvolací soud se totiž, stejně jako soud prvního stupně, nezabýval poměrem opatrovníka k soudu samotnému. Podle názoru Ústavního soudu je spíše těžko představitelné, aby pracovník soudu v postavení opatrovníka účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem jakkoliv brojil proti postupu a rozhodnutí soudu. Naopak je v takovém případě velmi pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka (a tím i jeho samotného) na co nejrychlejším skončení věci a zájmem účastníka řízení, kterého má zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů. Proto je praxe, kdy jsou opatrovníky účastníků řízení ustanovováni pracovníci soudu, který o věci rozhoduje, v naprostém rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi řízení dosaženo.
Nedosti na tom. V posuzovaném případě se opatrovník nezúčastnil ani jednoho ze dvou ústních jednání (4. 11. 2002 a 22. 12. 2003), přičemž z prvého se ani neomluvil. Není patrné, že by se seznámil se spisem, ale rozhodně nepodal žádné vyjádření k žalobě či k provedenému dokazování ani opravný prostředek proti rozsudku. Proto se ustanovení osoby opatrovníka ve zkoumaném případě jeví Ústavnímu soudu jako zcela formální. Soud, který opatrovníka ustanovil, přitom zjevně nedostál všem povinnostem, které při jeho ustanovení a "udržování" ve funkci měl. Jak bylo shora řečeno byla funkce opatrovníka vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce. Pokud má účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec (jako v posuzovaném případě), anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je totiž zcela nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku zcela popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení.
Jakkoliv si Ústavní soud uvědomuje možnou obtížnost a problematičnost řešení obdobných situací, nelze obecný soud vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení. Obecné soudy totiž mají možnost ustanovit jako opatrovníka nepřítomným účastníkům řízení vedle osob příbuzných a známých i advokáty, notáře, či samosprávné celky, jako osoby zcela nezávislé jak na ostatních účastnících řízení, tak na soudu samotném.
Jelikož v daném případě Ústavní soud ze shora vyložených důvodů zjistil, že ustanovením opatrovníka stěžovatelce došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), stěžovatelce v plném rozsahu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Pokud se vedlejší účastníci řízení domáhali přiznání náhrady nákladů řízení, tak pro to v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu nebyl shledán Ústavním soudem žádný prostor.
Pouze pro úplnost zbývá doplnit, že podstatou sporu samotného se Ústavní soud nezabýval, neboť mu to nepřísluší. Posouzení otázky, zda mělo být zrušeno podílové spoluvlastnictví a komu měly být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, stejně jako to, zda náhrada byla stěžovatelce přiznána ve správné výši a se správnou splatností, spadá podle čl. 90 věty prvé Ústavy do výlučné pravomoci soudu, na kterém tedy bude, aby znovu za dodržení veškerých ústavně zaručených základních práv a svobod účastníků řízení věc posoudil a rozhodl.