ECLI:CZ:US:2005:2.US.681.04
sp. zn. II. ÚS 681/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. P.K., zastoupeného advokátem Mgr. V.E., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 46 T 8/2000, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 4 To 11/2004, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 Tdo 953/2004, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 12. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na řádný a spravedlivý proces garantované článkem 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s článkem 1 Ústavy ČR. Současně žádá o odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 46 T 8/2000, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Ostravě uznal rozsudkem ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 46 T 8/2000, stěžovatele a obviněného J.N. vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona. Za uvedený trestný čin stěžovatele odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a osmi měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na dobu osmi let.
K odvolání obou obviněných Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona jako spolupachatele dle §9 odst. 2 trestního zákona, protože nejméně od července do září 1993 se společně podíleli na obchodu s komoditou, označenou lehký /topný/ olej, nepodléhající spotřební dani, dovezenou do České republiky jinými subjekty, která díky svým obdobným chemickým vlastnostem odpovídala současně normám pro komoditu "motorová nafta pro letní období /NM 4/", která již spotřební dani podléhala, a postupnou změnou označení komodity v daňových dokladech při jejím překupování, v důsledku které sice došlo ke změně účelového určení této komodity, s nímž je spojeno zatížení spotřební daní, avšak bylo současně záměrně zastřeno, u kterého subjektu k této změně došlo, což vedlo k tomu, že českému státu nebyla přiznána z uvedených obchodních případů spotřební daň ve výši 13 794 788,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 3 172 793,-Kč, čímž mu byla způsobena škoda v celkové výši 16 967 581,- Kč, přičemž s tímto následkem byli oba obžalovaní nejméně srozuměni.
Stěžovatel se na uvedeném jednání podílel tak, že jako společník a jednatel s.r.o. L., společně s dalším společníkem a jednatelem, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, neboť zemřel, nakoupili účetně postupně nejméně 1 990 592,6 litrů "lehkých /topných/ olejů", které obratem se ziskem účetně prodali s označením "palivová směs (komodita podléhající spotřební dani) - 27100039 (číslo celního sazebníku odpovídající komoditě nepodléhající spotřební dani)", někdy navíc s údajem "typ L", podnikateli obviněnému J.N., srozuměni s tím, že tyto ropné produkty budou následně použity jako palivo do vznětových motorů a zdaněny spotřební daní eventuálně vůbec nebudou. Odvolací soud za tento trestný čin stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a osmi měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Stejně jako soud prvního stupně mu uložil trest zákazu činnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud se vcelku správně a logicky vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Soudu vytkl toliko formální nedostatky, jež byly důvodem ke zrušení rozsudku a novému rozhodnutí ve věci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali stěžovatel i obviněný N. dovolání, která Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 Tdo 953/2004, odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel napadl rozsudky soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Vyslovuje názor, že se nemohl dopustit trestného činu zkrácení daně jako spolupachatel s obviněným J.N., neboť nebyl plátcem spotřební daně. Zjištění odvolacího soudu, že v důsledku společného jednání - postupnou změnou označení obchodované komodity - došlo k záměrnému zastření toho, kdo je plátcem daně, tj. u koho z nich došlo k "výrobě" komodity, která je zatížena spotřební daní, je dle jeho názoru v rozporu s výsledky důkazního řízení, když sám obviněný N. uvedl, že stěžovatele fakticky neznal a společnou postupnou změnu v označení obchodované komodity s ním nedojednal. Stěžovatel má za to, že to byl obviněný N. sám, který provedl (byť evidenčně) výrobu motorové nafty a posléze ji prodal konečným odběratelům, a to bez jakékoli součinnosti s firmou L. Od ní toliko nakoupil komoditu palivová směs, která spotřební dani nepodléhá. Poukazuje na rozhodnutí správce daně, správního soudu i Ústavního soudu, jimiž byl jako plátce spotřební daně a související daně z přidané hodnoty označen obviněný N. sám.
Stejný právní názor zaujal i odvolací soud, když v odůvodnění rozsudku uvedl, že plátcem spotřební daně v daném případě byl ten, kdo beze změny faktické podstaty zboží toto evidenčně změnil. Dle stěžovatele by z uvedeného logicky plynul závěr, že by měl být z obžaloby zproštěn, protože on ani firma L. prokazatelně plátcem spotřební daně nebyla. Odvolací soud však zaujal zcela opačný a nelogický závěr o spolupachatelství zkrácení daně. Stěžovatel považuje za nepřijatelný jeho názor, že pro trestněprávní odpovědnost není relevantní, kdo byl plátcem daně, když jednání obžalovaných směřovalo právě k tomu, aby tato otázka zůstala nejasná a sporná a spotřební daní a vyšší daní z přidané hodnoty nebyl zatížen žádný z nich. Vyslovuje přesvědčení, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §125 trestního řádu, neboť mezi jeho právním závěrem o vině a učiněnými zjištěními je extrémní nesoulad.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Vrchní soud v Olomouci vyslovil přesvědčení, že rozhodnutími soudů nebyla dotčena ústavní práva stěžovatele. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, k němuž nepovažuje za potřebné cokoli dodávat.
Nejvyšší soud upozornil na to, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti se obsahově shodují s dovolacími námitkami. Proto i on odkázal na podrobné zdůvodnění svého usnesení a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
KSZ a NSZ se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdaly. VSZ nevyužilo svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti.
V jádru ústavní stížnosti leží výhrady proti hodnocení důkazů. V této souvislosti je namítáno pochybení soudů při objasnění skutečného stavu věci a následné pochybení v otázce právního posouzení žalovaného skutku. Stěžovatel tímto způsobem polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Vzhledem k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s použitými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a zda svůj postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily. Uvedený požadavek zákonodárce vyjádřil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, vysloveným v jeho rozhodnutí, že soud prvního stupně zásadně správně zjistil skutkový stav věci. Odvolací soud na základě doplněného dokazování skutkový stav toliko částečně přeformuloval tak, aby lépe vystihoval podstatu trestného jednání obou obviněných.
Zabýval se i obhajobou stěžovatele, kterou uplatnil také v řízení před nalézacím soudem, a stejně jako soud prvního stupně přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnil vyčerpávajícím způsobem. Protože námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které uplatnil v průběhu řízení před obecnými soudy, lze plně odkázat na odůvodnění napadených rozsudků, v nichž se soudy těmito námitkami velmi podrobně zabývaly a ústavně konformně se s nimi vypořádaly.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §148 trestního zákona není trestným činem s tzv. speciálním subjektem. Jeho pachatelem i spolupachatelem může být nejen subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že povinná platba nebyla jemu nebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (srov. Š., P., R.: Trestní zákon, komentář, 3. vydání 1998, str. 738).
V projednávané věci tedy není samotný závěr o tom, kdo byl plátcem daně, pro trestněprávní odpovědnost za žalovaný trestný čin relevantní. Trestným činem zkrácení daně může být uznán vinným i spolupachatel, což se stalo v případě stěžovatele. Jak uvedl odvolací soud ve svém rozsudku, bylo prokázáno, že šlo zjevně o domluvený postupný proces změny označení uvedené komodity, směřující k tomu, aby v řetězci subjektů obchodujících s danou komoditou, na počátku označenou jako lehký (topný) olej, na konci jako motorová nafta, nebyla zaplacena vysoká spotřební daň. Odvolací soud poukázal i na další ekonomické souvislosti, vyplývající z provedeného dokazování, které prokazují skutečný účel těchto obchodů - vyhnout se placení daní, což obviněným umožnilo dosahovat vysokých zisků. Nikoli pasivní účast stěžovatele při uzavírání obchodů s obviněným N. potvrdil Ing. B.S., z jehož výpovědi lze dovodit, že stěžovatel byl naopak do obchodování, včetně označování obchodované komodity aktivně zapojen a zasvěcen, což také v přípravném řízení doznal. Závěr vrchního soudu, že stěžovatel se dopustil trestného činu zkrácení daně ve spolupachatelství s obviněným N., není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a odpovídá provedenému dokazování.
Ústavní soud znovu opakuje, že odvolací soud podrobně rozvedl a zhodnotil důkazy, ze kterých dovodil vzájemnou součinnost a propojenost všech obviněných při páchání uvedeného skutku, a proto nelze v jeho postupu spatřovat projev libovůle, jak naznačuje stěžovatel.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu