ECLI:CZ:US:2003:2.US.760.02
sp. zn. II. ÚS 760/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti K. S., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2002, č. j. 9 T 112/2000-478, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, č. j. 8 To 34/02-509, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, č. j. 3 Tdo 267/2002-550, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2002, která i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů byla zkrácena na svém právu, garantovaném jí ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 9 T 112/2000, z jehož obsahu zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2002, č. j. 9 T 112/2000-478, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, neboť dne 17. 6. 2000 v místě svého trvalého bydliště, odvraceje fyzické útoky vůči své osobě ze strany manžela, tohoto bodla kuchyňským nožem, čímž mu způsobila bodnořezné poranění pronikající zevním listem osrdečníku do hrotové části levé komory a tím jej usmrtila; na následky tohoto zranění poškozený zemřel.
Soud konstatoval, že v daném případě došlo ke spáchání uvedeného trestného činu formou nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) trestního zákona a že jednání stěžovatelky za daných skutkových okolností nelze kvalifikovat jako nutnou obranu podle §13 trestního zákona.
Za spáchané jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že výkon uloženého trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let s dohledem. Soud dále stěžovatelce uložil povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou svým jednáním způsobila, a každé tři měsíce navštěvovat probační úřednici Probační a mediační služby se sídlem v Hradci Králové a podávat jí zprávu o způsobu úhrady způsobené škody a o svém dalším řádném životě ve zkušební době. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním stěžovatelky i příslušného státního zástupce. Vrchní soud v Praze obě odvolání svým usnesením ze dne 3. 4. 2002, č. j. 8 To 34/02-509, ve smyslu ustanovení §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
Stěžovatelka rozhodnutí obou stupňů napadla dovoláním, které odůvodňuje tím, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávného právního posouzení provedených důkazů. Nejvyšší soud dovolání svým usnesením ze dne 11. 9. 2002, č. j. 3 Tdo 267/2002-550, odmítl s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. b) a e) trestního řádu poté, co shledal, že v případě projednávaného návrhu bylo dovolání podáno zčásti z důvodů, které zákon nepřipouští, zčásti neopodstatněně.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozvádí hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy ve vztahu ke konstatované formě zavinění a okolnostem, za nichž k činu došlo. Podle jejího soudu bylo nutno posoudit skutkovou situaci jako nutnou obranu podle §13 trestního zákona. Zjevnou nepřiměřenost jejího obranného jednání obecné soudy dovodily podle jejího názoru toliko z velikosti nože, síly vedení útoku a skutečnosti, že nůž, který držela původně v levé ruce, uchopila do ruky pravé. Naopak nebyly řádně zhodnoceny okolnosti jako agresivní a brutální útok jejího manžela, který jí způsobil zlomeninu křížové kosti, trvající útok s výhružkami, stupňující se útok zcela se vymykající předchozím konfliktům, užití náhodného předmětu k obraně, umístění rány podmíněné zápasem o nůž, dále fakt, že intenzita bodnutí odpovídala momentální vypjaté situaci, přičemž nešlo o sílu uvažovanou nebo záměrně vynaloženou, a konečně psychické vypětí a její subjektivní stav. V případě, že by soud dospěl k jiným závěrům o jejím zavinění, měl její jednání posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 a 3 trestního zákona, přičemž by bylo její jednání posouzeno jako trestný čin spáchaný v nutné obraně, která zakládá vyloučení trestní odpovědnosti.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Krajský soud v Hradci Králové, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Předseda senátu 9 T Krajského soudu v Hradci Králové odkazuje ve svém vyjádření ze dne 8. 10. 2003 na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Ve vyjádření ze dne 1. 10. 2003 předseda senátu 8 To Vrchního soudu v Praze uvádí, že stěžovatelka svou stížností směřuje výhradně proti právní kvalifikaci svého jednání. Domnívá se, že odvolací soud v dané věci neporušil žádná ústavně zaručená základní práva, a navrhuje ústavní stížnost ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Podle vyjádření předsedy senátu 3 Tdo Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003 v posuzovaném případě dovolací soud rozhodl v souladu s trestním řádem a má za to, že nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Domnívá se, že by Ústavní soud měl návrh buď zamítnout, nebo odmítnout ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V minulosti Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelčina základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34).
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.). Z tohoto pohledu nelze konstatovat, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka krácena na svém právu na spravedlivý proces, jak je definuje ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle obsahu spisu Ústavní soud dovodil, že soudy provedly řádným způsobem důkazy, které se nabízely, a přesvědčivě právně zhodnotily skutkové závěry, k nimž dokazováním dospěly.
Podle názoru Ústavního soudu je jádrem problému hodnocení, zda je obecnými soudy zjištěný a stěžovatelkou v řízeních nenapadaný skutkový stav podmíněn úmyslem, jenž zakládá možnost postihnout její jednání jako druh trestného jednání, pokrytého skutkovou podstatou vyjádřenou ustanovením §219 odst. 1 trestního zákona.
Obecné soudy zhodnotily subjektivní stránku trestného jednání stěžovatelky podle ustanovení §4 písm. b) trestního zákona, jež vyjadřuje volní a intelektuální složku zavinění ve formě nepřímého úmyslu za pomoci dvou okolností - pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a dále, že pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.
Použila-li stěžovatelka ke své obraně nože, pak musela vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna proto volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže stěžovatelka použila nože vědomě, rozhodla se jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že své jednání realizovala se znalostí věci, proto je naplněna i složka srozumění s následkem, který může nastat, jak vyplývá z citovaného ustanovení §4 písm. b) trestního zákona.
Pokud jde o kvalifikaci stěžovatelčina jednání jako nutné obrany ve smyslu §13 trestního zákona, má Ústavní soud za to, že argumentace ústavní stížnosti směřuje pouze k některým argumentům, které byly obecnými soudy v řízení použity. Fakt, že obranný akt stěžovatelky naplňuje kritérium zjevné nepřiměřenosti způsobu útoku, jak je uvádí druhá věta ustanovení §13 trestního zákona, již soud prvního stupně dovodil nejen délkou čepele použitého nože a jeho přechycením z levé do pravé ruky, ale také například tím, že v době užití nože již stěžovatelka věděla, jaký nástroj má v ruce, mohla proto volit i za daných časových okolností jiný způsob jeho použití (například směřováním proti jiné části těla manžela). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že reálným zhodnocením situace musela stěžovatelka dospět k závěru, že jí nehrozí smrt nebo skutečně vážná újma. Ta by mohla vést k ospravedlnění použití nože v intenzitě, která nastala. Podstatnou je rovněž skutečnost, že podle názorů znalců bylo zranění manžela způsobeno velkou intenzitou působeného násilí a že k mechanismu vzniku poranění nemohlo dojít způsobem, který stěžovatelka uvádí, tj. že při přetahování o nůž nevydržela manželův tah, jímž vedl nůž ke svému tělu, povolila, a tak manžel sám nůž do těla zabodl. Znalci však uvedli, že člověk, zvláště pak člověk s dobře vyvinutou svalovinou horních končetin, není schopen takového ohnutí v levém loketním kloubu, které by umožnilo proniknutí čepele nože drženého v pravé ruce druhé osoby do levé poloviny hrudníku pod úhlem a do takové hloubky, jak k tomu došlo. I za situace, kdy obecné soudy zvážily další okolnosti manželova útoku a vzaly v úvahu snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností stěžovatelky, tak jak je konstatovali znalci, nedospěly k závěru, že její obranná reakce byla přiměřená. Po zhodnocení všech těchto argumentů Ústavní soud uvádí, že se obecné soudy vyrovnaly provedenými důkazy i právním hodnocením se zákonnými kritérii nutné obrany.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatelky je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo případně k porušení práva na spravedlivý proces nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu