ECLI:CZ:US:2011:2.US.781.10.1
sp. zn. II. ÚS 781/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 1. září 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 ve věci ústavní stížnosti 1. M. Č., 2. M. M. a 3. Z. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2010 č. j. 8 Co 219/2010-540, 8 Co 220/2010, kterým bylo mimo jiné změněno rozhodnutí soudu prvního stupně v částech týkajících se nákladů řízení a vrácení soudního poplatku, a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2010 č. j. 23 C 289/2005-531, jímž bylo přiznáno znalci znalečné, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a města Hluboká nad Vltavou jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2010 č. j. 8 Co 219/2010-540, 8 Co 220/2010 se v části, jíž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 2009 č. j. 23 C 289/2005-525, a v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 3. 2010, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v částech, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení ve vztahu k nim, o nevrácení soudního poplatku a o přiznání znalečného, neboť jimi mělo být zasaženo do jejich ústavních práv garantovaných čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ve spojení s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé rekapitulují příslušná řízení před správními orgány a obecnými soudy, při nichž se, s výjimkou správního senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu, do současné doby nedovolali ochrany svých práv. Poukazují na to, že rozhodnutím správních orgánů o vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu "Kanalizační sběrač Hluboká nad Vltavou - západ", které bylo správním soudem jako nezákonné zrušeno, přičemž věc byla vrácena k novému projednání odvolacímu správnímu orgánu, který následně kolaudační rozhodnutí zrušil, jim byla způsobena škoda. Ve snaze využít všech možností k nápravě závadného stavu podali u Okresního soudu v Českých Budějovicích žalobu na nařízení odstranění neoprávněné stavby dle §135c obč. zák., o níž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, a posléze žalobu o náhradu škody. Rovněž dali podnět příslušnému speciálnímu stavebnímu úřadu - Odboru životního prostředí Magistrátu města České Budějovice k nařízení odstranění nepovolené stavby kanalizačního sběrače, o němž rovněž nebylo doposud rozhodnuto. Nechali si zpracovat znalecké posudky na výši způsobené škody a z opatrnosti podali také žalobu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Aby se vyhnuli možné námitce litispendence a mohli podat žalobu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, vzali žalobu o náhradu škody zpět. O zastavení řízení soud rozhodl až po více jak dvou měsících a opakovaných stížnostech na průtahy.
Stěžovatelé konkrétně nesouhlasí s výrokem usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, a to s druhým odstavcem bodu I, v němž soud přiznal prvnímu žalovanému (dále též jen "vedlejší účastník") náklady řízení proti stěžovatelům, neboť mají za to, že byla ignorována povaha řízení, kdy soud musel nejprve provést řízení o žalobě dle §135c obč. zák. a teprve poté rozhodnout o žalobě na náhradu škody. Soudu přitom nic nebránilo o žalobě dle §135c obč. zák. dávno rozhodnout. Protože bylo zřejmé, že konec tohoto řízení je v nedohlednu, vzali žalobu o náhradu škody zpět, aby svůj nárok mohli uplatnit u jiného soudu v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Mají proto za to, že nezavinili zastavení řízení. První žalovaný své náklady řízení nadto nijak nespecifikoval, a krajský soud tak rozhodl libovolně.
Stěžovatelé také namítají, že odvolání vedlejšího účastníka, které bylo soudu doručeno dne 6. 1. 2010, jim nebylo v rozporu s referátem předsedy senátu zasláno k vyjádření. Byla jim tak odňata možnost vyjádřit se k němu a uplatnit své námitky a argumenty. Tím byl porušen občanský soudní řád v ustanovení §210 odst. 1 druhé věty a ústavní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 3 a 4 Ústavy a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy ukládajících povinnost příslušným orgánům veřejné moci rozhodovat o právech stěžovatelů v rámci zákona při šetření jejich základních lidských práv, včetně jejich práva na spravedlivý proces, a zakotvujících princip rovnosti zbraní, zásadu kontradiktornosti a dvojinstančnosti řízení a právo na účinný právní prostředek nápravy.
Stěžovatelé uplatňují námitky také proti výroku o nevrácení soudního poplatku z žaloby o náhradu škody. Zejména tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo ve výroku o vrácení soudního poplatku napadeno odvoláním, a tudíž nabylo právní moci.
Stěžovatelé brojí i proti přiznání znalečného. Zdůrazňují, že z posudku znalce a jeho vyúčtování znalečného ani z napadeného usnesení není patrno, že by se jednalo o částečný posudek. Dle jejich názoru by měl nárok znalce na odměnu vzniknout až po odevzdání úplného, bezvadného a včas podaného posudku.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Okresní soud v Českých Budějovicích a Krajský soud v Českých Budějovicích a vedlejší účastník řízení město Hluboká nad Vltavou.
Okresní soud v Českých Budějovicích se vyjádřil k průtahům znalce v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku, které považuje za odůvodněné. Neshledal proto žádný důvod ke krácení jeho odměny za vypracovaný znalecký posudek, přičemž znalcem účtovaná odměna byla posouzena jako přiměřená.
Krajský soud v Českých Budějovicích odkázal na důvody svého rozhodnutí a vyslovil názor, že jím žádné tvrzené ústavní právo stěžovatelů neporušil.
Město Hluboká nad Vltavou poté, co se podrobně vyjádřilo k důvodnosti žaloby stěžovatelů, připomnělo, že pokud stěžovatelé vzali v průběhu řízení část žaloby, která se týkala náhrady škody, zpět, museli si být vědomi následků, které s takovým procesním úkonem spojuje zákon. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto považuje za správné. K výtce o nespecifikaci požadavku na náhradu nákladů řízení uvedlo, že výši náhrady nákladů řízení určí soud dle příslušných ustanovení náhradové vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, aniž by takto požadované náklady musely být přesně specifikovány.
V replice na podaná vyjádření stěžovatelé především argumentují tvrzeními vedlejšího účastníka k meritu věci. K nákladům řízení poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 414/10 ze dne 8. 4. 2010 (N 81/57 SbNU 85).
Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 C 289/2005 bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou podanou proti vedlejšímu účastníkovi a dalším dvěma žalovaným domáhali jednak odstranění stavby kanalizačního sběrače z jejich pozemků ve smyslu §135c občanského zákoníku, jednak náhrady škody ve výši 300 000 Kč. Následným podáním vzali žalobu o náhradu škody zpět. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2009 č. j. 23 C 289/2005-525 bylo řízení o náhradu škody zastaveno (výrok I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok II) a že po právní moci usnesení bude stěžovatelům vrácen soudní poplatek ve výši 12 000 Kč. Dalším usnesením ze dne 4. ledna 2010 č. j. 23 C 289/2005-531 soud přiznal v řízení o odstranění stavby znalci Ing. P. P. znalečné ve výši 9 744,60 Kč. Proti výroku II usnesení o zastavení řízení podal odvolání vedlejší účastník a proti usnesení o přiznání znalečného podali odvolání stěžovatelé. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením, kterým usnesení soudu prvního stupně (vyjma výroku I, kterým bylo zastaveno řízení, a části výroku II o nákladech řízení mezi stěžovateli a druhým a třetím žalovaným, které zůstaly odvoláním nedotčeny) změnil tak, že stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na nákladech řízení o náhradu škody před soudem prvního stupně částky, a to tak, že první stěžovatel zaplatí částku 15 330 Kč, druhý a třetí stěžovatel rukou společnou a nerozdílnou zaplatí částku 30 660 Kč, vždy do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka, dále rozhodl, že zaplacený soudní poplatek z žaloby ve výši 12 000 Kč se stěžovatelům nevrací, a vedlejšímu účastníku přiznal náklady odvolacího řízení (viz výrok I usnesení odvolacího soudu). Výrokem II potvrdil usnesení o přiznání znalečného.
Z obsahu spisového materiálu dále Ústavní soud zjistil, že dle pokynu soudce na č. l. 533 mělo být odvolání vedlejšího účastníka proti nákladovému výroku usnesení soudu prvního stupně doručeno k vyjádření zástupci stěžovatelů a ostatním žalovaným. Na stejném č. l. jsou vylepeny doručenky potvrzující řádné doručení tohoto odvolání žalovaným Vodovody a kanalizace Jižní Čechy, a. s., a MANE STAVEBNÍ, s. r. o. Doručenka od zástupce stěžovatelů zde chybí. Na č. l. 548 je žádost zástupce stěžovatelů ze dne 26. února 2010 o sdělení, zda a kdy mu bylo zasláno předmětné odvolání vedlejšího účastníka s tím, že stejnopis odvolání neobdržel a ve spisu se o tom nenachází žádný záznam či doklad. Na č. l. 549 je pokyn ze dne 2. března 2010 k doručení předmětného odvolání zástupci stěžovatelů a je zde vylepeno potvrzení o jeho doručení do datové schránky zástupce dne 2. března 2010.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje výjimečně, např. když zjistí, že došlo podstatným způsobem k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Rozhodování o nákladech řízení je totiž integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotven v ustanovení §18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá do řady jeho ustanovení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), nález sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), nález sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83)]. Pro obecné soudy z něj vyplývá mj. povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany. Tato povinnost však nebyla v předmětném řízení respektována.
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyplývá zjištění, že stěžovatelé coby žalobci se k odvolání prvního žalovaného nevyjádřili, přičemž stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že se o odvolání nedozvěděli, neboť jim nebylo doručeno. Jejich tvrzení nasvědčuje okolnost, že ve spisu není vylepena doručenka potvrzující řádné doručení tohoto odvolání zástupci stěžovatelů, i další postup soudu prvního stupně, který po písemném upozornění zástupce stěžovatelů poté, co mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu, mu předmětné odvolání dodatečně zaslal.
Otázka doručování odvolání ostatním účastníkům řízení je upravena v ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., z něhož vyplývá, že nejde-li o případy uvedené v §208 nebo 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.
Ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona sice nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřujících proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Také situace, kdy se účastník v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit - pokud lze očekávat, že jeho vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193), sp. zn. I. ÚS 3/11 ze dne 14. 6. 2011 (N 111/61 SbNU 647) a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud ani v nyní projednávané věci nemá důvod na svých dřívějších závěrech cokoli měnit. Tím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejšího účastníka (v němž bylo požadováno přiznání nákladů řízení s tvrzením, že stěžovatelé zavinili, že řízení muselo být zastaveno) stěžovatelům, kteří zaujímali k argumentům vedlejšího účastníka nesouhlasný postoj, odňal jim možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil jim tak se k němu vyjádřit, případně realizovat svá další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, který odvolacím námitkám přisvědčil a o nákladech řízení rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatele na jejich procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatelů na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stran výroku, kterým odvolací soud změnil i rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku tak, že zaplacený soudní poplatek z žaloby ve výši 12 000 Kč se stěžovatelům nevrací, má nadto Ústavní soud za to, že uvedený výrok neměl být odvolacím soudem přezkoumáván, neboť nebyl odvoláním napaden a nejedná se o výrok akcesorický ve vztahu k napadenému výroku o nákladech řízení. Pokud jej odvolací soud přesto změnil, porušil rovněž čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, aniž by se zabýval dalšími námitkami stěžovatelů a předjímal tím výsledek odvolacího řízení, napadenou část usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
Pokud jde o napadené usnesení o přiznání znalečného, potvrzené výrokem II napadeného usnesení odvolacího soudu, v této části neshledal Ústavní soud ústavní stížnost opodstatněnou. Nezjistil žádné pochybení, které by mělo ústavněprávní význam, neboť obecné soudy jasně uvedly, z čeho znalečné sestává a na základě jakého právního předpisu bylo stanoveno. Odvolací soud se nadto vypořádal se všemi námitkami, které jsou obsaženy i v ústavní stížnosti a vysvětlil, proč nelze za procesně nesprávný postup či vadu řízení hodnotit skutečnost, že o znalečném soud rozhodl přesto, že může jít zatím pouze o část účtované odměny a výdajů znalce, přičemž je rozhodné, že znalec splnil svůj znalecký úkol a zadané otázky zodpověděl.
Je vhodné také poukázat na rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), v němž se Ústavní soud vyslovil k povaze rozhodnutí, kterým obecný soud ustanovuje znalce dle §127 o. s. ř. či následně rozhoduje o znalečném dle §139 odst. 2 o. s. ř., jakož i ke způsobilosti těchto rozhodnutí zasáhnout do základních práv účastníků řízení. Vycházeje z toho, že jde o rozhodnutí nemeritorní povahy, vyslovil, že samotným vydáním těchto usnesení stěžovatel nemohl být a ani nebyl na svých ústavně zaručených právech dotčen. K zásahu do těchto práv by mohlo dojít za splnění dalších podmínek až teprve v případě, že by stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení, z čehož plyne, že teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by mohlo být na újmu práv stěžovatele. Napadené usnesení o přiznání znalečného v dosud neskončeném řízení tedy není samo o sobě způsobilé zasáhnout do oblasti ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost proti rozhodnutím o znalečném odmítnout jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.].