ECLI:CZ:US:2007:2.US.789.06.1
sp. zn. II. ÚS 789/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 27. září 2007 sp. zn. II. ÚS 789/06 ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. Č. proti příkazu soudkyně Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. Nt 913/2004 ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice stěžovatele a jeho kanceláře a proti postupu policejního orgánu ve stěžovatelově věci vedené pod ČTS: PSC-2150/OHK-2004.
I. Příkaz soudkyně Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. Nt 913/2004 se ruší.
II. Policii České republiky se přikazuje zničit ze spisu ČTS: PSC-2150/OHK-2004 záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu pořízené v listinné podobě na základě příkazu soudkyně Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. Nt 913/2004.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. prosince 2006 se stěžovatel domáhá zrušení příkazu soudkyně Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. Nt 913/2004 k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu účastnických stanic stěžovatele a jeho kanceláře a dále toho, aby mu policejní orgán podal informace o takto zjištěných záznamech a aby na jeho výzvu tyto záznamy zničil nebo aby přímo tyto záznamy zničil. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 13 a 36 a navazujících Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že záznam telekomunikačního provozu advokáta podle něj není možný, pokud se jedná o hovory mezi advokátem a klientem. Z toho vyvozuje, že je možné provádět odposlech telekomunikačního provozu advokáta jen v době jeho trvání, aby mohl být kdykoliv přerušen a všechny záznamy o neoprávněném odposlechu okamžitě zničeny. Není tedy možné až následné vyhodnocování pořízeného záznamu anebo záznamu o uskutečněném provozu jako v posuzovaném případě. Dále namítá, že příkaz soudu neumožňuje žádnou obranu tomu, do jehož práv bylo zasaženo, a to ani ex post, pokud se poškozená osoba o zásahu náhodně nedozví, jako se to stalo v daném případě. Pouze v případném trestním řízení před soudem dochází k přezkumu takového opatření, avšak jen jeho formální stránky. V daném případě je odůvodnění rozhodnutí soudu pouhým přepisem návrhu bez vlastní argumentace. Navrhovaných opatření ve vztahu k orgánům veřejné moci se stěžovatel domáhá s ohledem na to, že mu není znám celý rozsah zjištěných skutečností o jeho telekomunikačním provozu.
II.
Podklady
3. Z vlastní úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel je advokátem, který nejpozději od roku 2001 právně zastupuje F. O. K. v občanskoprávních sporech, v nichž se jeho klient domáhá po České republice a mnoha jiných osobách vydání různých nemovitostí, resp. domáhá se určení, že je vlastníkem těchto nemovitostí, a to u okresních soudů v České Lípě, Děčíně, Hradci Králové, Chrudimi, Kladně, Litoměřicích, Pardubicích, Praze 1, Rakovníku a Ústí nad Orlicí. Valná většina těchto soudních sporů doposud nebyla pravomocně skončena. Podstata argumentace, kterou stěžovatel za svého klienta uplatňuje, tkví převážně v popírání legálnosti aplikace dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, v jeho případě.
4. Ze spisu Policie České republiky, Správy Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ČTS: PSC-2150/OHK-2004 a ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. Nt 913/2004 Ústavní soud zjistil, že v průběhu roku 2004 byly policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení týkající se prověřování podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, které bylo spatřováno v tom, že v žalobách stěžovatel zpochybňoval podmínky konfiskace majetku F. O. K. tím, že úmyslně zamlčoval nebo uváděl neúplně známé podstatné skutečnosti týkající se určení národnosti a podmínek konfiskace, čímž se měl snažit uvést státní orgány v omyl nebo využít jejich omylu a tím neoprávněně získat majetek jiných osob ve prospěch svého klienta.
5. V předmětném trestním řízení byl na žádost policejního orgánu vydán soudkyní Okresního soudu Praha-východ dne 27. dubna 2004 pod č. j. Nt 913/2004-3 příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice stěžovatele a jeho kanceláře za období od 26. ledna do 26. dubna 2004. Na základě tohoto příkazu získal policejní orgán dva kusy CD nosičů s údaji o telekomunikačním provozu, které byly policejním orgánem 8. prosince 2004 zničeny. Dále byly takto získány listinné výpisy, které jsou založeny na č. l. 314-334 a 336-405 spisu Policie České republiky, Správy Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ČTS: PSC-2150/OHK-2004.
6. Policejní orgán po ukončení prověřování naznal důvodnost trestního stíhání stěžovatele pro pokus trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Dozor nad tímto trestním řízením vykonávala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze z odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, které její vedoucí v rámci dohledu uložil, aby po prošetření okolností nezrušila usnesení o zahájení trestního stíhání, pokud bude mít procesní náležitosti. Nato všichni státní zástupci uvedeného odboru odmítli splnit uvedený pokyn pro jeho nezákonnost. V mezidobí byla provedena ve věci dohledová prověrka státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V jejím rámci bylo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze uloženo, aby zrušilo usnesení o zahájení trestního stíhání v této věci a věc odložilo, pokud policejní orgán takové usnesení vydá, a to pro rozpor se zákonem. Protože tento pokyn nebyl splněn, byl výkon dozoru Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze odejmut a přikázán státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství. Nato byla věc usnesením policejního orgánu ze dne 28. dubna 2006 odložena.
7. Policejní spis v této věci byl následně vyžádán Okresním soudem v České Lípě k řízení ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 674/2001, týkající se žaloby klienta stěžovatele proti městu Kamenický Šenov, kde se s ním dne 8. října 2006 seznámil stěžovatel.
III.
Vyjádření účastníků řízení
8. Okresní soud Praha-východ sdělil, že příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu byl vydán k žádosti policejního orgánu poté, co tato žádost byla shledána důvodnou.
9. Policie České republiky uvedla, že veškeré úkony byly v daném řízení prováděny v souladu s trestním řádem, pod dozorem státních zástupců. Informace, které policejní orgán získal na základě příkazu k zajištění údajů o telekomunikačním provozu, nebyly žádným způsobem využity a elektronické nosiče s těmito informacemi byly v souladu s §88 odst. 5 trestního řádu zničeny. Listina, která to prokazuje, byla přiložena. Tyto informace nadále existují ve formě listinných výpisů ve spise, odkud je možné je vyjmout a zničit. Poukazuje na to, že ve vztahu k policejnímu orgánu je návrh na zrušení příkazu soudu nerealizovatelný. Konečně uvádí, že ačkoliv stěžovateli coby osobě k tomu neoprávněné nebylo ze strany policejního orgánu umožněno nahlédnout do spisu, seznámil se s jeho obsahem jako "zúčastněná osoba" v řízení vedeném Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 9 C 674/2001 o žalobě F. O. K. proti městu Kamenický Šenov, a to dne 8. října 2006.
10. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že ve věci příkazu k zajištění údajů o telekomunikačním provozu jím nebyla prováděna žádná aktivita, neboť v té době byly procesní úkony realizovány státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze, a proto se v tomto ohledu nepovažuje za vedlejšího účastníka řízení. Zdůrazňuje však, že v této věci předmětným příkazem nebyl sledován telekomunikační provoz stěžovatele jako obhájce F. O. K., nýbrž jako podezřelého, a proto na tento případ nelze aplikovat §88 odst. 1 alinea tertia trestního řádu, kterého se stěžovatel dovolává. K vlastnímu prověřování stěžovatele uvedlo, že zahájení úkonů trestního řízení nepovažuje za nezákonné, neboť jeho cílem bylo vyhodnotit skutkové okolnosti vážící se k badatelské činnosti stěžovatele a k údajům, které jsou předkládány soudům v občanskoprávním řízení ve věcech, v nichž stěžovatel zastupuje F. O. K. Rozsah a způsob tohoto prověřování pak byl v souladu se zákonným vymezením. Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že nezná bližší podrobnosti vztahující se k zajištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, a to s ohledem na postoupení spisového materiálu Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Ve vztahu k takto získaným údajům má za to, že je dána analogie s ustanovením §88 odst. 5 trestního řádu, podle něhož je nutno po odložení trestní věci záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu zničit ať už z vlastního rozhodnutí, nebo z podnětu stěžovatele. Pokud by policejní orgán zničení neodmítal, byla by tedy ústavní stížnost podle něj předčasná. Návrh na poskytnutí získaných informací pak nemá oporu v zákoně, neboť stěžovatel není osobou disponující tímto oprávněním podle §65 odst. 1 trestního řádu. Důvodem vlastního prověřování nebyl poznatek o využití ústavně zaručeného práva F. O. K. uplatnit jeho nárok u soudu, nýbrž podezření, že při uplatňování uvedených nároků nepostupoval stěžovatel způsobem vyplývajícím z §1 občanského soudního řádu. Ačkoliv byly totiž stěžovateli známy důkazy jednoznačně prokazující neoprávněnost majetkových nároků F. O. K. z hlediska podmínek konfiskace dle tzv. Benešových dekretů, "tyto důkazy vědomě v rozporu s procesní povinností pravdivosti a dobrými mravy nevzal v úvahu a uplatnil u soudu nárok na určení vlastnictví na základě vědomě nepravdivé argumentace", přičemž tak učinil v úmyslu sebe nebo jiného obohatit. V žádném případě se přitom nejednalo o vyšetřování, jak uvádí stěžovatel. Aktivita tohoto státního zastupitelství přitom postrádala konsekvence s jakýmkoliv konkrétním občanskoprávním řízením, a proto nemohla představovat narušení rovnosti účastníků řízení v něm.
12. V replice k těmto vyjádřením poukazuje stěžovatel na to, že má s ohledem na své procesní postavení nadále možnost seznámit se s obsahem policejního spisu jen v souvislosti s tím, že je zástupcem F. O. K. v řízení, kde je tento spis prováděn jako důkaz. Z toho důvodu jsou s ohledem na princip veřejnosti soudního řízení nadále třetím osobám přístupné údaje o jeho telekomunikačním provozu, jež jsou součástí advokátního tajemství. Z toho vyvozuje, že dispozice s uvedenými údaji není v moci policejního orgánu. Vzhledem k tomu upravil svůj návrh tak, že se nadále domáhá předání kopie záznamů o svém telekomunikačním provozu, pořízené policejním orgánem, a zničení originálů ve lhůtě třiceti dnů od vydání nálezu.
IV.
Formální náležitosti
13. Ještě předtím než se Ústavní soud začne zabývat podstatou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti návrhu. V posuzovaném případě se stěžovatel o příkazu soudu a o existenci záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu dozvěděl dne 8. října 2006, a proto je jeho ústavní stížnost podána v zákonem stanovené lhůtě. Byla sepsána advokátem v dostatečném počtu stejnopisů a z jejího obsahu vyplývá argumentace vztahující se k tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv. Je navrhováno zrušení příkazu soudkyně Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. dubna 2004 a dále vydání kopie získaných záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu a jejich následné zničení, neboť dle stěžovatele jde o jiný zásah orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv.
14. Ústavní soud tedy konstatuje, že ve vztahu k návrhu na zrušení příkazu soudkyně Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. dubna 2004 a zničení záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu získaných na jeho základě splňuje ústavní stížnost potřebné formální náležitosti. Návrh stěžovatele na vydání kopií záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu však nezapadá do koncepce, podle níž je Ústavní soud v případech tzv. jiných zásahů orgánů veřejné moci oprávněn zakázat pokračování protiústavního jednání a přikázat obnovení stavu před porušením ústavně zaručených základních práv a svobod, resp. požaduje uložení povinnosti nad takto zákonem vymezený rámec. Proto byl posledně uvedený návrh odmítnut podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
V.
Právní východiska
15. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána (sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111).
16. Soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie o základových stanicích zajišťujících hovor. Tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Jestliže ústavní pořádek připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování (sp. zn. II. ÚS 502/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 11, aj.).
17. Tyto záruky představuje především soudní kontrola, tedy nezbytnost soudního příkazu k zásahu do práva podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod v oblasti telekomunikací podle §88 a 88a trestního řádu. V té souvislosti je nutno opětovně připomenout, že i v trestním řízení je úkolem soudů poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům (srov. sp. zn. II. ÚS 93/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 75), a to i právům a svobodám zaručeným ústavním pořádkem, jak bylo uvedeno výše. Soudní kontrola přitom musí být důsledná a efektivní, zejména s ohledem na povahu daného řízení, které nepředpokládá účast protistrany před rozhodnutím soudu. Úloha soudu je tedy i ve "vyvažování" procesní situace a je nepřípustné, aby se soud dostal do pozice pouhého "pomocníka" veřejné žaloby, protože musí být vždy nestranný. V praktické podobě se efektivita soudní ochrany projevuje v odůvodnění soudního příkazu, které odpovídá jak požadavkům zákona, tak ústavním principům, z nichž zákonné ustanovení vychází.
18. Podle obecně uznávaného výkladu obsahem příkazu podle §88a odst. 1 trestního řádu musí být kromě obecných náležitostí uložení sdělení konkrétních údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu s odkazem na konkrétní ustanovení speciálního zákona, údaj o sledovaném období, údaj o majiteli či uživateli příslušné telefonní či jiné stanice, účel zjišťování údajů, a to zejména ve formě údajů o trestném činu, pro který se trestní řízení vede, údaj o konkrétním oprávněném orgánu činném v trestním řízení a údaj o způsobu sdělení požadovaných údajů (Šámal, P., a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 684. bod 9).
19. Účel zjišťování údajů podle §88a odst. 1 trestního řádu je nutno zkoumat s ohledem na to, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, a to jako na podstatné okolnosti mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu. Tato kritéria totiž předpokládají, že je dána legitimita zásahu do práva na respektování soukromého života, namísto aby se posuzovala přítomnost kritérií opodstatňujících tento zásah. Vždy je tedy nutné účel zjišťování údajů podle §88a odst. 1 trestního řádu posuzovat s ohledem na to, zda se jedná o nezbytný zásah v legitimním veřejném zájmu a zda se jedná o zásah přiměřený sledovanému cíli [srov. čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].
20. Řízení k náležitému zjištění trestných činů a spravedlivému potrestání jejich pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu) je obecně legitimním veřejným zájmem opodstatňujícím zásah do práva na ochranu tajemství přepravovaných zpráv, neboť jeho podstatou je přenesení odpovědnosti za postihování nejzávažnějších porušování základních práv a svobod fyzickými a právnickými osobami z osob poškozených na stát. Je věcí soudu, aby se v každém jednotlivém případě přítomností tohoto legitimního zájmu konkrétně zabýval, a to i s přihlédnutím k jiným ústavně chráněným základním právům a svobodám nebo jiným ústavně chráněným hodnotám. I v řízení podle §88a odst. 1 trestního řádu je tedy nutné zkoumat opodstatněnost vedení příslušného trestního řízení. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, že byl spáchán trestný čin, tj. pokud byly teprve zahájeny úkony trestního řízení, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké skutečnosti se takový závěr opírá. Pouhé trestní oznámení samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze důvodné podezření dovozovat, a opírá se tudíž jen o spekulativní úvahu, nepostačuje k nařízení odposlechů, neboť nepostačuje ani k zahájení řízení k objasnění a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle §158 trestního řádu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. května 2007, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 88). Nezbytnost zkoumání, zda žádost o vydání příkazu podle §88a odst. 1 trestního řádu byla podána v řádně zahájeném trestním řízení, vyplývá přímo z čl. 13 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, a je nerozhodné, že se o této povinnosti výslovně nezmiňuje i zákon. Z hlediska ústavně chráněných základních práv je nepřípustné, aby zahájení úkonů k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle §158 odst. 3 trestního řádu, např. ve formě odposlechů bylo zneužíváno jako prostředku k teprve dodatečnému opatřování podkladů pro tento postup, tj. samotné důvodnosti podezření.
21. Z mezí ústavnosti přitom vybočuje postup, při němž ve fázi před zahájením trestního stíhání, kdy ještě není jasně vymezen skutek ani stanoven okruh osob podezřelých, provedla policie úkon upravený v hlavě čtvrté trestního řádu jako každý úkon, aniž by přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, proč provedení úkonu nebylo možné odložit na pozdější stadium trestního řízení. Výraz "zejména" použitý v zákonném ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu znamená, že výčet úkonů, k nimž je dle citovaného ustanovení policejní orgán oprávněn, je demonstrativní. Provedení úkonů upravených v ustanovení v rámci hlavy čtvrté trestního řádu, označené marginální rubrikou "zajištění osob a věcí", nelze v této časové fázi trestního řízení provést jinak než jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon (sp. zn. II. ÚS 298/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 196).
22. V této souvislosti je také třeba připomenout, že trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za "ultima ratio", tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. V právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (sp. zn. I. ÚS 4/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42, aj.).
VI.
Závěry ve vztahu k napadenému rozhodnutí
23. V nyní posuzovaném případě byla žádost o vydání příkazu podle §88a odst. 1 trestního řádu podána v řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, tedy v řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu. Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona byl spatřován v tom, že stěžovatel v žalobách podaných jménem svého klienta zpochybňuje podmínky konfiskace jeho majetku zejména tím, že vědomě zamlčuje jemu známé podstatné skutečnosti či je uvádí neúplně v úmyslu uvést třetí osoby (včetně státu) v omyl nebo využít jejich omylu a tím pro svého klienta získat konfiskovaný majetek. Policejní orgány v žádosti o vydání předmětného soudního příkazu rovněž konstatovaly, že "z dosud získaných materiálů lze vyvozovat ovlivňování žalovaných stran, zejména starostů malých obcí, či některých státních úředníků". Dlužno dodat, že posledně uvedený údaj nemá žádnou oporu v policejním spise, a je tedy pouhou spekulací. V žádném případě přitom policejní orgán neuváděl, že by se jednalo o úkon neodkladný nebo neopakovatelný.
24. Příkaz ze dne 27. dubna 2004, vydaný soudkyní Okresního soudu Praha-východ, obsahuje označení žádajícího policejního orgánu, označení jím vedeného trestního řízení, označení trestného činu, popis vytýkaného skutku, označení telefonních stanic a jejich uživatele, sledované období a konečně závěr: "Vzhledem k tomu, že jde o objasnění skutečností důležitých pro trestních řízení a vyhodnocením získaných informací by bylo možno zjistit tyto skutečnosti, soud návrhu vyhověl v rozsahu uvedeném shora.". Z toho lze vyvodit, že se soud nezabýval ani otázkou, zda trestní řízení bylo řádně zahájeno, tedy o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se stěžovatel mohl dopustit trestného jednání, jak bylo vyloženo shora, ani tím, k čemu konkrétně je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení třeba, ani proč je možné tento úkon provést jako "obyčejný", a nikoliv neodkladný nebo neopakovatelný. Předmětnému příkazu tudíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem (sp. zn. III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10).
25. Ústavní soud na tomto místě připomíná závěr policejního orgánu, který jej vedl k odložení předmětné trestní věci, totiž že pravidla civilního procesu ukládají účastníkům řízení povinnost vylíčit pravdivě a úplně skutečnosti potřebné pro uplatnění jejich návrhu a navrhovat k tomu důkazy, a že tedy není jejich povinností tvrdit skutečnosti odporující jimi uplatněnému nároku ani navrhovat důkazy v tomto směru. Na tento právní závěr navázala vyčerpávající argumentace státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, obsažená v rozhodnutí o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci. V ní se důsledně vypořádal s problematikou povinnosti pravdivosti tvrzení účastníka civilního řízení s ohledem na ustálené názory teorie a obecných soudů se závěrem, že stěžovatel skutečně neměl při zastupování svého klienta povinnost uvádět jím zjištěné skutečnosti, které by umožnily vyhrát spor protistraně, a že jednání v tomto ohledu není porušením pravidel civilního procesu, natož jednáním postižitelným trestně (s. 7-10). Tuto argumentaci lze přitom považovat ze shora vyložených ústavněprávních východisek za ústavně souladnou. Ústavní soud k tomu dodává, že kontradiktornost řízení (ať už civilního, nebo trestního) ve své podstatě vychází z premisy, že názor jednotlivce ohledně vlastního nároku je ze své podstaty vždy subjektivní, stejně jako názor oponenta, který uvedený nárok popírá, přičemž prvek objektivity má v tomto sporu dodat až meritorní rozhodnutí soudu o věci samé podle zásad spravedlivého řízení. Pokud by stěžovatel v postavení advokáta postupoval jinak, dostal by se do rozporu se zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, který mu v ustanovení §16 ukládá povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jimiž není vázán jen, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, a při výkonu advokacie je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich zájmu uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Podle čl. 17 odst. 2 pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky advokát nesmí v řízení uvádět údaje ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta. Obdobně podle čl. 4. 4. etického kodexu advokátů v Evropské unii nesmí advokát nikdy vědomě podat mylné nebo zavádějící informace soudu. Porušení této povinnosti může představovat na prvním místě kárné provinění, avšak nikoliv bez dalšího trestný čin.
26. Konečný závěr policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce, který vedl k odložení předmětné trestní věci, je ryze právní, a proto aby byl učiněn, nebylo nutné opatřovat důkazní materiál v rozsahu 4 384 stran ve třinácti svazcích, obsahující i právní pomoc ze zahraničí, informace zpravodajské služby, jak se to stalo v tomto případě. Policejní orgán, který zahajoval trestní řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, jej dozorující státní zástupce a v neposlední řadě i soudce rozhodující o žádosti policejního orgánu podle §88a odst. 1 trestního řádu při zjevné absenci jakýchkoliv indicií nasvědčujících důvodnosti podezření, že stěžovatel mohl spáchat trestný čin ve smyslu záznamu sepsaného podle §158 odst. 3 trestního řádu, měli možnost již tehdy učinit stejný závěr, který vedl k odložení věci. Je jejich selháním, že tak neučinili, a nelze souhlasit s názorem státních zastupitelství, že předmětná trestní věc byla řádně zahájena. Ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu není postaveno na principu objasňování a prověřování spekulativního tvrzení o spáchání trestného činu, ale jen takových tvrzení, která zakládají důvodné podezření, tedy nejsou pouhou spekulací.
27. K tomu je třeba uvést, že stát v některých civilních věcech, ve kterých stěžovatel zastupuje svého klienta, má postavení žalovaného. V tomto typu řízení vystupuje jako účastník v rovném postavení s ostatními účastníky. K hájení těchto zájmů státu je personálně i finančně ze státního rozpočtu vybavován (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 90/96-23 in SoJ. 2001, 5: 458). Je-li však současně s tímto řízením zahájeno trestní řízení, byť zatím jen ve formě objasňování a prověřování skutečností ještě před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby, aniž však jsou pro takový postup splněny zákonné podmínky v podobě důvodného podezření, logicky to svádí k domněnce, že se stát snaží vylepšit si svoji procesní pozici, a to minimálně získáním informací prostředky orgánů činných v trestním řízení a dalších mocenských složek, nejde-li přímo o pokus o zastrašení druhého účastníka řízení. Takový postup je v demokratické společnosti zcela nepřijatelný a je hodný odsouzení. Přitom nejde o ojedinělý případ, kdy i jinými účastníky civilního řízení, než je stát, je zneužíván institut trestního oznámení k ovlivnění civilního procesu. I když v tomto případu mechanismy státu nakonec zcela správně vedly k odložení trestní věci, je pro demokratický vývoj země varující, že se tak stalo až po masivním, zřejmě i neobyčejně nákladném a zcela zbytečném trestním řízení, které od počátku nemělo být vůbec vedeno.
28. Ústavní soud tedy podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v části týkající se příkazu soudkyně Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. Nt 913/2004 ústavní stížnosti vyhověl. Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu konstatuje, že uvedeným příkazem došlo k porušení čl. 13 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 alinea prima Ústavy České republiky, neboť se soud před jeho vydáním nezabýval ani důvodností trestního řízení, ani konkrétním účelem vyžadovaných informací o uskutečněném telekomunikačním provozu. Ústavní soud si je vědom toho, že odposlechy provedené na základě zrušovaného rozhodnutí byly již provedeny, takže jeho zrušením tomuto následku již nelze zabránit, avšak důsledky tohoto rozhodnutí spočívající v zásahu do osobnostních práv stěžovatele trvají. Proto byl uvedený příkaz podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušen.
VII.
Závěry ve vztahu k "jinému zásahu"
29. Dále se Ústavní soud zabýval návrhem na zničení záznamů o telekomunikačním provozu pořízených policejním orgánem, který směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. S ohledem na charakter záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu představuje jeho existence zásah do základního práva podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod, týkající se konkrétního jednotlivce coby účastníka veřejně dostupné služby elektronických komunikací, bez ohledu na to, zda se trestní řízení vede proti němu, či nikoliv, a zda v něm bude uznán vinným a odsouzen, či nikoliv. Vždy se jedná o záznamy vztahující se k osobní integritě, ke kterým mohou mít za určitých podmínek přístup i jiné osoby a orgány veřejné moci, než kterých se týká trestní řízení, v němž byly provedeny. I v té souvislosti je třeba zvažovat, zda se jedná o zásah nezbytný ve vztahu k dosažení legitimního cíle a o zásah přiměřený onomu legitimnímu cíli (srov. čl. 8 odst. 2 Úmluvy).
30. Ústavněprávní licence k zásahu do osobní integrity, resp. v posuzovaném případě k "produktům" osobní integrity, je oprávněná jen v kvalifikovaném trestním řízení a za splnění stanovených podmínek, jak bylo uvedeno výše. V nyní posuzovaném případě však k řádnému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v důsledku absence efektivní soudní kontroly nedošlo. Orgány veřejné moci tudíž nedisponují oprávněním nakládat s takto vzniklými záznamy. Nejde tedy o záznamy, kterými byly objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. V posuzovaném případě mimoto i sám policejní orgán dospěl k závěru, že je pro dané trestní řízení obsah záznamů nevyužitelný. Proto na danou situaci nejpozději v okamžiku odložení trestní věci dopadalo v plné míře per analogiam ustanovení §88 odst. 5 trestního řádu, ze kterého vyplývá, že je nutno záznamy předepsaným způsobem zničit, a to ve všech formách, v nichž se nacházejí ve spise. Tato povinnost tedy nebyla vyčerpána zničením CD nosičů s uvedenými záznamy, pokud současně zůstaly ve spisu založeny v listinné podobě. Ke zničení má přitom dojít ex officio, a nikoliv až na návrh, jak tvrdí Vrchní státní zastupitelství v Praze, ani v této souvislosti není možno disponovat volnou úvahou, jak by se mohlo jevit z vyjádření Policie České republiky.
31. Protože policejní orgán doposud nezničil záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu stěžovatele, které se v policejním spise nacházejí v listinné podobě, je návrh stěžovatele na jejich zničení opodstatněný. Ústavní soud tedy i v části týkající se návrhu na zničení záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl. Podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán porušil čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 13 Listiny základních práv a svobod tím, že nezničil předmětné záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu, které má v listinné podobě, a proto uložil policejnímu orgánu jejich zničení coby příkaz k obnovení stavu před porušením základních práv stěžovatele, jak je uvedeno ve výroku.
VIII.
Procesní akcesoria
32. Od ústního jednání bylo v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.