ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5223.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5223/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné A. M., zastoupené advokátem, proti povinnému K. Š., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného D. Š., o rozvrhu rozdělované podstaty, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 28 Nc 6007/2003, o dovolání JUDr. J. F., soudního exekutora, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2007, č. j. 10 Co 73/2007-138, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku usnesením ze dne 5. října 2006, č. j. 28 Nc 6007/2003-110, rozhodl, že z rozdělované podstaty ve výši 470 000,- Kč se zčásti uspokojí pohledávka přihlášeného věřitele Finančního úřadu ve F. – M., zajištěná zástavním právem. Soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka přihlášeného věřitele Finančního úřadu ve F. – M., zajištěná zástavním právem, patří stejně jako pohledávka oprávněné, pohledávka přihlášené věřitelky L. O., zajištěná smluvním zástavním právem, a pohledávka soudního exekutora představující náklady exekuce, do třetí skupiny podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž z pohledávek patřících do této skupiny má s ohledem na den vzniku zástavního práva (27. ledna 2002) nejvýhodnější pořadí pohledávka přihlášeného věřitele Finančního úřadu ve F. – M., zajištěná zástavním právem. K její plné úhradě rozdělovaná podstata nestačila, proto byla uspokojena pouze částečně ve výši 470 000,- Kč. Méně výhodné pořadí měly podle data přihlášení pohledávka oprávněné (20. ledna 2003), pohledávka přihlášené věřitelky L. O. (18. června 2002), zajištěná smluvním zástavním právem, a pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce, proto se na ně z rozdělované podstaty nedostalo ničeho. K pohledávce věřitele OSSZ F. – M. soud v rozvrhu nepřihlížel, jelikož byla přihlášena až po dni konání dražby nemovitosti (21. března 2005).
Usnesením ze dne 23. května 2007, č. j. 10 Co 73/2007-138, Krajský soud v Ostravě odvoláním (oprávněné, přihlášené věřitelky L. O. a soudního exekutora) napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal soudní exekutor včas dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pohledávku soudního exekutora, spočívající v nákladech exekuce, nelze řadit do skupiny k pohledávce oprávněného, tj. do skupiny pohledávek podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takový výklad, ačkoliv vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005, je v rozporu s postavením soudního exekutora, tak jak jej upravuje §1 zákona č. 120/2001 Sb. Exekutor je vykonavatelem státní moci a jeho náklady je nutno považovat za náklady státu, které jsou zařazeny do první rozvrhové skupiny podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jiným výkladem by se soudní exekutor dostal do pozice, kdy by exekuční řízení prováděl v podstatě na své náklady. Zvláště paradoxní je to v situaci, kdy je exekutor povinen vyrozumívat všechny zástavní věřitele povinného o konání dražby, a aby se, pokud mají zájem, k dražbě připojili, náklady exekutora se ovšem uspokojí v pořadí až po zástavních věřitelích. Nesystémový je rovněž požadavek, aby soudní exekutor zároveň s návrhem na rozvrhové řízení předložil soudu pravomocný „příkaz k úhradě nákladů“, neboť by mu v tom okamžiku vznikla povinnost odvodu 19 % DPH, která by mu s ohledem na současný postup soudů v těchto otázkách nemusela být vrácena. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žádný z účastníků řízení se k dovolání soudního exekutora nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V dovolatelem nastolené otázce byla rozdílná rozhodovací praxe nižších soudů sjednocena stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. prosince 2007), ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod č. 31. Nejvyšší soud v bodě XVIII. zaujal názor, že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve „třetí“ skupině (§337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Dovolací soud nemá důvod se od tohoto názoru odchýlit.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy; příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán (§87 odst. 4, 88 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb.). Způsob provedení exekuce je stanoven v exekučním příkazu /srov. §47 odst. 1, §48 písm. f) zákona č. 120/2001 Sb./ a je-li jím – jako v souzené věci – prodej nemovitostí, je vymožení nákladů exekuce spjato s rozvrhem, i když pohledávka exekutora režimu přihlášek nepodléhá. Pohledávka exekutora z titulu nákladů exekuce může být ve skupině podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojena až poté, co budou plně uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny.
Pro úplnost je třeba dodat, že změna zákona č. 120/2001 Sb., provedená zákonem č. 347/2007 Sb., s účinností od 1. ledna 2008, na posuzovaný případ nedopadá, neboť v dovolacím řízení zásadně platí, že při posuzování věcné správnosti dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže dovolací soud přihlížet ke změnám v právní úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. 7 Cdo 81/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/1997 pod č. 5 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě neúspěšného dovolatele, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu