ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.121.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 121/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. T., zastoupeného advokátem, proti žalované O., a. s., člen koncernu K. I., a. s., o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku od sp. zn. 8 C 199/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2002, č.j. 16 Co 130/2002-87, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 9. 2000 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně žalobcem spatřovala v tom, že se v posledních šesti měsících dopustil opakovaně porušení pracovní kázně tím, že dne 18. 4. 2000 byl přistižen v ranní směně, jak kouří v prostorách se zvýšeným požárním nebezpečím, a dne 22. 9. 2000 tím, že předčasně opustil pracoviště v odpolední směně v 19,36 hodin.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 36.969,- Kč s 10% z prodlení od 13. 3. 2000 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že dne 18. 4. 2000 v ranní směně sice kouřil, nikoliv však v prostorech se zvýšeným požárním nebezpečím, a že dne 22. 9. 2000 neodešel předčasně z pracoviště, neboť téhož dne měl běžnou ranní směnu, která trvala do 13,45 hod., kterou řádně odpracoval, a déle zůstal na pracovišti jen proto, že na pokyn svého mistra pokračoval v rozpracovaném úkole. Poté, co úkol řádně dokončil, odešel z pracoviště. Rozhodně uvedeného dne nepracoval na odpolední směnu. Protože podle jeho názoru je výpověď neplatná a sdělil žalované, že trvá na tom, aby mu přidělovala dále práci, což žalovaná odmítá, domáhá se náhrady mzdy ve smyslu ustanovení §61 zák. práce.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 4. 4. 2001, č.j. 8 C 199/2000-19, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se žalobce dopustil soustavného méně závažného porušení pracovní kázně, přičemž byl v posledních šesti měsících v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi. Za prokázané považoval, že žalobce porušil pracovní kázeň dne 18. 4. 2000 tím, že při výkonu práce kouřil v místě se zvýšeným požárním nebezpečím. Pro toto porušení pracovní kázně mu bylo dáno písemné upozornění na možnost výpovědi i v případě méně závažného porušení pracovní kázně ve lhůtě šesti měsíců. V této lhůtě, konkrétně dne 22. 9. 2000, žalobce odešel předčasně z pracoviště v průběhu odpolední pracovní směny. Podle názoru soudu prvního stupně neobstálo tvrzení žalobce, že se po ukončení ranní směny zdržel na pracovišti do 19,36 hod. jen proto, že chtěl vyjít vstříc zaměstnavateli a na pokyn mistra pokračoval po pracovní době v rozpracovaném úkole. V řízení bylo totiž prokázáno, že tuto směnu měl žalobce spolu s M. M. odpracovat celou, čímž mělo dojít k nadpracování jiné směny, na kterou měl v úmyslu si vzít náhradní volno. Šlo tedy o postup podle ustanovení §96 odst. 2 zák. práce a nikoliv o nezákonný postup při přidělování práce, jak tvrdí žalobce. Protože shledal nedůvodnou žalobu na určení neplatnosti výpovědi, nemohl se žalobce účinně domáhat ani náhrady mzdy z důvodů neplatného rozvázání pracovního poměru. Usnesením ze dne 24. 5. 2001, č.j. 8 C 199/2000-29, doplnil soud prvního stupně rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu ve Frýdku-Místku náklady státu za svědečné ve výši 1.221,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 9. 2001, č.j. 16 Co 282/2001-43, rozsudek a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nesprávně učinil závěr, že žalobce se dopustil soustavného méně závažného porušení pracovní kázně ve dnech 22. 9. 2000 a 18. 4. 2000 při splnění podmínky, že byl v posledních šesti měsících v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi. Připomněl, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně jde tehdy, dopustil-li se pracovník nejméně tří porušení pracovní kázně, která dosahují intenzity méně závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval toliko porušením pracovní kázně uvedeném na druhém místě výpovědi (neboť ve vztahu k porušení pracovní kázně uvedenému na prvním místě uplynula prekluzivní lhůta), a toto porušení pracovní kázně vyhodnotil z hlediska intenzity, tedy, zda se jedná vzhledem k okolnostem k případu o závažné porušení pracovní kázně či nikoliv.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29. 1. 2002, č. j. 8 C 199/2000-66, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu ve Frýdku-Místku náklady státu ve výši 1.512,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobce se tím, že dne 22. 9. 2000 opustil pracoviště, dopustil závažného porušení pracovní kázně, jak má na mysli ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že žalobce měl uvedeného dne odpolední směnu odpracovat celou, čímž mělo dojít k nadpracování jiné směny, na kterou měl v úmyslu si vzít náhradní volno; proto šlo o práci ve smyslu §96 odst. 2 zák. práce, kdy žalobce nadpracovával (prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu) pracovní volno, které mu měl zaměstnavatel poskytnout na jeho žádost. Považoval za nedůležité, zda žalobce o tuto práci nad stanovenou týdenní pracovní dobu žádal osobně, když podle jeho názoru postačí, že pouze souhlasil s tím, aby o to požádal jeho spolupracovník M. Při hodnocení stupně intenzity uvedeného porušení pracovní kázně přihlížel nejen k tomu, že žalobce měl v úmyslu zkrátit zaměstnavatele tím, že bude čerpat náhradní volno za celou směnu, ač nadpracoval dvě hodiny, ale i k objektivním dopadům tohoto porušení pracovní kázně na pracovní morálku ostatních zaměstnanců. Přitom zohlednil skutečnost, že vztahy na pracovišti, kde žalobce pracoval, nebyly dobré, a to jak vztah žalobce k jeho nadřízenému, tak k jeho spolupracovníkům. Tolerování předčasného opuštění pracoviště žalobcem by nepochybně mělo negativní vliv na pracovní morálku ostatních zaměstnanců a navíc u žalobce nešlo o výjimečnou událost; předčasný odchod žalobce byl zadokumentován již dne 19. 7. 2000. Mimo to byl žalobce hodnocen pouze jako průměrný pracovník.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 5. 2002, č.j. 16 Co 130/2002-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co doplnil dokazování výpisem z raportní knihy, ze které zjistil, že dne 22. 9. žalobce vlastní rukou do této knihy napsal, že „22. 9. I. + II.“, což znamená, že 22. 9. odpracoval první a druhou směnu, usoudil, že tento důkaz v souladu s ostatními důkazy, které provedl soud prvního stupně, svědčí pro jednoznačný závěr, že žalobce dne 22. 9. pracoval i na odpolední směně se souhlasem zaměstnavatele a že bylo jeho povinností tuto směnu odpracovat celou. Za nepravdivé považoval tvrzení žalobce, že dne 22. 9. 2000 pracoval odpoledne jen proto, že měl zájem, aby pracovní úkol byl proveden řádně. Podle názoru odvolacího soudu nemohla obstát ani námitka žalobce, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §118a o.s.ř. Žalobce totiž v návrhu a v průběhu řízení vylíčil všechny rozhodné skutečnosti a v průběhu řízení nevyšlo najevo, že je zde další právně významná skutková okolnost, kterou dosud soud neuvažoval. Ze skutečnosti, že žaloba byla zamítnuta, nelze dovozovat, že by soud věc posoudil jinak, než podle názoru žalobce. Nebylo proto nezbytné, aby soud účastníky poučoval ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §96 odst. 2 zák. práce. Vycházeje z toho, že podle uvedeného ustanovení lze práce nad rámec uvedený v odstavci 1 konat pouze výjimečně, pokud k výkonu takové práce dá souhlas zaměstnanec, vyslovuje domněnku, že je nutno, aby tento souhlas byl učiněn nepochybným způsobem a předem. V řízení však bylo podle dovolatele prokázáno to, že takový souhlas dal spolupracovník svědek M., nikoliv žalobce. Nesouhlasil ani s tím, jak odvolací soud vyložil ustanovení §118a o.s.ř. Podle dovolatelova názoru je povinností soudu prvního stupně, aby zajistil předvídatelnost svého rozhodnutí tím, že ještě před rozhodnutím účastníkům sdělí svůj právní názor, je-li od účastníkova právního názoru odlišný, a tak účastníku umožní reagovat eventuelním doplněním rozhodných skutečností, případně doplněním skutkových názorů. Je přesvědčen, že soud prvního stupně takto nepostupoval a že odvolací soud v rozporu se zákonem dovodil, že povinnost soudu podle ustanovení §118a o.s.ř. nastupuje pouze v případě, vyjde-li najevo skutečnost, která by postavila právní kvalifikaci uplatněného nároku do zcela jiného světla. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 – dále jen „o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním – jak vyplývá z jeho obsahu – rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobu zamítl).
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se žalobce také dovolává.
Žalovaný však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení §96 odst. 2 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. I když uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „mezi ním a zaměstnavatelem nebyla uzavřena dohoda o odpracování odpolední pracovní směny“ a že „nebylo prokázáno, že by zaměstnavatel dal k odpracování této směny příkaz“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „nebyly splněny podmínky ust. §96 odst. 2 zák. práce“, neboť „nebyl povinen odpracovat po řádné ranní směně bez přerušení další odpolední směnu“, a proto se „odchodem z pracoviště nedopustil porušení pracovní kázně“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Jen na okraj dovolací soud připomíná, že zásadní právní význam rozhodnutí by nemohla způsobit dovolatelem tvrzená otázka výkladu §96 odst. 2 zák. práce, ani kdyby ji dovolatel nezpochybňoval z pohledu odlišného skutkového základu. Jak totiž vyplývá z obsahu dovolání, dovolatel spatřuje zásadní právní otázku ve výkladu ustanovení §96 odst. 2 zák. práce, podle kterého „lze práce nad rámec uvedených v odst. 1 tohoto zák. ustanovení konat pouze výjimečně, pokud k výkonu takové práce dá souhlas zaměstnanec“, tedy ve znění účinném od 1. 1. 2001. Soudy však posuzovaly projednávanou věc podle ustanovení §96 odst. 2 zák. práce ve znění do 31. 12. 2000, tedy podle zcela odlišného ustanovení.
Zásadní právní význam rozhodnutí ve věci samé [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] nemůže způsobit ani dovolatelem tvrzená skutečnost, že soud prvního stupně účastníky dostatečně nepoučil podle ustanovení §118a o.s.ř. Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci (žalobce) neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat. Proto ani skutečnost, že žalobce nebyl poučen podle ustanovení §118a o.s.ř. (neboť ho nebylo třeba) nečiní z rozhodnutí takové rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu