ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2975.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2975/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce D. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Uralská č. 770/6, proti žalované Z. O., zastoupené JUDr. Janou Ventovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Tichá č. 3/1224, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 160/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2011 č. j. 23 Co 532, 533/2010-333, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 23.11.1999 domáhal určení, že je vůči němu právně neúčinná darovací smlouva ze dne 25.11.1996 uzavřená mezi Ing. E. V. a žalovanou a týkající se převodu spoluvlastnického podílu ve výši 1/2 nemovitosti, a to "domu čp. 453 a pozemku p.č. 393 o výměře 144 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV pro obec P., k.ú. S. M.". Žalobu odůvodnil zejména tím, že má vůči matce žalované Ing. E. V. pohledávku ve výši 2.218.934,- Kč s příslušenstvím a že dlužnice se tímto úkonem zbavila cenného majetku s cílem znemožnit uspokojení pohledávky žalobce. Jelikož žalovaná je dcerou Ing. E. V., byl učiněn převod vlastnického práva mezi osobami blízkými.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26.10.2005 č.j. 15 C 160/99-81 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.450,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Holomčíka. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má proti matce žalované vymahatelnou pohledávku, která dosud nebyla uhrazena, a že darovací smlouvou byl zkrácen ve své možnosti ji uspokojit. Žalovaná je osoba dlužnici blízká.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.10.2006 č. j 12 Co 301/2006-98 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby zkoumal, zda darovací smlouvou došlo k takovému zmenšení majetku dlužnice, které zkracuje uspokojení pohledávky žalobce, zda pohledávka žalobce již nezanikla a zda žalovaná při náležité pečlivosti mohla poznat, že dlužnice učinila odporovaný úkon v úmyslu zkrátit pohledávku žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 29.4.2010 č.j. 15 C 160/99 - 285 ve znění "doplňujícího" rozsudku ze dne 15.9.2010 č.j. 15 C 160/99 - 313 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 26.975,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Holomčíka. S odkazem na ustanovení §42a občanského zákoníku dovodil, že matka žalované Ing. E. V. uzavřela darovací smlouvu s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávky žalobce, neboť k uzavření darovací smlouvy došlo krátce před tím, než byla žalobci jeho pohledávka soudem přiznána, a převáděné nemovitosti byly jediným majetkem, ze kterého by se žalobce mohl uspokojit. Žalovaná jako osoba blízká nevynaložila žádné úsilí k tomu, aby úmysl své matky zkrátit žalobce jako věřitele poznala.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.2.2011 č. j. 23 Co 532, 533/2010 - 333 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění "doplňujícího" rozsudku a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.760,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Holomčíka. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že "existence vymahatelného plnění ze strany žalobce vůči matce žalované byla spolehlivě doložena", že právní úkon dlužnice zkrátil uspokojení pohledávky žalobce a že k uspokojení jeho pohledávky nemohl být použit jiný majetek dlužnice. Žalované musel být úmysl dlužnice zkrátit uspokojení pohledávky žalobce s ohledem na vzájemné rodinné vztahy znám.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že vymahatelná pohledávka žalobce podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29.2.2000 č.j. 14 C 82/96 - 116 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2000 č.j. 23 Co 385/2000 - 143 ve výši 428.540,- Kč s 16% úrokem ode dne 15.5.1995 do zaplacení se ke dni 29.1.2011 promlčela a přestala být vymahatelnou a že tato pohledávka ke dni rozhodnutí odvolacího soudu zanikla částečně splněním a částečně započtením. Je zároveň toho názoru, že úroky z prodlení, které vznikly po té, co nastaly účinky vkladu darovací smlouvy do katastru nemovitostí, nejsou již vymahatelnou pohledávku ve smyslu §42a odst. 1 občanského zákoníku. Odvolacímu soudu dále vytýká, že dostatečně nezkoumal, zda k uspokojení pohledávky žalobce nemůže být použit jiný majetek dlužnice, když v řízení bylo prokázáno, že na účtu dlužnice blokovaném soudním exekutorem u ČSOB a.s. je částka 55.000,- Kč, že z důchodu dlužnice došlo ke srážkám, jejichž celková výše není známa, avšak jsou dosud deponovány u České správy sociálního zabezpečení, a že nezjišťoval ani movitý majetek dlužnice. Nesouhlasí ani se závěrem, že by nevynaložila náležitou pečlivost ke zjištění úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, neboť z okolností případu je zřejmé, že její matka měla ke dni 5.11.1997 na účtu u Komerční banky a.s. částku 963.564,60 Kč a ke dni 6.5.1998 částku 1.600.000,- Kč, takže nemohlo ke zkrácení věřitele dojít. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 29.4.2010 č. j. 15 C 160/99-285 ve spojení s "doplňujícím" rozsudkem ze dne 15.9.2010 č. j. 15 C 160/99-313 ve věci samé stejně jako v rozsudku ze dne 26.10.2005 č. j. 15 C 160/99-81, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 25.10.2006 č. j. 12 Co 301/2006-98 zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda došlo ke zkrácení věřitele právním úkonem dlužníka tehdy, získal-li dlužník následně (po právním úkonu, kterému věřitel odporuje) majetek, který sám o sobě postačuje k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. Protože otázka, jaká doba je rozhodná pro závěr, zda má dlužník (kromě majetku, který převedl na jiného odporovaným právním úkonem) další majetek, z něhož se věřitel může plně uspokojit, nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé zásadní právní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku dovolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR neshledal dovolání opodstatněným.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudu v tomto směru žalovaná nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že darovací smlouvou ze dne 25.11.1996 převedla Ing. E. V. jako dárce na žalovanou (svou dceru) jako obdarovanou spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 nemovitostí, a to domu čp. 453 postaveném na pozemku p. č. 393 a pozemku p. č. 393, vše zapsáno na LV pro obec P. a katastrální území S. M. u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P.; vlastnické právo ve prospěch žalované bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 25.11.1996. Žalobci byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29.2.2000 č.j. 14 C 82/96-116 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2000 č.j. 23 Co 385/2000 - 143 proti Ing. E. V. přiznána pohledávka ve výši 428.540,- Kč s 16% úrokem ode dne 15.5.1995 do zaplacení; uvedené rozsudky nabyly právní moci ke dni 26.1.2001. K uspokojení této pohledávky byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.6.2008 č. j. 048 Nc 695/2008-61 exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický. Podle předloženého výpisu měla dlužnice na svém účtu u Komerční banky a.s. ke dni 5.11.1997 částku 963.564,60 Kč. Skutečnost, že by na tomto účtu byla ke dni 6.5.1998 složena další částka 1.600.000,- Kč, byla v řízení pouze tvrzena a zůstala nedoložena.
Podle ustanovení §42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst.1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil.
Jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku, je jednou z podmínek odporovatelnosti právního úkonu úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky věřitele. Úmysl zkrátit věřitele v sobě zahrnuje i vědomost dlužníka o tom, že nemá již další dostatečný majetek k uspokojení věřitelových pohledávek (příp. i pohledávek jiných věřitelů). Jestliže se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního úkonu, znamená to, že ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitele. Rozhodným okamžikem pro zjištění dalšího dlužníkova majetku je tedy účinnost odporovaného právního úkonu; týká-li se právní úkon nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Nabyl-li dlužník majetek, z něhož by se věřitel mohl uspokojit, až později, je to nerozhodné, neboť takové zjištění nevypovídá nic o tom, za jakých okolností a z jakého důvodu byl dlužníkem odporovatelný úkon učiněn; z možnosti uspokojení věřitele z majetku dlužníka později nabytého proto není možné úspěšně dovozovat, že by odporovaným právním úkonem dlužník nesledoval (nemohl sledovat) - v době, kdy ho učinil - zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele.
V projednávané věci je odporovatelným právním úkonem darovací smlouva ze dne 25.11.1996, podle níž nastaly právní účinky vkladu práva k témuž dni. V řízení nebylo zjištěno (ani tvrzeno), že by dlužnice Ing. E. V. k tomuto dni vlastnila další majetek, ze kterého by se žalobce jako věřitel mohl uspokojit. Je již nerozhodné, že podle předloženého výpisu měla dlužnice na svém účtu ke dni 5.11.1997 (tedy téměř rok ode dne účinků vkladu darovací smlouvy) částku 963.564,60 Kč. Navíc se jedná pouze o hypotetické finanční prostředky, jejichž stav na účtu dlužnice byl doložen pouze k jedinému dni a které ani na úhradu pohledávky žalobce nebyly použity, jak ostatně dokládá průběh exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 048 Nc 695/2008. Ze stejných důvodů nemůže obstát ani poukaz na finanční prostředky, které byly v rámci tohoto exekučního řízení sraženy z důchodu dlužnice či postiženy na jejím účtu u ČSOB a.s.
Odvolací soud proto správně uzavřel, že k uspokojení pohledávky žalobce nemohl být použit jiný majetek dlužnice; napadený rozsudek je z hlediska tohoto uplatněného dovolacího důvodu správný.
Žalovaná v dovolání dále zpochybňuje vymahatelnou pohledávku žalobce, když namítá, že úroky z prodlení, které vznikly poté, co nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nelze považovat za vymahatelnou pohledávku a že pohledávka ke dni rozhodnutí odvolacího soudu byla jednak promlčena a jednak zanikla (částečně splněním a částečně započtením). Uvedené otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Jak bylo uvedeno výše, vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby - jak správně uvedl také odvolací soud - jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Žalobci byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29.2.2000 č. j. 14 C 82/96-116 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2000 č.j. 23 Co 385/2000-143 proti Ing. E. V. přiznána pohledávka ve výši 428.540,- Kč s 16% úrokem ode dne 15.5.1995 do zaplacení, proto je (rozumí se) vymahatelnou pohledávkou celá přiznaná částka, tedy jistina včetně úroků z prodlení jako jejího zákonného příslušenství (§121 odst. 3 občanského zákoníku).
Jestliže měl dlužník v době, kdy učinil odporem napadený právní úkon, v úmyslu zkrátit své věřitele, není pro rozhodnutí o odpůrčí žalobě samo o sobě významné, zda dlužníkův dluh v době rozhodování o odpůrčí žalobě již (splněním, započtením či jinak) zanikl. Z uvedeného současně vyplývá, že věřitel se může, v důsledku účinků pravomocným soudním rozhodnutím určené odporovatelnosti, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku) vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, jen k uspokojení své pohledávky (přiznané exekučním titulem) nejvýše v rozsahu, v jakém byla vymahatelnou v okamžiku rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě (srov. též obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2011 sp. zn. 21 Cdo 856/2011). Proto v dané věci není podstatné, zda žalobcova pohledávka vůči Ing. E. V. po účinnosti darovací smlouvy ze dne 25.11.1996 zanikla, případně zda došlo k jejímu promlčení.
Napadá-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, že nevynaložila náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku, je z odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně (na které v tomto směru odvolací soud odkázal), zřejmé, že odvolací soud vycházel při posouzení této otázky z ustálené judikatury soudů. Byl přijat závěr, že vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, aby osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), že úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi jako blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Z hlediska skutkového oba soudy vycházely ze závěru, že žalovaná jako osoba blízká dlužnici před uzavřením odporované smlouvy ze dne 25.11.1996 nevyvinula žádnou aktivitu k rozpoznání úmyslu dlužnice zkrátit uspokojení pohledávky žalobce.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu