ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.541.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 541/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. O. P., proti žalované F. AKCIOVÁ SPOLEČNOST, o 34.008,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 114/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2003 č.j. 16 Co 83/2003-59, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na odstupném poskytovaném při rozvázání pracovního poměru 34.008,- Kč s 10% úrokem od 16.5.2000 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od 5.10.1999 jako mzdová účetní, že dne 13.3.2000 byla mezi účastnicemi uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce a že v následujících dnech v březnu 2000 žalovaná \"pod hrozbami zpětného a následně faktického snížení mzdy\" přiměla žalobkyni k uzavření další dohody o rozvázání pracovního poměru, v níž nebyl uveden důvod rozvázání pracovního poměru, který by zakládal nárok na odstupné. Vzhledem k tomu, že skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru byly \"organizační změny\" (žalovaná \"zadala dosavadní pracovní náplň žalobkyně\", spočívající ve zpracování mzdové agendy, \"účetní firmě\"), vznikl žalobkyni podle ustanovení §60a zákoníku práce nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku; žalovaná však odmítá její nárok uspokojit.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25.7.2001 č.j. 27 C 114/2000-21 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.362,- Kč. Soud prvního stupně, který ve věci rozhodl ve smyslu ustanovení §115a o.s.ř. bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi účastnicemi byl rozvázán dohodou ze dne 13.3.2000 \"z organizačních důvodů\" ke dni 30.4.2000 a že další dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.4.2000, kterou účastnice uzavřely dne 28.3.2000, je neplatná, neboť ji žalobkyně neuzavřela svobodně. Protože pracovní poměr účastnic byl rozvázán dohodou \"z organizačních důvodů\", má žalobkyně podle ustanovení §60a zákoníku práce nárok na požadované odstupné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.2.2002 č.j. 13 Co 46/2002-35 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně rozhodl ve věci bez nařízení jednání v rozporu s ustanovením §115a o.s.ř. I když účastnice vyslovily souhlas s takovým postupem, nebylo možné ve věci rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby ve věci rozhodl až po nařízeném jednání.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 26.6.2002 č.j. 27 C 114/2000-46 znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.362,- Kč. Obdobně jako v předchozím rozsudku dovodil, že pracovní poměr účastnic byl rozvázán dohodou ze dne 13.3.2000 z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce ke dni 30.4.2000 a že následně (dne 28.3.2000) uzavřená dohoda o rozvázání pracovního poměru k témuž dni, v níž nebyl důvod rozvázání pracovního poměru uveden, je podle ustanovení §242 odst.1 písm.b) zákoníku práce neplatná, neboť žalobkyně ji \"podepsala\" poté, co jí žalovaná \"pohrozila snížením platu a také jí podstatným způsobem plat snížila\". Soud prvního stupně dále z provedených důkazů zjistil, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 13.3.2000 byla uzavřena proto, že \"bylo rozhodnuto o tom, že práce doposud vykonávaná žalobkyní bude zadána firmě\". Vzhledem k tomu, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla uzavřena z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, žalobkyni ve smyslu ustanovení §60a odst.1 zákoníku práce přísluší požadované odstupné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.3.2003 č.j. 16 Co 83/2003-59 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se \"v zásadě\" ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením věci s tím, že sice nelze z provedených důkazů dovodit, zda žalovaná byla oprávněna jednostranně snížit mzdu žalobkyně, že však nemohla \"pohrůžkou jeho využití vynucovat\" na žalobkyni změnu již uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru. Pro právní posouzení věci bylo podle názoru odvolacího soudu rozhodující, že důvodem rozvázání pracovního poměru mezi účastnicemi bylo rozhodnutí o organizační změně, podle kterého nadále (po skončení pracovního poměru žalobkyně) měla vykonávat práce mzdové účetní jiná osoba na základě smlouvy o dílo. Protože ustanovení §60a zákoníku práce nespojuje při rozvázání pracovního poměru dohodou vznik nároku na odstupné s tím, zda byly důvody rozvázání pracovního poměru zakládající nárok na odstupné v dohodě uvedeny, ale se zjištěním, z jakého skutečného důvodu byl pracovní poměr rozvázán, a protože v případě rozvázání pracovního poměru dohodou z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce má zaměstnanec nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala uvedení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co v ní o důvodech skončení pracovního poměru bylo uvedeno, není samo o sobě významné, \"pokud v dohodě ze dne 28.3.2000 zmíněný důvod nebyl uveden za situace, kdy o existenci tohoto důvodu nelze pochybovat\". Protože námitky žalované proti hodnocení důkazů \"načrtnuté pouze v obecné formě\" nejsou opodstatněné, je rozsudek soudu prvního stupně správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první řadě, že postupem soudů byla porušena zásada rovnosti postavení účastníků občanského soudního řízení, neboť soudy nevyhověly návrhu žalované na provedení důkazů výslechem svědkyně Ing. M. M. a neposkytly tím oběma účastnicím stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Výslech této svědkyně mohl \"přinést protichůdné skutečnosti ke skutečnostem tvrzeným žalobkyní\", a proto neprovedení tohoto důkazu představuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná dále nesouhlasí se závěrem soudů o neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 28.3.2000, když \"právě tato dohoda o rozvázání pracovního poměru představuje pravdivou reflexi skutečného stavu, kdy na straně žalované objektivně nebyly předpoklady pro rozvázání pracovního poměru se žalobkyní z důvodu podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce\". Žalovaná totiž nepřijala rozhodnutí o organizační změně, jejímž obsahem by bylo zrušení pracovního místa žalobkyně, a zajištění výkonu práce mzdové účetní \"jiným způsobem\" bylo až následkem rozvázání pracovního poměru se žalobkyní. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Uvedla, že provedenými důkazy byl řádně zjištěn skutkový stav věci a že případné provedení výslechu svědkyně Ing. M. M. správnost skutkových zjištění soudů nemohlo ovlivnit. Vzhledem k tomu, že bylo spolehlivě prokázáno, že pracovní poměr účastnic byl rozvázán dohodou z důvodu organizačních změn, je rozsudek odvolacího soudu správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 26.6.2002 č.j. 27 C 114/2000-46 ve věci samé stejně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 25.7.2001 č.j. 27 C 114/2000-21, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 15.2.2002 č.j. 13 Co 46/2002-35 zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, uveřejněném pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002) má nárok na odstupné (nejde-li o zaměstnance, o nichž zákon stanoví, že jim odstupné nenáleží - srov. §60c a §65 odst.3 část třetí věty za středníkem zák. práce) každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádí. Ustanovení §60a zák. práce nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno, jestliže prokáže, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedeného právního názoru vycházel a dovolatelka ani jeho správnost nezpochybňuje. Žalovaná - jak je zřejmé z obsahu dovolání - odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívající v tom, že nebyl proveden jí navržený důkaz výslechem svědkyně Ing. M. M.), a že nemá oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění, podle kterého byl pracovní poměr účastnic rozvázán dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce (žalovaná současně v rozporu se skutkovými závěry soudů dovozuje, že její rozhodnutí vykonávat práce mzdové účetní \"osobou na základě smlouvy o dílo\" nebylo příčinou rozvázání pracovního poměru se žalobkyní, ale jeho následkem). Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu