ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.65.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 65/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. H., proti žalovanému K. F. o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr skončil dohodou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 89/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 1999 č.j. 20 Co 108/99-45, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18.4.1997 žalovaný (vykonávající advokacii jako účastník sdružení pod společným jménem "F., P., M. & s.") sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Uvedené opatření odůvodnil tím, že se "dnešního dne" dozvěděl od pana M. B., zástupce společností B. Čerpací stanice ČR, a.s. a B. C. R., a.s., že advokátní kanceláři byla "v souvislosti s plánovaným odchodem" žalobce vypovězena plná moc k zastupování těchto společností a že nadále jim bude poskytovat právní služby žalobce sám nebo jako zaměstnanec jiného zaměstnavatele. V tom, že žalobce "bez vědomí zaměstnavatele vedl jednání" se zástupci klientů advokátní kanceláře, která "měla za účel ukončení zastupování" advokátní kanceláří a převzetí právního zastoupení žalobcem nebo jeho budoucím zaměstnavatelem, žalovaný spatřoval hrubé zneužití výkonu práv a povinností žalobce na újmu žalovaného "tak, jak má na mysli ustanovení §7 odst. 2 zák. práce", a současně porušení "§17 zák. č. 85/1996 v souběhu s ustanovením čl. 15 odst. 8 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů ČR", neboť žalobce "zneužil kontaktů a informací získaných v nynějším pracovním poměru ve svůj vlastní prospěch".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným "skončil dle §61 odst. 3 písm. b) dohodou ke dni 18.4.1997", a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu na náhradě mzdy 41.333,30 Kč. Žalobce, který v "a. k. F., P., M. & spol." vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.1995 práci advokátního koncipienta, žalobu odůvodnil zejména tím, že společnosti B. Čerpací stanice ČR, a.s. a B. C. R., a.s. žalovanému nikdy plnou moc neudělily, že se žalobce nikdy vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustil, neboť "v žádném případě neovlivňoval rozhodovací proces klienta o tom, kdo jej bude v té které věci právně zastupovat", a že žalovaný kromě toho neměl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru ani spolehlivě zjištěn a "písemný zrušovací projev" byl neurčitý.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co žalobce dne 23.4.1998 vzal žalobu v části týkající se náhrady mzdy zpět) rozsudkem ze dne 4.6.1998 č.j. 27 C 89/97-25 zamítl žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr skončil dohodou, zastavil řízení o náhradu mzdy ve výši 41.333,30 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že se žalobce dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem tím, že bez vědomí zaměstnavatele jednal s jeho klientem za účelem ukončení smlouvy o právním zastupování mezi tímto klientem a jeho zaměstnavatelem. Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobce uvedeným jednáním zneužil důvěry svého zaměstnavatele, která mu byla dána za účelem jeho přípravy na budoucí profesi advokáta.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.5.1999 č.j. 20 Co 108/99-45 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a na určení, že pracovní poměr skončil dohodou ke dni 18.4.1997, vyhověl a vyslovil, že "ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen"; současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že dne 18.4.1997 "žalovaný neměl nepochybnou informaci od M. B. o porušení pracovní kázně ze strany žalobce zvlášť hrubým způsobem", ale že se ji dozvěděl zprostředkovaně od JUDr. M-, který měl toho dne s Dr. B. telefonický rozhovor. Protože Dr. B- v dopise ze dne 28.11.1997 adresovaném JUDr. P- vyvrátil důvody, které žalovaného vedly k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem, a s přihlédnutím k závěrům kontrolní rady České advokátní komory, která opakovaně shledala stížnost podanou žalovaným na žalobce jako neopodstatněnou, dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce jednal způsobem, který by odůvodňoval okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených "v ust. §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř.". Namítal, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který "podstatu věci zcela výstižně zhodnotil", se odvolací soud při hodnocení skutkových zjištění "zcela odchýlil od toho, co vlastně bylo podstatou okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce". Za podstatu "celé věci" považoval dovolatel okolnost (která byla žalobci v písemném vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru výslovně vytknuta), že žalobce "bez vědomí zaměstnavatele vedl jednání se zástupci klientů, která měla za účel ukončení zastupování a převzetí právního zastoupení žalobcem nebo jeho budoucím zaměstnavatelem", čímž se podle názoru dovolatele dopustil jednak "hrubého zneužití výkonu svých práv a povinností, tak jak má na mysli ustanovení §7 odst. 2 zák. práce na újmu zaměstnavatele", a jednak porušení povinnosti uvedené v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Důkazy svědčící o tomto jednání žalobce (výpověď žalobce a dopisy Dr. M. B.) však odvolací soud "zcela pominul" a naopak se zabýval "zcela nepodstatnými souvisejícími okolnostmi jako například, z čí iniciativy byla jednání vedena a proč byla vyvolána". Odvolací soud podle názoru žalovaného rovněž pochybil tím, že "jako důkaz nekriticky hodnotil závěry Kontrolní rady České advokátní komory a tento důkaz zcela přecenil", přestože "je zřejmé", že její závěry "mohou být pouze formální a založené na omezeném množství sporných důkazů". Mimo to dovolatel namítal, že odvolací soud neprovedl navržený důkaz výslechem svědka M. P., který byl přítomen při všech jednáních souvisejících s okamžitým zrušením pracovního poměru žalobce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalovaný uvedl, že "důvody dovolání spatřuje v ust. §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř.", z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (závěry o důvodech, jimiž bylo okamžité zrušení pracovního poměru skutkově vymezeno). Podstatou jeho námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládá vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. též §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že "skutkové důvody, které byly uvedeny pro skončení pracovního poměru okamžitým zrušením v přípise ze dne 18.4.1997", nebyly dány, tedy že výsledky dokazování neumožňují přijetí skutkového závěru o tom, že žalobce vedl bez vědomí zaměstnavatele jednání se zástupci klientů advokátní kanceláře, která měla za účel ukončení zastupování advokátní kanceláří a převzetí právního zastoupení žalobcem nebo jeho budoucím zaměstnavatelem, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědi žalobce, žalovaného a svědka M. M. a z listinných důkazů - dopisu M. B. ze dne 28.11.1997 a dopisů Kontrolní rady České advokátní komory ze dne 12.2.1998, 12.6.1998 a 29.1.1999), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud "zcela pominul" důkazy svědčící ve prospěch opačného skutkového závěru, že se zabýval "zcela nepodstatnými souvisejícími okolnostmi" a že "zcela přecenil" závěry Kontrolní rady České advokátní komory, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Žalovaný rovněž namítá, že řízení před odvolacím soudem zůstalo neúplné a trpí vadou spočívající v tom, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz výslechem svědka M. P., tedy uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Ani tuto námitku však nelze považovat za důvodnou.
Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací (a takovým řízením bylo i řízení v této věci), mají účastníci povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Účastníci tedy mají povinnost tvrzení (§101 odst. 1 o.s.ř.) a povinnost důkazní (§120 odst. 1 o.s.ř.). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti. Pokud tedy účastník nabídne soudu důkaz, je povinen uvést k němu skutečnosti, které mají být tímto důkazem prokázány; jinak se účastník vystavuje nebezpečí, že důkaz, ze kterého nebude patrno, jaká skutečnost má jím být prokázána, nebude proveden. Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1, věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.).
Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 13.5.1999 vyplývá, že žalovaný "ponechal na úvaze odvolacího soudu", zda doplní dokazování výslechem svědka JUDr. P., společníka žalovaného; žalovaný tehdy neuvedl, k jaké konkrétní skutkové okolnosti má být svědek vyslechnut. Potřeba provedení důkazu výslechem tohoto svědka přitom nevyšla najevo ani z obsahu spisu (§120 odst. 3 o.s.ř.), neboť z něj neplynulo, že by se mohl vyjádřit ke skutkovým okolnostem, na kterých je zrušovací projev žalovaného založen (svědek nebyl přítomen rozhovoru s M. B., na jehož obsahu je výslovně založen skutkový důvod okamžitého zrušení pracovního poměru). Za této situace tedy odvolací soud - vzhledem k výše uvedenému - postupoval v souladu s ustanovením §120 odst. 1, věta druhá a §211 o.s.ř., když rozhodl, že důkaz výslechem svědka JUDr. P. neprovede.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1, částí věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1, věta první, o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. ledna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová