Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 02.11.2000, sp. zn. 22 Cdo 1217/99 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.1217.99.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.1217.99.1
sp. zn. 22 Cdo 1217/99 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. E., zastoupeného advokátem, proti žalované J. E., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 13/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 1999, čj. 15 Co 24/99-318, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 1999, čj. 15 Co 24/99-318, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 26. října 1998, čj. 8 C 13/95-299, vypořádal „zaniklé společné jmění\" účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal osobní automobil Škoda 120 L, traktor Zetor 4011, pozemek parc. č. 799/15 v kat. úz. Z., zahradní chatu č. E 298 se stavební parcelou č. 3993 a pozemkem parc. č. 2120/9 - zahrada v kat. úz. K. a další věci movité (vybavení bytu) vše v ceně 327.280,- Kč. Žalované přikázal rodinný domek č. 653/III se stavební parc. č. 2692 a příslušenstvím v kat. úz. K. v ceně 1.000.000,- Kč a věci movité (vybavení bytu) vše v ceně 1.011.113,- Kč. Žalované uložil, aby žalovanému na vyrovnání podílu zaplatila částku 341.916,50 Kč a oběma účastníkům uložil, aby zaplatili společně a nerozdílně zůstatek půjčky č. 61 70184 6 u spořitelny v K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, kdy jeho dřívější rozsudek ze dne 30. dubna 1997 byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že je třeba blíže se zabývat otázkou, zda traktor patří do společného jmění účastníků či nikoli, tržní cenou nemovitostí a solventností účastníků k vyplacení podílu na vypořádání. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 18. února 1992, že mezi nimi nedošlo k dohodě o vypořádání společného jmění a že „žalobce nemá zájem o bydlení v rodinném domku, fakticky tam řadu let nebydlí, naproti tomu žalovaná rodinný domek stále užívá a i do budoucna má zájem v rodinném domku bydlet.\" Ani po doplnění dokazování soud prvního stupně nezměnil své stanovisko, že traktor a pozemek parc. č. 799/15 v kat. úz. Z. patří do společného jmění účastníků. Dovodil, že pro logické rozpory mezi tvrzeními žalobce a výpověďmi jednotlivých svědků nelze přisvědčit žalobci, že tyto věci do společného jmění účastníků nepatří. Naopak tvrzení žalované podpořená dalšími důkazy o nabytí těchto věcí svědčí pro závěr, že jde o věci pořízené za trvání manželství ze společných prostředků účastníků, které také měly oběma účastníkům sloužit. Z dodatku znaleckého posudku Ing. O. Z. zjistil, že tržní cena obsazeného rodinného domku by činila 1.000.000,- Kč a v případě, že by byl uvolněný 2.500.000,- Kč. Tržní cena zahrady a chaty v K. činí 200.000,- Kč a pozemku v Z. 9.600,- Kč. Rodinný domek soud prvního stupně přikázal do vlastnictví žalované s odůvodněním, že žalovaná na rozdíl od žalobce v domku bydlí a má zájem v něm bydlet i nadále. Při vypořádání domku vycházel z tržní ceny ve výši 1.000.000,- Kč. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. února 1999, čj. 15 Co 24/99-318, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že ve výroku I., upravujícím rozdělení společných věcí mezi účastníky, u rodinného domku č. 653/III se stavební parcelou č. 2692, s garáží, porosty a venkovními úpravami, zapsaného na listu vlastnictví č. 4332 pro obec K. přikázaného do výlučného vlastnictví žalované uvedl jinou cenu - 1.587.726,- Kč. Ve výčtu vypořádávaných věcí a jejich přikázaní tomu kterému účastníku či v jejich ceně oproti rozsudku soudu prvního stupně již jinou změnu neučinil. Ve výroku II. žalované uložil, aby na vypořádání zaplatila žalobci částku 635.799,50 Kč. Oba účastníky zavázal, aby každý z nich zaplatil polovinu zůstatku půjčky č. 61 70184 6 u spořitelny, pobočky v K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Odvolací soud konstatoval, že v odvolacím řízení zůstaly spornými otázky zařazení traktoru do společného majetku a ceny rodinného domku. Podle jeho názoru ohledně zařazení traktoru do společného majetku účastníků, soud prvního stupně provedl všechny důkazy, které účastníci k tomu navrhli, správně je zhodnotil, učinil skutková zjištění a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno darování této věci žalobci a že po právní stránce jde o součást společného jmění. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl provedení dalších důkazů, odvolací soud sám neměl důvod dokazování opakovat nebo doplňovat a za této situace bylo vyloučené, aby důkazy provedené soudem prvního stupně jinak skutkově hodnotil. Otázku ceny rodinného domku považoval odvolací soud za otázku právní. Důkazy, jimiž soud prvního stupně podle jeho pokynů doplnil dokazování, „nedaly zcela spolehlivý podklad pro závěr o volném určení tržní ceny nemovitostí bez ohledu na cenu stanovenou odhadem, tedy dle nyní účinného právního předpisu (vyhlášky č. 279/97 Sb.)\". Odvolací soud dospěl k závěru, že cena rodinného domku včetně souvisejících staveb, pozemků, porostů a úprav ke dni rozvodu ve výši 1.587.726,- Kč (jak vyplývá ze znaleckého posudku znalce Ing. Z. ze 14.1.1998) odpovídá i tržní ceně, „poněvadž se pohybuje v rozmezí, o němž hovoří další důkazy, a nelze dospět k závěru, že za takovou cenu by nemovitosti nebyly prodejné\". Při vypořádání vycházel odvolací soud shodně jako soud prvního stupně z §149 obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb. Zařazení rodinného domku do společného jmění ve vyšší ceně zvýšilo částku, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že do zaniklého společného jmění manželů nepatří traktor Zetor 4011. Poukázal na zrušovací usnesení odvolacího soudu ze dne 7. října 1996, v němž byl s odkazem na tvrzení svědka Sýkory vysloven názor, že traktor do společného jmění manželů nepatří. Pokud soudy obou stupňů zařadily traktor do společného jmění, jde o vadu řízení. Zásadní nesouhlas vyslovil s určením ceny rodinného domku s pozemkem, garáží a všemi součástmi a příslušenstvím. V řízení byla provedena řada důkazů, na které poukazoval již v odvolání, z nichž vyplývá, že tržní cena těchto nemovitostí se pohybuje okolo 2.500.000,- Kč. Podle žalobce jde „o to, zda má být cena nemovitostí stanovena podle platné oceňovací vyhlášky či zda má být určována podle nabídky a poptávky v daném místě a v daném čase. ... Nemůže obstát ani námitka žalované, že je třeba vycházet z tzv. užitné hodnoty nemovitosti, která je obsazená a bydlí v ní žalovaná. Jde totiž o majetkovou hodnotu, která tvoří společné jmění obou manželů a není rozhodující, kdo ji užívá. Jde pouze o to, jakou tržní cenu mají tyto nemovitosti.\" Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Podle jejího názoru byl předmětný traktor správně zařazen do společného jmění manželů a soud prvního stupně důkazy v tomto směru provedené správně zhodnotil. Pokud jde o cenu rodinného domku, nesouhlasí s dovolacím tvrzením žalobce, neboť při stanovení jeho ceny, a to i tržní, je třeba přihlédnout k tomu, že se jedná o nemovitost obsazenou, a to nejen žalovanou a dcerou účastníků, ale i žalobcem. Je nereálné uvažovat pouze o nabídkách kupní ceny vycházející z předpokladu, že kupující převezme nemovitosti vyklizené. Je přesvědčena, že pro tvrzení o opakované změně názoru soudu na metodiku určení ceny nemovitostí není ve spise žádná opora. Navíc stejná metodika byla použita i pro stanovení ceny nemovitostí přikázaných žalobci. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se nejprve zabýval dovoláním z hlediska podmínek jeho přípustnosti. Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle citovaného ustanovení je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Podle §242 odst. l o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 27 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1999). Pokud žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ohledně traktoru Zetor 4011, pak s ohledem na výše uvedené neshledal dovolací soud dovolání v tomto rozsahu přípustné, poněvadž i když rozsudek odvolacího soudu je měnící, ze srovnání rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně vyplývá, že oba soudy ohledně této věci vycházely ze shodných skutkových zjištění i právního posouzení věci. Nezbytná podmínka přípustnosti dovolání, rozdílnost rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně, zde tedy chybí. Dovolání v této věci není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž soud prvního stupně ohledně uvedené věci rozhodl shodně i v dřívějším rozsudku v této věci, jenž byl odvolacím soudem zrušen (nerozhodl jinak). Dovolací soud se proto dovoláním v tomto rozsahu z hlediska jeho důvodnosti zabývat nemohl. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné nejen proto, že ve vztahu k ceně rodinného domku čp. 653/III se stavební parcelou č. 2692, s garáží, se všemi součástmi a příslušenstvím v K., jež se promítá ve výroku rozsudku odvolacího soudu o vyrovnání podílů, došlo ke změně oproti rozsudku soudu prvního stupně, ale i proto, že souladnost rozsudků soudů obou stupňů potud, že soudy neuznaly cenu sporných nemovitostí vyšší částkou než 1 587 726 Kč, by nebyla překážkou přípustnosti dovolání z hlediska §239 odst. 2 o. s. ř. Žalobce totiž učinil včas a řádně návrh na připuštění dovolání podle tohoto ustanovení při odvolacím jednání konaném 22. 2. 1999, a to právě ve vztahu k ceně nemovitostí. Otázka vlivu tzv. obsazenosti domu účastníkem řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění) manželů je nepochybně zásadní právní otázkou, jejíž řešení činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud se proto dále zabýval důvodností dovolání žalobce odkazujícím na §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. ve zbývajícím rozsahu, tj. ve vztahu k určení ceny shora označených nemovitostí, a dospěl k závěru, že v tomto rozsahu je dovolání opodstatněné. Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto se dovolací soud dále zabývá dovolacími námitkami žalobce ve vztahu k ceně sporných nemovitostí v katastrálním území K. S ohledem na již ustálený výklad čl. VIII odst. 2. věty první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 18. února 1992, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nikoli tedy nová ustanovení o společném jmění manželů. Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle §150 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. sestává jednak ze stránky kvalitativní, tj. uspořádání vlastnictví k jednotlivým věcem, jednak ze stránky kvantitativní, při níž jde o hodnotové podíly účastníků. Pro vypořádání je proto podstatná cena jednotlivých věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví. Soudy obou stupňů správně vycházely z obecné ceny předmětných nemovitostí (označované často jako cena tržní), jako z ceny obvyklé v místě a v době vypořádání, i když v rozdílné výši. Odvolací soud považoval tzv. odhadní cenu stanovenou znaleckým posudkem znalce Ing. O. Z. ze dne 14. ledna 1998 podle vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o oceňování majetku, i za cenu tržní s tím, že „se pohybuje v rozmezí, o němž hovoří další důkazy\", aniž blíže uvedl které. Z daných souvislostí je pak zjevné, že stejně jako soud prvního stupně při určení obecné ceny přihlédl ke skutečnosti, že nemovitost je obsazena (přinejmenším žalovanou a její dcerou), jako ke skutečnosti mající vliv na prodejnost nemovitostí a snižující tak jejich obecnou cenu, kterou by jinak měly, kdyby byly neobsazené. Takový názor není správný. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit potud, že obsazení bytu v bytovém domě je skutečností, jež má vliv na prodejnost domu a tudíž ovlivňuje jeho cenu. Z tohoto hlediska je třeba rozlišovat mezi případy, kdy je prodáván rodinný či bytový dům prázdný či uvolněný, popřípadě kdy je mezi stranami jeho vyklizení v určitém (zpravidla krátkém) termínu bez zajištění bytové náhrady dohodnuto, a případy prodeje domu, který je obýván osobami majícími právní titul k užívání bytu v něm se nacházejícího, (např. nájemci na dobu neurčitou nebo osoby užívající je z titulu věcného břemene) anebo osobami, které mají právo byty v něm užívat do doby, než jim bude zajištěna bytová náhrada ve smyslu §712 obč. zák. Pro prvou skupinu uvedených případů je pravidlem, že se vychází z obvyklé ceny nesnížené pro obsazenost, zatímco pro druhou skupinu platí, že její obvyklá cena je pro jejich obsazenost a tedy pro omezenou možnost užívání nabyvatelem významně nižší. Přitom nelze uvažovat o ceně domu, která by byla jiná pro kupujícího a jiná pro prodávajícího, který přechází bydlet jinam; rozhodná je dohodnutá cena, za kterou je dům skutečně prodán. Názor dovolacího soudu však není správný potud, pokud při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků uvažuje o jiné ceně rodinného domu, než odpovídá případům zmiňovaným v první skupině. Manžel, který je určen výlučným vlastníkem rodinného domu, jejž vedle dosavadního bezpodílového spoluvlastníka neužívají jiné osoby, než ty, které k tomu nemají jiný než odvozený právního důvod (např. dítě vlastníka), se dostává do postavení nabyvatele, který dům získává zcela pro sebe a z jeho pohledu se tedy nemůže jednat o dům obsazený jím samým. Jako neklesá cena koupeného domu tím, že se do něj nabyvatel nastěhuje, neklesá jeho cena tím, že v něm zůstane ten, kdo se stal jeho výlučným vlastníkem. Dovolací soud neshledává žádný důvod, aby obvyklou cenu nemovitosti, přikázanou do výlučného vlastnictví jednoho z bývalých bezpodílových spoluvlastníků, snižovala skutečnost, že ji tento výlučný vlastník chce nadále (popř. spolu s dosavadními členy společné domácnosti - §115 obč. zák.) užívat. Podle názoru dovolacího soudu ani skutečnost, že z bezpodílového spoluvlastnictví k domu vyloučený účastník v něm zůstává bydlet, neovlivňuje obvyklou cenu nemovitosti, kterou je třeba stanovit pro účely vypořádání spoluvlastnictví; nejde totiž o skutečnost, která by v době rozhodování soudu o tomto vypořádání představovala obsazenost bytu v domě snižující tak jeho cenu jako je tomu v případech výše uvedené druhé typové skupiny. Ze spoluvlastnictví vyloučený účastník pozbývá právní důvod užívání domu a žádné ustanovení zákona výlučnému vlastníku domu neukládá, aby mu trpěl jeho užívání nebo aby mu zajistil bytovou náhradu či snášel jiné omezení vlastnického práva, které může být stanoveno jedině zákonem (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Podle názoru dovolacího soudu takové omezení nemůže vyplývat ani z analogického použití zákona (srov. k tomu Nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 114/99 ze dne 4. srpna 1999, publikovaný pod pořadovým č. 110 ve svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení). Rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky z 28. 5. 1992 sp. zn. 2 Cz 14/92, publikovaný pod č. 35/1994 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [podle kterého při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší ta ustanovení, která upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt], považuje dovolací soud v souvislosti s uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu za překonaný stejně jako rozsudek jiného senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/99, který na posledně uvedený judikát navazoval. Ostatně obecně platí, že právo na bytovou náhradu vzniká až na základě rozhodnutí soudu, jímž se vypořádává vztah mezi vlastníkem a dosavadním (oprávněným) uživatelem bytu. Z nájemce bytu se plynule stává uživatel bytu s tzv. právem bydlení (do zajištění bytové náhrady) - §711 odst. 2 obč. zák.. Řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví k domu zásadně předchází (následnému) řízení o jeho vyklizení; předpokladem vyklizení ze spoluvlastnictví vyloučeného spoluvlastníka totiž je právě jeho vyloučení ze spoluvlastnictví. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví se vychází ze stavu věcí k době zániku tohoto spoluvlastnictví a lze přihlížet ke skutečnostem nastalým do doby rozhodnutí soudu. Nelze však přihlížet ke skutečnostem či právům, která ještě nevznikla a dokonce počítat s cenou práva (cenou užívacího práva či cenou bytové náhrady), o němž není vůbec jisto, že bude založeno, popřípadě jaké bude mít trvání, a to zvláště za situace, kdy z bezpodílového spoluvlastnictví vylučovaný účastník nebrojí proti tomu, že výlučným vlastníkem se má stát druhý účastník, domáhá se vyplacení poloviny nesnížené ceny domu a je srozuměn s tím, že se z domu záhy (zpravidla po vyplacení částky na vyrovnání hodnot podílů účastníků) vystěhuje, když okamžikem právní moci rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ztratí právní důvod k jeho užívání. Pro úplnost dlužno podotknout, že není vyloučena dohoda účastníků o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, podle níž by bylo vycházeno z ceny domu snížené pro obsazení s tím, že výlučný vlastník zajistí druhému účastníku bytovou náhradu určitých vlastností. V souvislosti s uvažováním o eventuální možnosti získání práva na bytovou náhradu lze pro úplnost poznamenat, že toto právo nelze ze spoluvlastnictví vylučovanému spoluvlastníkovi založit ani za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle citovaného ustanovení lze odepřít výkon práva, nelze však aktem jeho aplikace konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (srov. Nález Ústavního soudu publikovaný pod pořadovým č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení). Nutno ovšem také poznamenat, že by bylo značným zvýhodněním ze spoluvlastnictví vylučovaného účastníka, kdyby mu vedle nesnížené finanční náhrady měl druhý účastník zajistit ještě náhradu naturální - náhradní byt či náhradní bydlení. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. by naopak mohlo odůvodňovat zamítnutí žaloby na vyklizení nemovitosti ze spoluvlastnictví vyloučeným účastníkem (protentokráte), pokud by mu nebyla do té doby vyplacena částka stanovená soudem na vypořádání podílu, protože především ta by měla žalovanému umožnit získat bytovou náhradu (např. nájem bytu). Požadavku spravedlnosti či rovnosti obou účastníků z výše uvedených důvodů odpovídá, aby soud vycházel z obvyklé nesnížené ceny, neboť jen tak se žalobci v rámci jeho podílu dostane ekvivalentní náhrady toho, co žalovaná přikázáním nemovitostí do jejího vlastnictví získává. V neprospěch druhého řešení svědčí také jeho možné důsledky. Pokud by se z vlastnictví domu vyloučený účastník z vážného důvodu ze společně užívaného domu odstěhoval, např. z důvodu následování nové manželky, péče o rodiče či v souvislosti se svým zaměstnáním, aniž by mu do té doby byla zajištěna (již zohledněná) bytová náhrada, byl by druhý účastník o její hodnotu obohacen. Dobrým lidským vztahům jistě neprospívá, když bývalí manželé nadále spolu bydlí v jednom domě, přičemž ten, kdo již není vlastníkem a nechce být zkrácen ve svých právech, je závislý na aktivitě druhého účastníka stran zajištění bytové náhrady a může trpět určitými schválnostmi z jeho strany (nebo ze strany jeho právního nástupce), popřípadě sám setrvává v domě schválně jen proto, aby nepřišel o nemalou majetkovou hodnotu, jež mu náleží. Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo nesprávné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek tohoto soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. listopadu 2000 JUDr. František B a l á k , v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/02/2000
Spisová značka:22 Cdo 1217/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.1217.99.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18