ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1603.99.1
sp. zn. 22 Cdo 1603/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka rozhodl ve věci žalobce T. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. B., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 57/91, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 1999, č. j. 6 Co 546/99-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 1998, č. j. 12 C 57/91-208, kterým soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 59 se stavební parcelou č. 94, pozemkům parcela č. 93, parcela č. 92 a parcela č. 339, zapsaných u Katastrálního úřadu v Č. B. pro obec a k. ú. D. na LV č. 309, tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, jemuž uložil povinnost zaplatit žalované částku 121 875.-Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 662.-Kč a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Návrhu žalované na připuštění dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že v dané věci nejde o řešení otázky po právní stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná s poukazem na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. včas dovolání, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích, případně Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání vyplývá, že otázku zásadního právního významu opodstatňující přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. žalovaná spatřuje v aplikaci ustanovení §142 odst. 1 obč. zák., a to ve výkladu pojmu, že "...nikdo nemůže být spravedlivě nucen, aby proti své vůli setrvával v podílovém spoluvlastnictví..." v tom smyslu, zda spoluvlastník, který ve spoluvlastnickém vztahu chce setrvat, může být zbaven proti své vůli svého spoluvlastnického podílu rozhodnutím soudu ve prospěch toho spoluvlastníka, který ve spoluvlastnickém vztahu setrvat nechce. Podle názoru žalované, je ustanovení §142 odst. 1 obč. zák. nutno v takových případech aplikovat tak, že není-li možná dohoda spoluvlastníků, soud rozhodne o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu těm spoluvlastníkům, kteří jsou ochotni ve spoluvlastnickém vztahu setrvat. Dále žalovaná namítá, že rozhodnutím soudu došlo též k zásahu do jejich ústavně zaručených práv, neboť soud v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") poskytl ochranu vlastnického práva majoritnímu vlastníkovi, dále v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny žalobce zneužil své majority k tomu, že žalovaná byla zbavena vlastnického práva k nemovitostem, k nimž má mimořádně silný citový vztah, a konečně podle názoru žalované došlo též k porušení ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, který v posuzované věci dán nebyl. Napadenému rozhodnutí dovolání vytýká i to, že vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování. V tomto směru poukazuje na nesprávné zjištění soudu, že žalovaná je vlastníkem dalších nemovitostí. Ve výše rozvedených skutečnostech žalovaná spatřuje naplnění dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. dubna 1999, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou shledal, že dovolání žalované není přípustné.
Dovoláním lze podle §236 odst. 1 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takové vady žalovaná nenamítala a dovolací soud je z obsahu spisu nezjistil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebo v §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí zásadního právního významu. V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svému rozhodnutí připustil dovolání.
Zbývá tak ještě možnost přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud připustil proti jeho rozsudku dovolání; tomuto návrhu odvolací soud nevyhověl. Proto se žalovaná domáhá přípustnosti dovolání právě podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. ovšem není založena již samotným tvrzením dovolatele, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která je zásadního právního významu, ale teprve závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, a současně tato otázka není dosud řešena buď vůbec, anebo není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, či její výklad se v soudní judikatuře dosud neustálil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Protože podle §239 odst. 2 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je třeba především zdůraznit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tj dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.). Proto se dovolací soud nemohl zabývat tvrzením, že napadené rozhodnutí vychází z toho, že žalovaná je vlastníkem dalších nemovitostí, aniž toto zjištění má oporu v provedeném dokazování.
Za otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu, nepovažuje dovolací soud to, zda spoluvlastník, který ve spoluvlastnickém vztahu chce setrvat, může být zbaven proti své vůli svého spoluvlastnického podílu rozhodnutím soudu ve prospěch toho spoluvlastníka, který ve spoluvlastnickém vztahu setrvat nechce.
Podle §141 odst. 1 obč. zák. se spoluvlastníci mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud, který přitom přihlédne k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Zákon pak určuje způsob a pořadí vypořádání spoluvlastnictví s tím, že jako přednostní stanoví rozdělení věci. Jako v pořadí další způsob vypořádání spoluvlastnictví zákon výslovně upravuje možnost, aby pro případ, že rozdělení věci není dobře možné, byla věc za přiměřenou náhradu přikázána jednomu nebo více spoluvlastníkům (§142 odst. 1 obč. zák.).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že zákonná úprava umožňuje takový způsob vypořádání spoluvlastnictví, kdy soud věc přikáže do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků. V tomto směru zákonná úprava nezavdává sebemenší příčiny k výkladovým problémům, když znění zákona je naprosto jednoznačné. Právě v případě, kdy ke zrušení spoluvlastnictví dochází rozhodnutím soudu přikázáním věci za náhradu jednomu ze spoluvlastníků, děje se tak zpravidla proti vůli druhého spoluvlastníka. Je pak na úvaze soudu, komu ze spoluvlastníku, a to s ohledem na zákonné hledisko účelnosti využití věci, věc za přiměřenou náhradu přikáže do výlučného vlastnictví. V soudní praxi nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že takový způsob zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je v souladu se zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 45/1981 a 33/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Názor žalované, že tímto způsobem nelze rozhodnout o "zbavení" spoluvlastnického podílu toho ze spoluvlastníků, který chce setrvat ve spoluvlastnictví, by vlastně vedl k závěru, že ustanovení §142 odst. l obč. zák. lze aplikovat jen tak, že vždy musí být zachován spoluvlastnický podíl toho, kdo nesouhlasí se zrušením spoluvlastnictví a jedině tento spoluvlastník se může rozhodnutím soudu stát výlučným vlastníkem věci. Nelze též přisvědčit tvrzení žalované o neústavnosti postupu soudu, jímž byla podle jejího názoru zbavena svého spoluvlastnického podílu. V tomto směru lze poukázat kupř. na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 278/96 (uveřejněný ve pod č. 35, svazek 7, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a ze dne 15.12.1994, sp. zn. III. ÚS 102/94 (uveřejněný pod č. 61, svazek 2, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout (§243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalobci, který byl v dovolacím řízení úspěšný, náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2001
JUDr. Antonín D r a š t í k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková