Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2011, sp. zn. 23 Cdo 2703/2010 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2703.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2703.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2703/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně MERES, spol. s r.o., se sídlem v Hodoníně, Rubanice 3084, PSČ 695 01, identifikační číslo osoby 253 48 213, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 28, proti žalované Kaufland Česká republika v.o.s., se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 25, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 251 10 161, zastoupené JUDr. Otto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 2, V Tůních 3, o 2 869 660 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 70/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 4. února 2010, č. j. 11 Cmo 291/2009-157, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2010, č.j. 11 Cmo 291/2009-157, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č.j. 52 Cm 70/2004-137, v napadeném výroku III. ve znění, že nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku je co do základu po právu, a že o výši tohoto nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Oba soudy vyšly ze skutkového zjištění, že žalovaná podnájemní smlouvou č. 5310 ze dne 27.11.2001 pronajala žalobkyni plochu v Hodoníně pro umístění prodejny k provozování rychlého občerstvení a směnárny na parkovací ploše obchodního domu Kaufland. Poté, co žalobkyně požádala dne 13.3.2002 o stavební povolení na stavbu prodejny, došlo stavebním úřadem k přerušení řízení z důvodu doložení dokladu o pronájmu plochy – upřesnění parcel. Dne 16.7.2002 získala stavební povolení na stavbu lékárny nacházející se na stejném pozemku Česká lékárna, a.s. Brno, s níž na stejné pozemky, jako s žalobkyní, uzavřela žalovaná též podnájemní smlouvu. Z dopisu žalované ze dne 2.4.2003 vyšlo najevo, že při uzavření podnájemní smlouvy s žalobkyní došlo ze strany žalované k omylu, když na stejný pozemek uzavřela podnájemní smlouvu též s jiným subjektem, čímž se stalo plnění ze smlouvy nemožným a smlouva o podnájmu uzavřená s žalobkyní je neplatná z důvodu nemožnosti plnění. Ta základě těchto skutečností se žalobkyně domáhá jednak skutečné škody 25 000 Kč a ušlého zisku, resp. náhrady zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku ve výši 2 844 660 Kč, přičemž k prokázání výše ušlého zisku navrhla žalobkyně provést důkaz znaleckým posudkem. Soud prvního stupně z důvodu finanční hospodárnosti nejprve rozhodl o základu uplatněného práva na náhradu ušlého zisku. Dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla škoda – ušel jí zisk z podnikatelské činnosti, kterého by dosáhla, kdyby žalovaná nezpůsobila neplatnost podnájemní smlouvy o pronájmu pozemku k podnikání žalobkyně podle §37 odst. 2 občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“). S ohledem na skutečnost, že účastnice jsou podnikatelky, posoudil nárok žalobkyně na náhradu škody podle §268 obchodního zákoníku (dále jenobch. zák.“), přičemž odkázal zároveň na §379 a §381 obch. zák. Soud konstatoval, že byly naplněny všechny předpoklady vzniku škody, tj. protiprávní úkon žalované – uzavření neplatné smlouvy pro nemožnost jejího plnění, vzniklá škoda – skutečná škoda a ušlý zisk z podnikání, které žalobkyně nemohla uskutečnit vinou žalované, čímž byla naplněna i příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Odvolací soud se se skutkovými i prvními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když bylo nepochybné, že žalobkyně učinila veškeré přípravy pro svou podnikatelskou činnost, kterou nemohla uskutečnit výlučně vinou žalované, která musí nést následky svého pochybení. Nemůže se zbavit své odpovědnosti tím, že namítá, že žalobkyně neučinila nic pro to, aby hrozící škodu minimalizovala. Soud v této souvislosti poukázal na to, že žalobkyně vzala následně po zjištění rozhodujících skutečností zpět žádost o vydání stavebního povolení, aby tím nevznikaly další výdaje. Za nedůvodnou považoval i námitku žalované, že se soud prvního stupně nezabýval zjištěním, jaká vůbec žalobkyni vznikla škoda, resp. ušlý zisk, který podle žalované nemůže prokázat ani znalecký posudek. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, jestliže uvedl, že v dalším řízení hodlá pokračovat podle §381 obch. zák. a na základě znaleckého posudku zjistit, jaký zisk by žalobkyně dosáhla za podmínek obdobných podmínkám smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vadu řízení spatřuje v tom, že rozhodnutí vychází z neúplného zjištění důkazů ohledně vzniku škody. Namítá rovněž, že soud prvního stupně nerespektoval pokyn odvolacího soudu v jeho dřívějším zrušujícím usnesení, aby v dalším řízení byl prokazován žalobkyní tvrzený ušlý zisk. Poukazuje na to, že odvolací soud v dalším rozhodnutí popřel svůj předešlý právní názor, když potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, aniž by byla prokázána výše ušlého zisku. Domnívá se, že vydání mezitímního rozsudku vede k nepřípustným průtahům řízení a snížení právní jistoty žalované. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v rozporu s hmotným právem přiznává žalobkyni fiktivní náhradu škody, aniž by tato byla jakýmkoli způsobem prokázána. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a v tomto rozsahu i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. Rozhodnutí obou soudů považuje za správné a dovolání žalované za nedůvodné. Pokud dovolatelka namítá, že bylo rozhodnuto o fiktivní náhradě škody, žalobkyně zdůrazňuje, že o výši škody rozhodnuto nebylo, soudy pouze dospěly k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku je co do základu po právu, což jednoznačně vyplynulo z provedeného dokazování. Za nedůvodnou považuje i námitku žalované, že je mezitímním rozsudkem snížena její právní jistota. Naopak tím, že soud rozhodl o oprávněnosti uplatněného nároku žalobkyně, postavil mezi účastníky najisto, že základ žalovaného nároku existuje. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé v napadeném rozsahu jinak než v dřívějším rozsudku. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Dovolací soud je nucen konstatovat, že námitka dovolatelky k neúplnému dokazování a způsobu vedení řízení sice obecně může odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň je třeba uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, čímž nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy. Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že v rozporu s hmotným právem přiznává žalobkyni fiktivní náhradu škody, aniž by tato byla jakýmkoli způsobem prokázána, je třeba přisvědčit žalobkyni, že o žádné fiktivní škodě rozhodnuto nebylo, když soudy dospěly k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku je co do základu po právu, přičemž o výši náhrady škody bude rozhodováno až v dalším řízení. Pokud z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně učinila přípravy pro svou podnikatelskou činnost, kterou nemohla uskutečnit výlučně vinou žalované, která způsobila neplatnost podnájemní smlouvy o pronájmu pozemku k podnikání žalobkyně tím, že stejný pozemek pronajala ještě dalšímu subjektu, čímž zapříčinila nemožnost plnění smlouvy uzavřené s žalobkyní, pak oba soudy správně aplikovaly §268 obch. zák., podle něhož platí, že kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Z dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně o neplatnosti smlouvy o podnájmu, uzavírané s žalovanou, věděla. Ustanovení §268 obch. zák. ve větě druhé pak stanoví, že pro náhradu takové škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§373 a násl. obch. zák.). Rovněž odkaz soudů na ustanovení §379 a §381 obch. zák. byl s ohledem na skutková zjištění v dané věci namístě, jestliže podle §379 obch. zák. věty první se nahrazuje skutečná škoda a ušlý zisk, nestanoví-li tento zákon jinak, a podle §381 obch. zák. může poškozená strana místo skutečně ušlého zisku požadovat náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy v okruhu podnikání, v němž podniká. Nelze dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem - ustanoveními §§268, 379 a 381 obch. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tudíž ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má, proto dovolání žalované není přípustné. Nejvyšší soud jej tedy podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto až v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. listopadu 2011 JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/25/2011
Spisová značka:23 Cdo 2703/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2703.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§379 obch. zák.
§381 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26