ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1116.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1116/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce JUDr. M. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ JUDr. J. H. a 2/ I. H., oběma zastoupeným advokátem, o 289.767,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 2/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 1999, č. j. 13 Co 280/99-133, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 10. 1998, č. j. 17 C 2/94-106, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci 289.767,65 Kč s příslušenstvím a úroky z prodlení z částky 78.601,15 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že účastníci se písemně dohodli, že pokud žalobce uhradí náklady na připojení jejich nově postavených sousedících domů na veřejnou kanalizaci, žalovaní mu uhradí polovinu těchto nákladů. Žalobce zajistil vybudování kanalizační stoky v délce 150,5 m, instalaci kanalizace a přívod vody a dodavatelům zaplatil celkem 1.103.631,- Kč. Podle závěru znalce Ing. Č. nezbytná délka kanalizační stoky činila 70,5 m, případně i méně; s názorem znalce, že by stavební úřad vybudování stoky v délce 70,5 m nepovolil, se soud prvního stupně neztotožnil, neboť znalec ani soud nemohou činit závěr o výsledku správního řízení směřujícího k vydání stavebního rozhodnutí na stavbu stoky. Soud prvního stupně dovodil, že ujednání účastníků, podle nějž ten, kdo zajistí napojení na veřejnou kanalizaci, bude mít nárok na úhradu poloviny nákladů, nelze vykládat tak, že by měl účastník zajišťující stavbu kanalizační přípojky neomezenou volnost ve způsobu tohoto zajištění. Za situace, kdy skutečné náklady jsou oproti nutným nákladům vyšší než 100 %, nelze od druhého účastníka spravedlivě požadovat, aby se na nich podílel. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na úhradu nákladů připadajících na stavbu kanalizační přípojky v délce přesahující nezbytných 70,5 m, neboť by bylo v rozporu s dobrými mravy požadovat na žalovaných navýšení nákladů vzniklé vinou žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 1999, č. j. 13 Co 280/99-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 289.767,65 Kč s 3 % úrokem od 15. 11. 1993 do 14. 7. 1994 a se 14 % úrokem od 15. 7. 1994 do 11. 10. 1995, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně zejména ohledně obsahu dohody uzavřené mezi účastníky, podle níž měli žalovaní zaplatit polovinu nákladů spojených s vybudováním kanalizační přípojky. Vzhledem k tomu, že stavební povolení na stavbu kanalizační stoky v délce 150 m bylo doručeno i žalovaným, kteří tak věděli o rozsahu, v jakém mají být práce provedeny, a vzhledem k tomu, že stavba byla podle tohoto povolení provedena, odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce zavinil vybudování kanalizační přípojky ve větším rozsahu, než bylo třeba. Žalovaní jsou vázáni dohodou uzavřenou se žalobcem, která je určitá a srozumitelná, a jsou tedy povinni zaplatit mu polovinu vynaložených nákladů, tj. zažalovanou částku.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Poukazují na to, že se ve smlouvě z 6. 4. 1992 výslovně zavázali k úhradě poloviny nákladů spojených s napojením obou pozemků na kanalizační síť. Namítají, že ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. bylo třeba jejich ujednání vyložit též podle vůle účastníků, která nesměřovala k tomu, aby budovali nebo platili stoku delší, než bylo nutné, a k žádné změně této dohody nedošlo. Nesprávné právní posouzení spatřují zejména v tom, že odvolací soud v souladu s ust. §491 odst. 2 obč. zák. měl použít ustanovení zákona, která upravují závazky danému ujednání nejbližší, tj. ustanovení §724 a násl. obč. zák. o příkazní smlouvě, a měl se zabývat tím, zda žalobce postupoval v souladu se svými povinnostmi příkazníka a zda se neodchýlil od pokynů žalovaných bez jejich souhlasu. Protože žalobce měl jejich zmocnění k vybudování nejvýše 35,25 m (tj. poloviny z 70,5 m) stoky, odmítají hradit náklady spojené se svévolným vybudováním stoky v delší výměře. Namítají, že stavební povolení coby veřejnoprávní rozhodnutí nemůže měnit smluvní ujednání mezi stranami a že ani jejich vědomost o tom, že žalobce buduje síť v délce 150,5 m, nemění jejich závazek ze smlouvy. Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], z obsahu jejich dovolání je zřejmé, že nesouhlasí především se zjištěným skutkovým stavem, z něhož soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely. To se týká jak námitky ohledně zjištění obsahu dohody o úhradě nákladů na vybudování stoky, tak s tím související námitky, že zmocnili žalobce k zajištění vybudování stoky v celkové délce jen 70,5 m. Uplatňují tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je z logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod.
Zjištění obsahu smluvního ujednání mezi účastníky, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, je kromě výpovědí účastníků podloženo i listinnými důkazy, které byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně. Skutkové zjištění o tom, že se žalobci zavázali uhradit náklady spojené s vybudováním kanalizační a vodovodní sítě jednou polovinou, které z provedených důkazů po jejich zhodnocení učinil soud prvního stupně, se tak stala součástí zjištěného skutkového stavu věci, na jehož základě rozhodoval i odvolací soud. Skutečnosti rozhodné pro posouzení závazku žalovaných byly tedy v řízení náležitě zjištěny a mají oporu v provedeném dokazování.
Smlouva jakožto právní úkon je projevem vůle smluvních stran. Zanechává-li projev vůle pochybnosti o tom, co bylo smluveno, přichází v úvahu výklad pomocí §35 odst. 2 obč. zák.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje toto ustanovení výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového projevu vyjádřeného slovně.
V dané věci se však nejedná o případ, že by obsah smluvního ujednání účastníků byl nejasný a vyžadoval tak jeho výklad. Slovně vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze vykládat podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem. Nejenže obsah ujednání o úhradě nákladů na vybudování stoky byl mezi účastníky nesporný, ale tvrzení žalovaných v dovolání, že bylo mezi nimi dohodnuto vybudování stoky pouze v délce 70,5 m, je v rozporu s jazykovým projevem v dohodě, jak byla zachycena i písemně. Výkladem podle ust. §35 odst. 2 obč. zák. pak nelze učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat. Tvrzení žalovaných, že zmocnili žalobce k vybudování kanalizační stoky ke svému pozemku nejvýše v délce 35,25 m, z provedených důkazů nevyplývá a je naopak s nimi v rozporu. V této souvislosti lze poukázat i na obsah původní dohody ze dne 6. 4. 1992, v níž se obě strany zavázaly k úhradě poloviny veškerých nákladů vzniklých v souvislosti s napojením obou pozemků na inženýrské sítě; k dodatečným výhradám žalovaných proti délce vybudované stoky lze shodně s odvolacím soudem poznamenat, že žalovaní byli účastníky stavebního řízení, takže už vzhledem k tomu k vybudování stoky podle stavebního povolení nemohlo dojít proti jejich vůli.
Protože nelze přisvědčit tvrzení žalovaných v dovolání, že se zavázali k úhradě nákladů na vybudování stoky pouze v délce 70,5 m, nelze ani dovodit, že by žalobce postupoval v rozporu se smluvním ujednáním, které odvolací soud zcela správně posoudil jako smlouvu nepojmenovanou. Je tedy jednoznačné, že žalovaní jsou povinni splnit svůj závazek ze smlouvy, a za této situace je lichá námitka žalovaných [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], že se soud měl věcí zabývat z hlediska odpovědnosti žalobce za postup v rozporu se smlouvou a že věc měl po právní stránce posoudit analogicky podle ust. §724 a násl. obč. zák., upravujících smlouvu příkazní.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který vychází ze závěru, že žalovaní jsou vázáni uzavřenou dohodou, a jsou proto povinni zaplatit žalobci polovinu nákladů vynaložených na stavbu kanalizační přípojky, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaných zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu