ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.355.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 355/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) M. K. a B) Z. K., proti žalovaným 1) J. K., 2) O. K. a 3) J. K., o 114.250,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 80/91, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2000, č. j. 30 Co 448/99-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným O. K. a J. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.875,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným J. K., nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti K. K. a jejímu vnuku J. K. domáhali zaplacení částky 114.250,- Kč s příslušenstvím, představující náklady na zhodnocení rodinného domku čp. 53 na stavební parcele č. kat. 62, zapsané u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 256 pro katastrální území V. B., které žalobci při provedení přístavby dvou místností vynaložili v letech 1972 – 1979. Tehdejší vlastnice K. K. (matka žalobce) jim slíbila, že za provedené stavební práce budou moci v rodinném domku bydlet, avšak svůj závazek neplní; proto jí a jejímu vnukovi, na nějž nemovitost převedla darovací smlouvou ze dne 19. 12. 1988, vznikl neoprávněný majetkový prospěch.
Okresní soud Praha – východ poté, co usnesením ze dne 31. 5. 1991, č. j. 3 C 80/91-13, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení, rozsudkem ze dne 8. 6. 1995, č. j. 3 C 80/91-82, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 3. 1996, č. j. 3 C 80/91-102, a opravného usnesení ze dne 15. 8. 1996, č. j. 3 C 80/91-113, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zjištění, že žalovaná K. K. v průběhu řízení zemřela a že jejími dědici jsou O. K., J. K. starší a žalobce M. K., jednal nadále jako s jejími právními nástupci s O. K. a J. K. starším. Vyšel ze zjištění, že K. K. darovací smlouvou ze dne 19. 12. 1988 převedla nemovitost na svého vnuka J. K. mladšího, aniž jej upozornila na to, že má určité závazky vůči žalobcům v souvislosti s jejich údajnými investicemi do rodinného domku. Podle soudu proto nebyly ve vztahu k němu splněny podmínky ustanovení §454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Žalovaný O. K. v dané věci „nenese právní odpovědnost, neboť nezískal prostřednictvím dědictví žádný majetkový zisk, který by přibyl za života K. K. investicemi žalobců do jejího vlastnictví“. Kromě toho žalobci předložili doklady o nákupu stavebního materiálu, které byly částečně neprůkazné, neboť nezněly na jména žalobců (příp. zněly na jména jiných osob), resp. pocházely z jiného období, než ve kterém žalobci měli provádět stavební práce. Nebylo ani zjištěno, že by K. K. žalobcům přislíbila za práci platit.
K odvolání žalobců a žalovaného J. K. staršího Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 1997, č. j. 28 Co 676/96, 677/96, 678/96-121, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu především bránila projednání věci před soudem prvního stupně překážka zastaveného řízení, neboť ačkoliv žalobci zaplatili soudní poplatek, okresní soud nezrušil své usnesení ze dne 31. 5. 1991, č. j. 3 C 80/91-13, jímž řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Kromě toho soud prvního stupně odňal možnost jednat před soudem J. K. staršímu, s nímž ve skutečnosti v řízení nejednal; odvolací soud mu proto uložil, aby jednal se všemi účastníky, tzn. se všemi dědici po zemřelé K. K., když povaha projednávané věci vylučuje rozhodnout dříve, než bude zjištěna výše dědických podílů.
Okresní soud Praha – východ poté, co usnesením ze dne 23. 4. 1997, č. j. 3 C 80/91-124, zrušil usnesení ze dne 31. 5. 1991, č. j. 3 C 80/91-13, rozsudkem ze dne 3. 12. 1998, č. j. 3 C 80/91-159, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ze spisu Okresního soudu Praha – východ sp. zn. D 1496/93, Nd 163/93, zjistil, že dědicové po K. K. jsou O. K., J. K. starší a M. K., kteří získali rovným dílem jednu polovinu nemovitostí zůstavitelky v P. B. a zůstatek na vkladní knížce ve výši 12.012,- Kč; s prvními dvěma jednal jako s právními nástupci zůstavitelky. K námitce promlčení vznesené žalovanými dovodil, že nárok žalobců byl promlčen (§100, §101, §107 obč. zák.), neboť žalobci ukončili stavební úpravy na nemovitosti v roce 1979, avšak žalobu podali u soudu až dne 27. 3. 1991. Kromě toho J. K. mladší není ve sporu pasivně legitimován, protože nezískal darovací smlouvou bezdůvodný majetkový prospěch na úkor žalobců; nebyl totiž zavázán povinností finančně se s nimi vyrovnat v souvislosti s jejich stavební činností. Žalobci navíc podle soudu výši nároku dostatečně neprokázali.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2000, č. j. 30 Co 448/99-191, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Posuzoval věc ve smyslu §868 obč. zák. podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 a dovodil, že aktivní legitimaci domáhat se vydání majetkového prospěchu (§452 obč. zák.) má ten, na jehož úkor byl majetkový prospěch získán. Pasivní legitimaci, tj. povinnost vydat neoprávněný majetkový prospěch má pak zásadně ten, kdo jej získal a jehož aktiva se tedy na úkor druhého zvětšila, nebo oprostila od pasiv. V případě smrti přechází povinnost vydat neoprávněný majetkový prospěch na dědice, avšak jen do výše nabytého dědictví; žalovaný J. K. mladší, jemuž byla nemovitost darována, proto není pasivně legitimován, a žalovaní O. K. a J. K. starší by mohli být povinni vydat neoprávněný majetkový prospěch jen do výše nabytého dědictví, tzn. maximálně do výše 9.081,17 Kč. Podle odvolacího soudu byl navíc nárok promlčen uplynutím subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. Žalobcům se totiž nepodařilo prokázat existenci údajné dohody se zemřelou K. K., podle níž mohli v domě bydlet a provádět jeho stavební úpravy. Běh promlčecí doby proto podle odvolacího soudu započal od vložení investic do domu, nejpozději v roce 1979, přičemž s ohledem na stanovisko K. K. žalobci věděli nejpozději v roce 1982, že v jejím domku nebudou trvale bydlet a proto si koupili vlastní stavební parcelu za účelem výstavby rodinného domku. Byla-li žaloba podána v roce 1991, stalo se tak až po marném uplynutí dvouleté promlčecí lhůty běžící od vložení investic do nemovitosti.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a které odůvodňují podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vytýkají odvolacímu soudu především závěr o počátku běhu promlčecí doby. Žalobci provedli investice do cizí nemovitosti, kterou užívali až do okamžiku, než z ní byli vykázáni. Teprve vyklizením nemovitosti mohl vlastník vybudované prostory užívat a mít z nich prospěch, tedy až v tom okamžiku mu mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, podobně jako je tomu v případě věci v podílovém spoluvlastnictví podle rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/82. Sporná je podle dovolatelů i otázka pasivní legitimace v případech převodu nemovitosti v průběhu užívání na jiný subjekt, tj. zda je povinnou osobou původní vlastník, za jehož vlastnictví k investicím do nemovitosti došlo, nebo až nový vlastník, kterému vzniká bezdůvodné obohacení tím, že může s výsledkem investic nakládat. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní J. K. mladší a O. K. ve vyjádření namítají nepřípustnost podaného dovolání. Podle nich žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně existence smlouvy s K. K. a jejího obsahu. Namítají, že R 37/82 řeší důsledky spojené se zánikem spoluvlastnictví a právní názor ohledně počátku běhu promlčecí doby od vyklizení nemovitosti však neobsahuje. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení, a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je též přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelé s odkazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/82 dovozují, že vlastníku nemovitosti, která byla zhodnocena investicí osob, které v ní bydlí, vzniká bezdůvodné obohacení (neoprávněný majetkový prospěch) okamžikem, kdy tyto osoby nemovitosti vyklidí, neboť teprve tímto okamžikem má vlastník možnost nemovitost užívat a mít z ní prospěch, a že teprve tehdy začíná běžet promlčecí doba podle §107 obč. zák. Tomuto závěru nelze přisvědčit.
Podle §868 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb., pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Vzhledem k tomuto ustanovení odvolací soud správně posuzoval nárok žalobců na vydání prospěchu vzniklého investicí do nemovitosti provedenou v době do roku 1979 podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.146/1971 Sb., č.131/1982 Sb., č.137/1982 Sb., č.94/1988 Sb., č.188/1988 Sb., č.87/1990 Sb., č.105/1990 Sb., č.116/1990 Sb., č.87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb.
Podle §451 obč. zák. kdo na úkor občana nebo organizace neoprávněně získá majetkový prospěch, musí jej vydat. Podle §452 obč. zák. neoprávněným majetkovým prospěchem je prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu, jakož i prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat neoprávněného majetkového prospěchu, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěch z plnění bez právního důvodu vzniká přijetím plnění, k němuž právní důvod od počátku chyběl (právním důvodem k plnění může být smlouva, povinnost ze zákona apod.). Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. Plněním bez právního důvodu mohou být i investice vynaložené na cizí věc (srov. Správu o zhodnotení úrovne rozhodovania súdov SSR vo veciach zodpovednosti za neoprávnený majetkový prospech podľa §451 a nasl. O. z., prejednanej a schválenej občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho súdu SSR, Cpj 37/78 z 21. 12. 1978, která byla publikována pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979), jestliže neexistoval právní důvod (např. smluvní ujednání s vlastníkem apod.), aby někdo jiný než vlastník do věci investoval své prostředky. Vlastníku nemovitosti v tom případě vzniká prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoliv v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Okolnost, kdy osoba, která investici provedla, nemovitost vyklidí, je z tohoto hlediska bez významu.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu (správnost skutkových zjištění dovolatelé nenapadají, ta ostatně vzhledem k přípustnosti dovolání, která může být založena pouze podle §239 odst. 2 o.s.ř., nepodléhají dovolacímu přezkumu), že žalobci nejpozději v roce 1979 provedli ze svých prostředků přestavbu nemovitosti ve vlastnictví K. K., aniž by s ní uzavřeli dohodu o provedení investic, případně o povinnosti vlastnice k náhradě výdajů. Dovodil-li, že v okamžiku vložení investic vlastnice nemovitosti na úkor žalobců získala neoprávněný majetkový prospěch, který je povinna vydat, a že od tohoto okamžiku též počal běh promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák., která uplynula před podáním žaloby, posoudil soud dovolateli vymezenou právní otázku v souladu s ustálenou soudní praxí. Uvedený závěr není v rozporu ani s rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, publikovaného pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, který na posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká nároků z investic do společné věci mezi podílovými spoluvlastníky, zatímco žalobci nebyli spoluvlastníky nemovitosti, do níž investovali své prostředky. Rozsudek odvolacího soudu proto nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nejsou splněny.
Žalobci v dovolání dále uplatnili jako dovolací důvod nesprávnost závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaných. Posouzení této dílčí právní otázky však není pro rozhodnutí ve věci rozhodující, neboť odvolací soud zamítl žalobu pro promlčení nároku marným uplynutím promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák. před podáním žaloby. Žalobci namítaná nesprávnost posouzení pasivní legitimace nároku, který je promlčen, nemá za této situace z hlediska věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu význam [srov. Stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, podle nějž dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne].
Protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatelé ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými O. K. a J. K. mladším bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají tito žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon snížený o 20% za každou zastoupenou osobu podle §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 2.900.- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč [§7, §11 odst. 1 písm. k) a §l3 odst. 3 vyhlášky]. Žalovanému J. K. staršímu pak v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu
v