ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3876.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3876/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. R. N. , zastoupeného JUDr. Janem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 37, s adresou pro doručování Praha 1, Štěpánská 39, proti žalované V. S. , zastoupené JUDr. Josefem Šperkem, advokátem se sídlem v Hořicích, nám. Jiřího z Poděbrad 157, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 31/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2009, č. j. 25 Co 454/2009-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Jana Davida, advokáta se sídlem v Praze 1, Štěpánská 37, s adresou pro doručování Praha 1, Štěpánská 39, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. září 2008, č. j. 6 C 31/2008-28, vyhověl žalobě a určil, že povinnost žalované k vyklizení a předání „bytu č. 3 o kuchyni, dvou pokojích a příslušenství, ve 3. podlaží domu čp. 1249 v Jiráskově ul. v H.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), uložená jí rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. října 1996, č. j. 5 C 87/95-57, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 1997, č. j. 19 Co 126/97-72, není nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu a při vyklizení stačí poskytnout přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. prosince 2009, č. j. 25 Co 454/2009-105, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že podle §80 písm. c/ o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“) může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy. Poté stejně jako soud prvního stupně rovněž dovodil, že od doby, kdy bylo soudem přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“), došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu bylo v rozporu s dobrými mravy. K tomuto závěru dospěl na základě skutkového zjištění, že po skončení nájemního poměru žalovaná soustavně a dlouhodobě (již od ledna 2005) neplatila žalobci úhradu za užívání bytu a ani úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ( „čímž porušila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení §712a obč. zák.“ , jak to výslovně vyjádřil); v této souvislosti dodal, že povinnost platit úhradu za užívání bytu a za spotřebované služby a povinnost zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu nemají povahu vzájemných závazků a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat. Poté konstatoval, že je-li nezaplacení nájemného a úhrad za služby související s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu ze zákona považováno za hrubé porušení povinností nájemce a je důvodem pro vypovězení nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., musí být tím spíše v takové situaci postižitelné pouhé právo na bydlení; v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1526/2005. Za této situace vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Namítla, že zde nemůže jít o rozpor s dobrými mravy, jestliže v řízení o zaplacení dlužného nájemného „uplatnila nárok na slevu z nájmu a nárok na zaplacení účelně vynaložených nákladů na opravy, které měl provést žalobce“. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřovala v tom, že odvolací soud nevyčkal výsledků řízení ve věci týkající se zaplacení dlužného nájemného. Současně v dovolání odkázala na námitky uvedené ve vlastním podání, které k dovolání připojila. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (které dovolatelka uplatnila námitkami obsaženými v jejím vlastním podání) se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací námitka uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a už proto jí nelze přípustnost dovolání založit.
Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na právním názoru, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). Správnost uvedeného právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna. Pro úplnost dovolací soud dodává, že uvedený právní názor zastává rovněž ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem došlo v daném případě ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění náhradního bytu bylo ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Dovoláním byla správnost tohoto právního závěru zpochybněna. Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však zastává názor, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Zpochybňuje-li totiž dovolatelka správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
K (dalším) námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud přesto dodává následující. Ustálená soudní praxe dovodila, že za změnu poměrů odůvodňující určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, lze považovat i pokračující neplacení nájemného po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001, uveřejněný pod C 582 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002, z 29. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1876/2005, a z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1305/2005). Uvedený právní názor je aplikovatelný rovněž v případě, kdy bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. a po skončení nájmu přestal bývalý nájemce platit úhradu za užívání bytu a za služby související s jeho užíváním, jak to – odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 1526/2005 – vyjádřil rovněž odvolací soud. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena rovněž v názoru, že povinnost zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a povinnost platit nájemné (úhradu za užívání bytu) nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, z 25. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002, ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, a z 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002).
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku je trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč (srov. §2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu