ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.586.99.1
sp. zn. 26 Cdo 586/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce města M. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ I. K., zastoupenému advokátem, a 2/ S. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 238/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 1998, č. j. 17 Co 585/98 - 47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 1998, č.j. 17 Co 585/98 - 47, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. července 1998, č.j. 6 C 238/98 - 36, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 31. 7. 1998, č. j. 6 C 238/98 - 36, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby oba žalovaní a "všichni, kdo s nimi bydlí", vyklidili byt č. 4 ve druhém poschodí domu čp. 27 v obci a katastrálním území M. T., který sestává ze tří pokojů, kuchyně, předsíně, koupelny a WC (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"), do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyklizení předmětného bytu se žalobce, označující se za vlastníka domu čp. 27, domáhal, protože podle jeho názoru byla smlouva o převodu bytu do vlastnictví žalovaných, uzavřená v roce 1989, neplatná pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy. Soud prvního stupně, který řešil otázku platnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 30. 6. 1989 mezi bývalým Podnikem bytového hospodářství ve S. a oběma žalovanými ohledně předmětného bytu a spoluvlastnického podílu na společných částech domu (dále též jen "smlouva ze dne 30. 6. 1989" nebo "smlouva"), jako otázku předběžnou, dospěl k závěru, že tato smlouva svým obsahem ani účelem nebyla v rozporu se zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb. (dále též jen "zákon č. 52/1966 Sb."). Konstatoval, že sice byla v rozporu s prováděcí vyhláškou k §24 zákona č. 52/1966 Sb., tato vyhláška však podle názoru okresního soudu nepřípustně modifikovala účel zákona č. 52/1966 Sb., což bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Okresní soud vyslovil právní názor, že rozpor smlouvy ze dne 30. 6. 1989 s podzákonným právním předpisem neznamenal její neplatnost, jestliže smlouva byla v souladu s obsahem a účelem zákona. Při rozhodování vzal soud prvního stupně v úvahu i to, že žalovaní vyřešili své bytové poměry, předešli poškozování bytu i domu, a že vlastnického práva nabyli v dobré víře. Jiný výklad by byl podle názoru soudu prvního stupně porušením principu rovnosti subjektů při nabývání a ochraně vlastnických práv (článek 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Protože žalobce opřel svou žalobu jedině o tvrzenou neplatnost smlouvy ze dne 30. 6. 1989, a okresní soud tuto smlouvu shledal platnou, žalobě na vyklizení předmětného bytu nevyhověl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11. 1998, č. j. 17 Co 585/98 - 47, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že oba žalované a všechny, kdo s nimi v předmětném bytě bydlí, zavázal, aby tento byt vyklidili do dvou měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl zároveň o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišným právním závěrům. Konstatoval, že na daný případ se vztahuje zákon č. 52/1966 Sb. a prováděcí vyhláška č. 47/1978 Sb. Ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb. vylučovalo z prodeje mimo jiné i byty v domech, ve kterých byly nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi. Jelikož v domě, v němž je předmětný byt, se takový nebytový prostor nacházel (šlo o prodejnu Domácích potřeb, státního podniku, umístěnou v přízemí domu), byl právní úkon spočívající v prodeji bytu, "v rozporu s předpisem kogentní povahy", jako takový odporoval svým obsahem zákonu a byl tedy ze zákona absolutně neplatný. "Jím zamýšlené následky nenastaly" - pokračoval odvolací soud - "a soud k takovéto neplatnosti přihlíží i bez návrhu z úřední povinnosti (ex officio)". Krajský soud tedy dovodil, že smlouva ze dne 30. 6. 1989 nevyhovovala všem náležitostem stanoveným zákonem v době jejího uzavření, byla proto právním úkonem nedovoleným, příčícím se obecně závazným předpisům, "působícím neplatnost (nulitu) zásadně od samého počátku (ex tunc)", a je proto neplatná. Přitom ani skutečnost, že smlouva byla sepsána a registrována státním notářstvím, nebrání tomu, aby byla v soudním řízení její platnost posouzena podle §39 obč. zák., popř. podle jiných zákonných ustanovení (zde krajský soud odkázal na rozhodnutí "R 65/72", uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tak uzavřel, že žalobce je jako vlastník aktivně legitimován domáhat se vlastnickou žalobou vyklizení bytu žalovanými, kteří nejsou vlastníky předmětného bytu, neboť má podle §126 odst. 1 obč. zák. právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Dvouměsíční lhůtu k vyklizení bytu, kterou zároveň stanovil, odůvodnil odvolací soud tím, že ji "pokládá vzhledem k tomu, že žalovaní byt trvale neužívají, za přiměřenou".
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci 5. 1. 1999, bylo nejprve podáno společné dovolání obou žalovaných, zastoupených advokátem JUDr. B. V. (toto dovolání, sepsané dne 12. 1. 1999, došlo soudu prvního stupně dne 20. 1. 1999). Přípustnost dovolání byla opřena o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolatelé v něm uplatnili dovolací důvody podřazené §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. Namítali, že odvolací soud neprovedl dokazování, kterým by mohl prokázat důvodnost žaloby. Žaloba totiž spočívala na tom, že žalovaní měli svými zásahy rušit vlastnické právo žalobce k předmětnému bytu. Zatímco soud prvního stupně toto dokazování vzhledem ke svému rozhodnutí - pro žalobce nepříznivému - provádět nemusel, pro odvolací soud byla tato zjištění nezbytnou podmínkou pro vydání vyhovujícího rozsudku. Dovolatelé se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu je "po skutkové stránce nepřezkoumatelné", neboť krajský soud zejména neodůvodnil, "čím měl prokázán žalobcovo tvrzení o užívání části jeho nemovitosti žalovanými..., ... když to alespoň prvý žalovaný od počátku popíral". Podle dovolatelů je právě otázka užívání bytu žalovanými významná z hlediska právního posouzení věci podle §126 odst. 1 obč. zák. Pokud odvolací soud své závěry neopřel o skutková zjištění, trpí jeho rozhodnutí vadou podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., neboť "byly vzaty v úvahu skutečnosti, které z provedeného dokazování nevyplývají, nevyšly za řízení najevo, ani nebyly nesporné". Dovolatelé rovněž namítali, že řízení před odvolacím soudem může být postiženo i tzv. jinou vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., poněvadž odvolací soud "nedospěl k žádným skutkovým závěrům, pokud jde o otázku zásahů" (do vlastnického práva žalobce), ačkoliv k nim dospět měl, případně měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit z důvodu potřeby provedení dalších důkazů.
Druhá žalovaná ve svém dalším - samostatně podaném - dovolání, sepsaném dne 29. 1. 1999 advokátem JUDr. T. Z. (toto dovolání došlo soudu prvního stupně dne 2. 2. 1999), namítla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konstatovala, že neplatnost smlouvy je dovozována z jejího rozporu s vyhláškou č. 47/1978 Sb., jejímž účelem byla ochrana socialistického společenského vlastnictví. To mělo opodstatnění v době, kdy tento druh vlastnictví existoval, avšak "jeho zánikem vyhláška své opodstatnění ztrácí", a ostatně v době podání žaloby již byla zrušena. Žalobce - pokračovala dovolatelka - "využil analogie s restitučními předpisy a žalobu konstruoval tak, že věc byla získána v rozporu s tehdy platnými právními předpisy". Pro případ, že by tomu tak bylo, domnívá se dovolatelka, že takto nabytému vlastnictví žalovaných poskytuje ochranu §1 odst. 1 obč. zák. s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Žalobce tedy podle jejího názoru "využil již neexistující právní normu a domáhal se získání práva, které mu ... s ohledem na již zmíněné ustanovení §3 obč. zák. a zejména s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu náležet nemůže, neboť v takovém případě by se zjevně jednalo o zneužití práva žalobce na úkor žalovaných."
Jak v prvním (společném) dovolání obou žalovaných, tak i ve druhém (samostatném) dovolání druhé žalované, byl obsažen návrh, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovoláním žalovaných nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že obě dovolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení - advokátního zastoupení dovolatelů podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. (jak je ze spisu patrno, druhá žalvaná je nyní zastoupena advokátem JUDr. T. Z., který sepsal její samostatné dovolání), mají formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označují také způsobilé dovolací důvody podřazené §241 odst. 3 písm. b/, c/ o. s. ř. (ve společném dovolání obou žalovaných), resp. dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (v samostatném dovolání druhé žalované). Přípustnost dovolání vyplývá z §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť napaden je rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodnutí krajského soudu bylo přezkoumáno v rozsahu plynoucím z §242 odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i tím, jak byly dovolateli obsahově vymezeny. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zároveň vyplynula jeho povinnost přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 o. s. ř. (takové vady ovšem namítány nebyly a z obsahu spisu se jejich existence nepodává), jakož i k vadám, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval opodstatněností dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. - tvrzením druhé žalované, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení ve smyslu citovaného procesního ustanovení jde přitom zejména tehdy, aplikoval-li soud na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo jestliže správně určený právní předpis nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k obsahovému vymezení tohoto dovolacího důvodu zabýval se Nejvyšší soud přezkumem správnosti právních závěrů odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 30. 6. 1989 podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále opět jen "obč. zák." nebo "občanský zákoník") pro rozpor se zákonem. Naproti tomu - právě v důsledku výše zdůrazněné vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením - nemohl činit žádné závěry z okolnosti podávající se z obsahu spisu, totiž z toho, že žalobce (jako právní nástupce osoby, která smlouvu ze dne 30. 6. 1989 se žalovanými uzavřela) se domáhá vrácení plnění z této smlouvy, kterou označuje za neplatnou (§457 odst. 2 obč. zák.), aniž by ovšem jeho žalobní návrh vyjadřoval vzájemnou podmíněnost plnění mezi účastníky této (neplatné) smlouvy - tzv. synallagma (srov. judikát uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975).
Podle §24 odst. 1 písm. a/ zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb. (označené ustanovení je zařazeno pod nadpisem "Prováděcí předpisy"), mělo federální ministerstvo financí stanovit, "které byty jsou vyloučeny z prodeje do osobního vlastnictví občanů". Prováděcím předpisem k tomuto zákonnému ustanovení byla vyhláška federálního ministerstva financí, ministerstva financí České socialistické republiky, ministerstva financí Slovenské socialistické republiky, Českého cenového úřadu a Slovenského cenového úřadu č. 47/1978 Sb. ze dne 4. května 1978, o prodeji bytů z národního majetku občanům a o finanční pomoci při modernizaci zakoupených bytů (změněná později vyhláškami č. 2/1982 Sb. a č. 160/1983 Sb.) - dále též jen "vyhláška č. 47/1978 Sb." nebo "vyhláška". Touto vyhláškou (opírajícím se nejen o ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 52/1966 Sb., ale např. i o tehdy platné ustanovení §508 odst. 1 obč. zák., podle něhož "podrobnější předpisy k provedení občanského zákoníku vydají příslušná ministerstva a ústřední orgány státní správy"), bylo v jejím §1 odst. 1 stanoveno, že "předmětem prodeje jsou byty, jakož i místnosti nesloužící k bydlení určené pro osobní potřebu občanů, které jsou ve vlastnictví státu a ve správě národních výborů nebo jejich bytových organizací". V §1 odst. 2 větě první vyhlášky č. 47/1978 Sb. pak byla obsažena právní norma, podle níž "z prodeje jsou vyloučeny byty v domech, ve kterých jsou nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi nebo domovní vybavení sloužící i jiným subjektům než uživatelům bytů v příslušném obytném domě (např. bloková kotelna nebo výměníková stanice určená též pro potřebu jiných domů)".
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti (jde tedy o tzv. dovolenost předmětu právního úkonu). Výklad tohoto zákonného ustanovení v době, kdy byl učiněn právní úkon, jehož platnost je nyní soudem posuzována, byl v soudní praxi i v odborné literatuře ustálen v tom, že rozpor se zákonem je rozpor s objektivním právem, tj. nejen se zákonem, ale i s jinými právními předpisy kogentní povahy, vydanými na základě zákona, tedy i rozpor s vyhláškou ministerstva či jiného ústředního orgánu, vydanou na základě zákonného zmocnění a uveřejněnou zákonem předepsaným způsobem ve Sbírce zákonů. Za rozpor se zákonem naproti tomu nebylo považováno, odporoval-li právní úkon předpisu, který obecně závaznou povahu neměl - např. pokynu (interní instrukci) ústředního úřadu; podle okolností konkrétního případu však mohlo jít (rovněž podle §39 obč. zák.) o neplatnost právního úkonu pro rozpor se zájmy společnosti (srov. Občanský zákoník. Komentář. Díl I., str. 177 - 178, Praha - Panorama - 1987). Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od uvedeného výkladu ustanovení §39 obč. zák.
Vyhláška č. 47/1978 Sb. přitom byla bezpochyby obecně závazným právním předpisem, vydaným k provedení zákona na základě zákonného zmocnění (§24 odst. 1 písm. a/ zákona č. 52/1966 Sb.). Odporoval-li právní úkon právní normě obsažené v takovém předpisu (§1 odst. 2 větě první vyhlášky) - a dovolatelé nijak nezpochybňují, že se v domě, v němž je situován předmětný byt, v době uzavření smlouvy vskutku nacházely nebytové prostory v užívání socialistické organizace - šlo o rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. (jak správně dovodil odvolací soud), a nikoli o "využití analogie s restitučními předpisy" (jak se domnívá dovolatelka - druhá žalovaná). V této souvislosti lze poznamenat, že z ustanovení §l odst. 2 vyhlášky č. 47/1988 Sb. nevyplývalo (zákonem nedovolené) omezení práva subjektů občanskoprávních vztahů (odlišných od státu) činit právní úkony, ale toliko omezení práva samotného státu (jako subjektu občanskoprávních vztahů) nakládat svým majetkem - v konkrétním případě vymezení okruhu majetku, který se stát jako jeho vlastník rozhodl vyloučit z převodů do osobního vlastnictví občanů (fyzických osob) kupními smlouvami, uzavíranými v postupu podle zákona č. 52/1966 Sb. Dovolání druhé žalované též nelze přisvědčit, přikládá-li právní význam skutečnosti, že vyhláška č. 47/1998 Sb. již neplatila v době, kdy žalobce podal žalobu na vyklizení bytu, resp. namítá-li, že v této době již neexistovalo socialistické společenské vlastnictví, jemuž - jak v dovolání uvedla - zmíněná vyhláška poskytovala ochranu. Platnost právního úkonu je totiž nutno posuzovat podle obecně závazných právních předpisů, jaké existovaly v době, kdy byl právní úkon učiněn. Okolnost, že později došlo ke zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění následků stanovených v §39 obč. zák. Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák., jak se dovolatelka domnívá. Nehledě k tomu, že v době, kdy byla uzavírána smlouva, o jejíž platnost jde, ustanovení §3 odst. 1 v současném znění nebylo součástí občanského zákoníku (obsahově obdobná ustanovení bylo možno nalézt v článcích VI. a VII. obč. zák.), je nutno zdůraznit, že absolutní neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) nastává ze zákona, a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu, které by bylo možno - v souladu s dikcí §3 odst. 1 obč. zák. - charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy.
Zatímco námitky směřující proti právnímu posouzení věci podle §39 obč. zák. nebyly shledány důvodnými, považuje dovolací soud za opodstatněné ty výhrady dovolatelů, které odvolacímu soudu vytýkají, že dospěl-li k závěru, že smlouva ze dne 30. 6. 1989 je neplatná, neměl pro své rozhodnutí o žalobě na vyklizení předmětného bytu potřebná skutková zjištění, umožňující mu vyvodit právní závěr, že žalovaní do vlastnického práva žalobce neoprávněně zasahují (§126 odst. 1 obč. zák.). Soud prvního stupně, vycházející z opačného právního názoru na platnost smlouvy, totiž žádná skutková zjištění v tomto ohledu neučinil, a odvolací soud (který sám dokazování nedoplňoval), nemohl tedy ze skutkového stavu zjištěného v prvostupňovém řízení vycházet. Žalovaným tak lze přisvědčit, že za popsané procesní situace měl být rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a věc měla být okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení (§221 o. s. ř.). Pokud krajský soud takto nepostupoval, a podle §220 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, nelze tento jeho rozsudek považovat za správný a dovolací soud jej musel podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvod, pro který je rušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.), a věc vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Svitavách.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný, o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková