ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.689.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 689/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) MVDr. F. Š. a b) H. Š. , zastoupených JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalovaným: 1) M. H. a 2) I. H. , o zaplacení částky 37.264,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 33/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2008, č. j. 17 Co 305/2007-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou 18. 4. 2006 domáhali, aby jim žalovaní, kteří jsou nájemci bytu o velikosti 2+1 (dále „byt“ nebo „předmětný byt“) nacházejícího se v jejich domě č. p. 16 v obci B. a k. ú. B. (dále „dům“ nebo „předmětný dům“), zaplatili částku 37.264,- Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné za dobu od listopadu 2002 do prosince 2005.
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem z 23. 4. 2007, č. j. 9 C 33/2006-94, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že byt byl přidělen žalovaným jejich zaměstnavatelem v roce 1985 a že později uzavřená nájemní smlouva se nedochovala. Žalobci nabyli předmětný dům do bezpodílového spoluvlastnictví manželů v roce 1996 v rámci privatizace majetku státu. Žalobce sám prodal dům kupní smlouvou z 24. 4. 1997 společnosti MKSK-ALFA, s. r. o., která jej prodala kupní smlouvou ze 7. 11. 1997 J. B.. Stavební úřad Městského úřadu v H. nařídil rozhodnutím z 8. 12. 1997 bezodkladné vyklizení předmětného domu, „neboť tato stavba je v tak závadném stavebně technickém stavu, že bezprostředně ohrožuje zdraví a životy osob“. S J. B. se žalovaní ústně dohodli na ukončení nájemního vztahu a 19. 11. 2001 se z bytu odstěhovali na adresu B. č. p. 88. Od konce roku 2001 začal byt užívat L. P. V rozsudku ze 4. 4. 2006, č. j. 11 C 1784/2004-99, jímž bylo určeno, že žalobkyně je (také) vlastnicí předmětného domu a který nabyl právní moci 13. 4. 2006, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se úspěšně dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy z 24. 4. 1997 podle §40a a §145 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998. Na základě toho v této věci o zaplacení nájemného uzavřel, že žalobci nejsou ve věci aktivně legitimováni, neboť v rozhodném období nebyli vlastníky předmětného domu, a tedy ani pronajímateli předmětného bytu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem z 13. 10. 2008, č. j. 17 Co 305/2007-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně ze 4. 4. 2006, č. j. 11 C 1784/2004-99, který nabyl právní moci 13. 4. 2006, je deklaratorním rozhodnutím. Jestliže se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy z 24. 4. 1997, byli žalobci i v období od listopadu 2002 do prosince 2005 vlastníky předmětného domu, a mohou se jako pronajímatelé předmětného bytu domáhat zaplacení dlužného nájemného. Dospěl však k závěru, že požadavek žalobců je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Žalobcům přisvědčil, že žalovaní řádně neukončili svůj nájem předmětného bytu, nicméně uvedl, že v době, kdy se z bytu odstěhovali, byli v dobré víře, že J. B. je vlastníkem domu, což vyplývalo i ze zápisu jeho práva v katastru nemovitostí, a nemohli vědět, že žalovaná uplatnila námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy z 24. 4. 1997. S J. B. se, byť ústně, dohodli na ukončení nájmu bytu, byt vyklidili a nadále jej užívala jiná osoba. Nelze ani přehlédnout, že žalobci vyvolali popsanou situaci sami svým jednáním.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v tom, že odvolací soud změnil právní náhled na věc v otázce vlastnictví předmětné nemovitosti, a přesto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, což zdůvodnil odkazem na jednostranné posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Změna právního náhledu, jež neopodstatňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (§220 o.s.ř.), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Tím se účastníkům otevírá možnost vyjádřit se, popřípadě předložit nové důkazy. K tomu odkazují na nález Ústavního soudu z 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 349/05. Dále namítají, že odvolací soud aplikoval §3 odst. 1 obč. zák., aniž by se jej jakýkoliv z účastníků dovolával. Zároveň nesprávně posuzoval otázku dobrých mravů pouze ve vztahu k žalovaným. Podle konstantní judikatury je neplacení nájemného jednáním v rozporu s dobrými mravy a současně je nepřímým odepřením vlastnického práva dovolatelům. Odvolací soud nesprávně dovodil, že popsaný stav způsobili žalobci, přičemž opomenul rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13. 8. 2008, č. j. 26 Cdo 3589/2007-115. Dodávají, že v řízení došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek dovolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o. s. ř.”.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237
o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o. s. ř. nebo podle §220 o. s. ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
Jestliže v projednávané věci jak soud prvního stupně tak odvolací soud dospěly k závěru, že žalobci nemají nárok na zaplacení dlužné částky žalovanými, jedná se z hlediska obsahu posuzovaného právního vztahu o rozsudek potvrzující ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání proti takovému rozsudku může být tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výtka, že rozsudek odvolacího soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně) právní otázky zásadního významu. Nad rámec uvedeného lze dodat, že z obsahu spisu se podává, že odvolací soud nepostupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí. Žalovaní již od počátku řízení tvrdili, že nájemní poměr ukončili dohodou s Jaroslavem Brožem, o kterém byli přesvědčeni, že je vlastníkem domu, předmětný byt 19. 11. 2001 vyklidili a nadále neužívali, naopak byt začala užívat jiná osoba. Vlastnické právo J. B. vyplývalo i z katastru nemovitostí, přitom žalobci jej zpochybnili až v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 1619/2002. Odvolací soud se tedy nezabýval ničím, co by nevyšlo v průběhu řízení před soudem prvního stupně najevo.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K výtkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze uvést následující. Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že – z důvodů v něm specifikovaných – je požadavek žalobců na zaplacení dlužného nájemného z bytu za dobu od listopadu 2002 do prosince 2005 výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Zpochybnili-li dovolatelé – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jimž navíc přikládali jiný právní význam – správnost právního názoru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle citovaného ustanovení, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení z 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, z 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, z 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a z 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Nadto dovolací soud dodává následující. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu připustila, že není vyloučeno, aby žalobní požadavek na zaplacení poplatku z prodlení byl posouzen jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, z 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, z 26. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 802/2005, z 31. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 374/2006, z 2. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2310/2005 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 688/06/, ze 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2535/2007, a z 3. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4260/2007). Kromě toho Nejvyšší soud již v rozsudku z 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005 (a dále v rozhodnutích z 13. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008, a z 24. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 372/2008), dovodil, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; jinak řečeno nemůže jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nejde-li výjimečně o případ, kdy mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch názoru, že o výkon práva v rozporu s dobrými mravy jde. Ostatně Nejvyšší soud, byť ve vztahu k dlužnému nájemnému z nebytových prostor, již v usnesení z 22. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1975/2005, uveřejněném pod C 4067 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že žalobu o dlužné nájemné z důvodně neužívaných nebytových prostor lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Tomu ovšem musí odpovídat náležitá skutková zjištění.
Na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případ nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) odvolací soud dovodil, že byť žalovaní řádně neukončili svůj nájem předmětného bytu, je přesto požadavek žalobců na zaplacení dlužného nájemného z bytu za dobu od listopadu 2002 do prosince 2005 výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že podle zjištěného skutkového stavu žalovaní v tomto období byt neužívali, k 19. 11. 2001 jej fakticky vyklidili a od konce roku 2001 jej se souhlasem J. B. začal užívat L. P. Jestliže na základě těchto mimořádných okolností případu odvolací soud dovodil, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je napadené rozhodnutí výrazem ustálené soudní praxe.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neřeší otázku zásadního právního významu, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. by žalovaným vůči žalobcům náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu