ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1417.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1417/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů : 1. J. L., 2. N. L., 3. E. L., a 4. B. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 19. 12. 2006, sp. zn. 28 Co 466/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 278/2003 (žalobce R. m. v K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství – Pozemkovému úřadu v K., o vlastnictví k nemovitostem, za účasti dalších účastníků řízení v řízení : A) P. f. ČR, B) J. L., C) N. L., D) E. L. a E) B. L., zastoupených advokátem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího muzea, podané u soudu po předcházejícím řízení u Pozemkového úřadu v K. podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 12. 10. 2005, č. j. 13 C 278/2003-119. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že účastníci řízení J. L., N. L., E. L. a B. L. nejsou spoluvlastníky částí pozemků parc. č. 1190/3, parc. č. 1190/4 a parc. č. 2619/2, parc. č. 1190/6, parc. č. 1205/4, parc. č. 2619/2, parc. č. (st.) 1268, parc. č. (st) 1269, parc. č. (st.) 1270, parc. č. (st.) 1271, parc. č. 1190/5, parc. č. (st.) 1266, parc. č. (st.) 906, parc. č. (st.) 907, parc. č. (st.) 908, parc. č. (st.) 909 a parc. č. 2619/3 (s výměrami uvedenými v geometrickém plánu č. 380-3.89/98 z 11. 9. 1998) v katastrálním území K. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo vysloveno, že se žaloba zamítá proti účastníku řízení Ministerstvu zemědělství ČR – Z. a. a Pozemkovému úřadu K. Žalobci bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení J. L., N. L., E.L. a B. L. na náhradu nákladů řízení 10.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi účastníkem řízení Ministerstvem zemědělství – Z. a. a Pozemkovým úřadem K., na straně jedné, a mezi dalšími účastníky řízení, na straně druhé, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Posléze bylo ještě rozsudkem soudu prvního stupně vysloveno, že „řízení o žádosti žalobce o odklad právní moci rozhodnutí Okresního úřadu v K. – Okresního pozemkového úřadu z 8. 7. 2002, č. j. PÚ 95/00/26-dou, se zastavuje“.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 19. 12. 2006, sp. zn. 28 Co 466/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 12. 10. 2005, č. j. 13 C 278/2003-119 (ve znění opravního usnesení z 24. 3. 2006, č. j. 13 C 278/2003-146) změněn tak, že bylo určeno, že účastníci řízení J. L., N. L., E. L. a B. L. nejsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území K., a to pozemků parc. č. 1190/2, parc. č. 2619/2, parc. č. 1205/4, parc. č. 2619/2, parc. č. (st.) 1268, parc. č. (st.) 1269, parc. č. (st.) 1270, parc. č. (st.) 1271, parc. č. (st.) 906, parc. č. (st.) 907, parc. č. (st.) 908, parc. č. (st.) 909 a parc. č. 2619/3 v katastrálním území K.. Bylo také uvedeným rozsudkem vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Okresního úřadu v K. z 8. 7. 2002, č. j. PÚ 96/00/26-dou (UZ 95/00/96) zn. 72/9-A/30. Státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; rovněž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (podle §212 a §212a občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.
Odvolací soud především konstatoval, že v této právní věci se žalobce domáhal žalobou (podanou podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu), aby soud svým rozhodnutím nahradil rozhodnutí Okresního úřadu v K. – pozemkového úřadu z 8. 7. 2002, č. j. PÚ 95/00/26-dou (UZ 95/00/26), vydaného podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a to tak, že určí, že účastníci řízení J. L., N. L., E. L. a B. L., se nestávají spoluvlastníky pozemků v katastrálním území K., specifikovaných a označených v citovaném rozhodnutí pozemkového úřadu s výměrami podle geometrického plánu č. 380-3-89/98 z 11. 9. 1998.
Odvolací soud dále uváděl, že mezi účastníky řízení není sporné, že původními spoluvlastníky pozemků, o něž jde v tomto řízení, byli manželé B. L. a J. L. (každý z nich z jedné ideální poloviny). Tito původní spoluvlastníci zemřeli před účinností zákona č. 229/1991 Sb. a nárok na vydání těchto pozemků uplatnili u pozemkového úřadu E. L., Ing. J. L. a B. L., kteří prokázali, že jsou dětmi původních spoluvlastníků a že splňují obecné podmínky oprávněných osob. Ing. J. L. v průběhu restitučního řízení zemřel a jeho dědici se stali syn J. L. a jeho manželka N. L. Podle názoru odvolacího soudu bylo tedy třeba uvedené účastníky řízení považovat za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) a §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení, odvolací soud pokládal za doložené, že k jejich přechodu na stát došlo postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. (o revizi první pozemkové reformy), bez vyplacení náhrady za ně.
Odvolací soud také uváděl, že na pozemcích, o něž jde v tomto řízení, se nachází M. l. s. K., které bylo rozhodnutím Ministerstva kultury ze 7. 5. 1996, sp. zn. 3010/96, prohlášeno za kulturní památku. Ohledně této kulturní památky poukazoval odvolací soud na vyjádření S. ú. p. p. v P. z 10. 8. 1993, zn. 2541/93 (založené ve spise pozemkového úřadu) o tom, že tu jde o ojedinělou expozici lidových stavebních technik v ČR, jde o expozici, jehož výchovná a kulturní hodnota je nezastupitelná a zcela význačná. Středem celého areálu muzea vede zpevněná komunikace a přístupové cesty k jednotlivým stavbám lidové architektury; podle znaleckého posudku (znaleckého ústavu K., s. r. o., v Praze 9), založeného ve spise pozemkového úřadu, ani jedna ze staveb muzea není stavbou dočasnou, jednoduchou, ani drobnou ve smyslu stavebních předpisů, ale jde o stavební nemovitosti. Odvolací soud ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. měl za to, že tu bylo třeba zvažovat i „zastavěnost pozemků stavbou a působení konkrétního veřejnému zájmu nebo práv třetích subjektů, jakož i o vytvoření podmínek pro lepší péči o zemědělskou a lesní půdu“. Odvolací soudy vyslovily názor, že „případ pozemků, na kterých se nachází M. l. s. K. je ojedinělým svého druhu a plní celou řadu funkcí (zejména funkci vědecko-výzkumnou, dokumentační a památkovou i osvětovou, a to i co do znalosti tradičních stavebních materiálů a způsobu jejich používání)“. Odvolací soud měl i za to, že M. l. s. v K. tvoří ucelený urbanistický celek a žalobcem žádané pozemky v tomto urbanistickém celku (s výjimkou pozemku parc. č. 1190/3, který není zastavěn) byly po přechodu na stát zastavěny a jejich vydání oprávněným osobám brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť takto zastavěné pozemky nelze zemědělsky využívat.
Odvolací soud proto změnil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a určil, že účastníci řízení J. L., N. L., E. L. a B. L.se nestávají vlastníky pozemků označených a specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud zamítl žalobu jen pokud jde o pozemek parc. č. 1190/3 v katastrálním území K., neboť tento pozemek nebyl zastavěn a netvoří součást M. l. s.
Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§224 odst. 1 občanského soudního řádu).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který účastníky řízení J. L., N. L., E. L. a B. L. v řízení zastupoval a dovolání ze strany těchto účastníků řízení bylo dne 9. 3. 2007 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé uváděli, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu), že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, že takto byla věc po právní stránce posouzena jinak než podle jejich právního názoru, ale aniž by soud je vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnili svůj návrh vylíčením odpovídajících rozhodných skutečností, takže tomuto nepředvídatelnému rozhodnutí odvolacího soudu nepředcházel žádný předvídatelný postup při jednání a dokazování. Odvolací soud, podle názoru odvolatelů, „zjevně odmítl jimi tvrzené významné skutečnosti, týkající se např. výstavby muzea bez stavebního povolení a bez ohlášení začátku stavby skanzenu stavebnímu úřadu a posoudil věc podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. se značně extenzívním výkladem pojmu zastavěný pozemek, vedoucímu až k závěru o údajném „uceleném urbanistickém celku“.
Dovolatelé poukazovali na to, že odvolací soud nepřihlížel k tomu, že z pozemků, o něž jde v tomto řízení, je část využívána jako „ovocný sad, louka, políčka a zahrady i záhumenky“, takže jde o pozemky využívané jako zemědělské pozemky podle kultury těchto pozemků. Nedošlo tu ve velké většině k vynětí předmětných pozemků ze zemědělského půdního fondu; z tohoto fondu byly vyňaty jen pozemky parc. č. 906, 907, 908, 909, 1266, 1268 a 1269, které jako stavební pozemky mají výměru 591m2; pak jsou ještě jako stavební pozemky vyznačeny pozemky parc. č. 1270 a parc. č. 1271; všechny tyto stavební pozemky mají výměru 916m2 (a kolik m2 je zastavěno navíc, podle názoru dovolatelů, nikdo neví, protože to nikdo nezměřil); rozhodně tu není zastavěno 40.000 m2, jak k tomuto závěru nesprávně došel odvolací soud. Z listinných důkazů z roku 1927 a z roku 1978, (které měl soud k dispozici), vyplývalo, že ani sám žalobce nepočítal s tím, že by celý oplocený „areál“ přestal sloužit zemědělským účelům.
Dovolatelé poukazovali také na to, že na celém území muzea je jediná komunikace, od níž nevedou k jednotlivým stavbám přístupové cesty, ale jen vyšlapané cestičky, kterými si návštěvníci zkracují cestu přes sad.
Dovolatelé rovněž uváděli, že odvolací soud nesprávně aplikoval a vyložil si ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., které vyjmenovává stavby, jež nebrání zastavěné pozemky vydat oprávněným osobám, a také stanoví, které části pozemků se považují za zastavěné, přičemž všechny stavby je nutno posuzovat podle stavebního zákona (jak na to bylo poukázáno i ve stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj z 11. 5. 2000, které měl soud v této právní věci rovněž k dispozici). Ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. „se zabývá stavbami, které byly na zastavěných pozemcích postaveny v období po převzetí pozemků státem. V daném případě také nejde o prostor tvořený pozemky mezi jednotlivými stavbami lidové architektury, jež by bylo nutno posuzovat jako pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k jejich provozu; jde o stavby od sebe desítky i více metrů a mezi nimi jsou i volné louky či třešňový sad. Z leteckého snímku terénu, který měl soud rovněž k dispozici, je podle názoru dovolatelů, zřetelné, že na cca 2/5 pozemků (v rozsahu cca 18.000 m2) není vůbec žádná stavba a do tohoto prostoru nemají ani návštěvníci muzea přístup.
Podle názoru dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. „Důkazy založené ve spise a dovolateli v řízení uváděné, svědčí pro jiný závěr o zastavěnosti pozemků či jejich části a o možnosti vydání pozemků restituentům“. Odvolací soud si, podle názoru dovolatelů, extenzívně vyložil pojem zastavěný pozemek v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb. Lze poukázat i na to, že pozemek, který podle rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelům zůstane, nemají tito účastníci řízení žádný právní titul co do přístupu na něj, ale ani žalobce nemá žádný právní titul k chůzi a jízdě po tomto pozemku, který zůstal jako jediný ve spoluvlastnictví restituentů, i když za tímto pozemkem jsou skladiště a zázemí muzea a jiný přístup než přes pozemek restituentů k tomuto zázemí žalobce nemá.
Dovolatelé posléze v dovolání uvedli, že na rozdíl od názoru odvolacího soudu jsou toho názoru, že předmětné pozemky, o něž jde v tomto řízení, v rozsahu cca 40.000 m2, netvoří nedělitelný areál či urbanistický celek (tyto pojmy ostatně v zákoně č. 229/1991 Sb. uváděny vůbec nejsou).
Ve vyjádření žalujícího R. m. v K. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť jde o dovolání nedůvodné. Žalobce zdůrazňoval zejména, že stavby muzea, které tvoří urbanistický celek, brání nepochybně využití pozemků, což je rozhodující ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pro posouzení toho, zda lze nebo nelze pozemky vydat. V daném případě odvolací soud rozhodně nepostupoval tak, že by měl za zjištěno něco, co ve spise není, když vycházel zejména ze znaleckého posudku i z dalších listin, uvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (uváděl žalobce ve svém vyjádření).
Dovolání dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvody uváděli, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že o vadu řízení jde jen tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování. O nesprávný postup jde zejména tehdy, jestliže měl za následek odnětí možnosti účastníků jednat před soudem (např. nebyl-li účastník řádně předvolán k jednání u soudu). - K vadě řízení tohoto druhu v daném případě, podle názoru dovolacího soudu nedošlo.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu právní úpravy dovolacích důvodů podle občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu (nyní zejména v ustanovení §241a o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. - Ve smyslu těchto právních závěrů dovolací soud posuzoval i to, co bylo dovolateli uplatněno v jejich dovolání z 9. 3. 2007 : „Dovolání z důvodu podle §241a odst. 3 je tu podáno i proto, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“.
Při posuzování dovolateli posléze uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §211a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) dovolací soud rovněž shodně s tím, co bylo v uveřejněné judikatuře uvedeno (viz. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45), vycházel z toho, že nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věci buď podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona oprávněným osobám vydat i v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn, přičemž pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část pozemku, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991 a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
„Při posuzování toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující pouze to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a nikoli její velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití“ (viz. rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). – V ustanovení §11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. je použit i pojem „zemědělská výroba“, tedy možnost zemědělsky obhospodařovat půdu.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly k interpretaci a aplikaci §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. zaujaty tyto právní závěry : „Institut překážek ve vydání nemovitosti podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu anebo práv třetích subjektů, které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání pozemků, a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví“. Výklad pojmu obsažených v restitučních předpisech, uvádí se tu dále, nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva (např. práva stavebního). Je totiž třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k naplnění účelu restitucí a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a posouzením konkrétního veřejnému zájmu.
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), i z nálezů Ústavního soudu ČR, vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že z týchž ustanovení i z právních závěrů vycházel a měl je na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 19. 12. 2006 (sp. zn. 28 Co 466/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů. Za těchto okolností dovolací soud dospěl přesvědčivě k závěru, že přípustné dovolání dovolatelů je také dovoláním důvodným, když rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z obsahu a znění právního předpisu vztahujícího se na projednávanou právní věc, a neodporující výkladovým závěrům z publikované judikatury, nebylo možné označit za nesprávné tak, aby bylo na místě jeho zrušení podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu, které bylo dovolacím soudem shledáno jako správné (§243b odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu