ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2040.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2040/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Ireny Hladíkové, v právní věci žalobkyně M. I. – C., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované B. i. v. š., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 670.356,- Kč s příslušenstvím a částky 26.143,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 49/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, č.j. 17 Co 264/2003-143, takto:
I. Zamítá se dovolání žalované, pokud směřovalo proti odstavci prvnímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, č.j. 17 Co 264/2003-143.
II. Dovolání žalované, pokud směřovalo proti odstavci druhému výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, č.j. 17 Co 264/2003-143, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 24. 10. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 670.357,60 Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení z částky 670.356,70 Kč od 15. 10. 2000 do zaplacení. Tvrdila, že dne 30. 4. 1998 uzavřela se žalovanou smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu určitou pěti let počínaje 1. 5. 1998. Na základě předmětné smlouvy bylo stanoveno nájemné ve výši 435.000,- DM ročně, splatné vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem ve výši 36.250,- DM. Podle žalobkyně dne 26. 6. 2000 jí bylo ze strany žalované doručeno oznámení s tím, že žalovaná odstupuje od výše uvedené smlouvy z důvodů nevyhovující kvality prostředí s odkazem na §679 odst. 2 o.z.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 7. 2001, č.j. 8 C 49/2001-53. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2002, č.j. 17 Co 731/2001-90 a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 6. 9. 2002, č.j. 8 C 49/2001-106, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že účastníci spolu uzavřeli dne 30. 4. 1998 nájemní smlouvu na dobu určitou pěti let od 1. 5. 1998 do 1. 5. 2003, na základě níž žalobkyně přenechala žalované do užívání nebytové a byt 1+1 o celkové podlahové ploše 1721,27 m2 v domě č.p. 157, v P. Vzal za prokázané, že nájemné bylo sjednáno ve výši 435.000,- DM ročně a měsíční nájemné ve výši 36.250,- DM, přičemž pro případ prodlení s placením nájemného byla ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Zároveň vzal za prokázané, že pronajaté prostory bude žalovaná užívat za účelem svého předmětu činnosti, jak je ke dni podpisu smlouvy zapsán ve výpisu z obchodního rejstříku – tzn. ke shromažďování, poskytování a vytváření informací a znalostí z oblasti bankovnictví a financí, nakladatelské a vydavatelské činnosti, poradenské činnosti v oblasti bankovnictví. Těžiště podnikání žalované spočívalo v pořádání kurzů, seminářů a konferencí v oblasti bankovnictví a financí, vydavatelské činnosti a jazykové výuce. Soud prvního stupně dále zjistil, a to z kolaudačního rozhodnutí ze dne 19. 5. 1997 odboru výstavby Obvodního úřadu městské části P., že nebytové prostory byly kolaudovány jako kanceláře, jejich technické zázemí a příslušenství, reálně byly užívány jako posluchárny, konferenční místnosti a kanceláře. Z obsahu dopisu adresovaného žalobkyni ze dne 26. 6. 2000 též zjistil, že žalovaná zaslala žalobkyni oznámení o odstoupení od nájemní smlouvy z důvodu zdravotní závadnosti předmětných prostor a žalobkyně dopisem ze dne 30. 6. 2000 vyjádřila svůj nesouhlas s odstoupením žalované od smlouvy. Vzal též za prokázáno, že ke dni 29. 9. 2000 žalovaná předmětnou nemovitost vyklidila, došlo k předání klíčů zaměstnancům správní firmy žalobkyně. Užívání předmětné nemovitosti jako kanceláří a manažerského bytu bylo posuzováno orgánem hygienické služby v roce 1996 a změna užívání stavby na zařízení pro výchovu a vzdělávání nebyla hygienickou službou nikdy posuzována a odsouhlasena. Dovodil, že účel nájmu nebyl v rozporu s kolaudovaným stavem, avšak skutečný způsob užívání předmětných prostor pro vzdělávací činnost v rozporu s kolaudovaným stavem byl. Dospěl k závěru, že předchozí souhlas podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném ke dni 30. 4. 1998 k uzavření nájemní smlouvy nebyl nutný a jeho neexistence proto nezpůsobuje neplatnost smlouvy, neboť předmětné prostory nebyly kolaudovány jako prostory sloužící pro obchod a služby. Vyslovil dále závěr, že předmět činnosti žalované zapsaný ke dni uzavření nájemní smlouvy v obchodním rejstříku odpovídá účelu, k němuž byly nebytové prostory kolaudovány, proto nelze posuzovat nájemní smlouvu jako neplatnou. Dále zaujal názor, že při posuzování platnosti odstoupení od smlouvy před rozhodnutím o kolaudaci vychází stavební úřad též ze stanovisek dotčených orgánů státní správy sledujících dodržení technických i právních předpisů pro ochranu veřejného zdraví a životního prostředí. Námitku žalované, že nájemní smlouva je neplatná z důvodu neurčitosti vyjádření účelu nájmu, neboť účel nájmu byl vyjádřen dostatečně určitě odkazem na předmět činnosti žalované zapsaný ke dni uzavření smlouvy v obchodním rejstříku, neshledal též důvodnou. Uzavřel, že nájemní smlouvu je nutno hodnotit jako platně uzavřenou, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné prostory byly zdravotně závadné. O zdravotní závadnosti totiž může rozhodnout pouze stavební úřad a to na základě stanovisek dotčených orgánů. Dovodil, že smluvní pokuta byla sjednána písemně a platně, neboť byl stanoven způsob jejího výpočtu. Podle soudu prvního stupně nelze dospět k závěru, že se projevem žalované směřujícím k započtení podle §580 o.z. setkaly vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka, jejichž plnění je stejného druhu a které se vzájemně kryjí, a zanikly započtením. Vzhledem k tomu neshledal pohledávku žalované způsobilou k započtení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, č.j. 17 Co 264/2003-143, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 660.293,75 Kč spolu s 10 % úrokem ročně z této částky od 16. 10. 2000. Současně ve výroku ve věci samé ohledně částky 10.036,85 Kč spolu s 18 % úrokem ročně z této částky od 16. 10. 2000 do zaplacení, ohledně 18 % úroku z částky 670.357,70 Kč za den 15. 10. 2000 a ohledně 8 % úroku ročně z částky 660.293,75 Kč od 16. 10. 2000 do zaplacení, dále ohledně částky 26.143,- Kč (smluvní pokuty) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně těchto požadavků zamítl. Odvolací soud doplnil řízení konstatováním zprávy ČNB o devizovém kursu, střed pro DEM dne 10. 10. 2000 a o diskontní sazbě ke dni prodlení a zjistil, že kurs činil 18,215,- Kč a diskontní sazba byla 5 %. Shodně se soudem prvního stupně hodnotil vyjádření předmětu tak, jak je v nájemní smlouvě obsažen, za dostatečně jasné, srozumitelné a nezaměnitelné a dospěl k závěru, že nedostatek určitosti jako důvod neplatnosti smlouvy ve smyslu §37 o.z. není dán. Dále vyslovil, že nájemní smlouva není v rozporu s ustanovením §1 zákona č. 116/18990 Sb., neboť v jedné listině může být sjednán nájem nebytových prostor i bytu. Zaujal názor, že pro posouzení, zda měl být dán předchozí souhlas příslušného orgánu s uzavřením nájemní smlouvy, je rozhodné stavební určení nebytových prostor, což je zdůrazněno i odkazem na ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., sjednaný účel nájmu proto v této souvislosti relevantní není. V tomto směru poukazoval na ustálenou judikaturu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97 a ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 662/96, Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 1996, sp. zn.11 Cmo 13/96 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 21 Co 32/98. Vyslovil, že podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 19. 5. 1997 nejde o nebytové prostory stavebně určené k provozování obchodu a služeb ve smyslu klasifikace staveb v části čtvrté vyhl. č. 82/97 Sb., provádějícího předpisu k zákonu č. 50/19976 Sb. účinného v době uzavření nájemní smlouvy, tudíž nebyl nutný k její platnosti předchozí souhlas příslušného státního orgánu. Podle odvolacího soudu žalovaná si pro výkon své činnosti zapsané v obchodním rejstříku pronajala nebytové prostory kolaudované jako kanceláře a jejich zázemí jako byt. Kolaudační rozhodnutí je ze dne 19. 5. 1997, nájemní smlouva byla uzavřena dne 30. 4. 1998 (zhruba rok po kolaudaci), odstoupení od smlouvy je datováno 26. 6. 2000 (zhruba dva roky po uzavření nájemní smlouvy a tři roky po kolaudaci). Uzavřel, že nebyl prokázán důvod odstoupení žalované od nájemní smlouvy podle §679 odst. 2 o.z. Prodlení posoudil podle §517 o.z. a nařízení vlády č. 142/94 Sb., přičemž v daném případě je oprávněný požadavek na úrok z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby, tj. 10 % ročně a jen v této výši lze žalobě vyhovět. Vzhledem k tomu, že bylo sjednáno nájemné za celé pronajaté prostory, nelze přiznat poplatek z prodlení za nájem bytu, neboť nebylo sjednáno zvlášť nájemné za byt a zvlášť za nebytové prostory. Dospěl rovněž k závěru, že požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty nelze vyhovět.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99 a ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97. Druhý z uvedených dovolacích důvodů spatřovala v tom, že nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že nebyl prokázán důvod odstoupení žalované od nájemní smlouvy podle §679 odst. 2 o.z. Poukazovala též na skutečnost, že žalobkyně pronajala žalované dům č.p. 157 v k.ú. H. jako celek, proto platí, že režim nájemního vztahu je podřízen §663 a násl. o.z. Dále konstatovala, že měla důvod od nájemní smlouvy odstoupit podle §679 o.z., neboť pronajaté prostory, v nichž se zdržovali lidé byly zdraví škodlivé a nemovitost byla předána ve stavu nezpůsobilém k obvyklému užívání (k celodennímu pracování a vzdělávání lidí). Tvrdila, že mezi účastníky bylo výslovně dohodnuto, že předmětem činnosti byla též organizačně vzdělávací činnost, jazyková výuka a certifikace zaměstnanců ve finanční sféře, pořádat jazykové a jiné vzdělávací kurzy je z povahy věci možné a proto též obvyklé v místnostech kolaudovaných jako kanceláře. Nesouhlasila s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni nevznikla ze zákona právní povinnost vyžádat k uzavření nájemní souhlas příslušného orgánu obce a nájemní smlouvu sjednanou mezi účastníky je proto nutné podle něj posuzovat jako neplatný právní úkon. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jenž rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §240 odst. 1 o.s.ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje jako subjektivní nepřípustnost. Rozsudečným výrokem II., jimž odvolací soud v daném případě zamítl žalobu ohledně požadavků zde uvedených, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání proti odstavci II. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno neoprávněnou osobou, z pohledu tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., musel dovolání žalované v tomto rozsahu odmítnout.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o.s.ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci, totiž k otázce, zda žalované svědčil důvod k odstoupení od nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 4. 1998. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tak není v této věci dán.
Než ani pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, nemohl dovolací soud dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. S jeho závěry lze předně souhlasit v tom, že nedostatek určitosti jako důvod neplatnosti předmětné nájemní smlouvy ve smyslu §37 o.z. nebyl dán. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud uzavřel, že nejde o nebytové prostory stavebně určené k provozování obchodu a služeb ve smyslu ustanovení §3 odst. 2, věta druhá, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy, a proto nebyl nutný k platnosti této smlouvy předchozí souhlas příslušného státního orgánu. Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro odstoupení žalované do předmětné nájemní smlouvy ve smyslu §679 odst. 2 o.z.
Podle §37 o.z. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon lze považovat za neurčitý tehdy, jestliže je neurčitý jeho obsah a neurčitost obsahu právního úkonu nelze odstranit ani výkladem projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 o.z.
Podle §679 odst. 2 o.z. jsou-li místnosti, které byly pronajaty k obývání nebo k tomu, aby se v nich zdržovali lidé, zdraví závadné, má nájemce toto právo i tehdy, věděl-li o tom při uzavření smlouvy. Práva odstoupit od smlouvy se nelze předem vzdát.
Neplatnost právního úkonu vyjádřená v §37 o. z. je neplatností absolutní od počátku bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a je nerozhodné, zda došlo k vydání soudního rozhodnutí určujícího, že právní úkon je neplatný; naproti tomu v případech, v nichž účastník právního úkonu jednal v omylu, vada projevu vůle tu nezakládá neplatnost úkonu, nýbrž je tu dána účastníku jen možnost od smlouvy odstoupit (§48 a §49 o. z.) a právní úkon se od počátku ruší (nejde-li o některou z výjimek uvedených v ustanovení §48 odst. 2 o. z.); v takovém případě se lze v soudním řízení domáhat vrácení toho, co bylo přijato na základě takto zrušené smlouvy, přičemž ji soud posoudí jako otázku předběžnou, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy.
Smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá (§3 odst. 3 zákona).
Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ku dni uzavření smlouvy účastníků ze dne 30. 4. 1998, v ustanovení §3 odst. 2 uvádí, že nebytové prostory (§1 zákona) se pronajímají k účelům, ke kterým byly stavebně určeny; v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je odkaz na ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Ve vztahu k místnostem určeným k provozování obchodu a služeb zákon č. 116/1990 Sb. stanoví, že je lze pronajímat jen po předchozím souhlasu orgánu obce, přičemž nerozhodne-li o věci tento orgán do 15 dnů po obdržení žádosti, platí právní domněnka, že souhlas byl udělen.
Prováděcím předpisem k zákonu č. 50/1976 Sb., na nějž poznámka k ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. ve vztahu k ustanovení §85 odst. 1 stavebního zákona odkazuje, je vyhláška č. 83/1976 Sb. Ta v části čtvrté upravuje technické a užitné vlastnosti staveb; v díle třetím, pojednávajícím o stavbách občanského vybavení, obsahuje rozdělení těchto staveb na stavby pro školství a kulturu (oddíl první), stavby pro zdravotnictví a sociální péči (oddíl druhý), stavby pro služby, obchod a veřejné stravování (oddíl třetí), stavby pro dočasné ubytování (oddíl čtvrtý) a dále stavby pro tělesnou výchovu, stavby pro motorismus a pro správu a řízení.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze dospět k závěru, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu §85 odst. 1 stavebního zákona určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven. Změna ve způsobu užívání je podle §85 odst. 1 věty druhé přístupná jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu