Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2009, sp. zn. 28 Cdo 5055/2008 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5055.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5055.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5055/2008 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) O. D., b) RNDr. M. R., CSc., c) RNDr. J. R., d) Mgr. O. F., e) V. D., f) Ing. T. D., g) Ing. J. D., h) L. D., ch) J. V., a i) H. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) P. f. ČR, a 2) O. K., zastoupené advokátem, o poskytnutí náhrad živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 555/97-254, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2008, č. j. 17 Co 161/2006-295, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 7. 2008, č. j. 17 Co 161/2006-295, rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 12. 2005, č. j. 6 C 555/97-254, ve výroku XI. ve vztahu k žalobcům a), e) a h) ohledně uplatněných částek ve výši po 632.733,- Kč, ve vztahu k žalobcům b), c) a d) ohledně uplatněných částek ve výši po 210.911,- Kč a ve vztahu k žalobcům f), g), ch) a i) ohledně uplatněných částek ve výši po 316.637,- Kč, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V odstavci II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých částech výroků I.-X., dále ve výroku XI. ve vztahu k žalobcům a), e) a h) ohledně zbývajících uplatněných částek ve výši po 894.320,40 Kč, ve vztahu k žalobcům b), c) a d) ohledně zbývajících uplatněných částek ve výši po 289.107,- Kč a ve vztahu k žalobcům f), g), ch) a i) ohledně zbývajících uplatněných částek ve výši po 457.159,70 Kč, jakož ve výrocích XII. a XIII. Současně v odstavci III., IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu předmětem řízení je náhrada za živý a mrtvý inventář a zásoby ve smyslu §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vztahu k žalovanému 1) jsou tyto zákonné podmínky splněny. Dovodil, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě a splňují i podmínku zajištění provozu zemědělské výroby ve smyslu §20 odst. 1 zákona o půdě, jsou tedy ve věci aktivně věcně legitimováni. Dále zaujal názor, že s ohledem na §18a odst. 1 zákona o půdě svědčí pasivní věcná legitimace v předmětném řízení žalovanému 1). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně pokud jde o rozsah náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby, k jehož poskytnutí byl zavázán žalovaný 2). Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že v dané věci nelze aplikovat vládní nařízení č. 20/1992 Sb., neboť bylo možno zjistit a prokázat rozsah odnětí živého a mrtvého inventáře a zásob. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně ohledně množství chovaného dobytka na velkostatku K. a pro stručnost na ně odkázal. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že bývalému pachtýři V. D. bylo státem skutečně odňato pouze to, co bylo obsahem seznamu podle zápisu ze dne 22. 3. 1950, přičemž vycházel ze znaleckého posudku, který rozsah náhrady stanovil s ohledem na prokázané odnětí živého a mrtvého inventáře a zásob. Podle odvolacího soudu nelze přisvědčit ani námitkám žalobců, že soud prvního stupně od zjištěné náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby nesprávně odečetl částku 369.464,50 Kč na úhradu dluhů V. D. a vyslovil, že v zákoně není uvedeno, že by náhrada odečítaná ve smyslu §20 odst. 3 zákona o půdě měla být přepočítána v poměru 1 : 5 s ohledem na peněžní reformu z roku 1953. Též konstatoval, že soud prvního stupně správně zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému 1) ohledně požadované náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby, která přesáhla rozsah zjištěný ve věci vypracovaným znaleckým posudkem, neboť na náhradu v tomto jimi požadovaném rozsahu nemají žalobci nárok. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně také správně zamítl žalobu v celém rozsahu ve vztahu k žalovanému 2), neboť není ve věci pasivně legitimován. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam spatřovali v posouzení, 1) zda lze dodatečně sepisovaný seznam odnímaného zemědělského inventáře a zásob za situace, kdy k odnětí došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy a bez jakéhokoli rozhodnutí příslušného státního orgánu o jeho odnětí, považovat za právně významnou jistinu a dále 2) zda je nutno přepočítávat vyplacenou náhradu podle §20 odst. 3 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, poskytnutou oprávněné osobě přede dnem 1. 6. 1953 v poměru 5 : 1 podle §4 zákona č. 41/1953 Sb. Vytýkali odvolacímu soudu, že rozhodnutí vydal na základě řešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a rovněž řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelů v zákoně č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy ani v zákoně č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě není uvedeno, že by v souvislosti s pozemkovými reformami mělo dojít k odnímání živého a mrtvého inventáře a zásob. Namítali, že postup státu byl tedy contra legem. Odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 2238/2002 a 28 Cdo 2567/2003 s tím, že je třeba rozsah náhrady za odňatý inventář stanovit podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb., neboť odnětí inventáře bylo prokázáno a listinu nelze považovat za dostatečný důkaz o celkovém rozsahu odňatého inventáře. Podle dovolatelů soudy nezohlednily v dané věci skutečnost, že seznam ze dne 22. 3. 1950 je neúplný, vnitřně rozporný a v rozporu se svědeckými výpověďmi. V dovolání též poukazovali na obsah seznamu ze dne 22. 3. 1950. Namítali, že rozsah živého a mrtvého inventáře, který byl V. D. protiprávně odňat, musel být v podstatně větší míře, než je uvedeno v seznamu ze dne 22.3.1950. Nesouhlasili s názorem odvolacího soudu, že po roce 1948 se jejich právní předchůdce V. D. zbavoval majetku. Dovolatelé nesouhlasili ani s částkou, která má být od vypočtené náhrady odečtena s odůvodněním, že částku složenou do soudního depozita nelze odpočítávat od stanovené náhrady. V dovolání zdůrazňovali, že zákon č. 41/1953 Sb. je stále platným zákonem, náhrady vyplacené přede dnem 1. 6. 1953 proto musí být přepočítávány v poměru 1 : 5. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II., III. a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnou - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19). Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000). V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou. Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní; z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, směřující proti průběhu a zejména výsledkům hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které obsahově i fakticky dovolatelé v dovolání uplatnili. Pokud jde o právní posouzení věci, neshledal dovolací soud, že by posouzení věci odvolacím soudem bylo v rozporu s ustanoveními hmotného práva ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve vztahu k ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které vychází z konstantního výkladu tam uvedených ustanovení a dopadá na skutková zjištění v této konkrétní věci. Tvrzení obsažená v dovolání tedy žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. v dané věci nenaplnila. Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Na základě výše uvedeného dovolací soud podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. listopadu 2009 JUDr. Josef Rakovský , v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/26/2009
Spisová značka:28 Cdo 5055/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5055.2008.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. III. ÚS 508/10
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-08