ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1043.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1043/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Lenky Tesky Arnoštové , Ph. D., se sídlem v Uherském Hradišti, Havlíčkova 1239, PSČ 686 01, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. A. C., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí 1071/17, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ P. Š. , 2/ M. Š. , zastoupenému Mgr. Jiřím Táborským, advokátem, se sídlem v Brně – Štýřicích, Horní 729/32, PSČ 639 00, a 3/ L. W. , o zaplacení částky 444.590,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 126/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2011, č. j. 9 Cmo 34/2010-166, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2011, č. j. 9 Cmo 34/2010-166, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2010, č. j. 49 Cm 126/2008-76, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. června 2010, č. j. 49 Cm 126/2008-76, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. A. C.) domáhala vůči první žalované (P. Š.) zaplacení částky 74.098,40 Kč, vůči druhému žalovanému (M. Š.) částky 74.098,40 Kč a vůči třetí žalované (L. W.) částky 296.393,59 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. června 2011, č. j. 9 Cmo 34/2010-166, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 26 (28) K 68/97-461, byl do funkce správce konkursní podstaty úpadce Ing. A. C. ustaven Ing. T. Š., právní předchůdce žalovaných (dále jen „T. Š.“).
2/ Dne 24. května 2007 T. Š. zemřel.
3/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2007, sp. zn. 26 (28) K 68/97, byla do funkce správce konkursní podstaty úpadce Ing. A. C. ustavena JUDr. Lenka Teska Arnoštová, Ph. D. (žalobkyně).
4/ Žalobkyně podala proti žalovaným jako právním nástupcům (dědicům) zemřelého T. Š. žalobu o zaplacení náhrady škody ve výši 444.590,39 Kč, kterou měl T. Š. způsobit tím, že jako správce konkursní podstaty úpadce neplnil povinnosti uložené mu ustanovením §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), podle něhož je povinností správce postupovat v průběhu konkursního řízení s odbornou péčí, neboť nezabezpečil finanční prostředky konkursní podstaty, neučinil opatření, aby oddělil prostředky konkursní podstaty od soukromých prostředků, nevedl řádné účetnictví, ze kterého by jasně plynula výše a umístění finančních prostředků konkursní podstaty, a řádně nezakládal doklady o příjmech a výdajích.
5/ Žalobkyně tvrdila, že podle účetních dokladů činila výše příjmů do konkursní podstaty 928.614,39 Kč a výdaje 484.024,- Kč, z čehož dovozuje, že v konkursní podstatě se měla (ke dni úmrtí T. Š.) nacházet částka 444.590,39 Kč.
6/ Dále žalobkyně uváděla, že tato částka jí nebyla předána, čímž úpadci a konkursním věřitelům vznikla škoda, za kterou odpovídal T. Š. a byl povinen ji nahradit. Po úmrtí T. Š. odpovídají za jeho závazky do výše nabytého dědictví jeho dědicové (žalovaní).
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §8 odst. 2 ZKV a §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, neboť její skutková tvrzení jsou příliš obecná, paušální a nekonkrétní, postrádající navíc i časové ohraničení případného protiprávního jednání. Rovněž tvrzení týkající se vzniklé škody považoval za nedostatečná, neboť škodou je reálný stav (opravdové zmenšení majetku), nikoliv pouze stav účetní (stav zaznamenaný v písemných výstupech).
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně řádně nesplnil poučovací povinnost podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), proto vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o porušení povinností uložených správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem funkce, jakož i existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a škodou tak, že bude nezaměnitelně konkretizovat protiprávní úkon, jehož následkem vznikla škoda. Zároveň vyzval žalobkyni k prokázání těchto skutečností.
Na výzvu odvolacího soudu reagovala žalobkyně podáním ze dne 3. června 2011, v němž předložila výklad ke své konečné zprávě ze dne 25. srpna 2007 (na kterou poukazovala již v řízení před soudem prvního stupně), z níž podle žalobkyně plyne, že po odpočtu příjmů a výdajů měl být v konkursní podstatě zůstatek ve výši 444.590,39 Kč, který nebyl rozdělen mezi věřitele a měl být po úmrtí T. Š. předán žalobkyni jako nové správkyni konkursní podstaty úpadce, k čemuž nedošlo. Svá skutková tvrzení ohledně protiprávního jednání doplnila tvrzením, že T. Š. si peněžní prostředky, které mají být součástí konkursní podstaty, přisvojil a použil pro svoji osobní potřebu (na nákup pozemku a stavbu domu).
Odvolací soud „konstatoval“, že žalobkyni se ani v odvolacím řízení nepodařilo konkretizovat jednání či opomenutí zemřelého správce konkursní podstaty T. Š., tedy nezaměnitelně konkretizovat protiprávní úkon či škodnou událost, jejichž následkem mělo dojít ke vzniku škody, což je pro posouzení nároku na náhradu škody podle §420 odst. 1 obč. zák. nezbytné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvody podle §241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Namítaná vada řízení podle dovolatelky spočívá v tom, že k projednání žaloby byl věcně příslušný okresní soud, což vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001 (uveřejněného pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 88/2003“, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – přístupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu), na nějž odkázaly v odůvodnění svých rozhodnutí oba soudy. O spor vyvolaný konkursem podle §9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř. podle dovolatelky nejde, přičemž předmětné řízení nelze podřadit ani pod §9 odst. 3 písm. r/ o. s. ř. „už pro podnikatelskou absenci u obou procesních stran“.
Otázku zásadního právního významu, z níž dovozuje přípustnost dovolání, dovolatelka spatřuje v posouzení, jak detailně je nutno popsat protiprávní úkon, jehož následkem vznikla škoda. V dovolání shrnuje svá skutková tvrzení a vyjadřuje přesvědčení, že splnila povinnost dostatečně specifikovat protiprávní činnost, když (ve skutkových tvrzeních) uváděla, že T. Š. „v průběhu své činnosti (konkrétně zjistitelné a žalobkyní tvrzené období) porušil jemu uložené konkrétní povinnosti (řádně spravovat svěřený majetek, zabezpečit jej, vést řádně účetnictví) tím, že umožnil vyvedení finanční prostředky nebo je sám vyvedl“. Dovolatelka namítá, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby tvrdila přesný den, kdy konkrétně došlo k vyvedení finančních prostředků z konkursní podstaty, neboť tento údaj nemůže objektivně znát. Podle dovolatelky skutečnost, že v konkursní podstatě chybí finanční prostředky, neměla (a z povahy věci ani nemohla mít) jinou příčinu než porušení povinnosti T. Š. Proto je dán vztah příčinné souvislosti mezi jeho protiprávním úkonem a způsobenou škodou.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým je i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).
Podle ustanovení §420 obč. zák. (jež po celé rozhodné období nedoznalo změn) každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již v R 88/2003, v němž uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. Jak se dále podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty.
V takto ustaveném právním rámci patří k předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá (§420 odst. 3 obč. zák.); naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův. Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 22/2014“).
Přitom povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat proti výkonu funkce „s péčí řádného hospodáře“ (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009).
Jestliže v důsledku porušení povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí způsobí správce konkursní podstaty škodu na majetku úpadce (na majetku konkursní podstaty úpadce, kterou spravuje) a nenahradí-li z vlastních prostředků dobrovolně majetkovou újmu, jež tím konkursní podstatě vznikla, je logickým důsledkem uvedeného, že soud zprostí takového správce konkursní podstaty výkonu funkce a že k vymáhání způsobené škody vůči již bývalému správci konkursní podstaty (škůdci) do konkursní podstaty přistoupí nový správce konkursní podstaty (v postavení poškozeného). K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3933/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10-11, ročníku 2011, pod číslem 164.
Z takto shrnuté dosavadní judikatury se podává, že mezi povinnosti správce konkursní podstaty (vyplývající z §8 odst. 2 ZKV) nepochybně patří též povinnost řádně nakládat s dosaženým výtěžkem zpeněžení konkursní podstaty tak, aby mohl být použit k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů.
Jestliže dovolatelka v řízení tvrdila, že T. Š jako bývalý správce konkursní podstaty nezabezpečil finanční prostředky konkursní podstaty, neučinil opatření, aby oddělil prostředky konkursní podstaty od soukromých prostředků, nevedl řádně účetnictví, ze kterého by jasně plynula výše a umístění finančních prostředků konkursní podstaty, a řádně nezakládal doklady o příjmech a výdajích, pak již tato tvrzení jsou, jde-li o unesení břemene tvrzení ve vztahu k protiprávní činnosti jako předpokladu odpovědnosti za škodu, dostatečná. Tato tvrzení dovolatelky plně postačují pro hmotněprávní kvalifikaci protiprávního jednání, jehož se měl (podle dovolatelky) dopustit T. Š.
Dovolatelka správně namítá, že není její povinností (a předpokladem pro to, aby mohla být v řízení úspěšná) tvrdit, kdy a jak konkrétně T. Š. s finančními prostředky, které získal zpeněžením konkursní podstaty, naložil.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že měl-li odvolací soud pochybnosti o tom, zda skutková tvrzení dovolatelky o protiprávním jednání T. Š. jsou dostatečná, musely být rozptýleny nejpozději podáním dovolatelky ze dne 3. června 2011, v němž výslovně uvedla, že T. Š. výtěžek zpeněžení konkursní podstaty použil pro svoji potřebu (na nákup pozemku a stavbu domu).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není.
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Tvrdí-li dovolatelka, že věcně příslušným k projednání daného sporu je v prvním stupni okresní soud, a potud odkazuje na R 88/2003, pak pomíjí, že odkazované rozhodnutí se týkalo jiné situace. Bylo vydáno ve sporu o náhradu škody mezi třetí osobou a správcem konkursní podstaty, nikoliv tedy ve sporu mezi úpadcem či správcem jeho konkursní podstaty a bývalým správcem konkursní podstaty.
Dovolatelce lze přisvědčit, že spor o náhradu škody vedený úpadcem vůči správci konkursní podstaty nebo úpadcem (či správcem jeho konkursní podstaty) vůči bývalému správci konkursní podstaty není sporem vyvolaným konkursem (srov. §9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže).
Judikatura je však ustálena v závěru, že k projednání tohoto typu sporu je přesto – v případě, kdy je úpadce podnikatelem – v prvním stupni věcně příslušný krajský soud (podle §9 odst. 3 písm. i/ o. s. ř). K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pro spory o náhradu škody mezi úpadcem a správcem konkursní podstaty a důvody R 22/2014 pro spory o náhradu škody mezi správcem konkursní podstaty a bývalým správcem konkursní podstaty. V literatuře srov. shodně dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 53-55. Pro posouzení, zda je spor podřaditelný pod ustanovení §9 odst. 3 písm. i/ o. s. ř. (ve znění do 31. prosince 2013), není určující, zda jsou podnikateli účastníci řízení (žalobce a žalovaný), ale zda je (či byl) podnikatelem úpadce (dlužník), jehož konkursní (majetkové) podstaty se správa týkala.
Protože napadený rozsudek neobstál v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu