ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.238.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 238/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. V. V., zastoupeného Mgr. V. S., advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. Z. V., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. b. a. s. - v likvidaci, zastoupenému advokátem, a 2) O. I., s. r. o., o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 39 Cm 6/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č.j. 15 Cmo 111/2005 111, ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2006, č.j. 15 Cmo 111/2005-140, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. října 2005, č.j. 15 Cmo 111/2005-111, ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2006, č.j. 15 Cmo 111/2005-140, potvrdil rozsudek ze dne 10. března 2005, č.j. 39 Cm 6/2004-79, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 768.933,50 Kč a žalobci uložil zaplatit první žalované na náhradu nákladů řízení 10.732,- Kč (výrok I.), žalobci uložil zaplatit první žalované na náhradu odvolacího řízení částku 6.350,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobce a druhá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na ustanovení §140 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - se ztotožňil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož přihlášená pohledávka představuje náhradu nákladů řízení, která byla žalobci jako vedlejšímu účastníku přiznána ve sporu vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 221/97. Rozsudek v této věci byl vyhlášen 10. března 2003 a předtím, než se stal pravomocným a vykonatelným, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs. Řízení tak bylo ze zákona přerušeno a rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nemohlo nabýt právní moci. Jelikož „pohledávka žalobce přihlášená do konkursu nevznikla a neexistuje“, když jde o pohledávku, která vzniká až právní mocí a vykonatelností rozhodnutí soudu, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení (§142 odst. 1 o. s. ř.) podmíněna právní mocí rozhodnutí soudu. Přitom zdůrazňuje, že rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení je nutno považovat za rozhodnutí o hmotněprávním příslušenství pohledávky ve smyslu ustanovení §121 odst. 3 občanského zákoníku. Soudům nižších stupňů rovněž vytýká, že se nevypořádaly „s navrženým důkazem“ spisem sp. zn. 39 Cm 221/1997 a v rozporu s občanským soudním řádem zpochybnily výši a účelnost vynaložených nákladů řízení.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - v řešení otázky vzniku pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení.
Právní posouzení věci obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §140 odst. 1 věty první o. s. ř. (ve znění účinném k datu 10. března 2003) určuje, že každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce.
Podle ustanovení §142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odstavec 1). I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (odstavec 3).
O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle §147 a §148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou. I když bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto samostatným usnesením, běží lhůta k plnění vždy až od právní moci rozhodnutí, jímž byla náhrada nákladů řízení přiznána (§151 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Z výše citovaného ustanovení §151 odst. 4 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 676). Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení.
Dovolatelem namítané vady řízení pak nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nejsou způsobilé nic změnit na závěru odvolacího soudu o povaze a okamžiku vzniku nároku na náhradu nákladů řízení.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odts. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce byl zamítnuto a prvnímu žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady prvního žalovaného sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §8 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 3.100,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění. Druhé žalované pak podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu