ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2463.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2463/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Zemědělského družstva „Agrofarma“ v likvidaci, se sídlem v Praze 4 – Cholupicích, Podchýšská 11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 00 31 45 79, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem, se sídlem v Praze 6 – Suchdolu, Výhledské náměstí 1016, PSČ 165 00, proti žalované HRNČÍŘ, RYDVAL a spol., v. o. s., se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26 41 64 09, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Zvole v likvidaci, identifikační číslo osoby 00 10 75 57, za účasti 1) K. K. , 2) M. Š. , obou zastoupených JUDr. Alešem Staňkem Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, PSČ 111 50, jako vedlejších účastníků na straně žalobce, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 CmI 103/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2009, č. j. 15 Cmo 143/2008-460, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci a vedlejším účastníkům na straně žalobce se vůči žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2009, č. j. 15 Cmo 143/2008-460, k odvolání žalované změnil rozsudek ze dne 14. února 2008, č. j. 53 CmI 103/2003-404, jímž Krajský soud v Praze rozhodl o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, „jen tak“, že zamítl žalobu o vyloučení „budov nezapsaných v katastru nemovitostí v k. ú. Dolní Jirčany, obec Psáry, a to stavby č. p. 382 – objekt strojních dílen na pozemku parc. č. st. 37/4, stavby č. p. 383 – objekt dílen s garáží na pozemku parc. č. st. 37/5 a stavby č. 128 – objekt kanceláří na pozemku parc. č. st. 37/6; ohledně zbývajících nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „sporné nemovitosti“) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil a žalobci ani vedlejším účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Členská schůze „Zemědělského družstva 1. Máj se sídlem ve Zvoli u Prahy“ (podle úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddílu DrXCVII, vložky 142 bylo v rejstříku v době od 20. září 1976 do 28. prosince 1990 uvedeno obchodní jméno „Zemědělské družstvo Zvole“ – dále též jen „původní družstvo“) konaná dne 26. října 1990 vzala na vědomí rozdělení stávajícího družstva podle §9 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, s přihlédnutím k „Zásadám“ vlády pro rozdělování majetku a závazků zemědělských družstev (jde o zásady pro rozdělení majetku a závazků při rozdělování zemědělského družstva, schválené usnesením vlády České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 25. října 1990, č. 745/90, uveřejněné v částce 4-5 Věstníku Federálního ministerstva zemědělství a výživy – dále jen „zásady“) „na ZD Zvole a samostatně hospodařící družstvo Cholupice“. Současně schválila rozdělení majetku na základě vyčíslení členských podílů jednotlivých členů družstva, kteří projeví zájem o vstup do nového družstva a pravidla pro rozdělení majetku;
2) Ke 30. říjnu 2000 bylo z obchodního rejstříku vymazáno Zemědělské družstvo Zvole (původní družstvo), s tím, že k 1. lednu 1991 bylo družstvo rozděleno a majetek a závazky přešly na Zemědělské družstvo Zvole se sídlem ve Zvoli u Prahy a Zemědělské družstvo Agrofarma Cholupice;
3) Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddílu DrC, vložky 13, bylo do rejstříku dne 28. prosince 1990 zapsáno Zemědělské družstvo Zvole se sídlem ve Zvoli u Prahy (po změně obchodní firmy a vstupu do likvidace Zemědělské družstvo Zvole v likvidaci – dále jen „úpadce“, respektive „pozdější úpadce“), s tím, že k ustavení družstva došlo usnesením členské schůze JZD ve Zvoli konané dne 26. října 1990, která rozhodla o rozdělení družstva podle §9 zákona o zemědělském družstevnictví a zároveň rozhodla o rozdělení majetku a závazků;
4) Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddílu DrC, vložky 11, bylo ke dni 6. ledna 1991 do rejstříku zapsáno Zemědělské družstvo „Agrofarma“ (nyní Zemědělské družstvo „Agrofarma“ v likvidaci), které bylo založeno usnesením členské schůze konané dne 14. listopadu 1990 podle zákona o zemědělském družstevnictví (dále jen „žalobce“);
5) Rozhodnutím Státní arbitráže pro hlavní město Prahu ze dne 19. prosince 1991, č. 21511/91/19 bylo k návrhu pozdějšího úpadce uloženo žalobci „plnit usnesení členské schůze ze dne 26. října 1990 o rozdělení majetku a závazků dle přílohy č. 3 znaleckého posudku ze dne 25. října 1991 (šlo o přílohu č. 3 posouzení účetního vyjádření správnosti rozdělení majetku ve smyslu usnesení členské schůze původního družstva konané 26. října 1990, zpracovaného Ing. O. Z., CSc. dne 25. října 1991 – dále jen „znalecký posudek“);
6) Podle přílohy č. 3 znaleckého posudku při rozdělení majetku původního družstva a jeho hodnotě k 31. prosinci 1990 269,022.255,35 Kčs připadal na žalobce majetek v hodnotě 31,795.945,70 Kč, což představuje 11,85% (správně 11,82%) podíl na celkovém majetku původního družstva.
Na tomto základě odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně vyšel při svém rozhodnutí správně z usnesení členské schůze původního družstva, jímž bylo rozhodnuto o rozdělení majetku a závazků, byť ne se zcela přesnou identifikací majetku a závazků. Na základě uvedeného usnesení provedl identifikaci jednotlivých nemovitostí, které dle tohoto usnesení připadly žalobci. Přitom vzal v úvahu rozhodnutí Státní arbitráže pro hlavní město Prahu ze dne 19. prosince 1991, které sice neřešilo konkrétní rozdělení majetku a závazků původního družstva, ale zabývalo se otázkou, jaký podíl na majetku a závazcích původního družstva připadal na žalobce podle počtu členů a výše členských podílů členů oddělovaných družstev. Podle zpracovaného znaleckého posudku na žalobce mělo z celkového majetku původního družstva připadnout 11,85 %. „Napadený rozsudek tedy odpovídá citovanému usnesení členské schůze a je v souladu s uvedeným rozhodnutím státní arbitráže, když hodnota nemovitostí, jejichž vyloučení za žalobce domáhá, odpovídá právě závěrům uvedeného rozhodnutí státní arbitráže“.
Důvodem, pro který odvolací soud ve výroku o věci samé zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, pak bylo, že žaloba ohledně vyloučení těchto nemovitostí byla podána opožděně.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka popisuje průběh řízení před soudy nižších stupňů a předesílá, že soudy správně za rozhodující pro rozdělení majetku původního družstva vzaly usnesení členské schůze ze dne 26. října 1990 a navazující rozhodnutí státní arbitráže s přílohou č. 3 znaleckého posudku. Podle těchto rozhodnutí měl žalobci připadnout podíl na majetku a závazcích původního družstva ve výši 11,85 %, což představovalo majetek odpovídající účetní hodnotě 31,795.945,70 Kč a závazky ve výši 7,790.625,- Kč z čehož žalobkyně převzala pouze majetek v hodnotě 8,101.281,70 Kč.
Soudy však neměly právní oporu – pokračuje dovolatelka – ke změně rozhodnutí členské schůze ze dne 26. listopadu 1990 o konkrétním rozdělení majetku. Potud poukazuje na obsah usnesení členské schůze, majíc za to, že sporné nemovitosti přešly do vlastnictví úpadce.
„Pro prokázání práva žalobce na vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty je rozhodující prokázání jeho vlastnického práva k nim“. Žalobce má zřejmě vlastnické právo k nemovitostem konkrétně určeným z usnesení členské schůze původního družstva a dále vlastnické právo odpovídající poměru nepřevzatého majetku po odečtu hodnoty nemovitostí, jejichž vlastníkem se stal úpadce, k hodnotě všech nemovitostí, jejichž vlastníkem bylo původní družstvo, přičemž do vlastnictví úpadce náleží její druhá část. Jelikož k reálnému rozdělení těchto nemovitostí nedošlo, je třeba vycházet z ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“), podle něhož byl možný vznik spoluvlastnictví více organizací k věcem, s tím, že spoluvlastníci se podíleli na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví podle výše svých podílů. Proto se nově vzniklá družstva (žalobce a úpadce) stala spoluvlastníky „každé z nemovitostí původního družstva, která nebyla konkrétně rozhodnutím členské schůze určena do vlastnictví některého z nich“.Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce a vedlejší účastníci na straně žalobce považují rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhují, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Žalobce současně vysvětluje důvody, pro které „se rozhodl požadovat vyloučení nemovitostí v jiných katastrálních územích“, včetně toho, že do prohlášení konkursu pozdější úpadce „zcizil řadu nemovitostí“, pročež k datu rozhodování již nemohlo být žalobci vydáno zmíněných 11,85 % majetku původního družstva. Poukazuje rovněž na skutečnost, že majetek (rozuměj sporné nemovitosti) je stále veden „na původní zemědělský subjekt před rozdělením“.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. Smlouva o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot se však řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem.
Podle ustanovení §7 zákona o zemědělském družstevnictví členská schůze se může usnést, že se družstvo zruší s likvidací či bez likvidace. Družstvo zaniká dnem jeho výmazu z podnikového rejstříku (odstavec 1). Družstvo zanikne bez likvidace sloučením, splynutím nebo rozdělením (odstavec 2).
Podle ustanovení §9 zákona o zemědělském družstevnictví členská schůze rozdělovaného družstva určí, jak se družstvo rozdělí, jak se rozdělí jeho majetek a závazky (odstavec 1). Rozdělované družstvo zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí na nová družstva dnem, ke kterému byla zapsána do podnikového rejstříku a to v rozsahu určeném členskou schůzí rozdělovaného družstva. Tímto dnem se členové rozdělovaného družstva stávají členy nových družstev (odstavec 3).
Podle ustanovení §60 zákona o zemědělském družstevnictví vláda České a Slovenské Federativní Republiky upraví nařízením finanční hospodaření družstev a jiných zemědělských družstevních organizací; vláda rovněž stanoví zásady pro rozdělení majetku a závazků při rozdělování družstva.
Podle ustanovení §12 hosp. zák. věc může být současně ve vlastnictví více organizací, popřípadě organizací a státu (spoluvlastnictví) [odstavec 1]. Spoluvlastníci se podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví podle svých podílů. V pochybnostech se má za to, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné (odstavec 2).
Podle ustanovení §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003, 9/2005 a 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na němž nemá důvod ničeho měnit, k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, patří, že:
1) Označený majetek byl správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojat do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil;
3) Žalovaným je správce konkursní podstaty;
4) V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v konkursní podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučen).
5) Osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 179, vysvětlil, že vylučovací žaloba podle §19 odst. 2 ZKV, je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.
V poměrech projednávané věci je tak rozhodující, zda žalobkyně, která se domáhá vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty prokázala nejen to, že majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Jakkoli i dle přesvědčení Nejvyššího soudu je usnesení, jíž členská schůze původního družstva schválila způsob rozdělení majetku a závazků, formulováno do značné míry kuse, respektive neurčitě (k rozhodnutí členské schůze původního družstva o způsobu rozdělení majetku, jako podmínce pro zápis nově vzniklých družstev do podnikového rejstříku – viz rozhodnutí uveřejněná pod čísly 58/1992 a 9/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), za stavu, kdy nová družstva (žalobce a pozdější úpadce) byla do podnikového (nyní obchodního) rejstříku zapsána, nelze otázku jejich vzniku (nově) posuzovat.
Jde-li o (další) osud majetku původního družstva v době po zániku původního družstva (tj. po zápisu nových družstev – žalobce a pozdějšího úpadce do podnikového rejstříku), tento majetek ze zákona (srov. §9 odst. 3 zákona o zemědělském družstevnictví) přešel na nová družstva; rozdělen měl být dle způsobu rozdělení určeného usnesením členské schůze původního družstva a s přihlédnutím k zásadám (podle jejich článku III. se předání majetku uskuteční formou věcného plnění v ocenění podle účetního stavu ke dni rozdělení družstva; rozdíl mezi skutečně přijatým majetkem a podílovým nárokem na majetek se vyrovná finančně, v případě dohody i věcným plněním; není-li věcné rozdělení majetku proveditelné a finanční vyrovnání majetku by poškozovalo nově vznikající družstva nebo některé z nich, zůstane majetek ve spoluvlastnictví, přičemž právní forma nakládání s tímto majetkem bude určena dohodou družstev).
Shodně s odvolacím soudem Nejvyšší soud shledává (při neexistenci dohody nových družstev) pro danou věc stěžejními závěry rozhodnutí státní arbitráže ze dne 19. prosince 1991, č. 21511/91/19, a to ve vazbě na obsah přílohy č. 3 znaleckého posudku zpracovaného v arbitrážním řízení. Právě zmíněné rozhodnutí totiž do značné míry napravuje vady usnesení členské schůze původního družstva, jde-li o způsob rozdělení majetku, když stanoví povinnost „plnit“ toto usnesení dle přílohy č. 3 znaleckého posudku. Byť je taková povinnost výrokem rozhodnutí uložena (jen) žalobci, není žádných pochyb o tom, že způsob rozdělení majetku mezi žalobce a pozdějšího úpadce podle shora zmíněné přílohy je „závazný“ i pro pozdější úpadkyni.
Z hlediska akceptovatelnosti závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, včetně výsledku, projevivšího se ve výroku rozhodnutí soudů nižších stupňů o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, Nejvyšší soud dále připomíná (a respektuje) judikaturu Ústavního soudu, ve které se zdůrazňuje, že v demokratickém materiálně pojímaném právním státě (jímž je též Česká republika, srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy), založeném na myšlence spravedlnosti, představují základní práva a svobody korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (srov. nález ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
Přitom Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob. Při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09).
Posuzovanými (a proti sobě stojícími) právy v poměrech dané věci je na straně žalobkyně právo vlastnické (jež při standardním běhu událostí mělo být co do rozsahu, respektive předmětu určeno již usnesením členské schůze původního družstva – §9 odst. 3 zákona o zemědělském družstevnictví), ve vazbě na nevratné důsledky případného zpeněžení sporných nemovitostí v konkursu vedeného na majetek úpadkyně a na straně žalované právo konkursních věřitelů na poměrné uspokojení z majetku tvořícího konkursní podstatu (§2 odst. 3 ZKV); pochybnost o tom, že zachování obou těchto práv, byť jen zčásti, vzhledem k jejich kontradikci možné není, přitom Nejvyšší soud nemá. Jakkoli totiž má argumentace žalované o možném vzniku spoluvlastnictví (§12 hosp. zák.) racionální jádro, nelze přehlédnout, že v rozsahu, který by odpovídal závěrům přílohy č. 3 znaleckého posudku (které je nezbytné považovat vzhledem k výroku rozhodnutí arbitráže za závazné), by takové „vypořádání“ reálné nebylo (k tomu ostatně viz důvody rozhodnutí soudů nižších stupňů vztahující se právě ke srovnání hodnoty majetku dle přílohy č. 3 znaleckého posudku a hodnoty sporných nemovitostí).
Vzhledem ke genezi vlastnických vztahů žalobce a úpadkyně k majetku původního družstva, dovršené rozhodnutím arbitráže ohledně peněžního vyjádření hodnoty majetku původního družstva, včetně poměru, v němž „byl rozdělen“ na nová družstva (viz příloha č. 3 znaleckého posudku), k prioritě věcného plnění, k jednání pozdějšího úpadce, který (maje – ve srovnání s původním družstvem – stejné identifikační číslo a „zaměnitelnou“ obchodní firmu) s částí majetku původního družstva nakládal (viz obsah spisu), jakož i ke skutečnosti, že u sporných nemovitostí je v katastru nemovitostí dosud jako vlastník vedeno původní družstvo (v podrobnostech viz důvody rozhodnutí odvolacího soudu), shledává Nejvyšší soud závěr o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty ve výsledku správným a ústavně konformním.
Proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §150 o. s. ř. tak, že procesně úspěšnému žalobci a vedlejším účastníkům na jeho straně vůči žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal; přitom přihlédl především k mimořádným okolnostem projednávané věci, jak jsou popsány shora.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu