Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2003:29.CDO.2631.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2003:29.CDO.2631.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2631/2000-158 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové, v právní věci žalobkyně JUDr. V. P., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadce O. s. P., státního podniku „v likvidaci“, zastoupené JUDr. E. M., advokátem, proti žalovaným 1) J. S., zastoupenému JUDr. M. Ch., advokátem, 2) J. K., 3) J. S., 4) M. J., 5) A. F., 6) P. V., a 7) V. L., o zaplacení částky 574.000,-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 11/98, o dovolání žalobkyně a prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 1999, č.j. 25 Co 320/99-112, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání prvního žalovaného se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty úpadce O. s. P., státního podniku „v likvidaci“) se žalobou podanou 20. července 1995 domáhala toho, aby jí první žalovaný zaplatil 143.500,-Kč a druhý až sedmý žalovaný každý částku 71.750,-Kč. Žalobu odůvodnila tím, že podle usnesení Rady zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 16. listopadu 1993 zakladatel O. s. P., státního podniku v likvidaci (dále též jen „státní podnik“) jmenoval likvidátorem státního podniku Ing. P. M. Usnesením z Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1994, sp. zn. K 138/93, byl na majetek státního podniku prohlášen konkurs. Dne 18. března 1994 se uskutečnila veřejná dražba (dále též jen „dražba“), ve které byly vydraženy části pozemku parc. č. 3161 (cesta) o výměře 60 m2, a parc. č. 1 o výměře 519 m2, rekreační chata Š. č. p. 108 (na pozemku stojící) a související movitý majetek, vše v katastrálním území H. R. v okrese S. V souladu s protokolem o dražbě (z 18. března 1994) se stala vydražitelkou komanditní společnost D. (dále též jen „komanditní společnost“), a to za částku 4.200.000,- Kč. Oba označené subjekty dále uzavřely se žalovanými, z nichž někteří jsou členy komanditní společnosti, (nedatovanou) dohodu o postoupení práva na uzavření kupní smlouvy na nemovitý a movitý majetek získaný v dražbě. Kupní cena v (nedatované) kupní smlouvě uzavřené mezi státním podnikem a žalovanými pak činila 4.200.000,- Kč. První žalovaný nabyl nemovitosti do podílového spoluvlastnictví v rozsahu dvou osmin, ostatní žalovaní každý jednou osminou. Podle protokolu o fyzickém předání rekreační chaty ze dne 20. června 1994, poskytl likvidátor státního podniku Ing. P. M. žalovaným slevu z kupní ceny ve výši 466.667,- Kč, a to (údajně) pro snížení hodnoty majetku spočívající ve snížení lůžkové kapacity. Počet lůžek byl však podle žalobkyně uváděn pouze orientačně (nešlo o sjednaný údaj, jenž by byl obsahem kupní smlouvy) a konzultační vyjádření hygienika, na jehož podkladě ke snížení došlo, bylo vydáno na žádost prvního žalovaného. Sleva z kupní ceny byla žalovaným poskytnuta tak, že státní podnik uhradil za žalované K. a. s. (dále též jen „akciová společnost“) za opravu vozu L., který byl součástí inventáře, jenž přešel na žalované společně s rekreační chatou, celkem částku 574.000,-Kč. Podle §47b zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., může likvidátor při likvidaci organizace zpeněžit její majetek pouze prodejem ve veřejné dražbě, a tedy pouze za cenu stanovenou ve veřejné dražbě. Jiným způsobem by mohl postupovat pouze se souhlasem Magistrátu hlavního města Prahy (dále též jen „magistrát“). Proto je podle žalobkyně úkon, kterým likvidátor poskytl žalovaným slevu z kupní ceny, neplatný. Žalovaní proto získali „neoprávněný majetkový prospěch“ podle §454 občanského zákoníku (dále též jenobč. zák.“). Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. dubna 1999, č.j. 24 C 11/98-73, žalobu vůči všem žalovaným zamítl, když po provedeném dokazování uzavřel, že ti se na úkor státního podniku bezdůvodně neobohatili. Podle soudu prvního stupně dražba proběhla podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“). Cituje ustanovení §1, §2 odst. 1, §4 odst. 1 a §11 odst. 1 zákona, soud uzavřel, že nabytí věci ve veřejné dražbě se uskutečňuje přijetím nabídky, tedy smlouvou, kde stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky, nebo-li formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Proto měl za to, že vlastnicí movitých i nemovitých věcí, jež byly předmětem dražby, se ke dni 18. březnu 1994 stala komanditní společnost. Podle soudu nelze přehlédnout ani úpravu obsaženou v §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, zakotvující, že práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla příklepem likvidátora ve veřejné dražbě, se zapisují do katastru nemovitostí záznamem údajů na základě listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy. Takovou listinou je dle §9 odst. 2 zákona protokol o průběhu veřejné dražby. Z toho podle soudu prvního stupně vyplývá, že uzavíraly-li státní podnik a komanditní společnost po 18. březnu 1994, tedy po dražbě, jakékoli smlouvy, které se měly týkat majetku vydraženého při této dražbě, jsou tyto smlouvy absolutně neplatné podle §39 obč. zák.; po 18. březnu 1994 totiž stání podnik již nebyl vlastníkem tohoto majetku. Vůz L. je proto stále majetkem komanditní společnosti (nebylo doloženo, že jej tato společnost prodala žalovaným). Částku za opravu vozu proto nelze požadovat po žalovaných, jelikož opravou se zhodnotil majetek komanditní společnosti. K možnosti likvidátora státního podniku poskytnout slevu, soud citoval ustanovení §12 odst. 2 zákona, s tím, že z tohoto ustanovení plyne, že likvidátor nebyl oprávněn slevu poskytnout a učinil-li tak, jde – ve smyslu §39 obč. zák. - o úkon neplatný. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 1999, č. j. 25 Co 320/99-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích ve věci samé vůči prvnímu a druhému žalovanému tak, že prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 143.500,-Kč a druhého žalovaného zavázal k úhradě částky 71.750,-Kč (první odstavec výroku); v zamítavých výrocích ve věcí samé vůči třetímu až sedmému žalovanému rozsudek potvrdil (čtvrtý odstavec výroku). Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že podle všech v řízení předložených listinných důkazů nebyla předmětem dražby ze dne 18. března 1994 provozní jednotka specifikovaná v zákoně č. 427/1990 Sb.; šlo totiž o dražbu v souvislosti s likvidací státního podniku, jejímž předmětem tak byl pouze zbytkový majetek tohoto státního podniku. I pro tento případ je - obdobně jako v zákoně č. 427/1990 Sb. - předepsáno realizovat prodej takového majetku veřejnou dražbou, pakliže s jiným postupem nevysloví souhlas příslušné ministerstvo (§47b zákona č. 92/1991 Sb.). Posledně zmíněný zákon však zvláštní úpravu dražebního prodeje neobsahuje; zmiňuje se pouze o oprávnění likvidátora dražbu vyhlásit a stanovit její podmínky. Na případy neupravené dražebními podmínkami pamatuje ustanovení §47b odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., podle kterého se na tyto veřejné dražby přiměřeně použije zákon č. 427/1990 Sb. V daném případě likvidátor řádně a v souladu se zákonnými požadavky vyhlásil podmínky konané veřejné dražby. Jak je však z těchto pravidel dražby (ze dne 3. března 1994) patrno, předmětem dražby bylo pouze právo na uzavření kupní smlouvy ohledně specifikovaného nemovitého a movitého majetku. Z této skutečnosti je zřejmé, že vydražitelka příklepem licitátora vlastnické právo k věcem nenabyla. K převodu vlastnického práva totiž mohlo dojít teprve po uzavření příslušné kupní smlouvy, v případě nemovitostí pak po vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí, v případě movitých věcí pak (nebylo-li sjednáno něco jiného) jejich předáním (§133 obč. zák.). Jelikož k uzavření takové smlouvy mezi státním podnikem a vydražitelkou (komanditní společností) nedošlo, pak v době uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými a státním podnikem svědčilo státnímu podniku vlastnické právo k převáděnému majetku, jež bylo na žalované platně převedeno. Požadavku na prodej majetku ve veřejné dražbě bylo vyhověno, neboť k prodeji majetku došlo za cenu dosaženou v dražbě. Na tom nic nemění skutečnost, že po dražbě došlo v důsledku smlouvy uzavřené mezi prodávajícím státním podnikem, vydražitelkou a žalovanými k postoupení vydraženého práva na uzavření kupní smlouvy, neboť i poté byly dodrženy podmínky převodu stanovené dražbou. Odtud odvolací soud uzavřel, že žalovaní jsou ve sporu pasívně věcně legitimováni. Při posouzení platnosti úkonu likvidátora státního podniku, na jehož základě byla žalovaným poskytnuta sleva z ceny vydraženého majetku formou financování opravy vydraženého vozidla zn. L., přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že tento úkon je pro rozpor se zákonem (konkrétně pro rozpor s ustanovením §47b zákona č. 92/1991 Sb. a §12 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb.) absolutně neplatný (§39 obč. zák.). Prodávající státní podnik tedy poskytl žalovaným na základě neplatného právního úkonu plnění, které se v jejich majetkové sféře promítlo zhodnocením vydraženého vozidla o částku 574.000,- Kč. Jelikož se právní úkony vedoucí ke vzniku bezdůvodného obohacení týkaly věcí nacházejících se v podílovém spoluvlastnictví žalovaných, vznikl žalovaným závazek toto bezdůvodné obohacení státnímu podniku ve smyslu ustanovení §139 odst. 1 a §451 odst. 1 obč. zák. vydat. V mezidobí ovšem došlo k převodu spoluvlastnických podílů k vydraženému majetku (a tedy i k vozidlu) ze třetího, čtvrtého, pátého, šestého a sedmého žalovaného na prvního žalovaného. V současné době se tak zhodnocené vozidlo nachází pouze ve spoluvlastnictví prvního žalovaného (jehož podíl činí šest sedmin – správně má jít o šest osmin) a druhého žalovaného (jehož podíl činí jednu sedminu – správně má jít o jednu osminu). Tato skutečnost má podle přesvědčení odvolacího soudu vliv na otázku pasívní věcné legitimace žalovaných ve sporu. V důsledku převodu spoluvlastnických podílů ke zhodnocené věci jsou bezdůvodně obohaceni toliko současní vlastníci a tedy i uživatelé zhodnocené věci. Vydání bezdůvodného obohacení ve výši 574.000,- Kč je proto možné požadovat jen po prvním a druhém žalovaném; proto jen ohledně nich rozsudek soudu prvního stupně změnil, jsa ovšem vázán žalobním návrhem. Proti rozsudku odvolacího soudu podali včasné dovolání jak žalobkyně, tak první žalovaný. Dovolání žalobkyně směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a žalobkyně je má za přípustné ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“), usuzujíc, že vzhledem k odlišnému právnímu posouzení uplatněného nároku jde i v této části o měnící rozsudek. Odvolacímu soudu pak vytýká, že jeho rozsudek ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání snáší argumenty na podporu závěru o existenci uplatněného dovolacího důvodu a požaduje, aby Nejvyšší soud ve výrocích týkajících se třetího až sedmého žalovaného zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání prvního žalovaného směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zavázán k zaplacení částky 143.500,- Kč. První žalovaný má dovolání za přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., uváděje, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) respektive dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že šlo o dražbu v souvislosti s likvidací státního podniku, nikoli o dražbu ve smyslu zákona č. 427/1990 Sb. Použití posledně označené normy bylo podle jeho přesvědčení namístě, stejně jako závěry, které soud prvního stupně ze zjištění, že šlo o dražbu ve smyslu zákona č. 427/1990 Sb., učinil. Odvolací soud pak z tohoto nesprávného právního posouzení věci dovodil i nesprávné věcné závěry. Dále dovolatel kritizuje závěr odvolacího soudu, že v současné době lze bezdůvodné obohacení spatřovat toliko u něj a u druhého žalovaného. Jestliže by jednotliví spoluvlastníci zaplatili státnímu podniku o 574.000,- Kč méně, než kolik mu příslušelo na základě výsledků dražby, pak by z takové „úspory“ měli prospěch všichni žalovaní, a to nikoli v době vyhlášení rozsudku, ale již v době úhrady snížené ceny. Dále dovolatel upozorňuje, že ačkoliv se konstrukce odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení odvíjí od závěru, že spoluvlastníky zhodnoceného vozidla jsou v současné době toliko on a druhý žalovaný, nebyla otázka vlastnických vztahů k vozidlu L. v odvolacím řízení zjišťována. Kdyby se tak stalo, doložil by, že spoluvlastníkem vozidla není a právní konstrukce odvolacího soudu by vůči němu i z tohoto důvodu nemohla obstát. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde - se zřetelem k datu vydání napadeného rozsudku - i v této věci. Dovolání žalobkyně není přípustné. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku je upravena v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř. Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. nejsou dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají. Nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 13. dubna 1999 je prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci). Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (odstavec 2). Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (na něž dovolatelka výslovně odkazuje) a podle kterého je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro úvahu, jde-li o byť i jen zčásti měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu cit. ustanovení, je pak rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle §220 nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, uzavřely, že třetí až sedmý žalovaní nejsou ve sporu pasívně věcně legitimováni. To, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě jiného právního posouzení věci, z jeho rozsudku měnící rozsudek (v tom, smyslu, že by jím byla v porovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně odlišně konstituována či deklarována práva a povinnosti účastníků řízení) nečiní. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení žalobkynina dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto dovolání odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání prvního žalovaného je přípustné ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jelikož vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nejsou dovoláním prvního žalovaného namítány, Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval především správností závěru odvolacího soudu, že první žalovaný se na úkor státního podniku bezdůvodně obohatil. Při úvaze o existenci dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to, že dovoláním byla - jako v tomto případě - zpochybněna i správnost příslušných skutkových zjištění, lze prověřit prostřednictvím samostatného dovolacího důvodu (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), nicméně při prověrce správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud správnost skutkových závěrů, na nichž je právní posouzení věci vybudováno, nepřezkoumává. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých: 1) Pravidla dražby, jež se měla konat 18. března 1994 (datovaná 2. března 1994) určovala jak o předmět dražby právo na uzavření kupní smlouvy k dražené provozní jednotce. 2) Vítězkou dražby konané dne 18. března 1994 se stala komanditní společnost, přičemž cena, za kterou byla provozní jednotka vydražena, činila 4.200.000,- Kč. 3) Nedatovanou smlouvou uzavřenou mezi komanditní společností, státním podnikem a žalovanými v roce 1994, postoupila komanditní společnost právo na uzavření kupní smlouvy ohledně provozní jednotky státního podniku na žalované. 4) Žalovaní uzavřeli se státním podnikem kupní smlouvu ohledně majetku tvořícího provozní jednotku, které se týkala dražba z 18. března 1994, přičemž podpisy účastníků smlouvy byly ověřeny 1. dubna a 11. dubna 1994. Podle smlouvy měl první žalovaný nabýt podíl na tomto majetku v rozsahu dvou osmin a ostatní žalovaní v rozsahu jedné osminy. 5) Likvidátor státního podniku v protokolu o fyzickém předání rekreační chaty ze dne 20. června 1994 se žalovanými dohodl, že jim poskytne slevu z kupní ceny tak, že za ně uhradí fakturu za úpravu vozidla L. ve výši 466.667,- Kč. 6) Likvidátor státního podniku zaplatil akciové společnosti, která provedla opravu vozidla L., dne 1. srpna 1994 částku 260.000,- Kč a dne 29. listopadu 1994 částku 314.000,- Kč, tj. celkem částku 574.000,- Kč, představující částku 466.667,- Kč s daní z přidané hodnoty. 7) Usnesením ze dne 7. listopadu 1994, sp. zn. K 318/93, Krajský obchodní soud v Praze prohlásil konkurs na majetek státního podniku. S přihlédnutím k době uskutečnění dražby (18. března 1994) i pozdějších úkonů z roku 1994 je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 427/1990 Sb., ve znění zákonů č. 528/1990 Sb., č. 541/1990 Sb., č. 429/1991 Sb. a č. 561/1991 Sb. a výklad zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb. a č. 306/1993 Sb. Ustanovení §47b odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. určuje, že při likvidaci organizací uvedených v §1 zpeněží likvidátor majetek prodejem věcí v dražbě. Jiným způsobem může likvidátor postupovat jenom se souhlasem ministerstva. Z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. se pak podává, že upravuje mimo jiné i podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby. Pojmem „ministerstvo” se přitom podle legislativní zkratky obsažené v §6a odst. 1 označeného zákona rozumělo v rozhodné době ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Podle §47b odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. dále platí, že do doby přijetí zvláštního zákona se na veřejné dražby použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže uzavřel, že při likvidaci státního podniku formou prodeje majetku likvidovaného podniku ve veřejné dražbě byl namístě postup podle §47b zákona č. 92/1991 Sb. a že ustanovení zákona č. 427/1990 Sb. byla použitelná jen přiměřeně. Nicméně, pro úvahu, zda žalovaným (včetně dovolatele) vzniklo na úkor státního podniku bezdůvodné obohacení, není určující, zda šlo dražbu podle zákona č. 427/1990 Sb. nebo o dražbu ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. Jak v rovině právního posouzení věci odvolacím soudem, tak v rovině úvah vyslovených soudem prvního stupně totiž bylo shledáno absolutně neplatným ujednání o slevě z kupní ceny (obsažené v protokolu o předání rekreační chaty z 20. června 1994), na základě kterého likvidátor státního podniku uhradil fakturu za opravu vozu zn. L. Právě tento závěr, který dovoláním napadán není, je rozhodující pro posouzení úvahy o bezdůvodném obohacení dovolatele. Vzhledem k době, kdy státní podnik uhradil částku 574.000,- Kč akciové společnosti (1. srpna a 29. listopadu 1994), se dále uplatní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb. Podle ustanovení §451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Dovolateli lze přisvědčit v tom, že odvolací soud tím, že trvání bezdůvodného obohacení žalovaných vázal na existenci jejich (spolu)vlastnického práva k opravovanému vozidlu, pochybil. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 258/2003, uzavřel, že z dikce §451 odst. 1 obč. zák. je zřetelné, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení se neváže k věci (která se mohla bezdůvodně poskytnutým majetkovým prospěchem – např. opravou - zhodnotit), ale k osobě, jež se tímto plněním bezdůvodně obohatila. Jinak řečeno, při změně vlastnictví věci, jejímž prostřednictvím se určitá osoba na úkor jiného bezdůvodně obohatila, nepřechází na nabyvatele povinnost k úhradě takového bezdůvodného obohacení. Jiný závěr by byl nelogický již proto, že při změně vlastnictví věci na základě úplatných právních úkonů (např. na základě kupní nebo směnné smlouvy) se bezdůvodné obohacení na nového nabyvatele zpravidla již nepřenáší (zhodnocení věci se promítá v její ceně). Nadto platí, že částka, která byla na smluvním základě zaplacena jako cena díla za opravu věci (vozidla zn. L.) nemusí odpovídat (a zpravidla neodpovídá) částce, o kterou se věc v důsledku provedené opravy zhodnotila. Potud jsou úvahy soudů nižších stupňů, jež mezi zhodnocením věci v důsledku její opravy a smluvenou cenou opravy nečinily rozdíl, zjevně nesprávné. Soudy nižších si též neujasnily, jak se jejich shodný závěr o absolutní neplatnosti dohody o slevě promítá do závěru o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo je má vydat. Podle ustanovení §562 obč. zák. dlužník splní dluh i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o tom, že je oprávněn přijmout plnění; to však neplatí, jestliže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení předložil, není oprávněn plnění přijmout. Z tohoto ustanovení především plyne, že dlužník může splnit svůj smluvní závazek nejen tím, že plní dluh přímo věřiteli, nýbrž i tím, že plní tomu, kdo je oprávněn k převzetí dluhu (tomu, koho věřitel jako osobu, jíž má být plněno, určí). Tomu odpovídá též ujednání, podle kterého měl státní podnik poskytnout žalovaným slevu z kupní ceny tím, že příslušnou částku uhradí akciové společnosti, jež opravila vozidlo zn. L. Plnění, které státní podnik takto poskytl akciové společnosti, tedy bylo plněním poskytnutým žalovaným; otázka, kdo je (či v době úhrady částek 260.000,- Kč a 314.000,- Kč byl) vlastníkem vozidla zn. L., nemá na tento závěr žádného vlivu. Z ustanovení §457 obč. zák. se pak podává, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Žalovaným se z neplatné smlouvy o slevě z kupní ceny dostalo celkem částky 574.000,- Kč (tím, že státní podnik v souladu s dohodou o slevě uhradil tuto částku akciové společnosti) a toto bezdůvodné obohacení byli tedy povinni žalobkyni vydat a to v rozsahu odpovídajícím podílům na majetku, jichž v důsledku kupní smlouvy, k níž se dohoda o slevě váže, nabyli. U dovolatele šlo o dvě osminy majetku, čemuž z částky 574.000,- Kč odpovídá částka 143.500,- Kč. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný je z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu povinen zaplatit žalobkyni částku 143.500,- Kč, je tedy ve svém výsledku správný. Není-li zodpovězení otázky, kdo je či byl vlastníkem vozidla zn. L., rozhodné pro závěr o tom, že se žalovaní na úkor státního podniku bezdůvodně obohatili, pak nemůže být důvodem ke kasaci napadené části rozsudku (v mezích dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.) ani to, že odvolací soud závěr o tom, kdo je (spolu)vlastníkem vozidla, učinil bez opory v provedeném dokazování. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud jeho dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve vztahu k výroku o odmítnutí dovolání ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam) odůvodněn tím, že dovolatelka z procesního hlediska zavinila odmítnutí svého dovolání a žalovaným ve vazbě na výrok tímto dovoláním napadený žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Ve vztahu k výroku o zamítnutí dovolání je výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodněn - ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. – tím, že dovolatel s dovoláním procesně úspěšný nebyl a u žalobkyně ve vazbě na výrok tímto dovoláním napadený žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení rovněž nevznikly Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. července 2003 JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2003
Spisová značka:29 Cdo 2631/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:29.CDO.2631.2000.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§451 předpisu č. 40/1964Sb.
§454 předpisu č. 40/1964Sb.
§457 předpisu č. 40/1964Sb.
§238 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19