ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2733.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2733/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. F. , zastoupeného JUDr. Františkem Menhartem, advokátem, se sídlem v Táboře, Husovo nám. 530/5, PSČ 390 02, proti žalovanému Agrodružstvu Košetice , se sídlem v Košeticích 212, PSČ 394 22, identifikační číslo osoby 00111384, zastoupenému JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o zaplacení 762.112,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 407/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2013, č. j. 14 Cmo 261/2011-351, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. ledna 2011, č. j. 13 Cm 407/2007-307, Krajský soud v Českých Budějovicích zavázal žalovaného zaplatit žalobci 762.112,- Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným z titulu vypořádacího podílu v družstvu a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení vůči státu (výrok II.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně co do rozsahu úroků z prodlení z částky 762.112,- Kč za dobu od 3. dubna 2003 do 31. července 2007 tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první odstavec a druhý odstavec věta první výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý odstavec věta druhá výroku).
Výslovně „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu „s výjimkou výroku, kterým se zamítá žaloba o zaplacení úroků z prodlení“ podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvádí toliko následující: „Konkrétně se jedná o vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a dále pak má být právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak. Jednak se nesporně jedná o otázku doposud dovolacím soudem neřešenou a zejména proto, že na základě provedených důkazů došly prvoinstanční i odvolací soud k právním závěrům, které by měl dovolací soud v souladu s relevantními právními skutečnostmi a provedeným dokazováním posoudit jinak.“
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako další uvedená rozhodnutí – na webových stránkách tohoto soudu).
Argument, podle kterého „má být právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak“ (ve smyslu „odlišně od posouzení soudů obou stupňů“) významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
K námitce věcné nepříslušnosti, která byla dovolatelem doplněna po uplynutí lhůty k dovolání podáním ze dne 7. listopadu 2013, Nejvyšší soud již z tohoto důvodu přihlédnout nemohl (§241b odst. 3 o. s. ř.). Navíc k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud jen u přípustného dovolání. Vady řízení přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu