ECLI:CZ:NS:2011:29.NSCR.23.2010.1
MSPH 76 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 23/2010-A-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Česko - italského jazykového gymnázia, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Sadská 530, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 64578917, o insolvenčním návrhu věřitelek 1/ I. V., bytem XY a 2/ R. Č., bytem XY, obou zastoupených Mgr. et Mgr. Pavlem Bartošem, advokátem, se sídlem v Berouně, Železná 33, PSČ 266 01, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS XY, o dovolání insolvenčních navrhovatelek proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, 1 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 26. února 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, odmítl Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh věřitelek 1/ I. V. a 2/ R. Č. směřující proti dlužníku Česko - italskému jazykovému gymnáziu, s. r. o. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud - cituje ustanovení §103 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - uvedl, že insolvenční návrh je neúplný a neobsahuje všechny zákonem požadované rozhodné skutečnosti. Chybí zejména řádné označení dlužníka, když v úvodu návrhu insolvenční navrhovatelky uvádějí, že podávají insolvenční návrh na bývalého zaměstnavatele J. M. (dále též jen „J. M.“) a V. K. (dále též jen „V. K.“) a hned poté označují dlužníka jako Česko - italské jazykové gymnázium, s. r. o., Praha 9, Hloubětín, Sadská 530, 198 00, avšak bez identifikačního čísla.
Dále chybí vylíčení jakýchkoliv skutečností, ze kterých by bylo zřejmé, že byla splněna obligatorní podmínka úpadku dlužníka uvedená v ustanovení §3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, tedy že dlužník není schopen plnit své závazky, a to ani v jedné ze čtyř vyvratitelných domněnek uvedených v ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona. Konstatování insolvenčních navrhovatelek, že jim dlužník dluží mzdy, nic nevypovídá o jeho úpadku ve formě platební neschopnosti či předlužení.
Vadou je dále i absence podstatné náležitosti insolvenčního návrhu, a to uvedení, čeho se insolvenční navrhovatelé tímto návrhem domáhají (petitu).
Tyto nedostatky bránily postupu v řízení, i když šlo o vady odstranitelné, jelikož v insolvenčním řízení nelze aplikovat ustanovení §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
K odvolání insolvenčních navrhovatelek Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud poukázal na to, že náležitosti insolvenčního návrhu stanoví §103 insolvenčního zákona, jehož odstavec 1 a 2 citoval spolu s ustanovením §128 odst. 1 insolvenčního zákona. Uvedl dále, že z věty prvé insolvenčního návrhu plyne, že insolvenční navrhovatelky podaly insolvenční návrh na bývalého zaměstnavatele J. M. a V. K. V další větě je však jako dlužník uvedeno Česko - italské jazykové gymnázium, s. r. o., jehož jednateli jsou J. M. a V. K. Z pracovních smluv insolvenčních navrhovatelek pak plyne, že zaměstnavatelem a subjektem povinným k výplatě mzdy je Česko - italské jazykové gymnázium, s. r. o.
První věta insolvenčního návrhu je proto mylná a zavádějící. Nicméně, i kdyby podání bylo možné vyložit tak, že směřuje proti dlužníku - společnosti s ručením omezeným, není možné přehlédnout absenci identifikačního čísla, jímž musí být právnická osoba v insolvenčním návrhu označena dle §103 odst. 1 insolvenčního zákona.
Shora uvedený nedostatek v označení účastníka je bezpochyby vadou podání, a pokud insolvenční zákon odstranění vad postupem dle §43 o. s. ř. zapovídá, nelze za této situace dospět k jinému závěru, než že odvolání není důvodné, uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly insolvenční navrhovatelky dovolání a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelky poukazují na to, že jediným důvodem potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí byla skutečnost, že v insolvenčním návrhu neuvedly identifikační číslo insolvenčního dlužníka.
Odvolacímu soudu pak především vytýkají, že se nevypořádal s argumenty, jež uplatnily proti rozhodnutí insolvenčního soudu (uzavřel pouze, že nedovoluje-li insolvenční zákon vyzvat /insolvenčního/ navrhovatele k odstranění vad podání, nutno jeho návrh odmítnout). Potud dovolatelky odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 (jde o nález ze dne 9. dubna 2008, uveřejněný pod číslem 69/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4389/2009 (jde o usnesení ze dne 20. listopadu 2009, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rovině věcné správnosti napadeného usnesení pak dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval tím, zda neuvedení identifikačního čísla právnické osoby v insolvenčním návrhu je takovým (flagrantním) nedostatkem, pro který nelze pokračovat v řízení, a současně nepodrobil aplikované ustanovení (§128 odst. 1 insolvenčního zákona) testu ústavnosti, jak mu to ukládá článek 90 a článek 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Testem ústavnosti v uvedeném smyslu projde podle dovolatelek taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, který si lze představit jako legitimní prostředek k jeho dosažení. Nelze se v tomto směru spokojit s tím, že odmítnutým (insolvenčním) navrhovatelům nic nebrání podat nový insolvenční návrh. Okamžik zahájení insolvenčního řízení má totiž další dopady do práv (insolvenčních) navrhovatelů - zaměstnanců úpadce (správně dlužníka); potud dovolatelky odkazují na vymezení rozhodného období a práva zaměstnance na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, s tím, že nelze přistupovat k pouze mechanické interpretaci příslušných zákonných ustanovení.
Dále dovolatelky uvádějí, že proti závěru, že neuvedení identifikačního čísla právnické osoby v insolvenčním návrhu je takovým nedostatkem, pro který nelze pokračovat v řízení, argumentovaly důvodovou zprávou k insolvenčnímu zákonu, z nějž citovaly pasáž, podle které: „Ustanovení §103 a 104 vymezují náležitosti insolvenčního návrhu a jeho příloh. Pokud jde o náležitosti insolvenčního návrhu, jejich úprava vychází z toho, jak tyto náležitosti podle dosavadní úpravy (založené z větší části na přiměřené aplikaci §79 o. s. ř.) pojímala praxe.“ a dále: „Ustanovení §128 návrhu se zabývá vadami insolvenčního návrhu z pohledu důsledků, jež to může mít pro další průběh insolvenčního řízení. Tím, že v odstavci 1 zapovídá postup podle §43 o. s. ř., zavádí stejný režim nakládání s vadami insolvenčního návrhu jako v případě předběžných opatření (srov. §75a odst. 1 o. s. ř.).“.
Podle dovolatelek je zřejmé, že neuvedení identifikačního čísla právnické osoby v insolvenčním návrhu nemůže mít pro další průběh řízení takové důsledky, jež by odůvodňovaly odmítnutí insolvenčního návrhu. Dovolatelky s odkazem na ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. uvádějí, že občanský soudní řád nestanoví obligatorně za všech okolností povinnost uvádět v návrhu na zahájení řízení identifikační číslo právnické osoby. Upozorňují rovněž na judikaturu obecných soudů (např. na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 101/2000 /jde o rozsudek z 28. června 2000/ a 22 Cdo 3480/2000 /jde o rozsudek z 15. ledna 2001/), s tím, že ta v rozličných případech připouští dokonce nepřesnosti v označení právních subjektů, pod podmínkou, že o jejich identitě nejsou pochybnosti a nehrozí nebezpečí jejich záměny za jiné právní subjekty. Dovolatelky míní (odkazujíce na „stanovisko Ústavního soudu“ sp. zn. Pl. ÚS - st. 16/02 /správně jde o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2003, uveřejněné pod číslem 1/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu/), že tím obecné soudy respektují zásadu dobré víry a naplňují tím postulát právního státu lépe, než když se uchylují k nepřiměřenému a přepjatému formalismu.
Neuvedení identifikačního čísla dlužníka, nepředstavuje takovou překážku, respektive nedostatek, pro který nelze pokračovat v řízení, uzavírají dovolatelky.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění, jež od podání insolvenčního návrhu nedoznalo změn) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2010).
Vzhledem k době podání insolvenčního návrhu a k době vydání napadeného usnesení byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2010 (tedy naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb.).
Dovolatelky - ač zastoupeny advokátem - dovolání výslovně nepřipínají k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.; posuzováno podle obsahu je však dovolání především kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §103 insolvenčního zákona insolvenční návrh musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě označení jejich zástupců. Fyzická osoba musí být označena jménem, příjmením a bydlištěm (sídlem) a v případě, že jde o podnikatele, též identifikačním číslem. Právnická osoba musí být označena obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem. Je-li navrhovatelem stát, musí insolvenční návrh obsahovat označení příslušné organizační složky státu, která za stát před insolvenčním soudem vystupuje (odstavec 1). V insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).
Dle ustanovení §128 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení §43 o. s. ř. se nepoužije.
Nejvyšší soud především shledává neopodstatněnou dovolací výhradu, podle níž odvolací soud nepodrobil ustanovení §128 odst. 1 insolvenčního zákona testu ústavnosti ve smyslu článku 90 a článek 95 odst. 2 Ústavy. Již tím, že odvolací soud aplikoval ustanovení §128 odst. 1 insolvenčního zákona na daný případ, dal zřetelně najevo, že je pokládá za souladné s ústavním pořádkem. Představa, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně), jenž v dotčeném ohledu nesdílí žádné pochybnosti, se bude výslovně vymezovat k ústavnosti zákonů, jež aplikuje, ačkoli k tomu nebyl vybídnut argumentací účastníka řízení (zde odvolatelek), je zjevně nepřiléhavá.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že sám nemá žádných pochyb o tom, že ustanovení §128 odst. 1 insolvenčního zákona je plně konformní s ústavním pořádkem České republiky. To se projevilo již tím, že za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů uveřejnil pod číslem 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2008, sen. zn. 1 VSPH XY (dále též jen „R 11/2009“), jež se zabývá aplikací označeného ustanovení, jakož i tím, že z označeného ustanovení ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněné pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 91/2009“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněné pod číslem 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 88/2010“) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněné pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 26/2011“).
Právně bezcenný je také argument, že podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. nestanoví občanský soudní řád obligatorně za všech okolností povinnost uvádět v návrhu na zahájení řízení identifikační číslo právnické osoby.
Z výše citovaného ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona se podává možnost jen přiměřené aplikace ustanovení občanského soudního řádu pro insolvenční řízení, a to jen tehdy, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Obsahové náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení §103 insolvenčního zákona a byť jen přiměřená aplikace ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. je tudíž vyloučena.
V otázce náležitostí insolvenčního návrhu a okolností, za nichž lze odmítnout insolvenční návrh pro vady podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona, byla rozhodovací praxe soudů sjednocena (ustálena) následovně:
1/ Z R 11/2009 se podává, že vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona a že k odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží.
2/ K závěrům obsaženým v R 11/2009 se Nejvyšší soud výslovně přihlásil v R 26/2011, v němž také doplnil, že podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), se ve vazbě na ustanovení §128 návrhu (ustanovení §128 insolvenčního zákona) vychází „z přesvědčení, že zahájení insolvenčního řízení (lhostejno, zda se k němu připínají účinky popsané v §109 a násl. osnovy) je tak závažným zásahem do postavení dlužníka, že je rozumné očekávat, že insolvenční navrhovatel bude při jeho podání postupovat s náležitou pečlivostí.
Jde-li o osobu natolik nedbalou, že není způsobilá podat projednatelný insolvenční návrh, je plně opodstatněné na danou situaci neprodleně reagovat odmítnutím takového návrhu tak, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla co nejmenší“.
3/ Podle R 26/2011 dále platí, že lhůta stanovená insolvenčnímu soudu k odmítnutí insolvenčního návrhu v §128 odst. 1 insolvenčního zákona je lhůtou pořádkovou. Zahájení insolvenčního řízení ohledně majetku dlužníka (však) je či může být závažným zásahem do postavení dlužníka (případně i jeho věřitelů). Insolvenční zákon ostatně předpokládá (v §147), že insolvenční navrhovatel, z jehož viny byl insolvenční návrh odmítnut, ponese i majetkovou odpovědnost za škodu nebo jinou újmu, která dlužníku nebo jinému dlužníkovu věřiteli vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Insolvenční soud, který nepřikročí k odmítnutí vadného (neprojednatelného) insolvenčního návrhu ve lhůtě určené v §128 odst. 1 insolvenčního zákona, tím (tedy) může založit (souběžně s odpovědností insolvenčního navrhovatele ve smyslu ustanovení §147 insolvenčního zákona) i odpovědnost státu za škodu způsobenou případným prodlením s tímto odmítnutím (coby nesprávným úředním postupem) dlužníku nebo jinému dlužníkovu věřiteli (podle zákona č. 82/1998 Sb., a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů).
V takto ustaveném judikatorním rámci, z nějž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází, se dovolací přezkum soustřeďuje již jen k zodpovězení otázky, zda tím, že dovolatelky v insolvenčním návrhu neoznačily (v rozporu s výslovným zněním §103 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona) dlužníka - právnickou osobu jeho identifikačním číslem, založily důvod pro jeho odmítnutí dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona.
K řešení této otázky nijak nepřispívá poukaz dovolatelek na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 101/2000 a 22 Cdo 3480/2000; v těchto rozhodnutích se totiž Nejvyšší soud zabývá otázkou určitosti označení právnické osoby ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tedy výkladem hmotně-právních úkonů a nikoli důsledky vadného označení právnické osoby v procesním úkonu, jímž se zahajuje insolvenční řízení, tedy v insolvenčním návrhu.
Z ustanovení §128 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že důvodem k odmítnutí insolvenčního návrhu podle tohoto ustanovení není pouhé zjištění, že insolvenční návrh neobsahuje všechny náležitosti nebo že je nesrozumitelný anebo neurčitý, nezbytným předpokladem pro vydání takového rozhodnutí je současný závěr, že pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení.
Již v usnesení ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněném pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 53/1998“), Nejvyšší soud uzavřel, že zastaví-li soud řízení pro vadné označení žalovaného, je doručení rozhodnutí takovému „žalovanému“ (nebo tomu, kdo podle soudu měl oním „žalovaným“ správně být) pojmově vyloučeno. Podstata rozhodnutí totiž v takovém případě tkví právě v tom, že nedostatečná identifikace žalovaného subjektu soudu znemožňuje s ním jako s účastníkem řízení jednat (tedy mu i se závaznými účinky doručovat soudní písemnosti).
Na závěry obsažené v R 53/1998 pak Nejvyšší soud (výslovně z nich vycházeje) navázal v usnesení ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněném pod číslem 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 1/2004“), v němž se zabýval (i) absencí údaje o sídle žalovaného v žalobě, uzavíraje, že nebránila-li tato skutečnost soudu prvního stupně se žalovaným v řízení jednat (doručovat mu soudní písemnosti), pak absence tohoto údaje nemohla být důvodem pro odmítnutí žaloby dle §43 odst. 2 o. s. ř.
Napadené usnesení je nesprávné již v tom, že závěr, že byl důvod odmítnout insolvenční návrh podle ustanovení §128 odst. 1 insolvenčního zákona, založilo na pouhém konstatování faktu, že dlužník - právnická osoba nebyl označen identifikačním číslem; tím, zda absence uvedeného údaje bránila insolvenčnímu soudu v tom, aby pokračoval v insolvenčním řízení, se odvolací soud nezabýval.
Z insolvenčního spisu se přitom zřetelně podává, že chybějící údaj o identifikačním číslu dlužníka insolvenčnímu soudu v dalším chodu insolvenčního řízení nijak nepřekážel.
Tak již ve vyhlášce, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, ze dne 26. února 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, insolvenční soud označil dlužníka i jeho (správným) identifikačním číslem a totéž učinil i v usnesení, jímž odmítl insolvenční návrh a které dokonce (podle potvrzení o doručení prostřednictvím datové schránky ze dne 11. března 2010) doručil dlužníku označenému (v potvrzení) jako adresátu i identifikačním číslem.
Potvrzení závěru odvolacího soudu, že absence údaje o identifikačním číslu dlužníka v insolvenčním návrhu je vadou, pro kterou v této věci nelze pokračovat v řízení, by za této situace bylo ve zjevném rozporu s pravidly formální logiky.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí spočívá (na rozdíl od insolvenčního soudu) pouze na závěru, že insolvenční návrh bylo možné odmítnout, jestliže neobsahoval údaj o identifikačním číslu dlužníka, Nejvyšší soud je zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Úkolem odvolacího soudu bude určit, zda s přihlédnutím k závěru, že neuvedení identifikačního čísla dlužníka v insolvenčním návrhu nebránilo pokračování insolvenčního řízení (ač není pochyb, že v tomto ohledu šlo o insolvenční návrh nerespektující požadavky kladené na jeho obsah ustanovením §103 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona, tedy o vadný procesní úkon), měl insolvenční soud i tak důvod insolvenční návrh odmítnout z pohledu ostatních tvrzených vad (v rozhodnutí insolvenčního soudu zmíněných). Přitom neponechá stranou závěry, jež k obsahovým náležitostem insolvenčního návrhu zformuloval Nejvyšší soud v R 91/2009 a v R 26/2011.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že v mezidobí (po pravomocném odmítnutí insolvenčního návrhu v této věci) podala první insolvenční navrhovatelka spolu s dalším insolvenčním navrhovatelem nový insolvenční návrh vůči témuž dlužníku (dne 29. června 2010), přičemž Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. července 2010, č. j. MSPH 98 INS XY, řízení o tomto insolvenčním návrhu zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že probíhající dovolací řízení v této věci vytváří překážku věci zahájené. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost (bez vlivu na výsledek dovolacího řízení v této věci a pouze v zájmu předejití dalších sporů) dodává, že dovolací řízení v této věci v žádném případě nevytvářelo překážku věci zahájené pro jakýkoli insolvenční návrh, jenž byl po pravomocném odmítnutí prvního insolvenčního návrhu podán znovu vůči stejnému dlužníku.
Jen „pro úplnost“ Nejvyšší soud též dodává, že „identifikačním číslem“ se s účinností od 1. července 2010 rozumí - v intencích ustanovení §26 odst. 4 písm. a/ a §65 odst. 1 zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech a ve shodě s novelou insolvenčního zákona účinnou od stejného data a provedenou zákonem č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech - „identifikační číslo osoby“.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelkám a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. září 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu