ECLI:CZ:NS:2012:29.NSCR.54.2012.1
MSPH 76 INS 3732/2008
sp. zn. 29 NSČR 54/2012-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s. , se sídlem v Sázavě, Sklářská 359, PSČ 285 96, identifikační číslo osoby 00012653, zastoupeného Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008, o popření pohledávky věřitelem č. 186, o dovolání věřitele č. 186 RWE Energie, a. s. , se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940, PSČ 401 17, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupeného Mgr. Martinem Jasenským, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008, 3 VSPH 785/2011-B-312, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008, 3 VSPH 785/2011-B-312, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008-B-252, se zrušují v rozsahu týkajícím se popěrného úkonu dovolatele a věc se potud vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. dubna 2011, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008-B-252, odmítl Městský soud v Praze (dále jen „ insolvenční soud “) popěrný úkon věřitele č. 247 SCA Packaging Česká republika, s. r. o., věřitele č. 186 (označeného jako Středočeská plynárenská, a. s., identifikační číslo osoby 60193158) a věřitele č. 250 ČEZ Prodej, s. r. o., kteří dne 30. března 2009 shodně popřeli věřiteli č. 220 Citibank Europe plc, jeho pohledávku č. 223/1 a 223/2 pro pravost dílčího nároku č. 1 ve výši Kč 465,419.531,26, pravost a výši dílčího nároku č. 2 ve výši 2, 261.812.065,04 Kč a pořadí pohledávky č. 223.
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 8. ledna 2009, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008-A-93 (které nabylo právní moci 31. března 2009), zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
2/ Při přezkumném jednání konaném 30. března 2009 popřeli shora označení věřitelé (do protokolu) výše uvedeným způsobem označenou pohledávku věřitele č. 220.
Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že:
1/ Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění platném do 31. března 2011 (v době konání přezkumného jednání), neumožňoval popření pohledávky přihlášeným věřitelem (dle ustanovení §192 odst. 1 insolvenčního zákona toto právo příslušelo pouze dlužníku a insolvenčnímu správci).
2/ Novela insolvenčního zákona, provedená s účinností od 31. března 2011 zákonem č. 69/2011 Sb., přiznala přihlášeným věřitelům právo popírat pohledávky ostatních věřitelů v ustanovení §200 insolvenčního zákona, přičemž podle článku II bodu 1. Přechodných ustanovení platí tento zákon i pro insolvenční řízení zahájená před 31. březnem 2011, jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku.
3/ Přechodná ustanovení k zákonu č. 69/2011 Sb. nezmiňují případy popěrných úkonů učiněných věřiteli v řízeních, v nichž bylo rozhodnuto o úpadku před 31. březnem 2011, takže tento zákon neplatí pro popěrné úkony věřitelů učiněné v insolvenčních řízeních, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před 31. březnem 2011.
4/ V daném případě rozhodl insolvenční soud o úpadku dlužníka před 31. březnem 2011, tedy v době, kdy insolvenční zákon nepřipouštěl popěrné právo věřitelů a označení věřitelé popřeli pohledávku věřitele č. 220 přesto, že přechodná ustanovení zákona č. 69/2011 Sb. se nevztahují na popěrné úkony učiněné před 31. březnem 2011; proto insolvenční soud jejich popěrné úkony odmítl.
K odvolání všech tří věřitelů Vrchní soud v Praze potvrdil usnesením ze dne 4. dubna 2012, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008, 3 VSPH 785/2011-B-312, usnesení insolvenčního soudu. J ako s věřitelem č. 186 přitom odvolací soud jednal se společností RWE Energie, a. s. (dále též jen „společnost R“) coby právním nástupcem původního věřitele č. 186 Středočeské plynárenské, a. s.
Odvolací soud poukázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (uveřejněný pod č. 241/2010 Sb.), účinný k 31. březnu 2011 a na zákon č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, včetně článku II bodu 1 jeho přechodných ustanovení.
Na tomto základě pak uzavřel, že jelikož insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka usnesením ze dne 8. ledna 2009, tedy před účinností novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011 Sb., nebylo tu možno uplatnit ustanovení insolvenčního zákona ve znění této novely (která teprve zakotvila popěrné právo věřitelů). Odtud dovodil, že režim popírání pohledávek v daném insolvenčním řízení byl spravován dosavadní úpravou insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. března 2011), která nepřipouští popírání přihlášených pohledávek věřiteli. Insolvenční soud proto (dle odvolacího soudu) správně dovodil, že popěrný úkon (odvolatelů) je „právně bezúčinný“, a zvolil i odpovídající procesní postup, když rozhodl o jeho odmítnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu („proti celému výroku usnesení“) podal věřitel č. 186 (společnost R) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), respektive (s odkazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněném pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 25/2009“/, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) o ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. (vždy ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Přitom namítá, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. kritizuje dovolatel jako nesprávný závěr odvolacího soudu o „právní bezúčinnosti“ popěrného úkonu odvolatelů.
Insolvenční správce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
V rozsahu, v němž dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu v té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o odmítnutí popěrného úkonu dovolatele, shledává Nejvyšší soud dovolání (bez dalšího) přípustným podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. Odmítnutí popěrného úkonu má v dotčeném ohledu stejný charakter jako odmítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, jelikož prostřednictvím popěrného úkonu se prosazuje (iniciuje) spor o pravost výši nebo pořadí popřené pohledávky. Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou od 1. července 2009 ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněného pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rovině právního posouzení věci pak Nejvyšší soud uvádí, že otázkou účinků popěrného úkonu, jímž přihlášený věřitel popřel pravost pohledávky jiného věřitele v řízení, v němž insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku před 31. březnem 2011, se zabýval v usnesení ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněném pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2012“). Tam uzavřel, že popřel-li přihlášený věřitel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, uveřejněného pod č. 241/2010 Sb., avšak před jeho účinností (před 31. březnem 2011), mělo takové popření tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011. Obdobně to platí pro popření pravosti pohledávky jiného věřitele přihlášeným věřitelem při přezkumném jednání, jež se konalo v době od 31. března 2011 v insolvenčním řízení, v němž insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku před uvedeným datem.
Na závěry obsažené v R 113/2012, na nichž nevidí důvod cokoli měnit, Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje.
Posuzovaná věc se liší toliko tím, že dovolatel coby přihlášený věřitel popřel pohledávku jiného věřitele ještě před vydáním označeného nálezu (při přezkumném jednání konaném 30. března 2009).
Z nosných důvodů tohoto nálezu plyne, že ustanovení §192 odst. 1 věty první, včetně věty za středníkem, insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011, zasahovalo do základních práv věřitelů v insolvenčním řízení tím, že jim odnímalo právo účinně zpochybnit pohledávky jiných (konkurujících) věřitelů. Jedinou cestou, jak se v situaci, kdy nelze aplikovat ustanovení insolvenčního zákona ve znění po novele provedené zákonem č. 69/2011 Sb. (srov. opět R 113/2012), lze vyhnout použití formálně platné právní normy způsobem, který by v konečném důsledku vedl k individuálnímu právnímu aktu neústavnosti (k porušení základních práv dovolatele), je nepoužít ani v dané věci ustanovení §192 odst. 1 věty první insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března 2011 a přiznat i popěrnému úkonu dovolatele z 30. března 2009 tytéž účinky jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně v příslušném rozsahu zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z vymezení rozsahu, v němž se usnesení odvolacího soudu dovoláním napadá, se dále podává, že dovolání směřuje i proti té části usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soud u co do odmítnutí popěrného úkonu věřitele č. 247 a věřitele č. 250 (srov. článek I. odst. 2 dovolání).
V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl v intencích ustanovení §240 odst. 1, §243b odst. 5 a §218 písm. b/ o. s. ř. jako podané někým, do k němu (subjektivně) nebyl oprávněn. Dovolatel potud není osobou, jejíž popěrný úkon byl odmítnut a pro ony další věřitele, kteří na dovolací přezkum rozhodnutí, jímž byl jejich popěrný úkon pravomocně odmítnut, rezignovali, se účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání bez dalšího neprosadí.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu