Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 07.09.2006, sp. zn. 29 Odo 1090/2005 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1090.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1090.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1090/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Tomáše Brauna, rozhodl v konkursní věci dlužníka F. M., o návrhu věřitelů a) C. C. R., k. s., b) T. a. s., c) P. a. s., d) Ing. V. S., jako správce konkursní podstaty úpadkyně S. a. s. „v likvidaci“, e) E. A. M. A., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 K 29/95, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 1 Ko 516/2004 - 610, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Usnesením ze dne 26. července 2004, č. j. 10 K 29/95 - 390, Krajský soud v Ústí nad Labem (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. března 2003, č. j. 1 Ko 75/2003 349, zrušil jeho předchozí usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 10 K 29/95 329, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník je - ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 a §12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - v úpadku formou platební neschopnosti. Přitom měl za osvědčené pohledávky navrhujících věřitelek b/ (T. a. s.) a c/ (P. a. s.), jakož i splatné pohledávky dalších věřitelů (Finančního úřadu v Ch., Okresní správy sociálního zabezpečení v Ch. a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky). Uvedl, že dlužník tyto pohledávky nehradí, ač tak přislíbil učinit do poloviny roku 1996. K pohledávkám navrhujících věřitelů a/ (C. C. R., k. s.) a e/ (E. A. M. A.) poznamenal, že potřeba jejich dokazování přesahuje meze konkursního řízení a k pohledávce navrhujícího věřitele d/ (Ing. V. S.) se vyjádřil tak, že ji za osvědčenou nepokládá, když tento věřitel neuvedl právní důvod vzniku pohledávky a dlužník tvrdil, že pohledávka byla zaplacena. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 1 Ko 516/2004 - 610, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť bylo prokázáno že po delší dobu neplnil své splatné závazky vůči více věřitelům a nedoložil, že má dostatek likvidních prostředků k úhradě svých závazků, přičemž odvolací soud nemá pochyb o tom, že důvodem neuhrazení dluhů byla právě dlouhodobá platební neschopnost dlužníka. Konkrétně odvolací soud uzavřel že nemá pochyb o tom, že dlužník neplní své splatné závazky vůči navrhující věřitelce c/ (P. a. s.), jejíž pohledávku z titulu ceny za dodané výplňkové úplety dlužník uznal 4. srpna 1997 ve výši 3.241.510,- Kč, včetně nákladů řízení ve výši 129.700,- Kč. Tato navrhující věřitelka dále svou pohledávku doložila pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. dubna 2001, č. j. 9 C 36/98-35, dle kterého byl dlužník zavázán uhradit jí 3.241.510,- Kč. Námitku dlužníka, že pohledávka navrhující věřitelky c/ je promlčená, odvolací soud neshledal opodstatněnou (odkazuje na ustanovení §110 odst. 1 obč. zák.). Okresní správa sociálního zabezpečení v Ch. svou pohledávku za dlužníkem doložila platebním výměrem č. 432/96/OVČ, rozhodnutím ze dne 25. listopadu 1997 a rozhodnutím ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 4. března 1998. Dlužník pak důvod, pro který by tato pohledávka měla být sporná, v odvolání neuvedl a nedoložil, že by o její existenci vůbec vedl spor. Za důvodnou neměl odvolací soud ani dlužníkovu námitku, že by navrhovatelé konkursu označili jako dlužníka neexistující subjekt, uváděje, že dlužník fyzická osoba je řádně označen jménem, příjmením a bydlištěm. Fakt, že dlužník ukončil svoji podnikatelskou činnost a obchodní jméno pod kterým byl jako podnikatel veden v živnostenském rejstříku (F. M. - H.), již neužívá, nemění nic na tom, že jako fyzická osoba i nadále odpovídá za závazky vzniklé z jeho podnikatelské činnosti. Pravdivou pak neshledal námitku, že dlužníku nebylo doručeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. června 2003, č. j. 10 K 29/95 - 366, s tím, že usnesení bylo 13. června 2003 doručeno advokátu JUDr. M. K., CSc., který dlužníka zastupoval na základě plné moci ze dne 7. července 1998. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“). Existenci vad řízení spatřuje dovolatel v tom, že: 1) Řízení od počátku probíhalo mezi těmi účastníky řízení, mezi kterými probíhat nemělo. 2) První rozhodnutí (ze 14. listopadu 2002) ve věci vydal soudce JUDr. J. B. a posléze byla složitá věc v květnu 2003 přidělena soudci s necelou jeden a půl roční praxí. 3) Soud prvního stupně mu svým postupem upřel právo se v řízení hájit. 4) Soud měl ukončit účast navrhující věřitelky b/ v řízení, jelikož ta vzala svůj návrh zpět. 5) Soud měl zamítnout návrh podaný navrhujícím věřitelem d/, který ničím nedoložil existenci své pohledávky (neunesl ohledně ní důkazní břemeno). 6) Odvolací soud dovolateli neumožnil se před vydáním napadeného usnesení vyjádřit k listinám. 7) Odvolací soud se nezabýval důkazními návrhy dovolatele k prokázání tvrzení, že jej soud prvního stupně nevyzval, aby se vyjádřil k návrhům navrhujících věřitelů b/ až d/. K bodu 1 dovolacích námitek dovolatel v podrobnostech uvedl následující: Podle dovolatele je označená námitka opodstatněná proto, že soud prvního stupně nejprve při vydání prvního (zamítavého) rozhodnutí jako s navrhující věřitelkou a/ jednal se společností C. C. R., k. s., aniž ovšem změnu v osobě původní navrhující věřitelky a/ (INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY, akciové společnosti) podložil soudním rozhodnutím vydaným na základě příslušného návrhu. Odvolací soud pak ve svém zrušujícím usnesení ze 4. března 2003 označil účastníky podle původního návrhu na prohlášení konkursu a legitimaci účastníků původního řízení nezkoumal. Nezabýval se tedy tím, že Ing. J. F. coby zástupce původní navrhující věřitelky a/ nedoložil v řízení řádnou procesní plnou moc (předložil pouze plnou moc platnou do 31. prosince 1998, datovanou 2. ledna 1998). Popsanou vadu podmínky řízení neodstranil. Podle dovolatelova názoru „tato vada mohla mít za následek další zásadní vliv na nesprávné posuzování a rozhodování věci v dalším řízení“. Odvolací soud měl proto již v době, kdy projednával odvolání podané zástupcem nového navrhujícího věřitele a/, řízení vzešlé z návrhu původního navrhujícího věřitele a/ zastavit (v jiné části svého dovolání ovšem dlužník témuž uvádí, že odvolací soud měl odvolání „nelegitimního navrhovatele a/“ odmítnout podle §218 písm. b/ o. s. ř. - srov. str. 20 odst. 1 dovolání a oproti tomu str. 22 odst. 1 dovolání). Soud prvního stupně následně (usnesením ze dne 6. června 2003, č. j. 10 K 29/95-366) rozhodl podle §107a odst. 2 o. s. ř. o tom, že do řízení namísto původní navrhující věřitelky a/ vstupuje C. C. R., k. s. a E. A. M. A. Přitom ovšem opět nesprávně posoudil způsobilost zástupce původní navrhující věřitelky a/ za tuto účastnici v řízení jednat. Nadto dovolatele nevyzval, aby se k provedené „záměně účastníků řízení“ vyjádřil, ačkoli taková změna „je změnou původního návrhu žaloby“. Jelikož v označeném usnesení soud nerozhodl o tom, že do řízení vstupuje jako navrhující věřitel Ing. V. S. (v usnesení o prohlášení konkursu označený jako navrhující věřitel d/), neměla tato osoba vystupovat jako účastník řízení. Společnost C. C. R., k. s. i E. A. M. A. se nadto mohla stát účastnicí řízení, jen kdyby se účastnicí řízení namísto původní navrhující věřitelky a/ stala nejprve společnost A., a. s., která jim pohledávky dále postoupila. Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil plnou moc jím udělenou advokátu JUDr. M. K., CSc. Potud uvádí, že plná moc ze dne 7. července 1998 nebyla udělena pro konkursní řízení a dovolatel ji vypověděl 20. srpna 2004. Usnesení ze dne 6. června 2003 proto dovolateli nebylo doručeno. K bodu 3 dovolacích námitek dovolatel v podrobnostech uvedl následující: Soud prvního stupně upřel dovolateli právo se v řízení hájit tím, že jej nevyzval, aby se vyjádřil k návrhům navrhujících věřitelů b/ (T. a. s.), c/ (P. a. s.) a d/ (Ing. V. S.), když zásilka z 30. ledna 2004, kterou mu byly tyto návrhy doručeny, výzvu k vyjádření neobsahovala. Dovolatel se sám k těmto návrhům nevyjádřil, jelikož nevěděl, za jakým účelem mu je soud zaslal. Domníval se přitom, že zamítnutím návrhu bylo konkursní řízení skončeno a v uvedenou dobu neznal jinou informaci než tu, že odvolací soud původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil zpět. Návrh věřitele d/ byl nadto opatřen jinou spisovou značkou (10 K 30/95) a byl mu doručen spolu s návrhy navrhujících věřitelů b/ a c/, které spisovými značkami nebyly označeny vůbec. K tomu se v dalším obsahu dovolání tvrdí, že soud měl rozhodnout o spojení věcí a o tom, pod kterým číslem jednacím budou dále projednávány. V případě, že pominula podmínka řízení proto, aby se některá věc v řízení dále projednávala, ji pak soud svým rozhodnutím z řízení vyloučí. Soud tedy nezvratně pochybil, jestliže o spojení věci nerozhodl a tak dovolatele (jenž měl za to, že řízení vedené pod sp. zn. 10 K 29/95 je již skončeno) uvedl v omyl. Soud prvního stupně též dovolatele nevyzval, aby se vyjádřil k pohledávkám Finančního úřadu v Ch., Okresní správy sociálního zabezpečení v Ch. a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, pobočky Ch. (k těmto pohledávkám se proto částečně vyjádřil až v odvolání). Z uvedeného dovolatel usuzuje, že byl ukrácen o možnost se vyjádřit k návrhům navrhujících věřitelů b/ až d/ i k pohledávkám dalších zjištěných věřitelů, a že řízení probíhalo bez jeho účasti. V této souvislosti dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že mu (nesprávně) postačovalo k odmítnutí jeho námitek pouhé konstatování, že soud prvního stupně jednal s jeho advokátem o úkonech, které se v řízení týkají bezprostředně dovolatele a nikoli advokáta. Dále dovolatel uvádí, že kdyby odvolací soud u pohledávky Okresní správy sociálního zabezpečení v Ch. důkladně hodnotil předložené důkazy, zjistil by, že výměr tohoto věřitele vydaný 3. prosince 1996 nebyl dovolateli vůbec doručen (nebyl mu doručen na jeho obvyklou adresu pro doručování pošty); z obsahu výměru by musel dovodit, že v něm uvedená pohledávka za daňové období roku 1994 je sporná, když přiznání k dani z příjmů se podává správci daně následující rok. Výměr se nemohl stát vykonatelným též proto, že vycházel z nesprávného rozhodnutí Finančního úřadu v Ch., vydaného na základě podkladů zpracovaných za dovolatele k tomu nezpůsobilým daňovým poradcem Ing. P.(zmocněným dřívějším správcem konkursní podstaty JUDr. J. R.). K bodu 4 dovolacích námitek dovolatel v podrobnostech uvedl následující: Dne 10. září 2004, v doplnění svého druhého odvolání dovolatel poukázal na to, že navrhující věřitelka b/ vzala svůj návrh zpět, jelikož s uplatněním pohledávky v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově neuspěla. Soud prvního stupně měl proto na základě onoho zpětvzetí účast této věřitelky v řízení ukončit. K bodu 5 dovolacích námitek dovolatel v podrobnostech uvedl následující: Důvod, pro který měl soud zamítnout návrh podaný navrhujícím věřitelem d/, tkví podle dovolatele v tom, že věřitel d/ neunesl důkazní břemeno o existenci jím tvrzené pohledávky. Tím, že soud prvního stupně ve věci tohoto navrhujícího věřitele „nerozhodoval“, tak v řízení stále vystupuje účastník, který do něj vstoupil až poté, co soud prvního stupně prohlásil konkurs (usnesením ze dne 26. července 2004), a to proto, aby doplnil četnost věřitelů, mezi něž však nepatří. K bodu 6 dovolacích námitek dovolatel v podrobnostech uvedl následující: Listinami, k nimž se dovolatel (jak tvrdí) nemohl vyjádřit v důsledku postupu odvolacího soudu, jsou jednak rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. dubna 2001, č. j. 9 C 36/98 35, dále usnesení téhož soudu ze dne 1. října 2001 (č. j. 9 C 36/98-61) a 23. dubna 2004 (č. j. 9 C 36/98-112) a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 17 Co 77/2003-105. Jde o listiny, které navrhující věřitelka c/ předložila k osvědčení splatnosti své pohledávky v reakci na dovolatelovo odvolání. Tím, že mu odvolací soud nedal příležitost na tyto listiny reagovat, dovolatele zbavil možnosti předložit důkazy, např. návrh na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 36/98, podaný 25. září 2003, projednávaný u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 118/2003. Dovolatel dále zdůrazňuje, že o pohledávce navrhující věřitelky c/, kterou neuznává, vede s touto věřitelkou mnohaletý spor a zdůvodňuje, proč pokladem pro existenci pohledávky nemůže být dohoda o uznání a termínu vyrovnání pohledávek, kterou s navrhující věřitelkou c/ uzavřel 4. září 1997. Dále v dovolání popisuje důvody, pro které podal žalobu na obnovu řízení ve věci, v níž byla navrhující věřitelce c/ pohledávka pravomocně přisouzena a ve které bylo řízení ukončeno až rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem (jako soudu odvolacího) z 29. května 2003, doručeným mu 7. srpna 2003 a následně 17. dubna 2004. K bodu 7 dovolacích námitek dovolatel v podrobnostech uvedl následující: Důkazním návrhem, jenž měl odvolací soud opomenout, a který směřoval k prokázání tvrzení, že jej soud prvního stupně nevyzval, aby se vyjádřil k návrhům navrhujících věřitelů b/ až d/, je podle dovolatele důkaz označený v jeho podání z 10. září 2004 (doplnění druhého odvolání) jako číslo 1 a měl být proveden kontrolou převážení váhy zásilky, kterou soud dovolateli zaslal návrhy těchto věřitelům. Převážením by se zjistilo, že zásilka výzvu k vyjádření neobsahovala. Dovolatel spatřuje vadu řízení v tom, že v řízení vystupovali noví účastníci, v usnesení ze dne 26. července 2004 označení jako navrhující věřitelé a/, d/ a e/, kteří však v řízení vystupovat neměli, a v tom, že soud s účastníkem na straně dlužníka jednal pouze sporadicky, když jej ani nevyzval, aby se vyjádřil k důkazům svědčícím v jeho neprospěch. Dovolatel dále uvádí, že pohledávka, kterou již řadu let uplatňuje vůči státu (v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem) činí bez příslušenství za téměř 10 let částku 348.000.000,- Kč, řadu let vede spory o další pohledávky (a to i na Slovensku), takže má za to, že prodejem těchto pohledávek by v brzké době získal dost likvidních prostředků, jimiž by mohl uhradit své případné závazky. To, že má dostatečné likvidní prostředky, soudu nedoložil proto, že to nepovažoval za nutné, když již řadu let nepodniká a proto, že soud prvního stupně s ním nejednal jako se způsobilým účastníkem řízení, takže konkursní řízení považuje za zmatečné. Dovolatel uzavírá, že kdyby soud v řízení postupoval správně, zůstal by v řízení pouze jediný věřitel se spornou pohledávku (navrhující věřitel c/) a na základě jeho (jednoho) návrhu by konkurs nemohl být prohlášen, jelikož není splněna podmínka četnosti věřitelů. Ze všech výše uvedených příčin dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a řízení zastavil. Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Dovolání není v této věci přípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé (jímž je i usnesení potvrzující usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka) může být v konkursní věci přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.) O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, když usnesení ze dne 14. listopadu 2002, jím soud prvního stupně návrh na prohlášení konkursu zamítl, odvolací soud zrušil usnesením ze dne 4. března 2003, pro nepřezkoumatelnost a pro neujasněný okruh účastníků řízení ve vztahu k účasti původní navrhující věřitelky a/; závazný právní názor ve věci samé, jímž by byl soud prvního stupně omezen při vydání nového rozhodnutí, neformuloval. Důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem. Dovolatel sám důvody, v nichž spatřuje zásadní významnost napadeného rozhodnutí po stránce právní, v dovolání neformuloval, ač se mu v napadeném rozhodnutí dostalo řádného poučení o tom, že dovolání může být přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod pak dovolatel uplatňuje existenci podrobně tvrzených vad řízení; prostřednictvím těchto argumentů však - jak vysvětleno výše - závěr o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. učinit nelze a dovolání již proto přípustné být nemůže. K nepřípustnosti dovolání z hlediska jednotlivých dovolacích námitek lze doplnit následující: Dovolací námitka č. 1) (o tom, že řízení od počátku probíhalo mezi těmi účastníky řízení, mezi kterými probíhat nemělo), je založena na tvrzených vadách v průkazu zastoupení původního navrhujícího věřitele a/, jež měly vést k zastavení řízení a k odmítnutí odvolání nového „nelegitimního navrhovatele a/“ (s nímž soud prvního stupně jednal bez rozhodnutí o změně v osobě původního navrhovatele konkursu) podaného proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu. Takto popisovaná vada řízení je typickým příkladem výše vysloveného závěru o nemožnosti založit přípustnost dovolání pro konkrétní vady řízení, neboť její případný věcný přezkum, zcela závislý na specifických okolnostech daných v této věci, by postrádal jakýkoli judikatorní přesah. Kromě toho Nejvyšší soud podotýká, že takto formulovanou výhradou se dovolatel v podstatě dožaduje věcného přezkumu správnosti zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 4. března 2003, proti němuž dovolání nesměřuje a jehož by se dovolací přezkum ani v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným, týkat nemohl. Nutno upřesnit, že ve skutečnosti nemohlo jít (jak naznačuje dovolací argumentace) o (údajnou) vadu v průkazu zastoupení na základě plné moci, nýbrž o případnou vadu v průkazu jednání zaměstnance právnické osoby za právnickou osobu (srov. §21 o. s. ř. v rozhodném znění). K takové vadě by ostatně bylo možné, a to v režimu §104 odst. 2 o. s. ř., týkajícím se vad odstranitelných (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 20001, sp. zn. 20 Cdo 416/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2000, pod číslem 77), přihlédnout, jen kdyby účast původní navrhující věřitelky a/ v řízení nebyla již ukončena (usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. června 2003). Zásadní právní význam nemá z týchž příčin ani řešení námitky, podle které nemohlo být usnesením ze dne 6. června 2003 rozhodnuto o tom, že do řízení namísto původní navrhující věřitelky a/ vstupují nynější navrhující věřitelé a/ a e/, neboť tvrzenou pohledávku od původní navrhující věřitelky a/ nejprve nabyla a těmto věřitelům dále postoupila společnost A., a. s. Případný věcný přezkum této námitky v tomto dovolacím řízení by ostatně byl možný, jen kdyby posledně označené usnesení nebylo v právní moci. Závěr odvolacího soudu, že usnesení ze dne 6. června 2003 bylo dovolateli doručeno prostřednictvím jeho zástupce na základě plné moci JUDr. M. K., Csc., dovolatel sice zpochybňuje též, otevřít dovolání k prověření jeho správnosti by však i zde znamenalo, zabývat se (bez judikatorního přesahu) obsahem konkrétní podoby zkoumané plné moci; na zásadní významnost napadeného rozhodnutí „ve věci samé“ ani odtud usuzovat nelze. Toliko v rámci preventivního působení Nejvyšší soud k výše řečenému dodává, že součástí spisu je i procesní plná moc ze dne 17. srpna 1998, udělená dovolatelem advokátu JUDr. M. K., Csc., aby „jeho jménem činil všechny úkony v řízení o prohlášení konkursu, které je proti zastoupenému vedeno o prohlášení konkursu u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 K 29/95“, že tato plná moc je podepsána zmocněncem i zmocnitelem (č. l. 120) a že označený advokát se podáním z téhož dne jménem dovolatele k návrhu na prohlášení konkursu vyjadřoval (č. l. 111-121). Bez právního významu, jenž by založil přípustnost dovolání, je v této souvislosti i námitka, že soud prvního stupně dovolatele nevyzval, aby se k provedené „záměně účastníků řízení“ vyjádřil, ačkoli taková změna „je změnou původního návrhu žaloby“. Postup podle §107a o. s. ř. záměnou účastníků (§92 odst. 2 o. s. ř.) ani změnou žaloby (§95 o. s. ř.) není; uvedená námitka nadto mohla být podrobena věcnému přezkumu jen v rámci případného opravného prostředku podaného proti usnesení ze dne 6. června 2003. K námitce, podle které se navrhující věřitel d/ nestal účastníkem řízení, jelikož o jeho účasti nebylo usnesením ze dne 6. září 2003 rozhodnuto, lze poukázat na to, že podle obsahu spisu návrh pozdější úpadkyně S. a. s., na prohlášení konkursu na majetek dovolatele došel soudu již 27. září 1995 (srov. č. l. 14). Ing. S. se jako správce konkursní podstaty této úpadkyně stal na jejím místě navrhujícím věřitelem d/ již 21. srpna 2001, kdy k prohlášení konkursu na majetek této společnosti došlo, v souladu se závěry, jež o této otázce obecně vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 782/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 182. Dovolací námitka č. 2) (o tom, že posléze zrušené usnesení ze 14. listopadu 2002 vydal soudce JUDr. J. B. a poté byla složitá věc v květnu 2003 přidělena soudci s necelou jeden a půl roční praxí) sama o sobě žádný význam ani judikatorní přesah nemá. Netvrdí se ani, že by o věci rozhodoval vyloučený soudce. Dovolací námitka č. 3) (podle níž soud prvního stupně svým postupem upřel dovolateli právo se v řízení hájit), a dovolací námitka č. 6) (podle které odvolací soud dovolateli neumožnil se před vydáním napadeného usnesení vyjádřit k listinám) z obsahového hlediska nevystihuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nýbrž zmatečnostní vadu dle §229 odst. 3 o. s. ř., jejímž prostřednictvím lze namítat, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. K takovým vadám však dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem (z nějž by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) taková námitka není, když k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 žaloba pro zmatečnost (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že dovolací námitku č. 3) soustřeďuje dovolatel k postupu soudu prvního stupně, lze dále doplnit, že ve smyslu závěrů, jež Nejvyšší soud formuloval např. v usnesení ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 17, ročníku 1998, pod číslem 123, taková zmatečnost není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení. Tvrdí-li dovolatel v daných souvislostech, že soud měl rozhodovat o spojení či vyloučení věcí (návrhů na prohlášení konkursu podaných různými věřiteli), pak v tomto ohledu pomíjí úpravu obsaženou s účinností od 1. června 1996 v ustanovení §4 odst. 4 ZKV, jež konkursnímu soudu předepisuje jiný postup a jež bylo vyloženo pod bodem X., stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 178 (354). O dovolací námitce č. 4) (podle které soud měl ukončit účast navrhující věřitelky b/ v řízení, jelikož ta vzala svůj návrh zpět), lze uvést, že na otázku, zda další návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze vzít zpět po prohlášení konkursu na majetek dlužníka účinně zpět (podání, jímž navrhující věřitelka b/ bere návrh na prohlášení konkursu za sebe zpět, datované 17. srpna 2004, došlo soudu 19. srpna 2004 - srov. č. l. 405), odpovídá záporně přímo dikce §4 odst. 5 věty první ZKV ve znění účinném v době, kdy zpětvzetí došlo soudu. Podle tohoto ustanovení navrhovatel může vzít svůj návrh zpět až do prohlášení konkursu (později tedy již nikoli). Pro řešení procesní otázky, na kterou odpovídá text zákona, důvod připustit dovolání nebyl. K dovolací námitce č. 5) Nejvyšší soud uvádí, že ani kdyby šlo o námitku opodstatněnou, výsledek dovolacího řízení její řešení ovlivnit nemohlo (a proto pro ni rovněž nemohlo být dovolání připuštěno). Podstatné totiž není, zda v části týkající se tohoto navrhujícího věřitele (k jehož pohledávce se při prohlášení konkursu nepřihlíželo) měl či mohl být návrh na prohlášení konkursu zamítnut, nýbrž to, zda se zřetelem k ostatním navrhujícím věřitelům byl i tak důvod konkurs prohlásit. Řešení dovolací námitky č. 7) (o tom, že odvolací soud se nezabýval důkazními návrhy dovolatele k prokázání tvrzení, že jej soud prvního stupně nevyzval, aby se vyjádřil k návrhům navrhujících věřitelů b/ až d/) rovněž postrádá judikatorní přesah, nehledě k tomu, že podstatné není, zda dovolatel byl či nebyl soudem k takovému kroku vyzván, nýbrž to, zda možnost ve věci se k těmto návrhům vyjádřit měl. Námitky, které dovolatel dále uplatňuje k otázce věcné správnosti závěrů o existenci (doložení) pohledávek, pro které byl prohlášen konkurs, jsou pak z větší části (vedle procesních výhrad) námitkami skutkovými, pro jejichž řešení přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze. Obsahem podání, jimiž dovolatel v průběhu dovolacího řízení dovolání dále doplňoval o nové argumenty, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť po uplynutí dovolací lhůty mu možnost k těmto skutečnostem přihlížet zapovídá ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 7. září 2006 JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/07/2006
Spisová značka:29 Odo 1090/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1090.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§1 odst. 2 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb.
§4 odst. 2 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 3044/09
Staženo pro jurilogie.cz:2022-11-26