ECLI:CZ:NSS:2005:3.AS.45.2004
sp. zn. 3 As 45/2004 - 121
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce J.
K., P., Š. 163/2, zastoupeného Mgr. Timmem Šmehlíkem, advokátem se sídlem Plzeň,
Veleslavínova 9, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň,
Škroupova 18, za účasti 1) Město Plzeň - Útvar investic města Plzně, se sídlem Plzeň,
Jagellonská 8, 2) D. K., P., Š. 163/2, zastoupená Daliborem Pechem, bytem Nýřany,
Benešova 347, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Ca
80/2003 - 96 ze dne 17. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. DSH/1198/03-RK ze dne 3. 4. 2003, jímž bylo změněno rozhodnutí
Magistrátu města Plzně (dále jen „stavební úřad“) č. j. 2318/2002-MMP/STAV REI ze dne
4. 12. 2002. Posléze uvedeným rozhodnutím stavební úřad s odkazem na §88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“ nebo „StavZ“), dodatečně povolil stavbu
„Propojení U P. – L. v P.,.“, stavební objekt 209 – P. p. r. 102 A, a stavební objekt 210,
umístěných a blíže specifikovaných ve výroku uvedeného rozhodnutí, pro dodatečné povolení
stavby stanovil podmínky a rozhodl o námitkách účastníků řízení. Žalovaný pak žalobou
napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že dodatečně povolil část
stavby „Propojení U P. – L. v P.,.“ v rozsahu SO 209 – Podchod pod rampou 102 A, a SO
210, umístěných a blíže specifikovaných ve výroku uvedeného rozhodnutí, které byly
postaveny v rámci provádění stavby „Propojení U P. – L. v P.,.“ v rozporu se stavebním
povolením ze dne 31. 7. 2000 č. j. stav/963/2000. Stavební objekty jsou ve výroku rozhodnutí
žalovaného blíže specifikovány. Ve zbytku žalovaný ponechal prvoinstanční rozhodnutí beze
změny.
Soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného předně poukázal na §88 odst. 1 písm. b)
StavZ; tímto ustanovením je dle něj zcela jednoznačně vymezen rozsah skutečností,
které musí správní orgán posoudit a které musejí být naplněny, aby správní orgán mohl vydat
rozhodnutí o odstranění stavby nebo zařízení, resp. o dodatečném povolení stavby. Z hlediska
hmotněprávního je tím jednoznačně vymezen i rozsah v úvahu přicházejících žalobních bodů,
které by mohly být úspěšně vůči správnímu rozhodnutí namítány. Po přezkoumání žaloby
pak soud dospěl k závěru, že stěžovatel v žalobě neuvedl jediný bod, který by směřoval proti
napadenému rozhodnutí, popř. proti rozhodnutí prvoinstančnímu. Ve vztahu k jednotlivým
žalobním bodům uvážil soud následujícím způsobem: podle soudu správní orgán ke svému
závěru o dodatečném povolení stavby vůbec nepotřebuje zjišťovat, zda nabylo právní moci
stavební povolení na jinou stavbu, popř. na stavbu v rámci jiných staveb, než které jsou
předmětem řízení o odstranění stavby (jejich dodatečného povolení). Skutečnosti a námitky,
které stěžovatel k tomuto žalobnímu bodu uvedl, nesměřují podle krajského soudu vůči
napadenému rozhodnutí, nýbrž vůči stavebnímu povolení a řízení, které není předmětem
tohoto soudního přezkumu. Soud poukázal na to, že naopak podmínkou řízení o dodatečném
povolení stavby je skutečnost, že stavba byla postavena bez stavebního povolení nebo
ohlášení nebo v rozporu s nimi. Rovněž žalobní bod, v němž stěžovatel namítal otázku nabytí
právní moci stavebního povolení v souvislosti se signováním dohody mezi Útvarem investic
města Plzně a vlastníky dotčených okolních nemovitostí ze dne 28. 10. 2000, byl soudem
posouzen jako překračující rámec řízení o žalobě, neboť otázka právní moci stavebního
povolení neměla pro rozhodnutí o dodatečném povolení staveb označených jako SO 209 a SO
210 význam. Námitka, podle níž měl správní orgán účelově vyčlenit ze stavebního řízení
stavební objekty 209 a 210, které byly pro povolení předčasného povolení nepodstatné,
a předčasné užívání ostatních staveb umožnit, ačkoliv se jednalo o stavby nepovolené, podle
krajského soudu směřuje proti rozhodnutí o předčasném užívání stavby (a nikoliv rozhodnutí
o dodatečném povolení SO 209 a SO 210). Námitkou, že stavebník ve skutečnosti podal
žádost, která se týkala většího počtu stavebních objektů, stěžovatel podle soudu napadá
nečinnost správních orgánů. Ochrany proti nečinnosti správního orgánu se však měl
stěžovatel podle soudu domáhat žalobou podanou podle hlavy druhé dílu druhého zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
a nikoliv žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. To podle soudu
platí i v případě, že správní orgány rozhodly pouze o některých stavebních objektech
z těch, jež byly označeny v žádosti o dodatečné stavební povolení. Právní význam přitom
nemá otázka, zda některé z těchto stavebních objektů byly více či méně podstatné. Celkově
dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, a proto žalobu
podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podle svých slov napadá rozsudek krajského soudu z důvodů nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a z důvodu vad řízení spočívajících
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, resp. že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanovení o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel tedy dovozuje existenci důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Domnívá
se, že ke stavbě, ke které není k dispozici předmětná dokumentace, nemůže být vydáno platné
stavební povolení. Žalovaný podle stěžovatele neučinil žádné opatření k nápravě takového
stavu a svým rozhodnutím přiřadil ke stavbě realizované na základě nepravomocného
stavebního povolení další dva objekty. Soud pak podle stěžovatele pochybil, jestliže uvedl,
že otázka právní moci stavebního povolení neměla význam pro rozhodnutí o dodatečném
povolení staveb označovaných jako SO 209 a SO 210. To by podle stěžovatele platilo
pouze tehdy, pokud by uvedené stavební objekty byly posuzovány jako samostatné stavby.
Tak tomu ale v daném případě není. Žalovaný změnil rozhodnutí prvoinstančního orgánu,
stavební objekty jím vymezené jako samostatné stavby označil jako součást věci hlavní
(stavby propojení) od níž nemohou být odděleny, aniž by se věc znehodnotila. Tímto stavební
objekty přiřadil ke stavbě hlavní, jejíž stavební povolení sám označuje za neplatné. Stěžovatel
se dotazuje, proč žalovaný vydal napadené rozhodnutí, kterým oddělil černou stavbu
od dvou stavebních objektů SO 209 a SO 210, které nemohou existovat nezávisle
od ostatních, ačkoliv se na jiném místě svého rozhodnutí sám dovolává §120 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“
nebo „ObčZ“), který stanoví, že součásti věci je vše, co k ní podle povahy náleží a nemůže
být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Správní orgán podle stěžovatele chybně oddělil
předmětné stavební objekty od ostatních, se kterými tvořily nedělitelný celek – jednu věc.
Stavebník podle stěžovatele poté, co realizoval „černou stavbu“, podal dne 26. 2. 2002 žádost
o změnu stavby před jejím dokončením v rozsahu pěti „nových stavebních objektů“, šesti
„změněných stavebních objektů“ a šesti „zrušených stavebních objektů“. S odkazem na stranu
jedna napadeného správního rozhodnutí stěžovatel dovozuje, že uvedené změny od původního
projektu tvoří jednu stavbu a jsou tedy součásti věci, od níž nemohou být jednotlivé stavební
objekty odděleny. O tom má podle něj svědčit i následná stanoviska hygienické stanice
poukazující na překračování naměřených limitů hluku z provozu na této stavbě. Rozdělení
stavebně nepovolených objektů do různých správních řízení, vzhledem k tomu, že nepovolená
stavba jako celek zasahuje do práv ostatních účastníků, je zcela účelové. Z těchto důvodů
stěžovatel žádá, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud tyto pro jeho rozhodnutí významné
skutečnosti. Dne 31. 7. 2000 vydal stavební úřad rozhodnutí o stavebním povolení
č. j. stav/963/2000, kterým povolil stavbu „Propojení U P. – L. v P.,“ v rozsahu stavebních
objektů uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí. Mezi těmito stavebními objekty, na něž se
stavební povolení vztahuje, nejsou stavební objekty č. SO 209 a SO 210 uvedeny. Ve
správním spise je založena i dohoda uzavřená dne 24. 10. 2000 mezi stavebníkem na straně
jedné, Z. aj. P., J. a A. Š., P. Š. a J. a D. K. na straně druhé, a stavebním úřadem, jako
vedlejším účastníkem, v rámci níž výše uvedené fyzické osoby vzaly zpět „svoji stížnost a
odvolání“ mj. proti stavebnímu povolení na stavbu „Propojení U P. – L.v P.“. Dne 20. 8. 2002
byla stavebnímu úřadu doručena žádost o „dodatečné povolení změny stavby“ povolené
stavebním povolením č. j. stav/963/2000 v rozsahu stavebních objektů SO 209 (podchod pro
pěší komunikaci a cyklistický provoz) a SO 210 (lávka pro pěší). Dne 4. 12. 2002 stavební
úřad vydal rozhodnutí č. j 2318/2002-MMP/STAV REI, kterým dodatečně povolil stavbu:
Propojení U P. – L. v P., SO 209 – Podchod pro rampou 102 A, a SO 210 – L. k U. ulici na
pozemcích a za podmínek uvedených ve výroku rozhodnutí. Dne 23. 12. 2002 bylo
stavebnímu úřadu doručeno odvolání stěžovatele, o němž žalovaný rozhodl tak, jak je výše
uvedeno.
Podle §88 odst. 1 písm. b) StavZ stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení
odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu
s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud sta vebník prokáže, že stavba je v souladu
s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního
plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby
a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliž e stavebník v řízení o odstranění stavby
podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním
úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Podle §139
písm. a) StavZ platí, že pokud se ve stavebním zákoně používá pojmu „stavba", rozumí
se tím i její část.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatňuje několik námitek, jež lze zjednodušeně
shrnout následujícím způsobem: krajský soud měl pochybit, jestliže usoudil, že pro žalobou
napadené rozhodnutí nemá žádný význam otázka právní moci původního stavebního
povolení; původní stavební povolení nenabylo právní moci; žalovaný nesprávně oddělil část
stavby a tuto dodatečně povolil, ačkoliv sám uvádí, že šlo o součást jednoho celku; stěžovatel
rovněž uvádí, že ke stavbě, ke které chybí předmětná dokumentace, nemůže být vydáno
stavební povolení. Relevanci ostatních prohlášení stěžovatele v kasační stížnosti ve vztahu
k předmětu řízení Nejvyšší správní soud neshledal.
Za nejpodstatnější námitku a skutečné jádro kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní
soud otázku vztahu relevance právní moci původního stavebního povolení k rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby. Při vyřešení této otázky je nutno vyjít z následujících
skutečností a právních úvah: Nejvyšší správní soud má předně za to, že s ohledem na dikci
§139 písm. a) StavZ může být předmětem stavebního řízení a posléze stavebního povolení
učiněna buď stavba jako celek nebo alternativně pouze jedna její část (resp. více částí jedné
stavby), za předpokladu, že taková část je dostatečně identifikována. Uvedený závěr se uplatní
nejen v případě stavebního řízení, na jehož konci je vydání stavebního povolení, ale rovněž
v případě řízení o odstranění stavby, na jehož konci může být rozhodnutí o dodatečném
povolení stavby. Z dikce původního stavebního povolení zdejší soud dovozuje, že tímto
rozhodnutím byla povolena stavba označená jako „Propojení U P. – L. v P.“, sestávající
z několika desítek stavebních objektů. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným, že
v daném případě byla předmětem původního stavebního povolení z roku 2000 stavba jako
celek, sestávající z mnoha dílčích stavebních objektů, které mají povahu částí stavby. Tyto
stavební objekty mají význam pouze v kontextu celkové stavby, samy o sobě by byly
v některých případech technicky nerealizovatelné, ve všech případech by stavba jednotlivého
stavebního objektu bez ostatních ztratila smysl. Za klíčovou však v dané věci soud považuje
skutečnost, že původní stavební povolení se na stavební objekty, jež byly dodatečně povoleny
napadeným rozhodnutím, nevztahovalo, resp. tyto stavební objekty nebyly ve výroku
stavebního povolení vůbec uvedeny. O tom není v daném případě mezi stranami sporu.
Jestliže byly posléze tyto stavební objekty stavebníkem realizovány, stalo se tak bez
stavebního povolení, resp. v rozporu s původním stavebním povolením, neboť to se na ně, jak
je výše uvedeno, nemohlo vztahovat. V takové situaci správně stavební úřad zahájil řízení o
odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) StavZ. Předmětem tohoto správního řízení bylo
právě odstranění uvedených dvou stavebních objektů. Obdobně rozhodnutí o dodatečném
povolení stavby, které je možno v řízení o odstranění stavby podle cit. ustanovení za
podmínek tam uvedených přijmout, se tak mohlo vztahovat pouze na uvedené stavební
objekty SO 209 a SO 210. Na tom nic nemění skutečnost, že žalovaný tyto stavební objekty
ve svém rozhodnutí překvalifikoval ze „stavby“ na „část stavby“. Právní režim povolování,
odstraňování a dodatečného povolování staveb a částí staveb je podle stavebního zákona
totožný. Umožňuje-li stavební zákon povolit či dodatečně povolit pouze část stavby, aniž by
takové rozhodnutí jakkoliv vázal na právní režim zbytku stavby, pak předpokladem pro
vydání rozhodnutí o dodatečném povolení části stavby je splnění kritérií stanovených v §88
odst. 1 písm. b) StavZ a nikoliv skutečnost, že zbytek stavby, resp. ostatní části stavby jako
celku, byly pravomocně povoleny. Přitom ani z odkazu na předložení podkladů a dokladů
„v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení“ uvedeného v §88 odst. 1 písm. b) StavZ nelze
dovodit povinnost stavebníka dokladovat pravomocné povolení jiné stavby, resp. jiné části
stavby (nevyžádá-li si takový doklad sám stavební úřad), ani povinnost stavebního úřadu se
touto otázkou zabývat. Z hlediska režimu stavebního zákona tak jde o obdobnou situaci jako v
případě dvou různých staveb; podmiňování vydání stavebního povolení, resp. dodatečného
stavebního povolební existencí pravomocného stavebního povolení na stavbu jinou by bylo
požadavkem, jež jde nad rámec platného stavebního zákona. Jinými slovy, to, zda je
v napadeném rozhodnutí dodatečně povolena část stavby sestávající ze dvou stavebních
objektů nebo dvě stavby v rozsahu dvou stavebních objektů, je z hlediska potřeby zkoumat
splnění existence pravomocného stavebního povolení na stavbu jako celek (bez dodatečně
povolených stavebních objektů) nerozhodné; tato potřeba ani v jednom případě podle
platného právního řádu neexistuje. Zde Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost poukazuje na
to, že skutečnost, že stavební zákon nečiní rozdíl mezi režimem povolování, kolaudace,
odstraňování nebo dodatečného povolování stavby jako celku nebo její části se nijak nedotýká
možných rozdílů právních režimů stavby na straně jedné a části stavby na straně druhé
z pohledu jiných právních odvětví (např. z pohledu daňového práva).
Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že krajský soud nepochybil, jestliže otázku právní
moci stavebního povolení na stavbu „Propojení U P. – L. v P.“ č. j. stav/963/2000 ze dne 31.
7. 2000 považoval za irelevantní z hlediska přezkumu zákonnosti žalobou napadeného
správního rozhodnutí. Proto se ani Nejvyšší správní soud nemohl zabývat otázkou právní
moci stavebního povolení z roku 2000, resp. skutečnosti, že stavba v tomto rozhodnutí
identifikovaná (tj. v rozsahu tam uvedených stavebních objektů) byla v důsledku absence
právní moci tohoto rozhodnutí podle názoru stěžovatele stavbou „černou“, jakož ani ostatními
námitkami stěžovatele, jež nesměřovaly proti samotnému rozhodnutí o dodatečném povolení
stavby, nýbrž proti původnímu stavebnímu povolení.
Jestliže stavební zákon [in concreto §139 písm. a) StavZ ve spojení s §54 a §88 odst. 1
StavZ] umožňuje učinit předmětem stavebního řízení, resp. řízení o odstranění stavby pouze
část stavby, nestanoví zároveň žádná kritéria přípustnosti takového postupu. Potom však nelze
účinně vytýkat stavebnímu úřadu, že k rozdělení různých částí jedné stavby do více správních
řízení došlo účelově, popř. nelogicky či nepřirozeně, a to zvláště v situaci, kdy vymezení
předmětu správního řízení je v zásadě ponecháno na stavebníkovi a kdy k takovému oddělení
existují objektivní právní důvody. Takovým objektivním důvodem byla v daném případě
skutečnost, že dvě součásti jedné stavby byly realizovány nad rámec existujícího stavebního
povolení, resp. v rozporu s ním. Neobstojí tedy ani námitka stěžovatele, že správní orgán
chybně oddělil dva stavební objekty od ostatních, se kterými tvořily nedělitelný celek – jednu
věc. Ve vztahu k režimu části stavby v kontextu stavebního zákona poukazuje Nejvyšší
správní soud podpůrně i na jeho jiná ustanovení, např. na §76 StavZ, který výslovně připouští
možnost vydání kolaudačního rozhodnutí na část dokončené stavby schopnou samostatného
užívání.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti vyjadřuje své obavy, že stavební úřad
svým postupem výše uvedené stavební objekty přiřadil ke stavbě hlavní, jejíž stavební
povolení sám označuje za neplatné. Tuto námitku je třeba odmítnout. Předně jde o námitku
zčásti nesrozumitelnou, neboť žalovaný ve svém žalobou napadeném rozhodnutí neuvádí,
že by on sám považoval rozhodnutí stavebního úřadu o stavebním povolení z roku 2000
za neplatné. Nedůvodnost námitky však vyplývá i z výše uvedeného vztahu napadeného
rozhodnutí, jímž byla dodatečně povolena část stavby v rozsahu dvou stavebních objektů,
k právnímu režimu zbývajících stavebních objektů. Stejně jako je z hlediska splnění
podmínek pro dodatečné povolení části stavby nerozhodná existence pravomocného
stavebního povolení na zbývající část stavby, nemůže dodatečným povolením jedné části
stavby dojít ke zhojení neexistence pravomocného rozhodnutí na zbývající část stavby,
resp. toto dodatečné povolení se na zbývající část stavby nevztahuje. Právní režim zbývajících
části stavby „Propojení U P. – L. v P.“ tak nebyl rozhodnutím o dodatečném povolení části
této stavby (SO 209 a 210) dotčen.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje, že rozlišování mezi situací,
kdy došlo k realizaci stavby (resp. její části) bez stavebního povolení, a situací, kdy byla část
stavby realizována v rozporu se stavebním povolením, je pro vyřešení předmětného sporu
nevýznamné. Toto rozlišení provedené v druhoinstančním správním rozhodnutí vedlo k řadě
námitek stěžovatele, jež se z tohoto postupu žalovaného snaží dovodit nepřípustnost
rozhodnutí o dodatečném povolení části stavby, popř. relevanci právního režimu ostatních
částí stavby ve vztahu k takovému dodatečnému povolení. Rozhodnutí o dodatečném
povolení části staveb je, jak již Nejvyšší správní soud výše poukázal, stavebním zákonem
předpokládáno; ohledně relevance právní moci stavebního povolení jiných staveb (jiných
částí staveb, resp. stavby hlavní) pro rozhodnutí o dodatečném povolení části stavby odkazuje
soud na výklady podané výše.
S tvrzením stěžovatele, že žádná stavba nemůže být platně povolena bez stavební
dokumentace, lze s odkazem na §58 odst. 1 StavZ, resp. §88 odst. 1 písm. b) StavZ pouze
souhlasit. To však podle Nejvyššího správního soudu platí s odkazem na §139 písm. a) StavZ
i pro povolení, resp. dodatečné povolení části stavby. Stěžovatel v kasační stížnosti
pak uvedenou námitku nedoplňuje jakýmkoliv skutkovým tvrzení, jež by Nejvyššímu
správnímu soudu umožňovalo posoudit její důvodnost. Není totiž zřejmé, zda tu stěžovatel
namítá absenci stavební dokumentace ke stavebním objektům SO 209 a SO 210 nebo absenci
stavební dokumentace k ostatním částem hlavní stavby, tj. ostatním stavebním objektům,
na něž se vztahovalo původní stavební povolení. Proto se Nejvyšší správní soud nemohl
uvedenou námitkou pro její neurčitost zabývat.
Nejvyšší správní soud tedy po přezkoumání usnesení Krajského soudu v Plzni v rozsahu
důvodů uplatněných v kasační stížnosti dospěl k závěru, že tato kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů ří zení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední
činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nep řiznal (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Osobám zúčastněným na řízení nebyly soudem uloženy žádné povinnosti,
v souvislosti s nimiž by jim mohly vzniknout náklady, na jejichž náhradu by jim náleželo
právo (§60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu