ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.9.2012:33
sp. zn. 3 As 9/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: Bobr Castor
o.s., se sídlem Karoliny Světlé 1509, Tachov, zastoupeného Mgr. Robertem Kaše, advokátem
se sídlem Pražská 43, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje se sídlem
Škroupova 18, Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Město Tachov, se sídlem
Rokycanova 1, Tachov, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2010, č. j. ŽP/13526/09,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011,
č. j. 30 A 23/2010 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí (dále jen
„žalovaný“), ze dne 26. 1. 2010 čj. ŽP/13526/09 bylo, jako nepřípustné, zamítnuto odvolání
žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Městského úřadu Tachov ze dne 23. 10. 2009,
čj. 2371/2009-OŽP-2, kterým bylo dnem 21. 10. 2009 od 16.00 hod. zrušeno opětovné
pozastavení rušivé činnosti uplatněné strážcem přírody vůči společnosti MPA stavební spol.
s r. o. Stěžovatel se odvoláním domáhal postavení účastníka řízení v dané věci.
Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2010 brojil stěžovatel správní žalobou,
kde jako stěžejní žalobní námitku uvedl, že žalovaný nesprávn ě posoudil jeho účastenství
na správním řízení, když opomenul oprávnění stěžovatele dle ust. §70 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody
a krajiny“), čímž porušil veřejný zájem na kontrole v oblasti ochrany přírody tím, že vyloučil účast
občanů. V rozporu se zásadou legality potom spatřoval posuzování podmínek pro mimořádné
opravné prostředky, které žalovaný provedl. Poukázal také na nesoulad s čl. 11 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který spatřoval v upřednostnění zájmů obce
jako právnické osoby nad ochranou životního prostředí.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni
Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) zamítl správní žalobu rozsudkem ze dne
30. 11. 2011, čj. 30 A 23/2010 – 53, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Krajský
soud především uznal, že stěžovatel je občanským sdružením, jehož hlavním posláním je podle
stanov ochrana přírody a krajiny a má tedy právo být (za podmínek stanovených §70 odst. 3
zákona o ochraně přírody) účastníkem správních řízení, při nichž mohou být dotčeny zájmy
ochrany přírody a krajiny chráněné podle uvedeného zákona. Krajský soud však došel k závěru,
že proces, v němž příslušný orgán ochrany přírody potvrdí, změní nebo zruší opatření uložené
strážcem přírody podle §81 odst. 9 věty prvé zákona o ochraně přírody a krajiny, není správním
řízením, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem.
Poznamenal, že činnost pozastavená strážcem přírody byla povolena v samostatném řízení,
v němž účastenství stěžovateli svědčilo. V případě rozhodování o opatření strážce přírody
však příslušný orgán ochrany přírody a krajiny posuzuje pouze to, zda byly naplněny zákonné
předpoklady pro vydání takového opatření. Uzavřel proto, že domáhat se účastenství, v procesu
přezkoumání oprávněnosti opatření strážce přírody ve smyslu §81 odst. 9 věty třetí zákona
o ochraně přírody a krajiny, nemá v daném případě oporu v zákoně. Takové přezkoumání
totiž není správním řízením, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny .
I námitku nadbytečného posuzování mimořádných opravných prostředků krajský soud
neuznal. Dle jeho názoru žalovaný postupoval v řízení o odvolání v souladu se zákonem. Jeho
úvaha nad mimořádnými opravnými prostředky rozhodně nezakládala nezákonnost napadeného
rozhodnutí a nečinila jej ani vnitřně rozporným. Z rozhodnutí je totiž zřejmé, že se žalovaný
opíral o §89 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“).
Krajský soud dále uvedl, že v posuzované věci se jedná pouze o to, zda stěžovatel
byl či nebyl účastníkem procesu přezkumu opatření strážce přírody. Otázka kácení dřevin
a na ní navázaná námitka ohledně rozporu s Listinou tak s danou věcí skutkově nesouvisí.
Krajský soud proto žalobu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád spr ávní
(dále „s. ř. s.“) zamítnul.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadl včasnou kasační stížností rozsudek krajského soudu z důvodu dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky.
Stěžejní námitka se vztahuje k účastenství stěžovatele v průběhu správního řízení. Svou
argumentaci vystavěl stěžovatel na čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny a na ustanoveních
zákona o ochraně přírody a krajiny a správního řádu. Odkazem na čl. 2 odst. 2 Listiny uvádí,
že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem,
který stanoví zákon. Tento způsob potom upravuje správní řád, který je k zákonu o ochraně
přírody a krajiny zákonem zvláštním. Stěžovatel má za to, že stráž přírody je proto povinna
postupovat dle správního řádu. Postup správního řízení popisuje tak, že stráž přírody zahájí řízení
z moci úřední (§46 správního řádu) tím, že pozastaví rušivou činnost v souladu s §81 odst. 9
zákona o ochraně přírody a krajiny a zároveň vydá předběžné opatření (§61 správního řádu).
Následně vše oznamuje příslušnému orgánu ochrany přírody a tím mu zahájené řízení předává.
Správní orgán potom řízení převezme a ukončí rozhodnutím. Dovozuje proto, že ono předběžné
opatření stráže přírody je dílčím úkonem v celém řízení a je součástí „hlavního-nadřazeného“ řízení,
které je dokončeno až rozhodnutím správního orgánu dle §81 odst. 9 věty třetí zákona o ochraně
přírody a krajiny. Účel tohoto řízení je potom dán §81 odst. 9 větou první, z čehož plyne,
že se jedná o řízení, ve kterém jsou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Právě ve výše
popsaném procesu spatřuje důvod, proč měl být účastníkem v nyní posuzovaném řízení dle §70
zákona o ochraně přírody a krajiny.
V další námitce nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že činnost, k jejímuž pozastavení
došlo, byla rozhodnutími správních orgánů pravomocně povolena v samostatném řízení.
Stěžovatel zastává názor, že území, kde byla činnost pozastavena, je údolní nivou a je tedy
významným krajinným prvkem dle §3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Z toho důvodu mělo být řízení, kterým bylo povoleno kácení dřevin, vedeno v souladu s §8,
ale také dle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Namítá proto, že stavebník byl
povinen si před započetím prací opatřit závazné stanovisko podle §4 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny, které si vša k neopatřil. Strážce přírody tak nezasahoval do povolené činnosti,
kterou bylo kácení dřevin v režimu §8 zákona o ochraně přírody a krajiny, ale pozastavil činnost
nepovolenou, protože chybělo povolení dle §4 odst. 2 citovaného zákona. Stěžovatel se tak
domnívá, že povolení měla být udělována pro stavební činnost v režimu obou ustanovení (§8
a §4 odst. 2) zákona o ochraně přírody a krajiny, což se v daném případě nestalo. Právě
v nedodržení těchto podmínek spatřuje naplnění důvodů k pozastavení rušivé činnosti strážcem
přírody. Nakonec k této námitce uvádí, že se jedná o dílčí závěr, který není rozhodný
pro posouzení merita věci, ale vyslovený názor krajského soudu by mohl být následně zneužit
správními orgány.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatel navrhuje rozsudek krajského
soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Zároveň navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zavázal krajský soud názorem, že proces, v němž příslušný orgán ochrany přírody potvrdí, změní
nebo zruší opatření uložené strážcem přírody v režimu §81 odst. 9 zákona o ochraně přírody
a krajiny je správním řízením, ve kterém jsou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, které jsou
uvedeným zákonem chráněny.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Ke kasační stížnosti se vyjádřil Městský úřad Tachov (dále jen „městský úřad“)
jako prvoinstanční správní orgán a osoba zúčastněná na řízení o kasační stížnosti. Městský úřad
trvá na tom, že dané území není významným krajinným prvkem a strážce přírody zde tak neměl
vykonávat svou činnost spočívající v pozastavení rušivé činnosti. Dle městského úřadu musí
významné krajinné prvky splňovat i podmínku geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části
krajiny, které utváří její typický vzhled nebo přispívají k udržení její stability. Tuto podmínku
však dané území nesplňuje. Městský úřad proto trvá na tom, že činnosti prováděné na daném
území, byly prováděny na základě řádného rozhodnutí a strážce přírody tak neoprávněně
zasahoval do cizích práv.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil jen velmi stručně a uvedl, že trvá na svém
právním názoru a souhlasí s argumentací krajského soudu. Navrhuje tedy kasační stížnost
zamítnout jako nedůvodnou.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3) a 4) s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přito m neshledal vady uvedené
v ust. §109 odst. 4) s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti jediný kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a)
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Právě pod tento
kasační důvod je možné podřadit stěžejní kasační námitku, která vychází z předpokladu,
že stěžovatel měl být účastníkem řízení, ve kterém správní orgán rozhodoval o opatření strážce
přírody, jímž byla pozastavena rušivá činnost dle §81 odst. 9 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Nejvyšší správní soud pokládá za důležité nejprve vymezit předmět daného řízení
vycházející ze skutečností, které byly zjištěny ze správního spisu. Úkonem, který vznik řízení
inicioval, bylo opatření strážce přírody Ing. J. F., kterým pozastavil podle jeho názoru rušivou
činnost dle §81 odst. 9 zákona o ochraně přírody a krajiny společnosti MPA stavební spol. s r. o.
O tomto opatření vyrozuměl strážce přírody stavební společnost, město Tachov i stěžovatele,
jehož je zároveň předsedou. Následně by lo toto opatření, v řízení na místě dle §143 správního
řádu, zrušeno rozhodnutím Odboru životního prostředí Městského úřadu Tachov ze dne
23. 10. 2009, jehož písemné vyhotovení je tímto odborem vedeno pod čj. 2371/2009 -OŽP-2.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém se domáhal účastenství v daném
řízení dle §70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Odvolání zamítl žalovaný jako nepřípustné,
když zaujal názor, že stěžovatel není účastníkem tohoto řízení, které má pouze procesní povahu a
nejedná se tak o řízení, kterým mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Neúspěšně se
účastenství domáhal stěžovatel i v řízení před krajským soudem. Z výše uvedeného je tedy
zřejmé, že podstata sporu spočívá v posouzení otázky, zda měl být stěžovatel účastníkem řízení,
které bylo iniciováno opatřením stráže přírody, či nikoli, respektive, zda se jedná o správní řízení,
při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny .
Podle §81 zákona o ochraně přírody a krajiny ustanovují krajské úřad y a správy
(národních parků a chráněných krajinných oblastí) stráže ochrany přírody, jimž se mohou stát
osoby, které splňují zákonem stanovené podmínky (viz §81 odst. 3) a zákon jim pak přiznává
určitá veřejnoprávní oprávnění (§81 odst. 8 a 9), která z nich činí fyzické osoby vykonávající
státní správu. V §75 zákona o ochraně přírody a krajiny jsou taxativně vymezeny orgány, které
vykonávají státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny podle tohoto zákona. Stráž přírody
v tomto výčtu chybí, avšak z pohledu systematiky zákona spadají ustanovení o stráži přírody
do části sedmé, hlavy I., ve které je upravena organizace státní správy v oblasti ochrany přírody
a krajiny. Stráž přírody je tak svým postavením jakýsi zvláštní subjekt státní správy (sui generis –
jak jej označuje důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o veřejné stráži, dostupný
na www.psp.cz), který je nápomocen orgánům státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny
a to zejména tím, že v mezích svých oprávnění provádí dohled na fyzické a právnické osoby,
aby dodržovaly předpisy o ochraně přírody a krajiny. V rámci těchto oprávnění je strážcům
přírody svěřena významná pravomoc pozastavit rušivou činnost v případě bezprostředního
ohrožení zájmů chráněných podle části druhé až páté zákona o ochraně přírody a krajiny.
V posuzované věci vyvstává prvá důležitá otázka, a to posouzení charakteru aktu
pozastavení rušivé činnosti strážcem ochrany přírody. Zákon o ochraně přírody a krajiny (§81
odst. 9 věta 2) nazývá tento akt opatřením. Stěžovatel jej potom v kasační stížnosti považuje
za předběžné opatření dle §61 správního řádu. Je možné přisvědčit stěžovateli, že na tento
akt je možné vztáhnout některá ustanovení a základní pravidla správního řízení upravená
ve správním řádu. Jedná se především o základní zásady řízení (zásada zákonnosti, zásada
materiální pravdy a další). Není však možné přijmout tvrzení, že celý proces , iniciovaný aktem
strážce přírody podle §81 odst. 9 zákona o ochraně přírody a krajiny, je správním řízením
s postupem a v kontextu popsaném stěžovatelem v kasační stížnosti. Mezi správními akty
přicházejí pro určité situace v úvahu některé právem předvídané úkony, které mají pro post avení
jejich adresátů přímé právní důsledky. Konkrétně se jedná o tzv. faktické úkony s přímými
právními důsledky. I tyto úkony se přitom - stejně jako jiné formy činnosti veřejné správy -
musejí odehrávat v ústavním a zákonném rámci daném zejména , i stěžovatelem citovaným,
ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR . Nejvyšší správní soud se k jejich povaze vyjádřil v rozsudku
ze dne 4. 11. 2009, č. j. 6 As 34/2009 - 33, kde uvedl, že „představují neformální správní činnost,
tzn. nejsou výsledkem nějakého formálního procesu. Osoba, vůči níž takový úkon směřuje, je povinna
jej respektovat, což podle obsahu úkonu znamená zejména něco konat, něčeho se zdržet nebo něco strpět. Některé
úkony stanoví pravidla chování osob v podobě na místě udí lených zákazů nebo příkazů - ty lze označit
jako tzv. faktické pokyny (srov. Průcha, P. Správní právo. Obecná část. 7. vyd. Brno: Doplněk, 2007. 418 s.
a rovněž Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 837 s.).“.
V citovaném rozsudku se takový faktický úkon (pokyn) týkal příkazu Policie ČR, ale není pochyb
o tom, že (tím spíš) je možné tento výklad použít i směrem k opatření strážce přírody, jelikož
výše uvedenému popisu odpovídá. Je tedy možné konstatovat, že opatření strážce přírody
je faktickým správním úkonem a nikoli předběžným opatřením dle §61 správního řádu,
jak se mylně domnívá stěžovatel. Nejedná se tak o opatření, které nelze vydat samostatně,
a které je součástí „hlavního-nadřazeného“ řízení. Toto opatření je výsledkem neformálního procesu,
jehož jediným cílem je v případě bezprostředního ohrožení zájmů chráněných podle části druhé
až páté zákona o ochraně přírody a krajiny pozastavit rušivou činnost a tím zabránit případným
těžce napravitelným zásahům. Na rozdíl od předběžného opatření podle §61 správního řádu,
jehož vydání nelze považovat za samostatné správní řízení, ale za součást rozhodování, k němuž
dochází uvnitř správního řízení ve věci, je tak opatření strážce přírody samostatným správ ním
aktem (opatřením), o kterém je rozhodováno v samostatném řízení. To však nezahajuje
(ani zahájit nemůže – viz výše uvedený odkaz na §75 zákona o ochraně přírody a krajiny,
definující správní orgán na úseku ochrany přírody) správce přírody dle §46 správního řádu, nýbrž
orgán ochrany přírody po tom, co jej strážce přírody o svém opatření vyrozumí.
V §81 odst. 9 zákona o ochraně přírody a krajiny se ve větě 2. a 3. uvádí, že strážce
přírody „o svém opatření bezodkladně vyrozumí územně příslušný orgán ochran y přírody. Opatření potvrdí,
změní nebo zruší orgán ochrany přírody nejpozději do 15 dnů od jeho vydání. “. Zákon tedy zcela jasně určuje
postup, který se po vydání opatření (faktického úkonu) užije. Z dikce zákona vyplývá, že opatření
provedené strážcem přírody musí nejprve příslušný orgán ochrany přírody „ratifikovat“, protože
právě on vykonává státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny. Tato „ratifikace“ probíhá
formou správního řízení, jehož předmětem je pouze přezkum opatření stráže přírody. Jak správně
poznamenal krajský soud „příslušný orgán ochrany přírody a krajiny zde posuzuje pouze to, zda byly
naplněny zákonné předpoklady pro vydání takového opatření “, protože to bylo vydáno ve velmi
neformálním procesu a přitom může mít poměrně značný dopad na toho, proti komu směřuje.
I vzhledem k poměrně krátké lhůtě (15 dnů), která je dána orgánu ochrany přírody a krajiny,
je možné dovodit, že se jedná pouze o přezkum skutkových a procesních otázek týkajících
se vydání onoho opatření, protože v případě nečinnosti orgánu ochrany přírody by po uplynutí
lhůty pozbylo opatření platnosti. Není tedy cílem tohoto řízení vydat rozhodnutí, které
by posoudilo, zda důvody, pro které bylo opatření stráže přírody vydáno (v daném případě
stavební činnost), porušují právní předpisy na úseku ochrany přírody a krajiny a jsou takovými
zásahy, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny . Nejvyšší správní soud
proto konstatuje, že řízení, v němž správní orgán „ratifikuje“ opatření stráže přírody, není
řízením, při kterém by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny a občanská sdružení,
jejichž hlavním posláním je (dle stanov) ochrana přírody a krajiny, tak nejsou oprávněna účastnit
se tohoto řízení na základě §70 zákona o ochraně přírody a krajiny , neboť pro to neexistuje
zákonný důvod právě ve smyslu citovaného ustanovení. Je nepochybné, že opatření stráže
přírody může být toliko podnětem k zahájení řízení, na jehož konci by mohlo být uložení pokuty
za přestupek, nebo řízení, při němž mohou být zájmy ochrany přírody dotčeny (např. řízení
o zásahu do krajinného rázu, v kterém už by účastenství mohlo občanským sdružením svědčit).
Z výše uvedeného plyne, že celá konstrukce ohledně správního řízení, kterou podal
stěžovatel, je postavena na nesprávných základech a Nejvyšší správní soud ji nemohl uznat.
Vzhledem k výše uvedenému výkladu tak Nejvyšší správní soud musí námitku ohledně
stěžovatelova účastenství v daném řízení odmítnout.
Další námitka směřuje proti závěru krajského soudu, že činnost, k jejímuž pozastavení
došlo opatřením strážce přírody, byla pravomocně povolena v samostatném řízení. Stěžovatel
argumentuje, proč tato činnost povolena nebyla a strážce přírody tak pozastavil činnost
nepovolenou a škodlivou. Nejvyšší správní soud nejprve poznamenává, že celá tato námitka
postrádá ve vztahu k předmětu řízení, který byl vymezen výše, relevanci. Ostatně stejný názor
má i stěžovatel, který tento závěr krajského soudu považuje za dílčí a ve věci s amé nerozhodný.
Navíc námitku, že povolení pro stavební činnost měla být udělována v režimu ustanovení §8
a §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, jelikož se vztahovala k území, které stěžovatel
považuje za významný krajinný prvek, vznesl stěžovatel až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud tak musí zdůraznit, že tato námitka je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Jak
již Nejvyšší správní soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 -
155, ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení
před Nejvyšším správním soudem. Takový princip potom zajišťuje, aby „ výhrady účastníků řízení
proti (zde) pravomocnému správnímu rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednán y krajskými soudy,
přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým
a právním otázkám, které jim byly v žalobách předestřeny (promítly -li se, pochopitelně, do námitek kasačních).
Pokud by bylo v říz ení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem připuštěno uplatnění skutkových
a právních novot (zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního
principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném prost ředku vystavěno.“ (více k tomu v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012, čj. 4 Azs 1/2011 – 89; všechny rozsudky
Nejvyššího správního soudu je možné nalézt na www.nssoud.cz). Není proto možné vyčítat
krajskému soudu, že postavil svůj úsudek na skutečnostech, o kterých nebylo dříve sporu.
Nejvyšší správní soud tak, s ohledem na výše uvedené, odmítl obě námitky stěžovatele
a kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) v dané věci neshledal. Celkově tak Nejvyšší správní
soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalovaný náhradu nákladů nežádal a ostatně mu ani žádné náklady, nad rámec
vyplývající z jeho úřední činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu