ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.33.2004
sp. zn. 3 Azs 33/2004 – 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: G. G., zastoupené
Mgr. Jekatěrinou Sochorovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 12. 2002, č. j. OAM-5279/VL-11-17-2002, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 9. 7. 2003,
č. j. 52 Az 212/2003-32,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokátky Mgr. Jekatěriny Sochorové se ur č uj e částkou 2 150 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 12. 2002, č. j. OAM-5279/VL-11-17-2002, doručeným žalobkyni
dne 17. 12. 2002, žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a dále jí neudělil azyl
podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Současně žalovaný rozhodl tak, že se na žalobkyni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě ze dne 17. 12. 2002 proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně uvedla, že nesouhlasí
s rozhodnutím OAMP a požádala o projednání její žádosti o udělení statusu uprchlíka.
Usnesením ze dne 18. 3. 2003 krajský soud žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby,
a to aby ve lhůtě dvou týdnů v souladu s §71 odst. 1 s. ř. s. označila napadené rozhodnutí,
den doručení rozhodnutí, výroky rozhodnutí, které napadá, doplnila žalobní body, z nichž musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, označila důkazy k prokázání svých tvrzení a učinila návrh výroku
rozsudku.
V doplnění žaloby ze dne 3. 7. 2003 citovala řadu ustanovení správního řádu,
která žalovaný v řízení porušil a dále znovu popsala, v souladu se svými tvrzeními ve správním
řízení, skutkové důvody žádosti o udělení azylu. Navrhla zrušení rozhodnutí žalovaného
a vrácení věci k dalšímu řízení a požádala o ustanovení právního zástupce.
Krajský soud usnesením ze dne 9. 7. 2003 žalobu odmítl, a dále též zamítl návrh
na ustanovení zástupce. Uvedl, že pouhé tvrzení o nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného
a žádost o nové prošetření případu se zopakováním důvodů žádosti o udělení azylu není možné
považovat za žalobní body. Napadené výroky rozhodnutí a žalobní body nebyly v podání
žalobkyně obsaženy, přičemž tyto nedostatky bránící dalšímu pokračování v řízení nebyly
a z důvodu dispoziční a koncentrační zásady ani nemohly být ve lhůtě pro podání žaloby
odstraněny. Soud proto žalobu odmítl dle §37 odst. 5 s. ř. s. K zamítnutí žádosti o ustanovení
zástupce dodal, že by tento za daných okolností nijak nepřispěl k ochraně práv žalobkyně.
Proti odmítavému usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
včas kasační stížnost založenou na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s.
Konkrétně uvedla, že krajský soud posoudil uvedenou kauzu v rozporu s platným právním
řádem, přičemž stěžovatelka neměla ani umožněnu řádnou účast u projednání předmětné věci
soudem. Svým jednáním soud porušil práva stěžovatelky stanovená v čl. 37 a 38 Listiny
základních práv a svobod; už od okamžiku podání žaloby bylo zřejmé, že stěžovatelka je kvůli
svému nízkému vzdělání a špatné znalosti českého jazyka neschopna se samostatně obhájit
před soudem, soud jí měl ustanovit zástupce a tlumočníka. Stěžovatelka dále shledala vážná
pochybení všech dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu, kdy zejména krajský soud
projednal předmětnou věc v rozporu se zákonem o azylu, došlo k nesprávné aplikaci §16
tohoto zákona. Žalovaný i krajský soud pak nezjistili přesně a úplně skutečný stav
věci a neopatřili si potřebné podklady pro svá rozhodnutí. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů
vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost nedůvodnou.
V daném případě stěžovatelka fakticky v rámci kasačního důvodu podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. pouze obecně namítla, že krajský soud posoudil uvedenou kauzu v rozporu
s platným právním řádem, a dále poukázala na to, že jí nebyla umožněna účast u projednání
věci u krajského soudu; soud jí pak měl pro ochranu práv ustanovit zástupce a tlumočníka.
Jak vyplynulo ze soudního spisu byla předmětná žaloba (opravný prostředek) podána
u žalovaného dne 17. 12. 2002, tedy ještě v době, kdy se na věc vztahoval občanský soudní řád
(část pátá, hlava třetí o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002). Dne 1. 1. 2003 nabyl účinnosti
soudní řád správní. Podle §129 odst. 2 s. ř. s. se řízení o opravných prostředcích podaných
přede dnem účinnosti tohoto zákona, dokončí v řízení podle ustanovení části třetí, hlavy druhé,
dílu prvního tohoto zákona. Jak řízení podle části páté o. s. ř., ve znění účinném
do 31. 12. 2002, tak řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., jsou shodně
založena na zásadách koncentrační a dispoziční. V obou případech je nutnou náležitostí žaloby
označení napadených výroků rozhodnutí a tvrzení právních či skutkových důvodů nezákonnosti
či nicotnosti rozhodnutí, v opačném případě jde o vadu podání, která brání meritornímu
přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí. Přičemž rozšiřovat rozsah napadení a připojovat
další žalobní body lze vždy jen ve lhůtě stanovené zákonem.
Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručeno dne 17. 12. 2002. Podáním z téhož
dne u žalovaného se stěžovatelka domáhala přezkoumání uvedeného rozhodnutí. Krajskému
soudu byla žaloba prostřednictvím žalovaného doručena dne 13. 2. 2003. Podle §32 odst. 3
písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 12. 2002, mohla stěžovatelka podat opravný
prostředek proti rozhodnutí o žádosti o udělení azylu, jímž byla její žádost zamítnuta
jako zjevně nedůvodná, ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Ve spojení s §250l
odst. 2, §250b odst. 1 a §250h odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002,
mohla stěžovatelka rozšiřujícím způsobem disponovat s rozsahem napadení správního
rozhodnutí a s obsahem žalobních bodů jen v této sedmidenní lhůtě. Nelze vyvodit,
že by po 1. 1. 2003 lhůta k odstranění vad žaloby podle §37 odst. 5, §72 odst. 1 s. ř. s. a §32
odst. 2 zákona o azylu počala běžet znovu. Nová právní úprava nové lhůty nestanovila;
u neskončených věcí, kde již lhůty uplynuly, tak tyto znovu běžet nezačaly. Z uvedeného
vyplývá, že již v době, kdy byla žaloba prostřednictvím žalovaného doručena krajskému soudu,
lhůta k rozšíření žaloby uplynula.
V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu podle s. ř. s. tedy musí žaloba mimo jiné obsahovat označení výroků, které žalobce
napadá a žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné (§37 odst. 2, 3, §71 odst. 1
s. ř. s.). Těmto zákonným kritériím však podaná žaloba ani při nejmírnějších požadavcích
nevyhovovala, neboť v ní byl pouze vyjádřen nesouhlas s obsahem rozhodnutí žalovaného
a žádost o projednání její žádosti o udělení azylu. Podání stěžovatelky tak neobsahovalo žádný
žalobní bod a nevymezovalo ani napadené výroky rozhodnutí.
Krajský soud již na základě takto koncipované žaloby, kdy tato nebyla v zákonné lhůtě
doplněna o označení napadených výroků rozhodnutí a o alespoň jeden žalobní bod,
nemohl správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Výzva krajského soudu k odstranění
vad žaloby byla v dané situaci nadbytečná. Není totiž dána zákonná povinnost soudu
v takových případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37
odst. 5 s. ř. s., neboť - takto široce pojímaná - povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné
zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení
koncipován. Nejvyšší správní soud proto shledal, že se krajský soud napadeným usnesením
nedopustil nezákonnosti, když žalobu stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru,
že po marném uplynutí lhůty k podání žaloby se absentující žalobní body a označení výroků
napadeného rozhodnutí stávají neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení.
K dalším kasačním důvodům dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. se podává, že postupem
krajského soudu nedošlo ani k porušení čl. 37 a 38 Listiny.
Podle §49 odst. 1 s. ř. s. se ve správním soudnictví nařizuje jednání k projednání
věci samé. Ze zákona tak, v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny, nevyplývá povinnost soudu nařídit
jednání k projednávání procesních otázek, jakou je právě i posouzení splnění podmínek řízení.
Krajský soud tedy v daném případě nepochybil a stěžovatelka nebyla na svém právu na účast
při jednání nijak zkrácena.
Krajský soud pak nevybočil ani z rámce stanoveného mu článkem 37 Listiny. V okamžiku
předložení žaloby krajskému soudu nebyly splněny podmínky řízení, přičemž tento nedostatek
řízení byl již neodstranitelný a v řízení proto nebylo možno pokračovat. Za tohoto procesního
stavu by pak ustanovený zástupce nijak nepřispěl k ochraně jejích práv, potřeba ustanovit
tlumočníka nevyšla v řízení najevo, když se žalobou ze dne 17. 12. 2002 sepsanou v ruském
jazyce, byl předložen i její překlad do jazyka českého.
V bodech, jimiž stěžovatelka napadla nesprávnou aplikaci §16 zákona o azylu a nepřesné
a neúplné zjištění skutkového stavu a neopatření si potřebných podkladů pro rozhodnutí,
a to jak žalovaným, tak krajským soudem, je kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.):
opírá se totiž o důvody, které sice jsou uvedeny v §103 s. ř. s. , ale které se nevztahují
k napadenému usnesení. Krajský soud se těmito otázkami vůbec nezabýval, neposuzoval
věc samu, neboť vady žaloby mu to neumožnily, a ani Nejvyšší správní soud se jimi tak
nemůže zabývat. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl, rozhodl tedy o tom, že v soudním řízení
nebude pokračováno. V takovém případě však z povahy věci pro stěžovatele přicházejí v úvahu
pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, přičemž pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí
návrhu, a dále dle písm. c) uvedeného ustanovení, spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem. Výše uvedené kasační námitky nespadají pod tyto důvody kasační stížnosti
a jsou tak jinými důvody, než o které se může kasační stížnost proti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu opírat.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelčiny námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobkyni byla pro řízení o výše uvedené kasační stížnosti ustanovena zástupkyní
advokátka (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
ze dne 17. 12. 2003, č. j. 52 Az 212/2003-76); v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení
a v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 29. 1. 2004, a náhrady hotových výdajů,
tedy ve výši 2 x 1 000 Kč a 2 x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d), §13
odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2 150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu