ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1178.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1178/2014 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. září 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 To 115/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 56 T 2/2013-287, byl obviněný J. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „v přesně nezjištěné době dne 1. 10. 2012 v bytě v P., ul. N. H., kde byl na návštěvě u poškozeného M. B., po předchozím konfliktu s jmenovaným poškozeným a ve stavu prosté alkoholové opilosti, s úmyslem způsobit poškozenému vážnou poruchu zdraví, zaútočil a fyzicky napadl poškozeného opakovanými údery odpovídajícími ranám pěstí ruky a kopy do oblasti hrudníku, hlavy, krku, břicha, hýždí, čímž mu způsobil podkožní krevní výron a otok v oblasti obou očnic, podkožní krevní výron a oděrku ve vnitřním okraji pravého a levého obočí, krevní výrony a oděrky na hřbetě nosu, pravé a levé tváři, před pravým a levým ušním boltcem, oděrku vpravo na bradě, krevní výron ve sliznici dolního rtu vpravo, tržnou ránu nad vnitřním koncem levého obočí, podkožní krevní výron na přední a bočních stranách krku, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních nad kořenem nosu a v obou spánkových krajinách, krevní výrony pod svalovou povázkou pravého kývače a nad pravým křídlem chrupavky štítné, tříštivou zlomeninu těla dolní čelisti vpravo v místě mezi 7. a 8. zubem, krevní výrony ve sliznici jazyka a hltanu, vícečetné podkožní krevní výrony na hrudníku, zlomeninu 6. žebra vpravo v přední pažní čáře, zlomeninu 3. až 7. žebra vlevo v přední pažní čáře, vícečetné podkožní krevní výrony na břiše, prokrvácení stěny dvanáctníku, okruží tenkého střeva a velké předstěry, trhlinu okruží tenkého střeva, podkožní krevní výron na pravé paži, podkožní krevní výron a oděrku nad pravým loktem a pravém předloktí, podkožní krevní výron na levé paži, lokti a předloktí, oděrku na levém předloktí, podkožní krevní výron na pravém bérci, oděrku nad levým kyčelním kloubem, na levém koleni a bérci, tedy vážnou poruchu zdraví poškozením důležitých orgánů, následně byt opustil, přičemž poškozený na následky uvedených poranění a v důsledku úrazového šoku v přesně nezjištěné době od 1. 10. do 2. 10. 2012 zemřel, přičemž jeho smrt bylo možno odvrátit poskytnutím okamžité odborné lékařské pomoci“. Za to byl obviněný podle §145 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené VZP ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, na náhradě škody částku 1.824,- Kč.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 To 115/2013, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 2. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. V. následně dovoláním , které zároveň směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutek, jehož se dopustil, nevykazuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, nýbrž toliko skutkové podstaty mírněji trestného přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. V řízení před soudy bylo podle něj prokázáno, že jak prvotní slovní konflikt, tak následnou fyzickou potyčku vyprovokoval poškozený, který i podle svědeckých výpovědí k agresivnímu jednání pod vlivem alkoholu inklinoval. Dovolatel připouští, že poškozenému v rámci inkriminovaného konfliktu úmyslně ublížil na zdraví, ovšem trvá na tom, že tak s ohledem na chování poškozeného učinil z omluvitelné pohnutky. Zároveň podle jeho názoru nebylo ani bez důvodných pochybností prokázáno, že právě on způsobil poškozenému ta závažná poranění, která u něj vedla ke smrtelnému následku. V této souvislosti zdůraznil, že po jeho zadržení policejním orgánem mu byl odebrán vzorek DNA, ovšem na jeho těle nebyly zjištěny žádné krevní stopy. Následně byl vyšetřen lékařem, který u něj nezjistil žádná poranění na rukou, resp. oděrky na kloubech, které by nasvědčovaly tomu, že na poškozeného pěstmi intenzivně útočil s úmyslem způsobit mu těžkou újmu na zdraví. Ani rekonstrukce provedená v průběhu přípravného řízení nebyla podle něj provedena řádně, když nebyla uskutečněna na místě, kde ke konfliktu došlo. Náležitá pozornost pak nebyla věnována ani tomu, že svědeckými výpověďmi byla zjištěna hádka poškozeného se svědkyní V. dne 30. 9. 2012 večer, která u něj v bytě setrvala až do příjezdu záchranné služby. Pokud doba úmrtí poškozeného byla v daném případě určena jen přibližně, nelze spolehlivě vyloučit ani to, že jeho smrt ve skutečnosti způsobila jiná osoba než dovolatel. Vrchní soud v Praze výše konstatované základní nedostatky řízení, přestože v dané věci měly za následek nesprávné právní posouzení skutku, nezjistil a nenapravil, ačkoli při rozhodování o podaném odvolání takto postupovat měl.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený „rozsudek“ Pozn.: správně „usnesení“ Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 To 115/2013, v celém rozsahu, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a poté aby buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k námitkám dovolatele uvedl, že jsou v podstatě pouze opakováním jeho dosavadní obhajoby, včetně argumentace uplatněné v odvolání jako řádném opravném prostředku. S ní se ovšem důkladně vypořádal již soud prvního stupně, na jehož závěry skutkové i právní lze podle státního zástupce plně odkázat. Námitku nesprávného právního posouzení skutku pak dovolatel založil na takových skutkových okolnostech, které soud prvního stupně v hlavním líčení nezjistil. Především nebylo prokázáno, že by dovolatel tempore criminis jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli či v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. O tom, že poškozený celý střet vyprovokoval, učinily soudy příslušný skutkový závěr, avšak nic dalšího, co by ve vztahu k průběhu incidentu svědčilo ve prospěch obviněného, zjištěno nebylo. Rozsah závažných zranění na těle poškozeného podle státního zástupce rozhodně nenasvědčuje tomu, že by dovolatel jednal ve shora zmiňovaném duševním pohnutí. Akceptovat nelze ani námitku, že při prohlídce dovolatele po zadržení nebyly na jeho rukou zjištěny žádné stopy po vykonaném násilí ani žádné krevní stopy na jeho těle. Skutek se odehrál v časných ranních hodinách dne 1. 10. 2012, zatímco k dovolatelově zadržení došlo až dne 3. 10. 2012 v 18:45 hod. Během této doby by bylo možno jednak odstranit případné krevní stopy a zároveň by byla dostačující i k zahojení drobných povrchových poranění.
Protože státní zástupce je toho názoru, že napadená rozhodnutí soudů nejsou zatížena vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž část námitek navíc neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř. Dále navrhl, aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, zejména pokud jde o formu a intenzitu brachiálního násilí, jehož užil vůči poškozenému. Poukaz na absenci příčinné souvislosti mezi jeho úmyslným jednáním a následkem spočívajícím v úmrtí poškozeného založil dovolatel ve své podstatě toliko na spekulativních tvrzeních a na vlastním pohledu na průběh skutkového děje. To platí i pro námitky, že poškozenému mohla následně - tj. později vykonaným násilím - přivodit smrt i některá jiná osoba, například svědkyně O. V., která po dovolatelově odchodu zůstala s poškozeným v bytě. Takové námitky, stejně jako výhrady vůči způsobu provedení rekonstrukce inkriminovaného konfliktu, se primárně týkají procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil se zřetelem k právnímu názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi takové vady patří například opomenutí důkazu soudem nebo existence extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a především logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč neuvěřil obhajobě obviněného spočívající mimo jiné v tom, že poškozeného, který na něj útočil, pouze sice fyzicky zpacifikoval, ovšem nikoli tak vysoce razantním způsobem, aby mu způsobil zranění vedoucí ke konečnému fatálnímu následku (smrti), jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 8 až 11 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 3/4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Za právně relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou tolerance považovat pouze námitku dovolatele, že pokud to byl poškozený, kdo mezi nimi vyprovokoval nejprve verbální a poté i fyzickou potyčku, což soudy neměly za vyloučené, bylo namístě jeho jednání posoudit jako úmyslné ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
V obecné rovině je nutno připomenout, že přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Silné rozrušení mysli pachatele je okolnostmi (objektivními, subjektivními) vyvolaný duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či jiné psychické predispozice pachatele, anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z pochopitelných a v tomto smyslu i polehčujících duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o vlastní život nebo o život blízkých osob, popř. o obavu z jiné vážné újmy na zdraví). Přitom se nejedná o jakékoliv silnější emoce , ale musí jít o výrazné emotivní prožitky, silně vystupňované, které sice přímo neovlivňují příčetnost, ale vedou k značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. V kritickém okamžiku má vyvolaný afekt závažný dopad na schopnost pachatele racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami.
Podstatou „předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ je chování poškozeného vyznačující se tím, že je v příkrém rozporu s pravidly morálky a svědčí mj. o zvrhlosti, bezcitnosti a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo vůči společnosti. Mělo by se tedy jednat o mimořádně zlé či zraňující úmyslné jednání poškozeného, v jehož důsledku může pachateli hrozit způsobení vážnější újmy (k tomu srov. v právní nauce Šámal a kol.: Trestní zákoník, komentář – II. díl, C. H. Beck, Praha 2010, str. 1385 a násl., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010).
Pokud oba soudy rozhodující v posuzované věci nepodřadily dovolatelovo jednání pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, pak podle Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích nijak neporušily zásady rozvedené v předcházejících odstavcích.
Skutkové okolnosti vztahující se ke znakům ustanovení §146a tr. zákoníku totiž musí být v konkrétním případě objektivně zjištěny (resp. alespoň některá z nich), a to na podkladě výsledků provedeného dokazování. V daném případě však ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, z něhož musel při právním posuzování věci posléze vycházet i Nejvyšší soud, především vyplynulo, že obviněný (dovolatel) - byť nemusel vzájemnou fyzickou potyčku s poškozeným iniciativně vyvolat - měl v ní od počátku jednoznačnou převahu, když poškozeného podle zjištění soudu v podstatě ihned srazil na zem, kde ho následně tak říkajíc „zpracovával“ dalšími údery pěstí a kopanci do oblasti hlavy i celého těla. Z četnosti těchto úderů a kopanců a jejich lokalizace lze dovodit, že tak činil po značně dlouhou dobu a počínal si přitom do určité míry systematicky. To samo o sobě prakticky vylučuje závěr o tom, že snad mohl jednat v silném rozrušení z úleku, zmatku či dokonce ze strachu, popř. z jiného omluvitelného hnutí mysli. Jakékoli zavrženíhodné jednání poškozeného v intenzitě předpokládané zákonem a odůvodňující právní kvalifikaci posuzovaného skutku podle §146a tr. zákoníku pak provedeným dokazováním zjištěno nebylo a dovolatel to konečně ani nenamítá.
Protože dovolání obviněného J. V. bylo dílem opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler